Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Jejich příběh. Rozuzlení. Ale bude to rozuzlení i pro Bellu?

 

„Alice, miláčku, polož prosím ten nůž. Bella ti neublíží.“

Prudce jsem se otočila. Stáli tam oba, každý na jedné straně dveří. Jako by se mě chystali obklíčit. Připomnělo mi to výjev z jídelny, tehdy, když mi Angela řekla svou pravdu o zmizení Lauren Malloryové.

Jasper s neskutečnou láskou a něhou hleděl na to drobné nádherné stvoření, které stálo bez hnutí sotva dva metry přede mnou, a které jsem pořád považovala za nebeskou bytost. Navzdory těm divným rekvizitám v jejích jemných, štíhlých a neuvěřitelně bílých rukách.

Edward se díval na mě. A v jeho pohledu byl strach. Překvapilo mě to víc, než když jsem před pár týdny poprvé zjistila, že se umí usmát. Pokud se něčeho bojí Edward Cullen, pak tady důvod ke strachu určitě je. Automaticky jsem se obrátila k té nadpozemsky krásné dívce. Už nestála uvolněně. Nůž držela v napřažené ruce a prohlížela si mě, jako by se rozhodovala, kam má bodnout.

„Alice, prosím!“ Jasper vložil do hlasu ještě víc naléhavosti, ještě víc skutečné lásky. Podlomily se mi nohy. Měla jsem nějak reagovat na tu dívku, která mi navzdory své pozici připadala podivně mimo, místo toho jsem řešila, proč jsem tohle neslyšela nikdy, když mluvil se mnou.

Přesto můj pud sebezáchovy zafungoval. Mechanicky jsem před ní o krok ustoupila. V ten samý okamžik se staly tři věci najednou. Edwardovy paže mě zezadu obemkly kolem pasu a než jsem se nadechla, měla jsem před sebou jeho široká záda. Stihla jsem ale zahlédnout nemožně rychlý výpad té dívky proti mně a Jaspera, který ji uprostřed skoku srazil k zemi. Ne ne, to celé jsem si jen domýšlela – ve skutečnosti jsem zahlédla dvě šmouhy, které se s neuvěřitelným kovovým zvukem srazily.

Přes hradbu Edwardova těla jsem pak už slyšela jen zvuky zápasu a podivné nelidské kňučení.

Edward mě nenechal zjistit, jak jejich souboj dopadne. Otočil se ke mně a prakticky mě vynesl z domu.

Závan studeného vzduchu mě trochu probral.

„Co se to… Jasper… ublíží mu… ona má nůž…“ vykřikovala jsem a snažila se vymanit z Edwardova pevného sevření.

„Bello, bude v pořádku. Oba budou. Ty teď musíš rychle vypadnout,“ šeptal naléhavě a táhl mě k velkému domu. Nesmyslně jsem se bránila. I teď fungoval Jasper jako magnet. Táhlo mě to k němu, připadala jsem si bez vlastní vůle, ochromená, omámená.

Edward to vzdal a nemilosrdně si mě přehodil přes rameno. Chvíli jsem mu bušila do zad, ale po pár úderech mě bolely ruce, jako bych tloukla do skály. Přestala jsem bojovat.

U auta si mě opatrně přesunul do náruče a posadil mě na sedadlo spolujezdce. Naklonil se přese mě, aby mi zapnul pás. Neodtáhl se úplně, zblízka se mi podíval do očí: „Je ti dobře?“ zvedl ruku a starostlivě mi sáhl na čelo. Přesně, jako to dělala maminka, když zkoušívala, jestli nemám horečku. Krátce jsem přikývla.

„Vezmu tě domů a…“ na chvilku sklonil hlavu, než se mi znovu podíval do očí. „Řeknu ti všechno. Máš na to právo.“

Jeli jsme jejich autem a doma jsme byli neuvěřitelně rychle. Zmateně jsem zamrkala. Chce jít k nám? Ale Charlie…

„Otec ještě nespí. Běž do pokoje a otevři okno,“ řekl tiše, ale rázně, a postrčil mě ke dveřím. Přeparkoval mezi stromy, a pak zmizel. Domů jsem došla jako stroj.

„Ahoj Bells, jsi v pořád…“ Mávnutím ruky jsem uťala hned první ze série tátových otázek.

„Vyspím se a budu dobrá,“ odsekla jsem hrubě. Bude dost času se mu omluvit. Měla jsem štěstí, zřejmě jsem přišla v nějakém důležitém momentu zápasu, protože se bez dalšího vyptávání otočil zpátky k televizi.

Nějak jsem se dostala do pokoje a přešla rovnou k oknu. Nechápala jsem, jak se chce dostat dovnitř. Nejbližší strom dosahoval k domu jen několika příliš slabými větvemi. Ale dvě vteřiny potom, co jsem okno pootevřela, byl uvnitř. Zaraženě zůstal stát. Roztřásla jsem se. „Můžeš to prosím zavřít?“ kývla jsem bradou k setmělému otvoru.

Najednou jsem se nedokázala pohnout. Třas se stupňoval. Edward se nerozhodně ohlédl, ale nakonec okno dovřel. Rychle přešel ke mně, stáhl z postele deku, zamotal mě od hlavy až k patě, posadil mě a podepřel polštáři.

„Minutu,“ řekl potichu a s výstražně zdviženým ukazovákem se mi chvíli díval do očí. Jako by mě chtěl přišpendlit k posteli. Zřejmě se rozhodl přestat předstírat, že je obyčejný člověk. Doslova mi zmizel před očima a opravdu sotva za minutu byl zpátky i s hrnkem horkého čaje. Postavil ho na noční stolek, přitáhl si židli od psacího stolu a posadil se tak, aby mi viděl do očí, ale zároveň aby mezi námi zachoval bezpečnou vzdálenost.

„Celou dobu jsem si představoval, jak ti to jednou vysvětlím. Zkoušel jsem různé varianty, vždycky jsem chtěl, abys dostala víc pravdy než nutné lži,“ začal tiše, a opravdu to znělo, jako by měl minimálně tuhle úvodní větu připravenou.

„Jenže jsem brzo pochopil, že hlavní fakt prostě vynechat nemůžu. Že to bez něj nebude dávat smysl, i kdybych to překroutil jakkoliv. Bello,“ řekl naléhavě, „než ti s tím navždy zaneřádím hlavu, musím se tě na něco zeptat.“

V tu chvíli jsem měla konečně pocit, že se probírám ze šoku. Moje srdce nepatrně zrychlilo. Jako by to slyšel. A on to slyšel, došlo mi konečně.

Povzbudivě se usmál. „Nevím, jak to říct… Všimla sis někdy, že občas dokážeš neobvykle přesně odhadnout průběh nějaké události? Že k vám přijede nečekaná návštěva a pro tebe až tak nečekaná není? Že tě test z matiky nikdy úplně nezaskočí?“ Díval se na mě s napětím ve tváři. Dokonce zatajil dech.

Zavrtěla jsem hlavou. Zklamaně vydechl. „Do háje, myslel jsem, že to celou dobu chápu,“ promnul si unaveně oči.

„Někdy se mi o tom zdá,“ řekla jsem tak tiše, že to nebyl ani šepot. Jen hlasitější myšlenka… Ale pro Edwarda to bylo dost nahlas. Užasle se mi zadíval do očí. „Něco se ti zdá a pak se to stane?“ zajíkl se. Přikývla jsem a rychle zavřela oči. Teď zavolá do blázince a nechá mě do něj odvézt.

Jenže místo toho najednou seděl u mě, objímal mě, hladil po vlasech a po tvářích a celou dobu šeptal moje jméno. A ještě něco: „Je mi to tak líto, tak hrozně líto…“ Nic jsem nechápala. Jsem k politování? Fakt je to se mnou tak vážné?

Nevysvětlil mi to, ale po několika minutách se neochotně vrátil na svou židli. Už se mi nedíval do očí. Sklonil hlavu a připadalo mi, že mu ramena padají pod tíhou toho jejich šíleného tajemství.

A pak mi řekl tu věc, které se chtěl vyhnout a které se vyhnout nemohl.

On, Edward Cullen, jeho nevlastní bratr Jasper a Jasperova žena Alice jsou upíři.

Celou dobu jsem věděla, že jsou jiní. I moje sny to věděly. Všechny moje instinkty. Ale znovu jsem narazila na svou ještě čerstvou životní zkušenost. To, že se cítím připravená na něco drtivého, děsivého, ještě neznamená, že to nakonec skutečně zvládnu a přijmu.

Přesto jsem se dokázala jakžtakž ovládnout a v zájmu toho, abych se ještě ten večer dozvěděla to ostatní, jsem tu informaci zatím potlačila. Nepřipustila si, co všechno to znamená. Co všechno to mění v mém dosavadním, už tak rozkolísaném vnímání světa.

Určitě poznal, že moje reakce je klidná a rozumná jen zdánlivě. Už jsem věděla, že slyší moje srdce. Možná cítí i třas, který mě znovu rozvibroval, tentokrát zevnitř. Díval se do země a řekl, že pro pochopení naší situace zatím potřebuju jen základní informace.

Živí se krví zvířat. Ano, to sakra je důležitá informace.

Jsou téměř nesmrtelní. Ne, nechci znát způsob, jak můžou zemřít.

Nestárnou. Jak staří vlastně jsou?

A pak mi vyprávěl ten příběh. Jejich příběh.

Alicini rodiče žili na začátku minulého století v malé osadě na severu země. Pak se rozhodli, že zkusí své štěstí ve městě. Malá Alice churavěla, proto ji nechali v péči babičky. Zvláštní ženy, která celý život prožila v těsném spojení s přírodou a jejími hlasy, jak říkávala.

Ona byla ten nejlepší člověk pro výchovu malé zvláštní dívky. Nejlepší a zároveň nejhorší. Nikdy jí neřekla, že by neměla mluvit o tom, co se stane zítra. Kdo zemře příští měsíc. Kdy uhodí mrazy a kdy se ztratí sousedovo dítě. Naslouchala jí a podporovala její nadání.

Když si o deset let později rodiče pro Alici přijeli, zděsili se. Dívka trávila většinu času v transu, nicméně zvládala všechny povinnosti, byla milá, usměvavá a šťastná.

Možná by se i nechali přesvědčit, kdyby je Alice nepřivítala tou větou. Necháte mě zabít, řekla jim a šla si zabalit své věci.

Ve městě s ní vydrželi týden. Pak ji tiše, bez jejího sebemenšího protestu, odvedli do městského blázince. Objala je a políbila jako poslušná dcera.

Jasper Hale měl za sebou spoustu mrtvých. Upírů i lidí. A měl toho dost. Někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století přišel na způsob, jak odlehčit svému svědomí a občas i kapse ne vždy bohatých příbuzných. Začal pracovat jako zřízenec v blázincích. Získal si vážnost díky své velké fyzické síle a jednou dvakrát za měsíc se nakrmil pacientem, který se neodvratně blížil ke svému konci a navíc netušil, co se s ním děje. Jasper přesvědčil sám sebe, že by mu ti lidé, pokud by byli při smyslech, poděkovali.

Mělo to jedinou nevýhodu – nestárnul, a tak se musel po pár letech přemisťovat. Období po první světové válce pro něj znamenalo zlaté časy. Ústavy se plnily muži, kteří svá válečná traumata vyřešili prostě – zmizeli ze své hlavy, zaplněné obrazy smrti a krutosti. Navíc přišla na scénu lobotomie.

Jasper viděl, co ten rychlý zákrok udělá s pacienty. Pomáhal je upoutávat a občas se díval. Pak už ne. Jeho chuť vyrvat doktorovi kovový háček a nacpat mu ho nosem do čelního laloku byla tak silná, že ze sálů raději odcházel. Nicméně o svou obživu se nemusel obávat.

A někdy v té době v malém zapadlém blázinci potkal Alici.

Muselo to pro něj být šokující. Poprvé ji uviděl, poprvé se na něj podívala a klidným hlasem mu oznámila Jaspere, konečně jsi tady. Stačilo pár krátkých rozhovorů a pochopil, že potkal zázrak. Ne, víc, potkal svůj osud. S upíry je to zvláštní – nestává se často, aby v sobě probudili lidskou stránku. Když se to ale stane, když se zamilují, je to stejné, jako když dlátem uděláš rýhu do sochy. Už nikdy nezmizí.

Měli pro sebe pár týdnů. Alice mu radostně vysvětlila, že přežije dobře i na zvířecí krvi. Okamžitě ji poslechl a vyrazil na svůj první lov do lesa. V klidu plánovali, kam odejdou. Alice necítila nebezpečí a nebyla v centru zájmu doktorů. Nedostávala ani žádné léky – jejich nedostatek se řešil omezováním přísunu pro neakutní pacienty.

Jenže pak, naprosto nečekaně, nastoupil nový a velmi důkladný lékař. Jasper nepřišel do práce jediný den.

Jeden jediný den. Jel koupit dům. Pro sebe a pro Alici.

Když se vrátil, ležela na její posteli troska, která z ní po lobotomii zůstala. Dívala se na něj prázdnýma očima, nemluvila, ale možná ho poznala. Usmála se. Z koutku úst jí vytekl pramínek slin.

Během příští půlhodiny Jasper zabil celý personál blázince. Rychle a čistě. Toho precizního doktora si nechal nakonec. Průběh operace znal dobře. Tolikrát se díval… Když to dokončil, nechal ho tam ležet. Slintajícího, s pomočenou lékařskou uniformou…

Vzal Alici a odjel s ní do jejich nového domu. A tam ji přeměnil. Tolikrát viděl, jak upíří jed léčí. Jak hojí těžká zranění a vrací sílu tam, kde se zdála navždy pryč. Jenže její zranění bylo definitivní.

Jasper stvořil neuvěřitelně silné a věčně žíznivé monstrum bez rozumu, jen se základními pudy. Nikdy ale nezapomněl na to, co mu řekla. Hlídal ji, nedovolil, aby zabíjela. Léta bez oddechu opatroval a krmil svou vyvolenou.

Láska nezmizela. Jen se k ní přidaly spalující výčitky.

Jeho život se změnil v peklo.

Toulali se takto kanadskými lesy čtyřicet let. Tehdy jsem je náhodou potkal. Měl jsem své rebelantské období, opustil jsem rodinu a zkoušel žít jako nomád.

Skoro mě vyděsili. Měli na sobě zbytky oblečení a okamžitě útočili. Když jsem pochopil, že se živí jako já, chtěl jsem je vzít ke své rodině. Sliboval jsem, že se o ně postaráme. Že mu s Alicí pomůžeme.

Odmítl.

Nedokázal jsem ho tam s ní nechat. Našel jsem malý srub, pak větší a postupně jsme se blížili k civilizaci. Fungovalo to, Alice připomínala hadrovou panenku, která jen občas potřebovala vykoupat a nakrmit.

Přemluvil jsem Jaspera, aby zkusil žít normálně. Vzal jsem ho do školy.

Zdálo se, že jsme našli svůj klid. Že náš život, jejich život, získal rytmus a řád, který obrousí hranu bolesti.

Pak se to stalo. Přistěhovali jsme se do Forks.

Lauren. A hned trefa do černého. To si aspoň Jasper myslel. To ještě netušil, že potká tebe.

Lauren se podobala Alici. Drobná krásná dívka, stejný úsměv, stejný tvar očí, jiskra, po které Jasper k zbláznění tesknil. Zamilovala se do něho. Každý se posmívá středoškolským láskám. Jenže Jasperova neuvěřitelná schopnost – vnímat cizí emoce a vnucovat lidem ty svoje – to je dar, který nic neošálí. Lauren ho opravdu milovala.

Jasper se vracel k Alici a doslova vyzařoval city, které kolem něj celý den ve škole vibrovaly.

A pak jednoho dne Alice promluvila. Nejdřív to bylo nesouvislé, zmatené, pořádně jsme jí nerozuměli, ale jisté bylo, že poznává Jaspera. A že ví o Lauren.

Uvědomili jsme si, že nepatrná část jejího mozku, která kdysi dokázala vidět záblesky z budoucnosti, zůstala nepoškozená. A pocit ohrožení, strach, který je pudový – a její pudy zůstaly zachovány dokonale – ten nepatrný zbytek probral. Ze samého strachu, že ji Lauren připraví o Jazze, se Alice probrala. Zdánlivě. Dočasně.

Když s ní zůstal doma a chtěl si prostě jen užít toho, že se mu dívá do očí, říká jeho jméno a objímá ho, nefungovalo to. Musel každý den do školy, musel mluvit s Lauren, flirtovat s ní, dotýkat se jí, vybičovat její lásku na maximum.

A pak přišel domů a našel roztřesenou Alici, která se mu vrhala kolem krku.

Bylo to, jako by si uprostřed pekla postavili ráj. Nebo jako by si uprostřed pekla postavili další peklo a na ně napsali růžovou barvou Ráj.

Nedokázal jsem odhadnout, jak to skončí.

Neskončilo to. Skončila to Alice.

Lauren zmizela a my všichni věděli, kdo se o to postaral. Ten večer Alice znovu odešla do svého tichého světa. Jasper s ní zůstal několik dní doma, zbytečně jsem ho prosil, že je to nebezpečné, že jsme hlavní podezřelí.

Nakonec jsme zavolali našim známým na Aljašku. Nejsou příbuzní, podle lidských měřítek ne, takže jejich svědectví mělo plnou váhu.

Několik měsíců jsme o tom, co se stalo, nedokázali mluvit. Nezabíjíme lidi, známe soucit, ale přeci jen… Zkus to pochopit. Z našeho pohledu je lidský život tak krátký, tak… ne, po tom, co se stalo pak, po tom, co jsem poznal tebe, už to nedokážu vyslovit. Ještě před rokem jsem si říkal, že je každý lidský život krátký a malicherný. Co na tom, jestli někdo žije dvacet nebo šedesát let?

Až teď vím, jak moc jsi mě změnila…

Když jsme se k tomu konečně dostali, zdálo se, že i Jasper chápe, že cena za Alicino probuzení byla příliš vysoká. Navíc to ke konci přestávalo fungovat. Jakoby si Alicin navždy zničený mozek zvykl na nějakou úroveň podnětu a potřeboval ji vystupňovat. A to by Jasper nikdy nedokázal. Znamenalo by to bližší fyzický kontakt s Lauren. Skutečné polibky a možná i víc.

Mezi ním a Lauren totiž samozřejmě nikdy k ničemu nedošlo. Jasper přece pořád stejně – navždy – miluje Alici.

A dívky před Lauren? Jen fáma, školní mýtus. Je tak snadné něco takového vyslovit a poslat dál. Nikdo nikdy nepátral, kdo jsou ty, s kterými Jazz údajně chodil. Najednou prostě platil za školního sukničkáře.

Věřím, že ti chtěl odolat. Ale bylo to silnější. Jiné než s Lauren. Ty ses nezamilovala. Tys prostě jen vyzařovala něco, nějaký náboj, tajemství, které stačilo k tomu, aby tě Alice z Jaspera ucítila a po roce znovu promluvila.

Její první slovo bylo tvé jméno. Jasper měl jasno. Dostal příliš jednoznačnou instrukci.

Pokoušel jsem se ho přemluvit, chtěl jsem jít za tebou a prosit tě, ať odjedeš, ale na nějakou dobu jsem byl… nepoužitelný. Ta hra osudu měla dokonale rozdané karty. Poprvé během své existence jsem narazil na někoho, kdo mi až příliš… voněl. Komu jsem se musel vyhýbat, pokud jsem nechtěl udělat nějakou hloupost před očima celé školy.

A tak měl Jasper dost času a prostoru, aby tě ovládl. Bylo to jako droga. Alice na tebe reagovala mnohem líp, než na Lauren. Nechápal jsem to, Jasper mi tvrdil, aspoň zpočátku, že z tebe necítí skutečnou lásku. Přišel na způsob, jak tě poplést. Vždycky se v tvé blízkosti soustředil na Alici a tebe zasáhla jeho láska k ní.

Snadno jsi uvěřila, že ho miluješ…

Tehdy mě ale poprvé napadlo, že je v tom ještě něco jiného. Možná máš podobný dar jako Alice. Možná tvé podvědomí zasahuje do stejného nezměřitelného rozměru jako to její. Možná jste prostě naladěné na stejnou vlnovou délku. Jasperovi jsem to neřekl. Netušil jsem, k čemu by ho to přivedlo…

Po pár týdnech se už ale tolik nenamáhal. Zdálo se, že jeho taktika funguje.

Že jsi na tom jako Lauren. Aspoň mi to tvrdil. A já mu věřil…

Ale hned zkraje jsi odmítla pozvání na ples.

Chudák Jessica. Opravdu odjela domů. Jenže zřejmě těsně předtím, než vystoupila, ji napadlo, že si na Jaspera počká doma a svede ho. Věděla, že žijeme sami, a znala jeho pověst. Doufala, že si aspoň pár týdnů užije tu pochybnou slávu Jasperovy holky…

Velký dům byl zamčený. Od té doby už nikdy, to sis asi všimla. Objevila chaloupku.

Když jsme se vrátili, seděla přivázaná na židli a umírala. Na těle měla spoustu ran. Alice stála nad ní s nožem v ruce a jako malé dítě, které právě našlo sklenici medu, si cucala palec. To byla jediná lidská krev, kterou kdy ochutnala.

Jasper mi pak řekl, že takto byli trestáni pacienti v době, kdy se Alice dostala do ústavu. Přivazovali je a řezali. Nejen upíři našli mezi choromyslnými útočiště. I spousta sadistů a maniaků si přišla na své…

Možná jsem Jessicu mohl zachránit. Mohl jsem ji přeměnit. Ale při pohledu na to, co se stalo z Alice, jsem to nedokázal. A její auto? Ne, člověk by tak rychle takovou jámu nevyhloubil. Na našich rukách je krev. Ale taky spousta hlíny…

Asi bych ho nedonutil, aby tě nechal být. Jenže se stalo to, co s Lauren. Přestávalo to fungovat. Proto mě šokovalo, když jsi řekla, že tě políbil. Vyděsilo mě, že Jasper teď udělá opravdu cokoliv, aby mu Alice znovu nezmizela. Ale… Nakonec se asi rozhodl jinak.

Poznal jsem to. Byl jsem s nimi ten večer, kdy se s ní loučil. On… Myslím, že se mu to vymklo. Myslím, že on tě taky miluje. Proto se rozhodl to skončit.

Protože s Alicí bude navěky. Ty bys byla vždy jen ta druhá.


Edward domluvil a já nekonečně dlouho čekala, než ke mně zvedne oči.

Co jsem v nich chtěla najít?

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

kajka

45)  kajka (06.04.2018 10:49)

Co jsem si z toho vzala napodruhé?
Že by z téhle kapitoly byla úžasná část filmu, úplně se mi to odvíjí před očima kousek po kousku.
Že mě to celé tak pohltí, až zapomenu dýchat.
Že mi srdce usedá, když si ho představím u ní v pokoji, jak těžko mu musí být, když jí všechno vypráví, ale s ohleduplností a sebezapřením (klasický Edward) vynechá tu nejpodstatnější osobní část zpovědi.
Že mě už nepřekvapuje, jak brilantně píšeš a jaký to má na mě účinek.
Za to všechno ti moc děkuji.

kajka

44)  kajka (11.04.2016 16:30)

Ambři, to je bezkonkurenčně nej kapitola. Nejde ani tak o to, že osvětluje prozatímní děj, ale spíš, jaká je to síla. Skvěle napsané. Některá místa mě fakt posadila na zadek a zadržovala jsem dech. Alice jako poslušná dcera. Jasper nepřišel do práce jediný den. Smrt lékaře. Jasperova snaha zachránit Alici přeměnou, jeho touha mít ji zpět alespoň na okamžik... za šílenou cenu. Ráj, peklo. Krev a hlína na rukách. Bella jako druhá láska. Uf... Je to prostě úžasný.
A Edward. Edward mluví, vysvětluje, uklidňuje, ale řekne i to nejdůležitější?

43)  hanka (12.02.2012 20:53)

po první větě jsem si musela nalít panáka
a teď dalšího,abych to ustála
tak mě zaujali ti dva,že mi ze scénáře Alice úplně vypadla,teda vlastně tam vůbec nenaskočila - myslela jsem,že anděl je Viktorie a prostě se jen mstí za neopětovanou lásku
no,páni - ,kam tohle půjde

Pilly

42)  Pilly (06.01.2012 18:50)

Mala som veľa teorii ako by to asi mohlo byť ale toto som naozaj nečakala úžasné. Jednoducho úžasné.

41)  Anna43474 (10.09.2011 17:53)

Nemám slov... úplné prázdno v hlavě
To je... to je... no, ty víš
Poslední dílek do skládačky to je Uf, no tyvole!
TKSATVO

magorka

40)  magorka (23.02.2011 12:09)

a ještě Tohle rozuzlení bych nečekala - tvé hlavince všechna čest! Ale stále tu na mně poblikává další kapitola ;) asi tuším, kdo bude "vítěz"

39)  Lejla (10.01.2011 12:02)

Wow strhující příběh. Ještě stále civím na monitor a nejsem vzchopná slušné reakce. On se jí v podstatě přiznal, že ji miluje, že změnila jeho život a že je jenom materiál na povzbuzení Aliciny reakce. Tak to bylo něco

Marketa

38)  Marketa (09.01.2011 20:52)

nikolka

37)  nikolka (07.01.2011 19:51)

z nášho tajného muža sa vykľula Alice... musela si skutočne prežiť niečo strašné, keď ostala naveky... v hĺbke duše ju ľutujem

ako celý príbeh skončí? Kto koho skutočne miluje?

36)   (06.01.2011 22:51)

Tak na toto naozaj nemám slov:(
Ale musím podotknúť, že som naozaj rada, že si mi osvetlila celú situáciu a najmä Jazzove dôvody.

Ewik

35)  Ewik (05.01.2011 00:47)

ambro, k tomuto jen toto A děkuji.

Evelyn

34)  Evelyn (04.01.2011 14:45)

Ambro, o lobotomii mám docela jasnou představu (na psychiatrii jsme si pouštěli dost ošklivý ruský film a no, jen to slovo mi způsobuje nevolnost a naprosté nepochopení, co může být považováno za léčbu), takže mě Alicin příběh hodně zasáhl. Vlastně celý ten příběh... Jasper není svině (omlouvám se mu), ale chlap, který miluje a pro lásku udělá cokoliv. Jen má bohužel trochu jiné hodnoty a priority. Lidský život je oproti tomu upířímu vážně krátký a člověk je tak lehce smazatelný z povrchu zemského...
Klaním se, protože tohle bylo vážně hodně silné

Nebraska

33)  Nebraska (03.01.2011 12:28)

Bláznivá Alice po lobotomii (hororový dětství a blázinec, hlavně ten blízinec jsem si moc užívala!) a Jasper, který ji miluje tak, že kvůli ní udělá cokoliv - jsem fakt okouzlená a zároveň semletá, tohle bylo skvostný!
(A ano, cvak bylo :-) )
Jen si říkám, že tohle nevoní happyendem, aspoň ne pro všechny, že?

Alaska

32)  Alaska (02.01.2011 20:44)

:'-( :'-( :'-( Vrahu! A já naivka si myslela, že jsi zkusila psát jinak. Ty jsi ale místo toho jen vytříbila způsob, jak nás donutit naprosto zapomenout na to, co dokážeš a pak nám vrazit dýku přímo do břicha. Neboj, já se ještě vrátím ale teď toho nejsemm schopna. Pomalu doštrachám ještě tu další kapitolu a pak se pudu snažit dostat z tý mizérie, kterou jsi jim zase přichystala.

Gassie

31)  Gassie (02.01.2011 11:30)


Bylo to tady. Ta esence Tvých příběhů. Nevyhnutelnost. Osudovost. Příběh Alice jsem dočítala dost zamlženě s otázkou: Proč? Proč to muselo tak dopadnout :( :'-(
Celkově tato kapitola byla dost velký zážitek.
Jasper, kterému se všechno vymklo.
Bella, která se dozvěděla pravdu.

ambra

30)  ambra (02.01.2011 10:00)

Já musím ještě na skok...
Karolko, mám velkou radost (jakože VELKOU), že to takto cítíš. Celou dobu jsem měla obraz zničené Alice před sebou a namíchat to tak, aby tam víc a dřív nevykukovala... Bylo to tak těžké. Pak jsem se bála, že z ní zbude jen to monstrum, ale já ji vážně zamýšlela jako tu stejnou Alici, která jen nedostala možnost...Děkuju...
hennuško, mám obrovskou radost, že se mi tu pravidelně zjevuješ. Ale krutiš, dívko, kde jsou Tvoje další kapitoly?
Bye, největší zážitek kapitoly je čtení Tvého komentáře. A to určitě není jen můj názor!;)
Carlie, omlouvám se, že jsem Tě zdržela od makeupu . Objímat Jaspera? Já ho objímám momentálně prakticky nepřetržitě. Emoce, omg, když si vzpomenu, že to mělo být lehký čtení (a pro mě lehký psaní ).
Joanko, doufám, že už je to dobrý . Jo? Už jennom dvě...;)
Scri, Tys to četla po propařené silvestrovské noci??? Tak teď jsi mě dostala!!! Kotě, ty Tvoje emocionální komenty hltám!
Tak berunky ještě jednou - obrovské DÍKY!!!

ScRiBbLe

29)  ScRiBbLe (01.01.2011 18:29)

Uff, abych pravdu řekla, tak jsem četla už ráno, když jsem přišla domů, ale nedokázala jsem se donutit k tomu,abych napsala smysluplný komentář k TOMUHLE!

Vyrazilas mi dech, naprosto!
Všechno to, jak jí vyprávěl. O Jasperovi a Alici. O jeho nehynoucí a nekonečné lásce. O tom, jak dělal vše proto, aby se na něho podívala, objala a vyslovila jeho jméno.:( Bylo to smutné, tak moc!!!
A Edward s Bellou. Sice o svých citech nic neřekl, ale cítila jsem z toho tu jeho vroucí lásku, kterou k ní choval.

Pane bože, já si ani netroufám odhadovat, jak tenhle příběh bude pokračovat. V hlavě se mi honí spousta otázek !

Ambro, bylo to zážitek, děkuji!

Joana

28)  Joana (01.01.2011 17:48)

dva díly najednou byla docela zabijácká dávka, budu muset počkat, až se mi tlukot srdce vrátí do normálu. Uuuf :)

Carlie

27)  Carlie (31.12.2010 23:19)

Já jsem nekomentovala? Proč jsem nekomentovala? Jsem já normální? Ehm, to bych sem vlastně netahala... ale já myslela, že komentovala... Alzeihemer je můj kamarád.... Nicméně, zpátky k tématu, četla jsem už ráno (aha a pak jsem nenamalovaná musela vyběhnout, protože mě už prozváněl můj odvoz, už jsem doma...) a nestihla jsem se namalovat, protože jsem s ústy dokořán četla!!!
Tohle je bezkonkurenční příběh, krásně Ti všechno do sebe zapadá, Ambři, a ty emoce... omg, zaútočily na mě jako tlaková vlna...
Je mi tolik líto téhle Alice, tolik toužím obejmout Jaspera (čistě profesionálně, utěšit ) a tolik chci, aby vzájemnou útěchu našli u sebe Edward s Bellou! Určitě k sobě najdou cestu, že joooo... a najdou pomoc i pro Alice?

Bye

26)  Bye (31.12.2010 23:10)

Ambro!!!
Ochránce Edward To jak ji zachránil, vynesl z chaloupky, jak se o ni postaral... myslela jsem, že to je nejsilnější okamžik kapitoly.
Ale pak přišlo jeho vyprávění. Alicin "konec", Jasperova pomsta (!!!), Laureen, Jessica... myslela jsem, že to je nejsilnější zážitek kapitoly.
Ale pak jsem četla dvě věty:
"Z našeho pohledu je lidský život tak krátký, tak… ne, po tom, co se stalo pak, po tom, co jsem poznal tebe, už to nedokážu vyslovit. "
"Až teď vím, jak moc jsi mě změnila…"
A to byl největší zážitek kapitoly!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek