Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Třicítka! A není poslední, i když jsem slibovala, že třicet "nepřetáhnu". Tak teď už je jasné, že přetáhnu, ale jen trošičku ;)

Dnes tak trošku klid před bouří.

Děkuju, jsem vděčná, že vás tu mám ♥

 

Edward

 

Svět se rozhoupal a ne, nebylo to příjemné. Nějaká část mého mozku věděla, že mě někdo drží za rameno a třese se mnou, ale ani jediná mozková buňka nechápala, proč něco tak strašného dotyčný dělá.

„Ježíši…“

„Vzhledem k tomu, že za necelou hodinu budeme v kostele, není tohle úplně nejlepší slovo, kterým bys měl začínat den.“

Pomalu jsem rozlepil oči. Bolelo to. Z nejasného obrysu, který se nade mnou tyčil, se pomalu vynořil Arův obličej. Uvolněný, odpočatý a dobře naladěný jako vždy. Možná se mu nepodobám tak moc, jak jsem si myslel.

„Proč jsi mě zase nechal pít?“ zakňučel jsem.

Ležérně pokrčil rameny. „Jsi dospělý. Měl by ses to naučit. Ještě pár takových rán a najdeš svou míru.“

„S tím kostelem to myslíš vážně?“ Matně jsem si vybavoval, že jsem mu v noci něco takového odkýval.

„Edwarde, je neděle. Nonna Emilia má na tohle dost vyhraněný názor.“

„Ale babička tu přece není.“

Podíval se na hodinky. „Zhruba za tři hodiny mi zavolá, aby si ověřila, kde jsme strávili nedělní ráno. Zkoušel jsi jí někdy lhát?“

Pomalu jsem zavrtěl hlavou.

„Já jo,“ ušklíbl se. „Naposledy před pětatřiceti lety. Jsem dost chytrý na to, abych tu chybu neopakoval. Takže teď vstaň a dej se do pořádku.“

O dvacet minut a tři hrnky černého kafe později jsem seděl v autě vedle Ara. Věděl jsem, jak dlouho to trvá do kostela. Měl jsem víc než dost času na to, abych si večerní fiasko číslo dvě přehrál zhruba tisíckrát.

Ne, Edwarde, nikoho nemám. A uráží mě, pokud tě něco takového vůbec napadlo.

Promiň, Bello. To jen že jsi se mnou tak dlouho odmítala mluvit.

No a? To přece neznamená, že jsem schopná začít si tak rychle s někým jiným. Před chvílí jsi na mě vypálil, jak jsem ti celou dobu hrozně křivdila. Nějak se ti z toho ztratila moje křivda. Já neměla důvod být naštvaná? Kdybys mi tehdy neřekl ty hrozný věci, k žádným křivdám by nedošlo. I tak ale stačila jedna docela obyčejná omluva, nic víc jsem tehdy nechtěla a nepotřebovala. Jenže na ni nějak nezbyl čas. Ani tehdy, ani teď. Místo toho mi tu po takový době navrhneš, že na to můžeme rovnou skočit.

Mimoděk jsem se otřásl. „Idiot, idiot, idiot,“ zaúpěl jsem tiše.

Aro natáhl ruku a poplácal mě po předloktí. „Už na to nemysli. Nonna by řekla, že je to jako v pohádce. Dvakrát se to musí podělat, aby to napotřetí klaplo.“

„Děláš si srandu?“ zahučel jsem.

„Jenom trochu,“ ušklíbl se. „A možná jsem to v noci neřekl jasně, ale ženský takhle nefungujou. Rande bez přípravy? Po tolika měsících? Pokud tě vezme zpátky, tak u toho rozhodně bude chtít mít dokonale oholený nohy, synu.“

„Tati!“

Poťouchle se zachechtal a jen namrzlá silnice mu zabránila v obvyklém spokojeném tlesknutí.

 

 

Bella

 

Z košíku se ozvalo nespokojené zakňourání.

„Ona snad ví, že se chystám ven.“ Narovnala jsem se z hlubokého předklonu, až mi vlhké vlasy pleskly o záda. Navzdory okolnostem jsem téměř zavrněla blahem. Koho by napadlo, že budu někdy umyté vlasy považovat za luxus? Jak to dělají matky dvojčat? Oholí si hlavu?

Alice odložila talíř s nedojedeným toustem na sedačku a zkušeným pohybem vzala Koťátko do náruče.

„Jasně, že to ví. Už podle pachu. Necítí z tebe obvyklej pot a mlíko, ale šampon a mlíko. Totálně ji to rozhodilo.“

Rezignovaně jsem dosedla na pohovku, vlhký ručník pohodila na podlahu a bezmyšlenkovitě se natáhla pro zbytek Aliciny snídaně. Dieta zněla jako dobrý nápad, ale po pěti nočních kojeních se mi hlady točila hlava. „Kašlu na to. Prostě tam jenom zavolám. Křest přece musí jít domluvit i přes telefon.“

„Zapomeň!“ vykulila na mě výhrůžně oči. „Dneska nemusím na mši jen díky tomu, že ti hlídám bejby. Jestli se tam neukážeš, budu mít zkrácený kapesný. A ani nezačínej s tím, že mi rozdíl dorovnáš. Vím, že si teď nemůžeš zrovna moc vyskakovat.“

Otupěle jsem dožvýkala. „Máš pravdu, to jen že se mi po těch dvou posledních šílených večerech nikam nechce. Nevíš, jestli jsou Haleovi katolíci? Kdybych dneska potkala Tanyu, mohla bych docela dobře spáchat těžkej hřích přímo v kostele,“ povzdechla jsem si.

„Luteráni,“ uchechtla se Alice. „A to ještě dost vlažný.“

„Tak jo,“ zvedla jsem se neochotně. Jdu najít nějaký šaty, který na mně neprasknou a přes který nebude prosvítat mateřská podprsenka.“

Moje pátrání bylo překvapivě docela úspěšné. A taky mi zbylo pár minut na úpravu vlasů a zrychlenou verzi make-upu. Když jsem se vrátila do obýváku, Alice uznale hvízdla. „Super. Vypadáš jako Kim Kardashian bez plastik.“

„To je pochvala?“ zaváhala jsem.

„O tom nepochybuj, zlato. A teď už padej. Koťátko začíná zabírat. Jestli z tebe kromě šampónu ucítí i parfém, dostane panickej záchvat.“

 

 

Edward

 

Aro vjel na parkoviště tak prudce, až se po nás opozdilci spěchající na mši bez výjimky ohlédli. Zachytil jsem mezi nimi povědomý pohyb – nezaměnitelné zhoupnutí tmavě hnědého culíku.

„Uf.“

„Copak, synu? Pokud potřebuješ znovu zvracet, zbývá ti už jen pár minut.“

„Ale ne. Je tu Bella. Nejsem si jistej, jestli na do třetice všeho dobrýho není trochu brzo.“

Musel jsem mu přičíst k dobru, že tentokrát se snažil nesmát. „Tohle město je úžasné. Vlastně si žádný rande nemusíte domlouvat, protože se prostě nemůžete nepotkat.“

Odepnul jsem si pás. „Za ty čtyři roky v dobrovolným vyhnanství jsem zapomněl, jak to tady funguje. A taky mi to tu dřív přišlo všechno tak nějak větší. I ten kostel, mimochodem.“

„No, raději se tě nebudu ptát, kdy jsi byl naposledy u zpovědi. Ale něco s tím udělej. Dřív, než tě nonna odvleče ke svému zpovědníkovi. Bolí mě kolena, jen si na něj vzpomenu.“

Konečně jsme opustili bezpečí auta. Bella nejdřív pokračovala v chůzi; když si ale uvědomila, co za cvoky to právě vjelo na parkoviště padesátkou, zůstala nerozhodně stát. Nedokázal jsem rozluštit její výraz; hlavně proto, že se skláněla nad mobilem. Doufal jsem ale, že jen kontroluje čas, protože mně v poslední době určitě nepsala.

Došli jsme k ní. „Ahoj,“ pozdravila mě, aniž by mi věnovala pohled. Zato k tátovi se obrátila s úsměvem, ze kterého se ve mně všechno sevřelo.

„Vy musíte být Edwardův otec. Ta podoba je neuvěřitelná,“ natáhla k němu ruku.

„Aro Volturi, moc mě těší. A vy jste jistě bellissima Bella, samozřejmě, taková krása se tu může vyskytovat jenom v jednom provedení,“ zazubil se na ni okouzleně a sklonil se, aby nad její rukou naznačil polibek. K drásavému smutku v mé hrudi se okamžitě přidaly další pocity – chuť nakopnout vlastního otce a zároveň pýcha – byl jsem nezřízeně pyšný na svou nádhernou bývalou přítelkyni. Protože i když mi předchozí dva večery s těmi rozcuchanými vlasy a nahatými koleny připadala sladká a okouzlující, dnes, upravená a v měkkém ranním světle byla tak krásná, až jsem měl problém s dýcháním. Její vlasy, její pleť, její tělo, jehož proměnu jsem pořád nedokázal úplně pochopit. Jako by se z nádherné dívky za těch pár měsíců, co jsme se neviděli, stala ta nejkrásnější žena. Jako by přede mnou celou dobu nevědomky tajila tisíc dalších odstínů svého půvabu.

Co se to s ní, kruci, stalo?

Zvedla druhou ruku, tu, ve které držela mobil. „Moc se omlouvám, ale nerada chodím pozdě.“

Aro jí naprosto nenuceně nabídl rámě a ona se do něj – to mě podrž – naprosto bez zábran zavěsila. „Trochu to klouže,“ mrkl na mě přes rameno. Rozhodil jsem ruce a zvedl obočí v jasné otázce: Co to tady předvádíš?

„Jak se vám líbí ve Forks, pane Volturi?“

„Jen Aro, prosím. Pan Volturi byl můj otec. Já si na otcovství teprve zvykám.“ Vážně se k ní musí takhle naklánět? „A Forks? Forks museli vymyslet v redakci National Geografic. Nic pro mě, ale umím si představit, že někoho naprosto uchvátí,“ pronesl zaníceně a významně se jí zadíval do očí. S trochu škodolibou radostí jsem zahlédl náznak známé růžové v jejích tvářích. Takže přece jenom není tak nad věcí.

Uvnitř dal Aro Belle samozřejmě přednost, a když vklouzla do lavice, o krok couvnul, popadl mě za loket a strčil mě vedle ní. Zvedla ke mně překvapený pohled a kousla se do rtu přesně tím způsobem, který ze mě dělal nemyslící trosku.

„Ahoj,“ zablekotal jsem.

„Už jsme se zdravili,“ odvrátila se.

Následující hodinu jsem vstával, klekal a odpovídal přesně, kdy jsem měl, ale jediné, co jsem doopravdy vnímal, byla její blízkost. Zdála se soustředěná na obřady i modlitby, ale když jsem se na ni občas podíval, její tváře zůstávaly růžové. Já se nejspíš nečervenal, ale z každého letmého pohledu jejím směrem se mi zrychlil dech. Jak velký je to hřích, mít v kostele hříšné myšlenky?

Při přijímání jsme oba zůstali sedět, zatímco Aro i všichni kolem nás se vydali k oltáři.

„Ty nejdeš?“ zašeptal jsem.

Konečně se na mě znovu podívala. Najednou vypadala polekaně. „A ty?“

„Já nebyl u zpovědi od dětství, ale ty jsi přece chodila celkem pravidelně, ne? Nebo jsi v poslední době tolik hřešila?“ Měl to být vtip, ale už po vteřině mi došlo, že jsem právě nejhorším možným způsobem navázal na naši večerní hádku. Bella si to zřejmě taky uvědomila, protože se zamračila. Ať ji předtím vylekalo cokoliv, dokázala se s tím rychle srovnat.

„No když už o tom mluvíme… Něco se stalo. Nenazvala bych to zrovna hřích, i když církev na to má trochu jiný názor.“ Po takovém prohlášení bych čekal cokoliv, jen ne to, co následovalo. Usmála se. Široce, bezelstně a naprosto šťastně.

„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš,“ zaprotestoval jsem.

„A mně se to moc líbí.“ Ještě jeden úsměv a začala se zvedat.

„Kam jdeš?“ chytil jsem ji za paži.

„Potřebuju mluvit s knězem. Dovolíš?“ Chtěla se mi vysmeknout, ale já ji stáhl zpátky do lavice.

„Zítra je ten soud, Bello. Nevím, jak na tom pak budu, nevím, jak to dopadne, ale potřebuju tě předtím vidět. V klidu si promluvit. A slibuju, že už ti nebudu dělat návrhy.“

Růžová rychle přecházela do rudé. „Tohle není dobrý téma do kostela,“ zavrtěla se.

„Souhlasím. Můžu na tebe počkat? Dáme si někde pořádnou snídani.“ Jen při zmínce o jídle se mi zhoupnul žaludek.

Povytáhla obočí. „Snídani? Já snídala před třemi hodinami.“

„Snídáš v šest ráno? V neděli? Tak fajn. Nemusíme tomu dávat jméno. Prostě se někde v teple najíme a promluvíme si.“

Pomalu vydechla. Já namísto toho dech zadržoval. Protože ano, aleluja, očividně o mém návrhu aspoň přemýšlela.

„Tak dobře. Po mši ale nemůžu. Co třeba oběd? Někdy v jednu?“

Tentokrát jsem byl se šťastným úsměvem na řadě já. „Vyzvednu tě.“

 

 

Bella

 

Měla jsem výčitky kvůli Alici, ta mě ale ujistila, že s Koťátkem má na úkoly mnohem větší klid, než kdyby trávila nedělní odpoledne s Bradburyovic bandou.

Stačil krátký pohled do skříně, abych si ověřila, že nic lepšího než svoje kostelové šaty na sebe nevymyslím. Což byl problém. Ne kvůli tomu, že bych si připadala nevhodně oblečená; jen jsem najednou měla až moc času na přemýšlení.

Držela jsem miminko v náručí, prohlížela si ten křehký a jen nepatrně pozměněný Edwardův odraz a snažila se po tisící přijít na to, co by bylo nejlepší pro ni, pro mě a konec konců i pro Edwarda. Řekl přece, že se vrací do New Yorku. Určitě už tam má svůj nový život, teprve teď přichází na to, co velký svět nabízí. Co mu nabídnu já? Když jsem si zkoušívala představit, jak by na zprávu o dítěti zareagoval, pud sebezáchovy mi vždycky nabídl nejbezpečnější variantu – šok velmi rychle, vlastně okamžitě, přechází v naprosté nadšení. Edwardovy oči plné lásky se střídavě dívají na malou a na mě. Ale mohla by takhle vypadat realita? Když pominu zlobu, na kterou měl tak trochu právo (ano, zatajila jsem mu, že má dítě), byla tu ta věc s doživotním závazkem. Dobře, když ne s doživotním, tak minimálně dvacetiletým.

Je mu dvaadvacet. Bude tohle chtít? Chtěl Jaspera, jistě, ale teď okusil, jaký je život bez toho, že by na něm závisel jiný člověk. Možná to zatím ví jen jeho podvědomí, ale nějaká jeho část už určitě tuší, že by nemusel jen přežívat – mohl by doopravdy žít.

O čem vlastně bude ten dnešní oběd? Nastane dnes správný okamžik, kdy bych mu o malé měla říct? A znovu – mám mu o ní vůbec říkat?

Tohle všechno se mi pořád dokola honilo hlavou, když se ozval zvonek. Alice na mě spiklenecky mrkla, ukázala mi zdvižené palce a potichu vyběhla nahoru, kam jsem po posledním kojení děťátko uložila.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Bože. Tolik mu to slušelo.

Ještě pořád jsem se pozastavovala nad tím, že nedrží v ruce ani hůl. Jeho oholená tvář a zastřižené vlasy ve mně posilovaly vědomí, jak málo jsme se vlastně znali. Jako bych se teď vídala s Edwardovým starším, vyrovnanějším bratrem. Bratrem, ze kterého jsem byla v rozpacích, protože tenhle bratr nevypadal jako Leo v The Revenant. Mnohem víc připomínal Lea v Titanicu.

„Vypadáš krásně,“ usmál se a natáhl ke mně ruku. Spolkla jsem ironickou odpověď a místo toho si popotáhla šaty. To, že jsem je dokázala zapnout, ještě neznamenalo, že mi opravdu seděly.

„Tak asi díky, no.“

„Asi?“ zasmál se přidušeně a mně se trochu ulevilo, protože tohle byl Edward ze starých časů a tenhle smích znamenal, že je taky nervózní.

„Kam půjdeme?“

Dovedl mě k autu. „Objednal jsem stůl v jedné nové restauraci v Port Angeles.“

„Rozhodně ne,“ vyjekla jsem. Mimoděk jsem se ohlédla do okna v patře, jako by malá mohla tu nehoráznost slyšet. Máma tři hodiny pryč?

„Tak ne,“ zvedl Edward rozpačitě ruce. Vypadal zklamaně. Hodně zklamaně. A já si teprve v tu chvíli uvědomila, že není oblečený na oběd do Forks, ale na večeři v hodně drahém podniku.

„Tady ale v tuhle dobu jedině k Mikeovi, to ti musí být jasný.“

„Skvělý. Mikeových koktejlů nebudu mít nikdy dost.“

 

Usadili jsme se. V duchu jsem ocenila, že Edward našel stůl co nejdál od místa, kde v pátek seděl s Tanyou, navíc to bylo úplně v rohu, stranou od ostatních hostů. Nad jídelním lístkem jsem si uvědomila, že mám už zase hlad jako vlk. Byla jsem zhruba v půlce svého cheesburgeru, když napětí mezi námi konečně trochu povolilo. Edward vsadil na bezpečnou kartu – vyptával se mě na má studia, na mámu a její svatbu, na babiččin dům a opravy, které ještě bude potřebovat.

Nakonec jsme ale dojedli a vyčerpali všechna neutrální témata. Musela jsem se víc soustředit, abych mezi řečí nezmínila něco, co by souviselo s malou. Ještě v těhotenství jsem si přečetla, jak budu pár měsíců po porodu naprosto zahlcená myšlenkami na dítě, ale realita mě stejně překvapila. Když jsem teď měla hrát holku bez závazků, všechna hormonální centra v mém těle automaticky vyhlásila pohotovost. Předstírat, že malá neexistuje, mě naprosto rozhodilo. Dopadlo to tak, že když začal Edward mluvit o Jasperovi, o tom, jak se mu po něm stýská a o svých šancích u zítřejšího soudu, nekontrolovaně jsem se rozbrečela.

„Promiň, promiň, promiň,“ opakovala jsem pořád dokola a ze stojánku tahala jeden ubrousek za druhým.

Chvíli na mě vyděšeně zíral, pak ale vyskočil a vmáčkl se vedle mě.

„Bello, já vím, že jsou chlapi poněkud natvrdlejší, ale i já poznám, že se něco stalo, jen nemůžu přijít na to, co by to mohlo být. A ty tvoje řeči dneska v kostele… Pořád jsem nevěděl, jestli mám být víc zvědavý nebo vyděšený, ale teď se to rozseklo samo a věř mi, že už jsem fakt pořádně vyděšenej. Můžeš mi to říct? Můžeš se mnou začít zase doopravdy mluvit? Původně jsem myslel, že tu probereme všechny ty věci, co se tehdy staly, že se ti znovu a pořádně omluvím, protože jsi včera měla pravdu – byl jsem tak ponořený ve svým trápeníčku, že jsem na normální omluvu zapomněl, ale zrovna teď mám dojem, že tohle může ještě chvíli počkat. Tak co říkáš? Myslíš, že už mám zpátky aspoň tolik tvý důvěry, abys mi mohla říct, co tě trápí?“

„No páni,“ vzlykla jsem znovu a zkusila to ztlumit hrstí ubrousků. „Ty jsi vážně přemýšlel, že jo?“ Starší, vyrovnanější a moudřejší, doplnila jsem si v duchu profil nového Edwarda, verze starší bratr.

„Taky. Ale nepomohlo to. Jsem ve slepý uličce a nevím jak z ní. Bez tebe to nezvládnu, Bello. Nezvládl bych to bez tebe před rokem a nezvládám to ani teď. Mám v hlavě jenom tebe, nad vším, co dělám, nad každým pitomým jídlem, u každýho filmu si pořád dokola opakuju, co by na tohle řekla Bella? Líbilo by se tohle Belle? Bello, já nežiju, já čekám. Jsem v čekárně s rozsvíceným nápisem Bella. A trvá to už tak dlouho, že z toho začínám bláznit, protože i když se občas přistihnu při myšlence, že by možná bylo fajn, kdybych tě nemiloval tak moc, protože pak bych neměl pocit, že mi v tý čekárně dochází vzduch, tak ve skutečnosti s tím nemůžu vůbec nic dělat. Já už nechci čekat, Bello. Chci být s tebou. Udělám cokoliv, půjdu za tebou kamkoliv, vrátím se do Forks, vrátím se ke svý starý práci, nechám se zase zarůst, natřu konečně to pitomý zábradlí na přední verandě, cokoliv, Bello, cokoliv.“

Sotva popadal dech. Vlastně jsme oba sotva popadali dech. Nepostřehla jsem, kdy mě vzal za ruce, ale teď je svíral ve svých velkých dlaních, tiskl je a bříšky palců mě hladil na vnitřní straně zápěstí. Nejspíš si to v tu chvíli neuvědomil, ale kdysi to bylo jedno z našich tajných gest. Něco jako zrovna teď bych se s tebou chtěl milovat. Používali jsme to kvůli Jasperovi. Ta vzpomínka byla příliš nečekaná a příliš intenzivní. Málem jsem zasténala. Po dlouhých měsících jsem v naprosto nevhodném okamžiku ucítila nefalšované vzrušení. Mimoděk jsem přitiskla stehna pevněji k sobě.

Sklonil se ke mně a opřel se čelem o mé čelo. „Pořád se mnou nemluvíš?“ zašeptal.

„Snažím se zpracovat, cos mi řekl. Je to… myslíš to vážně? Tohle je důležitý, Edwarde. Já ti věřím a chápu, že po mně toužíš, tohle…“ Polka jsem. „Jsem na tom stejně,“ přiznala jsem tiše. „Jenže co pak? Co za rok? Za dva? Tohle je Forks, konec světa. A já budu vždycky ta traumatizovaná zjizvená holka, která se bude cítit ohrožená jakoukoliv změnou v tvém životě. Nechci, abys mě za pár let vnímal jako kouli na noze, Edwarde.“

Pustil moje ruce, ale jen proto, aby vzal do dlaní můj obličej. „To říkáš ty mně? Po všem, co jsi měla za sebou, jsi riskla vztah s beznohou pološílenou troskou, která měla problém s osobní hygienou a jako bonus nezvladatelného šestiletého bratra. Věř mi, Bello, asi vím, jak to myslíš, ale zrovna tohohle se bojím ze všeho nejmíň.“

„Tak čeho se bojíš?“

Pomalu vydechl.

„Že už mě nemiluješ.“

„Ale já tě miluju, Edwarde.“

„Že už ti nebudu chutnat.“

Cítila jsem, že hořím. Nejen ve tvářích; hořela jsem celá.

„Nikdo a nic nechutná, jako ty, Edwarde.“

Zajela jsem mu rukama do vlasů – konečně, konečně! – přitáhla si ho blíž a políbila ho. Nebyl to horečný polibek z předchozího večera, tohle bylo spojení a vyznání; jako bychom před osmi měsíci začali větu a teprve teď, při jejím dokončení, jí dali smysl.

Trvalo to dlouho. Ne dost dlouho.

„Ještě něčeho se bojíš?“

Pořád prudce oddechoval. Jen pomalu zvedal ztěžklá víčka.

Váhal.

Ještě jeden hluboký nádech. Neochotně mě pustil a trochu se odsunul. Nakonec vstal, vrátil se ke svému místu a z kapsy saka, které si tam předtím odložil, něco vytáhl. Vešlo se mu to do dlaně.

„Nejvíc ze všeho se, Bello, bojím, jak mi teď odpovíš.“

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

30)  kajka (28.04.2018 09:13)

Aro je absolutně boží, zase.
A to jsem si myslela, že už mu to konečně poví, já blahová! ;)
Tohle není o nervy, ale o šediny v přímém přenosu. Sport mě nebere, ale už začínám rozumět fanouškům, když se blíží finiš.
Miluju, jak on ji miluje. Kde jsem to jenom slyšela?

29)  betuška (24.10.2017 20:27)

vidím , že si v pohybe,tak verím že v pozitívnom
kto si počká, ten sa dočká;)

ambra

28)  ambra (23.10.2017 16:13)

Vy moje zlata trpělivá, mám cca dvě třetiny, už raději nepíšu, co je se mnou (ale děje se toho moc! ), jen snad ujištění, že jsem to nezabalila, jen prostě nestíhám, nějak mi ten život zrychlil

27)  Nika (22.10.2017 16:37)

Ahoj, jak to vypadá s další kapitolou, prosím? :)

kajka

26)  kajka (05.10.2017 10:06)

Ambři, ty jsi přímo mistr useknutých konců!
Obávám se, že si samou nedočkavostí okoušu ruce až k loktům. Dobře mi tak, neměla jsem tvou povídku tak zhltnout.
Jenže ono to ani jinak nejde, vždyť je úžasně čtivá a skvěle napsaná.
Aro je neodolatelný! ;) Víš, že díky tobě konečně nacházím zalíbení v postarších chlapech?
Děkuji ti z celého srdce za krásné povídky!
Obdivuji tvůj talent, fantazii a vypravěčské umění.

25)  betuška (03.10.2017 20:05)

si hrdinka fakt to oceňujem, ale pochybujem, že tvoj manžel zdiela moje nadšenie;)

ambra

24)  ambra (03.10.2017 11:51)

Chjo, mám normálně strach podívat se na datum, kdy se tu tahle kapitola objevila :( . Berunky, září je vždy hektické, ale jak už jsem tu někde psala, ke všem povinnostem mi přibyla ještě stavba, přičemž v posledních týdnech se muselo řešit hrozně moc věcí najednou . Asi dva týdny na mě z PC vyskakuje půlka kapitoly, ale prostě nejsem schopná dát dohromady dvě hodiny v klidu a soustředit se na psaní. Dokonce ani nečtu, mám už druhý měsíc rozečtený třetí díl mého milovaného Přechodu od Justina Cronina :( . Ale jsem hrdinka - o víkendu jsem měla jet s mužem na veletrh do Norimberku; zrušila jsem to (jede sám) a já se snad konečně utrhnu . Děkuju za trpělivost i za každý komentář, bez nich bych už asi nenašla dost vůle .

Iwka

23)  Iwka (01.10.2017 13:07)

aneb *hystericky pobíhám kolem a hledám další kapitolku*

22)  betuška (29.09.2017 19:21)

ja viem, že máte svatého Václava, a isto si volný čas užívaš s rodinou ...ale ja som tak nejak nedočkavá ja len aby si vedela

21)  anet (28.09.2017 22:44)

:'-( :'-( :'-( :'-( prosím pěkně o další kapitolu

20)  Anna43474 (23.09.2017 15:35)

AMBRO!!!!!!!!!!!!!!!

19)  Vera (22.09.2017 14:50)

Ahoj, kapitola klasicky parádní. :D Jak to vypadá s další kapitolou, prosím?

18)  BabčaS (17.09.2017 20:08)

17)  bára (17.09.2017 03:20)

jak mu bella odpoví?:( :( :(
ok, je 3:19 ráno a tohle je moje nejpalčivější otázka...

Iwka

16)  Iwka (16.09.2017 15:36)

No taaak, teď ale fakt nutně potřebuju další...

15)  TS (12.09.2017 17:25)

Ambra, ako vždy, nádhera, nádhera, nádhera!!! Obaja sú zlatíčka, len to niekedy nevymerajú. Preto som zvedavá na tú búrku, ku ktorej sa schyľuje Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly Ďakujem!

AMO

14)  AMO (12.09.2017 11:25)

No, holka, ambro!
Po strašně dlouhé době jsem si otevřela ff-ko a vyskočila jsi jako první. Já už zapomněla, jak krásně a chytlavě umíš psát. Momentálně mám za sebou jen tuhle kapitolu, ale už vím, co bude večer.

Marcelle

13)  Marcelle (11.09.2017 12:36)

Bože , děkuju

12)  martisek (11.09.2017 08:46)

Miluju tuhle verzi Ara.'je naprpsto donkonalý celá tahle kapitolka stála za to. Ani to nevypadalo jako tři tisíce slov..
Už se moc těším na pokračování

leelee

11)  leelee (10.09.2017 22:32)

už nebudu pít... tyjo Edward se začáná opakovat , ale ponaučení si z toho nevezme a nevezme
jít ke zpovědi vypadá jako riziková činnost minimálně ve Forks nebo s konkrétní babičkou :D
to mimino, asi dostane jméno ař při křtu
mám chuť říct, že vim co bude dál, ale na 99% bych neměla pravdu, protože ty jsi ledacos, ale rozhodně ne snadno předvídatelná

Q

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse