Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Eda%20zadum%C3%A1n.jpg

Žiju, dokončuju nový dům, šílím ze začátku nového školního roku a psaní mi hrozně chybí.

Tak aspoň drobeček.

Edward upír a když je všechno trochu jinak.

 

Ještě lapala po dechu, když se odtáhl.

„Měla bys jít,“ oznámil jí klidně. Tónem, který nepřipouštěl diskusi.

Vytřeštila na něj oči.

S touhle to bude komplikovanější.

„Děláš si srandu, že jo. Jak se asi v tuhle hodinu dostanu domů? Celý večer jsi byl tak…“

Milý. Pozorný. Jistě. Je dobré dostat se k cíli osvědčeným způsobem.

„Čekala jsi, že tu přespíš a já tě ráno požádám o ruku?“

Když se napřáhla, aby ho udeřila, tváře jí ještě hořely po posledním orgasmu. „Ty jeden arogantní…“

Chytil ji za zápěstí. Tak opatrně, jak to jenom šlo, přesto nepochyboval, že bude mít modřiny. To ho doopravdy naštvalo.

„Teď se zvedneš, oblečeš a vypadneš. Já ti zatím zavolám taxi,“ zasyčel jí zblízka do tváře. Tónem, který už nebyl lidský. Tónem, který si nechával jen pro podobné situace. Tónem, který fungoval naprosto dokonale.

Ztuhla. Lidské oči pro něj pořád zůstávaly záhadou, ale některé základní emoce rozeznat dokázal. Hrůzu, například, naprosto bezpečně.

 

„To už je další rok pryč? Neuvěřitelné,“ ušklíbl se a byl si jistý, že Carlisle ten úšklebek slyšel.

„Pořád se zlobíš,“ konstatoval jeho tvůrce sklesle.

„Nemusíš předstírat, že tě to překvapuje. Ta mrňavá jasnovidka je s vámi pořád, předpokládám. A taky předpokládám, že vám pořád hlásí každý můj pohyb. Je fajn, že aspoň někoho jsi nepřipravil o vrozené vlohy.“

„Alice, Edwarde. Jmenuje se Alice. Žil jsi s ní pod jednou střechou dva roky, takže ty zase nemusíš předstírat, že si nepamatuješ její jméno. A za tamto jsem se ti omluvil tisíckrát. Jak jsem to mohl tušit? A jak jsem mohl tušit, že tak moc toužíš zemřít?“

Všechna hořkost byla zpátky během první minuty jejich rozhovoru. Vždy, když se blížilo dohodnuté datum – naprosto bezvýznamný den na začátku jara, kdy si měli zavolat, aby se navzájem ujistili o své pokračující existenci, sliboval si, že tentokrát se ovládne. Že se pokusí být prostě jen vyrovnaný, chladný, pasivní. Ale Carlisleova nepředstíraná starost ho dráždila. Ten chlap kdysi ukončil jeho lidský život – život, v němž byl milován a miloval, život, který mohl dávat smysl, i když po osmnácti letech končil, život, v němž on, Edward Masen, slyšel myšlenky všech lidí a mohl díky tomu i za těch několik málo let vykonat tolik dobra, kolik bylo v jeho lidských silách.

Když se probudil po třech dnech hrůzy, zjistil, že je všechno pryč. Elizabeth, jeho matka, Paulina, jeho snoubenka, jeho nejbližší přátelé. Koho nezkosila chřipka, tomu se musel vyhýbat už navždy. A jeho dar… Najednou všichni kolem něj utichli. Bývaly doby, kdy si přesně tohle přál. Teď, když se to stalo, z toho šílel. Připadalo mu, že oči všech kolem něj jsou prázdné; prázdné a bezduché. A i kdyby nebyly… ta děsivá žízeň, ten stravující žár v jeho hrdle a v jeho útrobách mu nedával šanci být někomu nablízku dost dlouho na to, aby se v něčích očích naučil číst.

Nejdřív ho přemlouvali. Děsil se sám sebe, takže to pro ně bylo poměrně snadné. Po pár letech se jim vysmál. Rodina? Noví rodiče a sourozenci? Nepotřeboval je. Chtěl zpátky to, co mu vzali. Chtěl být člověk. Chtěl milovat a být milován. Chtěl zase slyšet všechno dobré i zlé, co dělá lidi lidmi. Tihle nebyli lidi. Ta falešná dokonalost, věčný boj s tou primitivní drásavou potřebou. Ta nekonečná osamělost bez ohledu na to, v jak velké skupině studených se ocitl. A takhle měl existovat už navždy…

Nenáviděl je. A Carlislea nejvíc.

„Netoužil jsem zemřít. Měl jsem zemřít,“ zašeptal rezignovaně. „Vyřiď Esme… však víš. Jako vždycky.“

„Edwarde, počkej…“

„Sbohem, tati,“ ušklíbl se na vypnutý telefon.

 

Čas od času si našel práci. Nikde nezůstal příliš dlouho; na něco, co by ho mohlo snad i bavit, vypadal příliš mladě. Považoval za úspěch, když sehnal místo v baru nebo v knihovně. Spousta materiálu pro testování jeho odolnosti, spousta materiálu pro sex na jednu noc. Jak by mohl chtít víc? Neměl duši a očividně ani srdce. Kdyby mu zůstal aspoň jeho dar… Kdyby mohl rozeznat, jak dalece podvědomý je odpor, který k němu všechny ty ženy a dívky musely pocítit, kdyby s ním zůstaly déle než pár hodin.

Práci v Seattleské vědecké knihovně považoval za výhru i z jiného důvodu. Po dlouhé době ho zase bavilo číst. Jeho jediná skutečná vášeň. Jako by čtení mohlo nahradit jeho drásavou touhu po skutečných lidských prožitcích. Žil prostřednictvím knižních postav. Všech. Směšných dobráků i zákeřných padouchů. Bral cokoliv, jen když to bylo lidské.

 

Někde na ulici by ji nejspíš přehlédl. Vybíral si jiné typy. Vlastně výrazně jiné typy. Okázalé. Perfektní. Dokonalé. Tahle byla jen… Nedokázal to pojmenovat.

Spěchal do práce ještě za tmy, aby mohl otevřít prvním nedočkavcům, kteří si potřebují vyzvednout své objednávky ještě před přednáškami.

Spěchala stejným směrem, ale neměla šanci. Zakopávala při každém druhém kroku. Chystal se ji prostě obejít, ale když ji míjel, projel mu po páteři vzdáleně povědomý pocit. Jako by ta dívka vydechla příliš nahlas. Nebo jako by… zanaříkala?

„Jsi v pořádku?“ otočil se k ní, překvapený vlastní reakcí.

Ještě než odpověděla, věděl, že rozhodně nenaříkala. Její ústa byla pevně sevřená, skoro jako by se bála, že by mohla… zasténat?

Zastavila se a zavrtěla hlavou. Nechápavě, ne proto, že by chtěla naznačit, že není v pořádku. „A ty jsi… v pořádku?“ řekla tak tiše, že by jí člověk sotva rozuměl.

Ale on nebyl člověk. A jestli je v pořádku… Na to se ho už nějakých šedesát let nikdo nezeptal. Když samozřejmě nebral v úvahu navždy provinilého Carlislea Cullena.

„Já nevím,“ vydechl naprosto nesmyslně. Usmála se. Sotva na vteřinu, ale stačilo to, aby se ten pocit vrátil. Něco zoufale povědomého. Něco, po čem zoufale toužil. Je to mizérie, když něco tak zoufale chcete a nevíte, co to něco je.

„Jdeš sem?“ kývla hlavou k nedalekému vchodu do knihovny. Zadíval se tím směrem, jako by najednou nic nebylo jisté. Povytáhla obočí v další, tentokrát němé otázce.

Něco se mu stalo s obličejem. „Jo, vlastně jo.“

„Tak to asi zvládneš,“ pokrčila rameny a vydala se tam, kam měl rozhodně dorazit dřív než ona. Chvíli nerozhodně pozoroval její nejisté nohy, než mu to konečně došlo. Ta věc, co se mu stala s obličejem. Usmál se. Doopravdy a upřímně.

Zatřásl hlavou ve snaze srovnat si myšlenky, i když v tu chvíli měl hlavu příjemně prázdnou a lehkou. Nechal to na svém těle. To vědělo naprosto přesně, co chce. Znovu ten pocit. Ten dotek něčeho. Chtělo to znovu a chtělo to víc.

 

Odolávala dva týdny.

I on odolával. Žádné lovecké výpravy do drahých barů. Žádný rozhovor s předem danými pravidly. Žádný sex.

Odmítla všechny jeho návrhy. Trvalo mu, než pochopil, že hlavní problém je ve výběru podniků, do kterých ji chtěl vzít. Kývla teprve na malou italskou restauraci bez předepsaného oblečení.

Za těch čtrnáct dnů od jejich prvního setkání se potkali několikrát. Kdyby se o to nepostaral, sotva by paběrkoval, ale zrůdnost má své výhody. A ten pocit se vracel. S opatrnou nadějí dokonce vnímal, že je čím dál intenzivnější. Co se stane, až ji vezme do postele? Nepokazí to tím celé? Neměl by nejdřív pomalu testovat, co přesně za tím je?

Ta restaurace sice nepředepisovala oblečení, ale když ji vyzvedl, zadrhl se mu dech v hrdle. Oblékla si jednoduché tmavě modré šaty se sotva patrným výstřihem, vyčesala si vlasy a použila lesk na rty. Měl chuť vzít si ji hned tam, opřít ji v úzké tmavé chodbě o zeď, nebo ji prostě položit na léty ošlapané schody před domem. Ještě tu představu úplně nesetřásl a stalo se to, co tehdy poprvé. Zasténání, možná slabý výkřik.

„Bello?“

„Můžeme jet?“ usmála se křečovitě. „Je mi trochu zima.“

 

Jedli a většinou mlčeli. Vlastně – ona jedla a on se zdokonaloval v umění předstírání toho tolik vzdáleného procesu. Nevypadala, že by ji to znervózňovalo.

Když jí číšník dolil druhou skleničku vína, byl čas pokusit se o první fyzický kontakt. Jen letmý dotek dlaní. Malý test před velkým finále. Jenže i tentokrát ho zmátla. Natáhl se přes malý stolek, u kterého seděli, přejel jí přes zápěstí… a už se nedokázal odpoutat.

Hrdlo mu hořelo, ale bylo to jiné, než když se potřeboval napít.

Pomalu obrátila ruku, aby mu nabídla dlaň. Zvedla k němu trochu zamlžený pohled.

„Ty si na mě nepamatuješ, že?“

Automaticky spustil svůj dokonalý vnitřní počítač. Byly tam všechny. Bohužel. Bella mezi nimi rozhodně nebyla. Tisíckrát, milionkrát bohužel. Nebo bohudík?

„Omlouvám se, ale…“ zavrtěl hlavou.

„Nemyslela jsem to tak, že jsme spolu někdy spali. Ale vídala jsem tě, před pár lety. Chodila jsem na střední ve Forks, když si tě najali Newtonovi.“

Jeho mysl fungovala bezchybně. K zapadákovu jménem Forks se vázala spousta hořkosti. Dům, který rodina nepoužila celá desetiletí. Nabídla mu ho Esme. Prostě si trochu odpočiň, Edwarde. A třeba za čas… Ne, nedostal tam chuť vrátit se k nim. Dostal tam chuť se doopravdy zabít. Jak se všechny jmenovaly? Lauren, Jessica, Angela… Ne, malé město už nikdy. Tu chybu už neudělá.

„Neviděl jsem tě tam,“ zavrtěl hlavou, tentokrát rozhodně. Ani necítil, ale to nemohl říct nahlas. A rozhodně jsem nezachytil ani stopu toho, kvůli čemu se tě nejspíš nedokážu vzdát. Vyděšeně sevřel její ruku pevněji. Začínalo se mu to vymykat. Co je tohle za šílenství? Stává se z něj zmagořený starý upír, který nedokáže rozlišovat realitu a vlastní pokřivené představy?

„Ne, asi ne,“ usmála se měkce. „Když nad tím tak přemýšlím… Nejspíš jsem udělala všechno pro to, abychom se nepotkali.“

Ztrácel se v tom. Totálně a beznadějně. „Já nechápu…“

Tentokrát sklopila oči a zadívala se na jejich propletené prsty. „Znala jsem tě jen z jejich představ. A vzpomínek. Bylo to… k zbláznění. Nedokážeš si představit… ani netušíš, jaké to je…“ Zhluboka se nadechla a tentokrát zvedla hlavu prudce. „Nemáš ani páru, jaké to je, když se do někoho zamiluješ přes cizí vzpomínky a představy.“

Skoro by si přál, aby to trvalo déle. Nechtěl to pochopit tak rychle.

Nakonec se usmál. A byla v tom hořkost za celá ta léta, kdy trpěl jako někdo, komu vzali jeho nejdůležitější smysl. „Věděl jsem, že nejsem jediný. Ale jaká je pravděpodobnost, že se potkají dva lidi se stejným darem? S tímhle darem?“

„Nepotkali jsme se,“ připomněla mu tiše. „A ty nejsi…“ Věděl, co chtěla říct a byl jí vděčný, že to nedopověděla.

Udělal to za ni. „Jasně. Kdybych zemřel ve správném čase, rozhodně bychom se nepotkali.“

Zvedla druhou ruku a zabalila jeho dlaň z obou stran. „Jsem ráda, že jsi neumřel, Edwarde. A mrzí mě, že jsi přišel o svůj dar, protože pak bys věděl, jak moc jsem ráda, že to dopadlo takhle.“

Ten pocit se ho tentokrát zmocnil pevněji. Skoro cítil, jak to bude bolet, až začne odeznívat.

Bella na okamžik pootevřela ústa. Jako by se potřebovala intenzivněji nadechnout.

„Víš, Edwarde, já myslím, že to, co se ti vedle mě děje… Možná je to nějaká ozvěna. Možná nějaké zbytky tvého daru reagují na ten můj. Jako bys… jako bys občas cítil, jak se cítím. A možná… možná se tak cítíš i ty. Dává to smysl?“

Tentokrát mu to docházelo pomaleji. Dala mu čas. A udělala dobře. Protože když se jí znovu podíval do očí, nic z toho, co ho až dosud trápilo, nebylo důležité.

Nakonec sebral odvahu, aby se zeptal, ale předběhla ho.

„Ano, pořád. Vlastně víc než tehdy, i když jsem si myslela, že to není možné.

A ne, o svou duši se nebojím.“

 

Trvalo mu ještě skoro dvě minuty, než to konečně dokázal pojmenovat.

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Iwka

22)  Iwka (19.12.2022 17:58)

Jen tak na skok.. se zas jednou rozněžnit...

kytka

21)  kytka (27.09.2020 23:20)

Z nostalgie jsem zavitala a s ohromnou chuti si precetla povidku, Marusko. Chybi mi ty casy a vy vsechny ❤️❤️❤️❤️❤️

Marvi

20)  Marvi (10.12.2018 05:37)

Ambři jen tak z nostalgie jsem sem zavítala a co nevidím, úžasnou povídku od tebe. Děkuji ti za krásný prožitek a návrat do světa Twilight ;) ;) ;)

ambra

19)  ambra (20.11.2018 22:08)

Jalle, mně taky

Jalle

18)  Jalle (20.11.2018 18:47)

Včera som si spomenula na časy, keď tu bolo tak rušno, poviedky som nestíhala čítať, komentárov bolo desiatky... Napadlo ma, že sem musím znovu zavítať a dobre som urobila, čakalo ma tu krásne prekvapenie.
Veľmi mi chýbajú staré časy. :'-(

17)  betuška (04.11.2018 19:14)

tak som tu opať...tak nejak som si potrebovala zlepšiť náladu pred pracovným týždnom...ty ma vždy nakopneš

Carlie

16)  Carlie (04.11.2018 16:02)

Ano!
Věřím každou emoci, ambruško! Nic nedrhlo, všechno vyjádřené tak krásně plasticky, tak výstižně! A plynule to přecházelo, gradovalo, až se tsunami, příboj těch emocí klidně rozlil na romantické písečné pláži!
Krásný nápad! Člověk by řekl, že už vše bylo vymyšleno, ale ambra je holt asi upír, takže pořád tahá los (nebo losa z lesa, že, Ty jedna vegetariánko ) z kloubouku, jako by nic - a další námět a další... :-) Respekt!

Lenka

15)  Lenka (08.10.2018 15:50)

Krásné.

14)  Edmonka (01.10.2018 02:07)

Naprosto dokonalý!

13)  Alex (27.09.2018 13:19)

úžasný!

12)  martisek (26.09.2018 21:09)

Nádherné, jako to bývalo vždycky. A originální, jak to umíš jen ty, ambro

Iwka

11)  Iwka (26.09.2018 18:40)

Krásné překvapení tady Moc zajímavě proházené.

10)  Johy (22.09.2018 22:32)

Neskutecne:-) uplne jine ale uzasne....
Mas neuveritelny talent;-)
A obrovsky dik, ze publikujes i po takove dobe od zacatku twillight.

ambra

9)  ambra (20.09.2018 19:28)

Berunky, děkuju!

GinaB

8)  GinaB (19.09.2018 19:13)

Áách...

leelee

7)  leelee (18.09.2018 22:45)

Marcelle

6)  Marcelle (18.09.2018 12:37)

5)  Anna43474 (17.09.2018 22:55)

Empress

4)  Empress (17.09.2018 22:00)

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (17.09.2018 21:44)

Po dlhom čase som sem zavítala a to vďaka tvojej upútavke na FB Maruška. Pekná poviedočka ako vždy. Vďaka nej som si pripomenula "staré zlaté časy".

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek