Sekce

Galerie

/gallery/perex kapitoly.jpg

Bella je dívka, která je osamnělá a velmi bojácná. Jeden zážitek ji poznamenal na celý život a ona neví, co si má počít. Jediná šťastná věc v jejím životě je synovec Matthew, který ji naprosto zbožňuje a ona jeho. Její rodina neví, jak jí pomoct a po letech smutku a trápení už ani nechtějí, proto k ní nejsou ani moc milí. Můj nový příběh, který vás snad nadchne. Vaše pg17... :)


 

Prolog:

 

Čekala jsem, že mě zabije, ale to jsem nevěděla, že si to tak užívá. Mou bolest, můj křik, mé utrpení.

„Prosím, prosím. Zabij mě, já už nechci, už nemůžu!” žadonila jsem, jak chtěl a už doufala, že mé trápení skončí, ale byl rozhodnutý jinak.

„Ne, Bello. To by bylo moc snadné, chci, abys trpěla, abys věděla, co znamená bolest odmítnutí,” na chvíli se odmlčel a pak se na mě podíval ještě zvrhlejším a šílenějším pohledem, „odmítám ti dopřát klidný konec!” řekl a přišla další rána, po ní další popálenina, další kousnutí a další týrání mého těla.

Zavřela jsem oči a v duchu prosila boha, aby mě už osvobodil, ale odpověď nepřicházela.

Stále jsem cítila jeho dotyky a bolest, už jsem to chtěla vzdát, když jsem najednou slyšela hrozné rány, vrčení a křik.

„Bello, už jsem tady, už jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží!”

Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že tím skončí veškeré mé trápení a bolest, ale osud tomu chtěl jinak.

 

1. kapitola

Pohled Belly

 

Vstala jsem a jako obvykle se osprchovala, oblékla a zkrášlila. Všechno s apatickou stejností jako jiné dny. Poté jako každý den jsem přišla k němu do pokojíčku a jemně jako vždy jej probudila.

„Broučku. Zlatíčko. Vstávej je čas jít do školky, je to tvůj první den, tak ať nepřijdeš pozdě.” jemně jsem mu třásla s ramínkem, abych jej probudila, a hladila ho po jemných blonďatých vláskách.

„Néééé, já nechci, Belli,” fňuknul a ještě více se zachumlal pod peřinku s autíčky.

„Honem vstávat ospalče, nebo přijdeme pozdě,” lehce jsem ho odkryla a on ještě jednou za nééoval a pak se posadil.

Ještě se na mě stihl podívat pohledem ala, ty mě tak mučíš, ale pak se bez protestů zvedl a začal si oblékat věci, které jsem mu připravila na první den do první třídy ve školce.

Nedivila jsem se mu i já jsem byla nesvá, on zažil první stěhování, já už několik, vždy to bylo kvůli Charliemu, nemohl zůstávat na jednom místě moc dlouho, maximálně čtyři roky.

Hrozně mě to štvalo, teď už o to víc, že se to začalo týkat i Matthewa. Tohle si nezasloužil. Teď to ještě půjde, prostě nastoupí jako nový kluk do první třídy školní docházky někde jinde, ale kdyby jsme se nemuseli pořád stěhovat, mohl by ve škole mít alespoň nějaké kamarády ze školky. Tohle mě naštěstí netrápilo. Nikoho jsem si k sobě nepustila natolik blízko, abychom se mohli nazývat přáteli.

Nedalo se však nic dělat. Jak říkala máma: „Jsme rodina Belli a tak to musíme nějak překonat, jeden bojujeme za druhého.” Bohužel mamince nějak nedošlo, že mi opravdová rodina dávno nejsme.

Nechápala jsem ji, působila, jako by se nikdy nic nestalo, ale za poslední čtyři roky se stalo toho velmi moc.

Nejdřív mi moc ublížil tátův upíří kamarád Thomas, kterého jsem milovala a myslela si, že i on mě, což bylo velmi pomýlené a pak se sestra zabila, i se svým manželem Frankem, v autě při nehodě, když se vraceli z kina a nechala tak svého jediného syna samotného na tomto krutém světě plném příšer.

Všichni si mysleli, že jen jeho dotyk mi nevadí, ale bylo to jinak. Nevadilo mi, když se mně dotkla máma, nebo sestra. Vadil mi tátův dotyk. Vadil mi upíří dotyk.

Ano, můj otec byl upír. Má maminka byla napůl upír a my jsme se sestrami byly také poloviční upírky, ale nebylo to na nás nijak zvlášť poznat. Měly jsme lepší smysly než lidé, byly jsme silnější a rychlejší než oni. Lehce jsme se třpytily na slunci, ale viděli to jen upíři. Byli jsme odolnější a nestárly jsme jako upíři, ale těžká zranění byla pro nás stejná jako oheň pro upíry. Smrtelné, nesmrtelné. Těžká zranění, jako například při autohavárii pro nás znamenala jediné. Smrt..

Jediné čím jsme byly nejvíce podobné upírům byly naše dary. Alice vidí budoucnost, dle rozhodnutí osoby na jejíž budoucnost se soustředí, já jsem štít, fyzický i psychický, tudíž na mě dary jiných upírů nepůsobí a můžu štít použít i jako fyzickou obranu a Adele mohla krást jiným upírům jejich dary na určitou dobu a mohla je tak využít.

Mysleli jsme, že Matthew bude obyčejný, když byl počat s člověkem, ale ukázalo se, že přeci jen v něm je nějaká upíří část. Má podobný dar jako Adele, jen může schopnosti upírů přenášet nejen na sebe, ale i na jiné upíry. Zjistili jsme to, když nám s Alice prohodil schopnosti. Bylo to zajímavé vidět budoucnost členů mé rodiny, i když se nejednalo o nijak důležitá rozhodnutí.

Vše začalo když naší babičku svedl upír a pak ji opustil... Něco jí však nechal. Mou maminku a tetičku Elizabeth, která je maminkou Rose. Avšak Elizabeth nebyla tak silná, aby zvládla porod. Nastali komplikace a teta zemřela. Strýc Peter byl také upír a miloval tetičku tak moc, že nezvládl žít bez ní a tak malou Rose nechal na prahu rodičů a sám se zapálil i s tetiným tělem.

Tak rodiče Rose vychovali jako vlastní. Rose nevládne žádným darem, pokud se nepočítá jako dar její nadpřirozená krása. I plnohodnotné upírky jí mohli závidět, také byla sebevědomá, a přesto velmi milá, ale po čase i ona podlehla rodinné tradici a já tak zůstala sama bez opory posledního člena, který se zdál chápavý vůči mým strachům a bolesti. Přesto byla mou sestřenkou a já ji milovala, ale už jsem neměla sílu jí to přiznávat, stejně nevypadala, že by ji náš vztah nějak trápil.

Má maminka byla velice milující, ale aby se netrápila tím, jak se naše rodina pomalu rozpadala, tak předstírala, že se to neděje. Jejím darem byla oddanost k naší rodině. Stále ukončovala hádky ještě než začaly, aby někdo neřekl něco, co by ho poté velmi mrzelo, ale ne vždy uspěla.

Častokrát jsem ji přistihla, jak si jen tak, aby nemusela myslet na naše trápení, vymýšlí stále nové povinnosti. Dům byl nablýskaný, její firma na účetnictví neměla skoro žádné urgentní povinnosti, protože jakmile začal měsíc, zavalila se tím málem práce, co tu měla, jen aby nemusela nad vším přemýšlet, stále se učila nové recepty, které připravovala lidštější části rodiny a nedávno začala dělat keramiku. Musela stále mít něco, co jí odvádělo myšlenky do zapadlejší části její mysli. Pak byla spokojená.

Díky tomu, že máma byla poloupírka zvládla všechny tři porody a tak jsme se narodily. Byla silnější než teta, více bojovná.

Nejstarší byla Adele, pak se narodila Alice a nakonec jsem se narodila já. Později jsem zjistila, že táta mým početím nebyl nijak nadšený. Nechtěl další dítě. Poté, co pár let po porodu Adele, jim Rose přistála na prahu se táta rozhodl, že pro radost mámě se pokusí ještě o jedno dítě, třetí vlastní dítě už bylo nějak mimo jeho plány.

Když mi to Alice v záchvatu naštvanosti řekla, jen tím utvrdila můj postoj vůči Charliemu.

Alice se narodila dva roky po Rose a nemohla se vyrovnat s tím, že po mém porodu již nebyla nejmladší a máma jí už nevěnovala tolik pozornosti. To byl začátek její averze vůči mě, teď už se chovala jako bych neexistovala, ale... Byla to i moje vina. Po tom incidentu s Thomasem jsem se před ní úplně uzavřela a jí to nakonec nevadilo. Měla Rose.

Asi tři roky po tom, co se narodila Alice, máma omylem otěhotněla a po třech měsících těhotenství jsem se narodila. Všechna mámina těhotenství byla zrychlená a trvala přibližně tři měsíce. Všechny jsme rostly velmi rychle a v sedmi letech se náš vývoj zastavil, každá jsme ovšem věkově vypadala jinak než ta druhá, takže naši hru to nijak nekazilo.

Adele bylo třicet, když zemřela, ale vypadala na dvacet jedna. Rose bylo dvacet sedm, ale vypadala na osmnáct. Alice bylo dvacet pět, ale vypadala na sedmnáct a mně bylo dvacet dva, ale vypadala jsem na šestnáct.

Proto jsme měly naučené role. Rose vždy nastoupila do čtvrtého ročníku a pak šla na tři roky na univerzitu, aby byla vidět blízko nás. Alice nastupovala do třeťáku a zbývající dva roky, trávila na univerzitě s Rose, nebo pracovala, jako módní návrhářka z domova. Vždy vše vydávala pod nějakou přezdívkou, aby ji nemohl nikdo nijak vyhledat. A já jsem vždy nastoupila do druhého ročníku a zbylý rok jsem pracovala. Před dvěma roky se mi k tomu ovšem přidala i starost o Matthewa. Před rokem a půl Adele zemřela a to mě definitivně složilo. Byla to má nejstarší sestra, a i když se více bavila s Rose a Alice, protože byly věkově blíž, tak vždy jsem s ní mohla o všem mluvit. Hrála tvrdou sestru, ale když jsme byly spolu, jen my dvě, tak byla mojí vrbou, povídaly jsme si třeba celou noc, smály se a ona poslouchala, co mě trápí a pokaždé mě utěšila a následně i poradila. Ona mě zachránila, ona si pro mě přišla. Ona mě probudila zpátky k životu, abych ji pak vzápětí ztratila a tak i sama sebe.

Po její smrti už nebyl nikdo, kdo by si plně uvědomoval čím jsem si prošla. Nebo to aspoň nepřiznali. Adele mě stále bránila a vyvracela ostatním jejich mylné názory.

Její ztráta mě navždy bude bolet a nechci si ani představit, jak to jednoho dne bude brát Matthew.

 

Shrnutí <-> 2. kapitola


Tak to je můj první díl, mé nové povídky. Doufám, že se vám bude číst dobře a zanecháte mi tu i nějaký ten komentář. V příštím díle dojedeme to první vstávání prvního dne a zjistíme, že Forks je obýváno někým. Vaše pg17... :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

prettygirl17

2)  prettygirl17 (24.08.2017 13:41)

Děkuji Lucí, už mám druhou kapitolu napsanou, jen ji musím ještě poupravit a dát ke schválení.. :-)

1)  Lucka (23.08.2017 20:39)

toto téma mě navnadilo. Už se moc těším na další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek