Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Edw%20a%20Jasp.jpg

Čas plyne, ale ne vždy léčí...

 

O tři roky později

 

 

Ahoj Bello.

Alice…

Promiň, že zase otravuju.

Víš, že tě ráda vidím.

Už bys to neměla odkládat.

Bojím se.

Čeho vlastně?

Bude to bolet.

Bolest je někdy nutná. Očišťuje.

Nikdy jsem se tě nezeptala…

Ale mohlas.

Tehdy… ty… Bolelo to?

Nevím. Pamatuju si jen, že on byl se mnou. To bylo důležité.

Takže… Takže tě ještě zastihl?

Ano. Celou dobu mě objímal.

Ani nevíš, jak se mi ulevilo.

Vím.

Já vím, že víš.

Mám tě ráda, Bello.

Já tebe. A proto se musím zeptat ještě na něco.

Čekám na tu otázku už dlouho.

Alice, když tě poslechnu… Co když tě pak ztratím?

To se nestane. A tohle víš taky.


xxx


Autobus dorazil do Forks chvíli před setměním, takže jsem měla dobrý důvod tam dnes nejít. Mlha a šero – ani tehdy jsem nebyla bůhvíjaká řidička a to se za těch pár let nezměnilo. Navíc jsem pochybovala, že zůstal zachován byť jen náznak původní cesty.

Táta hodil mou tašku na zadní sedadlo, a pak mě teprve pevně objal. Stárne, uvědomila jsem si při pohledu na hluboké vrásky kolem jeho úst a na stříbro, které definitivně vyhrálo nad hnědou barvou jeho vlasů.

„Rozmyslela sis to dobře?“ zeptal se ustaraně.

„Rok, tati, rozmýšlela jsem to jeden celý rok,“ vzdychla jsem, ale nesnažila se být nějak zvlášť přesvědčivá. Neuměla jsem lhát, a pokud i moje vlastní nejistota zůstávala tak velká, snažit se opravdu uklidnit Charlieho by byla jen ztráta času a energie.

„Pojedu tam s tebou,“ zkusil to. Jen jsem s úsměvem zavrtěla hlavou. „Jsi tvrdohlavá,“ konstatoval smířeně.

„Takže je vlastně všechno při starém,“ mrkla jsem na něj.

„Asi jo. S jedním rozdílem,“ zatvářil se smrtelně vážně. „A to?“ nechala jsem se rychle ovládnout jeho změněnou náladou.

„Teď už ti můžu dovolit pivo bez výčitek svědomí,“ zašklebil se očividně šťastný, že se mu podařilo mě nachytat.


xxx


Všechno bylo při starém. Skoro až moc. Táta v mém pokoji za ty tři roky nehnul s ničím ani o milimetr. Zamrazilo mě. Takhle to chodí v rodinách, ve kterých přijdou o milovanou dceru. Zůstal i Laurenin a Jessičin pokoj nedotčený? Nepochybovala jsem o tom.

Podvědomě jsem doufala, že tady, u mě, se něco muselo změnit. Já přeci neumřela. Nebo ne úplně. O části mé duše, která tehdy ve mně zahynula, věděly jen dvě bytosti. A ty to nikomu neřeknou…

Prostě jsem tu vzpomínku nechtěla tak čerstvou. Jistě, židli táta zasunul zpět ke stolu. Ale jinak? Dokonce i povlečení použil stejné. Stejný povlak na přikrývce, do které mě tehdy zabalil on.

Tu poslední noc, kdy jsem spala v tomto domě.

Vlastně nespala, na spánek vůbec nedošlo…

Rychle jsem naházela věci do prádelníku a s toaletní taškou zapadla do koupelny. Málem jsem vyjekla. Překvapením. Úlevou. Zapomněla jsem na jeden z tátových mailů, ve kterém se chlubil, že nechal koupelnu kompletně přebudovat.

Vrátit se po půl hodině do toho v čase zastaveného pokoje připomínalo návrat do začarovaného zámku. Co nejrychleji jsem zhasla, vklouzla pod deku a sevřela víčka. Snad mě nenechá dlouho samotnou...


xxx


Probudilo mě pár nesmělých slunečních odlesků. Vida, i ve Forks se někdy ten zlatý kouzelník ukáže…

U snídaně jsme mlčeli. Táta chápal, že už jsem někde jinde. Že se potřebuju soustředit, abych to nakonec nevzdala. Tohle chápal; mé důvody, proč tam musím, už míň. Ale v tomhle zůstal úžasný. Nemluvil mi do věcí, kterým nerozuměl. Věřil, že jsem soudná a že vím, co dělám. Aspoň většinou.

Když jsem uklízela poslední hrnek, poklepal tiše na stůl. V noci nakreslil malou mapku a chystal se mi vysvětlit, jak se tam teď, když už původní cesta neexistuje, dostanu.

„A vem si mobil,“ řekl nakonec. „Jen pro jistotu,“ dodal rychle, když viděl můj nakrčený nos. Jasně, co kdyby se tam ukázal medvěd. Nevydržela jsem to. „Tati, mobil mám u sebe pořád, ale myslím, že pokud se zhroutím, tak si asi těžko budu volat záchranku.“ Zabralo to. Moje ironie ho uklidnila víc, než další sáhodlouhé přesvědčování.


xxx


Nakonec jsem k velkému domu dorazila mnohem rychleji než při své první cestě.

A skoro tak rychle jako při té druhé.

Zastavila jsem na místě, kde se kdysi původní rozlehlá mýtina zakusovala do okraje lesa. Dřívější rozdíl pomalu, ale jistě, mizel. Tenké kmeny mladých stromů a nikým neomezované kapradí vytvořily zelený mezistupeň, který se chystal mýtinu definitivně pohltit.

Pomalu jsem vystoupila a na vteřinu rozbila dusivé ticho těžkými dveřmi náklaďáčku. Udělala jsem první krok směrem k domu a podvědomě se přikrčila před očekávaným náporem pocitů.

K mému naprostému úžasu mě ale zaplavil – klid. Jako když přijdete ke hrobu někoho, koho jste sice milovali, ale kdo zemřel již velmi velmi dávno a vy jste s jeho smrtí smířeni. Vaše návštěva pak není nic jiného, než potřeba oživit vzpomínky, připomenout si společné chvíle, vybavit si tu kdysi důvěrně známou tvář.

Co se to…

Čekala jsem bolest. Slzy. Doufala jsem, že si sem jedu pro katarzi. Že konečně najdu nějaký smysl v tom všem.

To mi běželo hlavou, když jsem se pomalu blížila k domu. K místu, kde stával jejich dům. A kde po nočním dešti svěží tráva skrývala velký vypálený obdélník.


xxx


Proč jsi to udělala, Alice?

Pro nás nebylo jiné východisko.

Jak jsi to mohla…

Viděla jsem to, když mě ten doktor přivazoval k operačnímu stolu. Upnula jsem se k tomu. Věděla jsem, že mi nezbude téměř nic, ale doufala jsem, že tahle myšlenka ano. Oheň. Moje vysvobození. Oheň, naše spása.

Nelituješ toho?

Lituju, že jsem si na to nevzpomněla dřív. Ty dívky mohly žít…

To nebyla tvoje vina, nevědělas, co děláš.

Nevěděla? Nejsem si jistá. Cítila jsem strach. Drtivý strach, že přijdu o Jaspera. Že v té svojí temnotě zůstanu uvězněná nejen navždy, ale sama.

A teď…

Vídám je. Jsou v pořádku. Obě. To je úleva. Jen jejich rodiny si na tu útěchu musí ještě chvíli počkat…

A Jasper…

Jsme spolu. Ten vděk nedokážu popsat… Ale občas ho nechám osamotě. On…

Něco je špatně?

Ne. Jen nevím, jestli bych tě tím měla zatěžovat.

Alice…

Dobře. On někdy myslívá na tebe. Míval z toho výčitky. Musela jsem mu vysvětlit, že kdyby ti tehdy jeho srdce odolalo, znamenalo by to, že je monstrum, bezcitná zrůda. Musela jsem ho přesvědčit, že jsem ráda, žes to byla zrovna ty…

Ale on přece vždycky miloval tebe!

Ano. Já byla ta první. A vždycky budu. Ale kdo říká, že nemůžeš být ta druhá?


xxx

 


Klečela jsem v trávě a se zavřenýma očima dovolila vzpomínkám, aby mě prostoupily. Netrvalo dlouho a proudily mnou naprosto volně, bez zábran, bez plačtivých křečí a zděšených výkřiků.


xxx


Edward domluvil a já nekonečně dlouho čekala, než ke mně zvedne oči.

Co jsem v nich chtěla najít?

„Bello?“ zašeptal horoucně. „Tohle byl Jasperův příběh. Můj je mnohem kratší a mnohem nudnější. Nemusíš ho znát. Ale chtěl bych ti říct to jediné, co je v něm důležité. Zajímavé. Cenné.“ Zatajil dech a s napětím čekal na mou reakci.

V tu chvíli jsem nevěděla, co mu odpovím. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co ještě mi chce vyprávět. Jen jsem potřebovala znovu slyšet jeho hlas. Hlas, díky němuž jsem snesla všechnu tu hrůzu předešlého vyprávění.

Nadechla jsem se, abych ho pobídla k pokračování. Jeho krásnou tváří se mihl záblesk naděje. Zdál se skoro – šťastný. Jenže v tom okamžiku naředila fialový inkoust noci neposedná oranžová skvrnka. Tančila někde na obzoru, přesně uprostřed mého okna. Zůstala jsem na ni fascinovaně zírat. Pak ale zmizela. Něco ji překrylo. Edward vyskočil a potichu otevřel okno.

„Jazzi? Co tu…“

„Jsi v pořádku?“ vzal mě Jasper za ruce a bedlivě je prohlížel. „Žádné zranění? Ani škrábanec? To je divné, říkala, že budeš zraněná, že Edward nesmí ucítit tvou krev, říkala, že ti hrozí nebezpečí…“

„Jazzi!“ Edward stál u okna a zíral do tmy. „Dům hoří…“

Zmizeli tak rychle, že jsem skoro podlehla nutkání schovat se pod deku a předstírat, že to všechno byl jen příliš živý a příliš děsivý sen. Místo toho jsem si bleskově natáhla boty, v běhu popadla bundu a klíče od auta a vystřelila ven. Táta spal u televize…

Bylo to jen pár hodin, co jsem tou cestou jela poprvé. Pamatovala jsem si ji, ale i kdyby ne – ten mihotavý oranžový sloup mě vedl jako děsivý maják. Neomylně, přesně. Nemohla jsem minout tu bolest, která na mě čekala.

Edward mě zastavil těsně předtím, než jsem vjela na mýtinu. Netušila jsem jak, ale najednou seděl vedle mě a pokoušel se mi sundat z volantu křečovitě zaťaté ruce. Se stejnou silou jsem pak svírala jeho ramena.

„Kde je, Edwarde, prosím, kde je Jasper? Prosím, řekni, že je v pořádku, prosím, Edwarde, dojdi pro něj, prosím… Edwarde…“

„Předběhl mě… Ona se zavřela ve sklepě… Skočil přímo do největší výhně… Já… nedokázal jsem to. Jsem zbabělec… Neskočil jsem za ním…“

Všimla jsem si, že vzlyká. Vytrhlo mě to z vlastní hysterie. Najednou jsem jeho ramena nesvírala, objímala jsem ho a tišila. Později se ukázalo, že to byla chyba. Potlačila jsem vlastní přirozenou reakci. Zhroutila jsem se dvě hodiny potom, co mě odvezl domů.

Po čtrnácti dnech v nemocnici si pro mě přijela mamka. Střední jsem dokončila ve Phoenixu a nakonec tam nastoupila i na univerzitu.

Den po požáru dostaly rodiny Lauren Malloryové a Jessicy Stanlyové Jasperovy dopisy na rozloučenou. Přiznával se v nich, že je zabil. Přísahal, že netrpěly. Omlouval se a vysvětloval, že smrt v ohni zvolil jako nejbolestivější možný odchod z tohoto světa.

Jasper zůstane v očích města navždy vrahem. To byla daň, kterou musel zaplatit. Příliš velká daň za lásku…

O dopisy i nutné Jasperovy ostatky v ohni se postaral Edward. A to ještě tu samou noc. Pochopila jsem to o něco později, když jsem byla schopná o těch událostech aspoň na okamžik přemýšlet. Jak to dokázal? Jak to mohl přežít a vydržet? Vždyť jsem ho viděla plakat…

Toužila jsem ho znovu obejmout a utěšit, ale víc jsem toužila zapomenout. Zapomenout a pokusit se uvěřit, že někdy budu schopná i skutečných citů. Že nebudu jen zrcadlem, které zdánlivě přijme emoce někoho jiného, ale ve skutečnosti je jen ploše odráží.

Nedařilo se mi to. Láska se mi vyhýbala. A navíc jsem dva roky žila v šedivé zóně beze snů. Peklo…

Po dvou letech za mnou poprvé přišla Alice. Vyděsila mě, ale stačily tři věty a já pochopila, že Edward měl pravdu.

Existoval čtvrtý rozměr, kde jsme se s Alicí mohly a měly potkat. Opravdu nebyla náhoda, že jsem Jaspera tak moc přitahovala. On, tolik vnímavý ke všem emocím jiných lidí, vycítil, že mám s Alicí společného něco mnohem důležitějšího než jen tvar očí nebo barvu vlasů.

Alice se stala mým jediným a zároveň nejbližším přítelem. Ale nedovolila, aby to tak zůstalo.

Něco pro mě plánovala. Cesta do Forks, na místo, kde to všechno začalo, znamenala jen první krok.

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

kajka

43)  kajka (06.04.2018 11:55)

Tak si opatrně posbírám všechny kousky, na které jsi mě tak pěkně rozcupovala, poskládám se zase dohromady a možná budu schopná ti nechat pod příští kapitolou smysluplný komentář.

kajka

42)  kajka (11.04.2016 23:00)

Tak jo, dám se do kupy a pokusím se o komentář.
Miluju tvoje skoky v čase. Ponořím se do slov, nechám plynout děj, nespekuluju, čekám na rozuzlení. Mám hrozně moc ráda u tvých povídek tuhle přirozenou posloupnost. Zas a znova mě to okouzlí, pokaždé je to trochu jiný, vždycky skvěle napsaný.
Co se týče Alice jsem lehce rozpolcená. Je mi líto Jaspera. Ona se v posledním záchvěvu zdravýho rozumu rozhodla pro "definitivní" řešení, v tomhle případě spíš rozhřešení. Tušila (věděla) to, zatímco Jasper ne. Jojo, stopa dláta na soše už nikdy nezmizí... můžu si to opakovat dokola, ale stejně je mi ho líto, i když jsou konečné spolu a šťastní. Asi je pro mě ta představa moc vzdálená, neuchopitelná. Hlavně že upíři a vlkodlaci mi přijdou úplně normální. No nic.
Každopádně rozhovory Belly a Alice... klobouk dolů, slovy šetříš, pár řádků, ale obsahem a pocitově fakt bomba.
Dostávám se k Edwardovi. Tam jsme se vlastně nikam nedostali. Ambro!!! Ty jsi liška podšitá, neuvěřitelný, mistrný a chytrý.
Právě jsem si s hrůzou uvědomila, že se nikde nevyskytuje Jacob. Jestli se v poslední kapitole ukáže, dá se s Bellou dohromady a Edward bude navěky smutně bloumat okolo zeměkoule, tak si pro tebe dojdu.

Pilly

41)  Pilly (06.01.2012 19:10)

Prečo musel Jasper s Alice... nemôžem to ani nepísať :'-( :'-( :'-( :'-(

40)  Anna43474 (10.09.2011 18:04)

Oheň??? :'-(
Tyvole ambro!!!
Jak jako... jakože... jako fakt???
Bože...

magorka

39)  magorka (23.02.2011 12:35)

dobře...dobře! máš mě na lopatě :) čekala jsem "Něco", ale to bylo k tvé verzi blízko asi tak jako Mariánský příkop špičce Mont Everestu

38)  Lejla (10.01.2011 12:22)

Úplně jsi mě rozhodila. Ty rozhovory mezi Alice a Bellou, která je ztracená ve víru událostí a smršti pocitů. Ty dopisy od Edwarda napsané jakoby Jasperem mi roztřásly ruce a přiznání Alice, že Jasper Bellu miloval...nemám slov

nikolka

37)  nikolka (07.01.2011 20:08)

zmätok a plač

nádej? šťastie? láska???

36)   (06.01.2011 23:00)

Ewik

35)  Ewik (05.01.2011 01:03)

Dokonale krásné
Klaním se

Evelyn

34)  Evelyn (04.01.2011 16:41)

Ty ole, ambro! cesta z práce domů bez možnosti připojit se na net a dočíst, byla fakt nekonečná... A kdybych věděla, co mě čeká, asi bych si dobrovolně dala neplacený přesčas.
Bella a Alice, jejich rozhovory
Jazz
Edward a to, cpo udělal, aby ulehčil rodinám Jessicy a laureen

ambra

33)  ambra (03.01.2011 16:06)

Holky, vy jste se na mě domluvily... Právě jsem dopsala závěr, na tohle teď nejsem schopná reagovat, tak zatím jen děkuju...

Lioness

32)  Lioness (03.01.2011 15:41)

Pocit nechápavosti, ale zároveň NĚČEHO velkého, mnou prostupoval celou kapitolu. A nakonec jsem jen zírala na nápis "povídky od ambry" a snažila se porozumět tomu, uchopit to... Nakonec jsem se vrhla znovu do čtení, marně, myšlenky mi stále běhaly o odstavec níž nebo výš. A tak jsem tu zas a přečetla jsem to podruhé... Už chápu (snad) a pořád zírám.
Bylo to... nepopsatelné. Zní to jako výmluva, ale je pravdivá! Jednoduše nevím, co říct.
Druhý rozměr? Další život? Normální Alice povídající si s Bellou? Mělo by mi to připadat trochu přehnané, ale... Nepřipadá.
Stejné vlasy a oči? Je snad Bella potomkem Cyndie (jmenovala se tak Alicina sestra, ne?)?
Forks... kruh se uzavírá.
Co má bolet? Přeměna? Smrt? Znovu shledání na tom místě?
A kde je Edward? Nechal ji odjet? Nevyhledal ji a vrátil se ke Cullenům? Nezaslouží si ti dva kousek štěstí, snad společného, který by převážil to, co tak razantně otřáslo jejich dušemi?
Těším se na další kapitolu. A přitom se třesu nad tím pocitem neznáma, magického a chvějivého, přede mnou.

Alaska

31)  Alaska (03.01.2011 15:07)

Tak jo. Jsem připravená. Jsem?
Musela jsem to dneska dát znovu. Podrobně rozebrat a snažit se pochopit... sama sebe. Za poslední komentář se omlouvám, byla jsem fakt na dračku a ač jsem včera přečetla i tuto kapitolu, nebyla jsem schopná ji plně pochopit, natož pak něco napsat. Měla jsem vztek a ani nevím proč.
Chci Ti napsat jednu věc. Tvé povídky jsou asi jediné, kdy nejsem schopná od děje odprostit své vlastní city a číst to jao "cizí" příběh. A v tomto případě to pro mě bylo ještě více matoucí než kdykoliv předtím. Jak se asi může cítit čtenář, který se až chorobně a na víc NEVĚDOMKY vžije do hlavní hrdinky, která nevládne nad vlastními emocemi? Nikdy jsem nevěděla, co do toho komentáře napsat, protože jsem nebyla schopna zaujmout VLASTNÍ postoj. Je to divný pocit, být vtažena a stržena příběhem. Vědět, že čtu něco velkolepého, přitom ale nebýt schopna, či spíše nepovažovat za důležité vykreslit si hlavní postavy podle jejich činů a udělat si na ně svůj názor. Pro mě neuvěřitelný zážitek - Jasper dokonalý, neodolatelný přítel a jeho děsivý bratr. Zároveň, ale zákoutí mé mysli se uboze snaží žádat o pornost s poznámkou: "pozor, ale takhle by to být nemělo". Opravdu jsem se také cítila ovládána tebou skrze Jaspera jeho děsivým způsobem.
Nicméně kdesi v mém povědomí probíhala i bouřlivá myšlenka jak to ten Jasper vlastně dělá? Jaké to je přesně v těch okamžicích, kdy není na blízku a ona může být sama sebou. Sama sebou? Ovlivňuje jí i tak nebo ty zprvu krátkodobé zásahy do její osobnosti ji mohou ovlivnit i dlouhodobě. Co vlastně za pocit v ní Jasper vyvolat - byla to návyková láska, při které se dostavovaly abstinenční přízanky jako u drog?
Jsem naprosto zmatená, ale po dlouhém přemýšlení a "vystřízlivění" jsem došla ke dvou východiskům. Vlastně ne, je to jen má zdánlivá představa. ASpoň vidíš, jaký jsi mi dokázala udělat v hlavě bordel.
Pak ale přišly kapitoly PO Jasperovi. A já přesně cítila, jak se sama probouzím z iluze. Najednou jsi tu byla zpátky, jak tě známe se stejnou drtivostí osudu, nicméně s autoritativním podtextem, že tak je to správné. Že tak život prostě chodí... I v tomto světě fantazie.
Stále nejsem schopná se soustředit na Edwarda - co cítí on - i kdybych chtěla. Alicina postava se mi ale díky "rozhovorům" začíná dostávat do pevnějších kontur a mám ji ráda. Za její nesobeckoust a obětavost, protože to byla tentokrát ona, kdo přijala neútěšný osud už neodlučně patřící k Tvým povídkám a i přes to ji to nezlomilo. Ba co víc, zdá se že pro Bellu něco chystá. Že by happy end, když v této povídce šechny ta nevyhnutelnost osudu připadla na její bedra. Nemohla by v tomto případě Belle připadnou trochu toho štěstí? Odvážila jsem se to napsat, protože v tomto případě to Tvé pravidlo - život není spravedlivý (a nebo možná právě že je, protože krátkodobé intenzivní štěstí je vyváženo smířenou existencí, která není teskná právě díky tomu, že jí zůstaly vzpomínky)- zůstane zachováno.
No nechám se překvapit, ale snad je z mého komentáře dostatečně patrné, jak jsou Tvé povídky citově vyčerpávající, ale zárověn nezapomenutelné.
P.S. Stále mi v hlavě vrtá ten detektor lži. To by toho chudáci moc nezjistili.

30)  Tru (03.01.2011 13:14)

Nebraska

29)  Nebraska (03.01.2011 12:40)

Achachach!
Fakt přemýšlím, jak to ze sebe vysypat. Bláznivá Alice, která tam někde vždycky byla a viděla to, věděla to. A teď je s Bellou a je to něco, co by mě nikdy nenapadlo, ale teď mě to konejší. (Asi to nedává smysl, ale což :-D)
Jasper. Omlouvám se mu za toho tajmeného emo tragéda - ale v tu chvíli jsem fakt nevěděla, co za tím je.
Edward, který o ně přišel, a jak ho znám, vsugeroval si, že to je jeho vina. Jako vždycky.
Bella, která se vrátila. Já ji úplně vidím ve vysoký trávě před tím černým obdélníkem a jen čekám, kde se objeví... Nebo neobjeví, kdo ví, u tebe si nemůžu být jistá ničím ;-)
Neříkala jsi náhodou, že tohle máš jen jako takovou oddechovku? Někdo by ti měl pomoct a vysvětlit, jak přesně vypadá oddechovka, protože takhle podle mě rozhodně ne

Twilly

28)  Twilly (03.01.2011 11:29)

Som rada Ambri, že sa ti to dobre písalo. Mne sa to zase naopak AKO VŽDY dobre čítalo

Bosorka

27)  Bosorka (03.01.2011 09:02)

Ambro pokud stále poskytuješ kapesníkovou donášku tak si mě dej na seznam! Já si vždycky říkám - Budeš tvrdá, nebudeš slzet, znáš Ambru.....a vždycky jsem naměkko a slzím.Ty jsi moje citová a pocitová ždímačka, aneb dostaneš ze mě i to, co jsem netušila, že ve mně je!

ambra

26)  ambra (02.01.2011 21:43)

Janebko, za tekutinu (slanou) se omlouvám, odpovědi zítra dodám;)
Silvi, náznaky - přesně o to jsem se snažila, nevypálit to hned naostro . Doufej, i já doufám
Gassie, jeden čas jsem nabízela rozesílání kapesníků. Jsem nepolepšitelná . Děkuju, že ses na to vrhla
gucci, kačátko, to, co je za Tvým škoda, se ještě bude řešit;) . Au, bolí nožička
Bye, tomu se říká nenapravitelný optimismus. Jsem zvrhlík, to už víš . Díky za ty nádherně po hlavičkách kleplé hřebíčky
gina 2x? Takže ode mě 2x omluva a 2x veliké díky
Joanko, si tak všímám, že jsi takový nenápadný mistr přesných postřehů;) . Hrozně děkuju za tu poslední větičku. To pro mě bylo moc důležité
sakruško, nestihl:'-( , ale já jim to vynahradím
Twilly, se Ti teda přiznám. Po dlouhé době se mi tahle kapitola moc dobře psala a měla jsem z ní dobrý pocit. Těší mě, že se Ti tak líbila...
gabinka, taky si myslím . Děkuju!!!
Yasmini - chlapi mě zabilo
Astrid, tak Tys mě rozchechtala dokonale . Co se omlouváš!!!:)
Karolko, já mám pocit, že bys tu polívku raději řidší , ale znáš mě, no . Díky, zlato
Berunky, moc děkuju, dnes s Nerriskou dobojováváme tu naši jednorázovku, takže poslední TDTD bude zítra...

Astrid

25)  Astrid (02.01.2011 21:22)

ambra, promiň ale dnes som nemala šedu hmotu naporúdzi, to bude chtit druhe čtení.

Karolka

24)  Karolka (02.01.2011 21:04)

Puf!!!
.
.
.
Byla bys dokonalý válečný stratég nebo geniální šachystka. Uf, ještě pořád se nemůžu dostatečně nadechnout. To byla tedy atmosféra! Chtěla jsem napsat, že New Moon je proti tomu řídká polívčička, ale smazala jsem to, protože to prostě nejde ani napsat do jedné věty s tímhle! Celou dobu jsem měla pocit, že se mi něco vzpříčilo v krku, nebo možná spíš v srdci. A jediná věc, která mě zachránila před pádem do tmy, byl fakt, že uhořel "jen" Ten první.
Mmch... když mi v té jedné (z mnoha) geniální větě došlo, proč se tahle kapitolovka jmenuje tak, jak se jmenuje, měla jsem chvíli neskutečnou radost. Prostě proto, žes to tak vymyslela.
No, bylo to hutné. Velmi velmi hutné. Skládačka, která pěkně zamotává hlavu, ale na konci všechno dosedlo na své místo a já už se teď jen třesu na Alicin plán.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek