02.01.2012 [14:45], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 41×, zobrazeno 5603×

 

 

 

 

 

Stála jsem před skříní a nerozhodně se probírala svou skromnou garderobou. Pozvánka mi jako vždy jasně říkala, co se ode mě v tomto směru očekává, ale po předchozích zkušenostech jsem to nechtěla podcenit. Tak či tak – k ubrusům splývajícím až na podlahu a ke křišťálu na stolech se prostě obyčejné šaty nehodí. S povzdechem jsem se smířila s tím, že mě odpoledne čeká nákup.

Stáli uprostřed obchodní pasáže a hádali se. Takovým zvláštním, úsporným způsobem. Žádná rozmáchlá gesta, žádné výkřiky. On zuřivě mhouřil oči, ona špulila dokonalé rty a občas si trochu dupla pravou nohou. Možná bych si jich nevšimla, ale byli mi povědomí. Ne, neučila jsem je, svých pár studentů jsem znala víc než dobře, ale rozhodně jsem je musela potkat ve škole.

Jak jsem o nich přemýšlela, došla jsem až k nim a zůstala na ně zírat o pár vteřin déle, než bylo vhodné. Když jsem je míjela, on se na mě soustředěně zamračil, ona jako by ztuhla a pak se na mě naprosto nelogicky zářivě usmála. To mě tak zmátlo, že ze mě ještě nelogičtěji vypadlo Ahoj. Česky.

Dívka se zachichotala a odpověděla. On mlčel. Jak se tvářil, jsem raději nezjišťovala. Zrychlila jsem a zapadla do nejbližšího obchodu.

Do večera jsem je pustila z hlavy. Lehkou nostalgii – ve skutečnosti opravdový smutek – jsem se rozhodla utlumit horečnatou činností. A tak jsem zvládla manikúru i kadeřnictví. Tušila jsem, že za dvě hodiny se mi ta vyžehlená nádhera znovu zkroutí, ale záleží na prvním dojmu, ne? Opatrně jsem se nasoukala do svých prvních malých černých v životě, naposledy se marně pokusila vyčistit skvrnu na taftovém psaníčku a vyrazila jsem.

Na tradiční závěrečný univerzitní večírek se jako vždy sjeli všichni vyučující a také studenti, kteří v uplynulém akademickém roce dosáhli nějakého úspěchu. Cokoli, co mohlo škole zvýšit prestiž. Na začátku řečnil rektor a nejvýznamnější mecenáši, pak začali vyvolávat studenty. Vlastně už jsem tam nepatřila. Před dvěma dny mi přišlo oficiální vyrozumění o tom, co jsem půl roku jen tušila. I Aljašská univerzita musela šetřit. A můj tříletý grant měl tímto semestrem definitivně skončit. Čeština a ruština? Jistě, zajímavý výstřelek, ale přiznejme si – bohaté děti se dokážou zabavit i líp. Z truchlivých úvah mě vyrušilo zašumění, které proběhlo sálem.

Na malé pódium k rektorovi právě vystupoval další student. Zase ten pocit, že ho znám. Když se otočil do sálu – mezitím jsem z kabelky rychle vylovila brýle – nebylo pochyb. Naštvaný hezoun z dnešního odpoledne. Mimoděk jsem se pozorněji rozhlédla. Černovláska seděla dva stoly za mnou. Proto jsem si jich nevšimla. Než jsem se stihla otočit zpět, zachytila můj pohled. Ahoj, artikulovala bezhlesně. Znovu ten zářivý úsměv. Tentokrát jsem jí ho nejistě oplatila a celá rudá se sesunula na židli tak nízko, že jsem skoro zmizela pod stolem.

„…a po celé tři roky dosahuje zcela mimořádných výsledků ve studiu. Účastní se několika výzkumných projektů, pravidelně publikuje ve školních časopisech, a i když mě prosil, ať to nezmiňuji, s radostí mohu říci, že jeho mimořádní rodiče také štědře podporují všechny školní sportovní týmy a hlavní univerzitní knihovnu. Dámy a pánové, Edward Cullen!“ Sál se rozvibroval nadšeným potleskem. Edward Cullen se tvářil, jako by se ho to netýkalo. Přes hlavy přítomných hypnotizoval hlavní dveře a všem muselo být jasné, že by se teď nejraději viděl za nimi. Rektor dělal, že to nevnímá, nadšeně mu zapumpoval pravačkou a do levé ruky mu nacpal bronzovou plaketu. Pak mu uvolnil své místo u pultíku s mikrofonem.

Cullen se k němu neochotně naklonil a konečně zatěkal pohledem mezi přítomnými.

„Děkuji za pochvalná slova, děkuji za tohle ocenění. Moc si toho vážím a je mi ctí zde studovat,“ zamumlal rychle. Někde mezi ctí a zde se omylem setkal s mým pohledem. Znovu se na okamžik zamračil. Rychle jsem si sundala brýle a nervózně poposedla. Než vypukl další potlesk, zdálo se mi, že za sebou slyším povědomé uchichtnutí.

Po oficiální části, během níž jsem se pekelně soustředila na to, abych se ani na okamžik nestřetla pohledem s Edwardem nebo jeho partnerkou, jsme se přesunuli do hlavního sálu, kde se na velkém pódiu postupně vystřídalo několik školních géniů přes hudbu. Obešla jsem povinné, ale vcelku příjemné kolečko mezi lidmi, které jsem aspoň trochu znala. Zbýval mi týden do odletu a tohle byla pravděpodobně poslední šance pozdravit je a rozloučit se s nimi. Nebrali to nijak tragicky. Většina z nich měla smlouvu na dobu určitou. Takhle prostě žili. Každých pár let někde jinde, každých pár let nový dům, noví kolegové. A když to vyjde, občas i přátelé.

Po dvou hodinách jsem od kolen dolů necítila nohy a litovala, že jsem si udělala radost i novými botami. Ke stolům se mi nechtělo, tam bych musela dál konverzovat. Pajdavě jsem zamířila k baru.

„Jedno suché Martini, prosím,“ objednala jsem si automaticky.

„Evropa, určitě. A nějaký slovanský jazyk, pokud se nepletu.“

Měla jsem sebou trhnout. Mělo mi zaskočit. Možná jsem se měla zřítit z té vysoké a trochu vratké židle. Ale nic z toho se nestalo. Ozval se sice za mnou a promluvil dřív, než jsem si ho všimla, ale dodržel víc než bezpečný odstup. Přesto jsem měla pocit, že mi jeho dech zvedl drobné chmýří vzadu na krku. Jenže jsem neměla odhalený krk. A to, co mi způsobilo husí kůži, nebyl jeho dech. A asi ani jeho hlas, už jsem ho přece slyšela mluvit a…

Pomalu jsem se k němu otočila. Uvnitř napružená, ale navenek ledově klidná.

„Na to, že jste nechodil do mého kurzu a slyšel jste mě říct jediné slovo, slušný odhad.“ Stiskl rty, jako by přemáhal úsměv.

„Zajímalo by mě… Když je někdo tak dlouho z domu… Chci říct… Přemýšlíte ještě ve svém rodném jazyce, nebo se přepnete do angličtiny?“ Jeho otázka mě zaskočila. Popravdě to pro mě bylo důležité téma. Až příliš snadno jsem sklouzávala k angličtině. Cítila jsem se bezpečněji. Jako by ostatním mohlo vadit, že se v duchu skrývám za hradbami češtiny. Ale v posledním roce se mi párkrát stalo, že jsem při psaní mailů rodině nebo Petrovi chvíli hledala správné slovo. A tak jsem se v myšlenkách důsledně vrátila k češtině. Jen ve snu mi to někdy uteklo.

„Přemýšlím česky, vždycky,“ odpověděla jsem pevně. Nechápala jsem, proč mi jeho úsměv připadá úlevný. Udělal krok ke mně. Napadlo mě, že bych se měla představit jako první a podat mu ruku, ale jeho blízkost mě znovu rozhodila. A tak mě předběhl. „Jsem Edward Cullen.“

„Marie,“ vyhrkla jsem rychle. Ze zvyku jsem vynechala příjmení, rozčilovalo mě, jak je cizinci komolí. Měl příjemně pevný stisk ruky, ale i ten krátký kontakt stačil na to, abych se znovu zachvěla. A nebylo to jen tím, že byl překvapivě studený. Bojím se ho? Napadlo mě. Ale proč? Je nečekaně sympatický a vypadá tak, že se z toho člověku skoro tají dech.

„Můžu tě na něco pozvat, Marie?“ V tu chvíli už stál těsně u mě. A zůstal tam, i když se uvolnila sousední židle. Postupně jsem si na něj zvykla. Já vím, zvláštní slovo. Ale netuším, jak jinak popsat fakt, že ta původní potřeba udržet mezi námi alespoň dvoumetrový rozestup do půlnoci vyprchala. Možná za to mohlo pár koktejlů. A taky skutečnost, že Edward byl naprosto mimořádný. Nikdy jsem nepotkala sečtělejšího a přitom skromnějšího studenta. Z několika zmínek jsem také pochopila, že pravděpodobně procestoval pořádný kus světa.

Čas vedle něj najednou skoro letěl. Konečně jsem pochopila tu otřepanou frázi o tom, že si i s cizím člověkem můžete rozumět, jako byste ho znali odjakživa. Rozhodně to ale neznamenalo, že by mě nudil. A výraz v jeho obličeji naznačoval, že kupodivu nenudím ani já jeho.

Několikrát se u nás zastavila Alice, jeho sestra. Ano, ta dupající černovláska. Přistihla jsem se, že ve mně radostně hrklo, když poprvé padlo to slovo. Sestra. Do té doby jsem je automaticky brala jako pár. Když mi ale Edward začal vysvětlovat, proč se večírku neúčastní Alicin manžel, hrklo ve mně podruhé. I kdyby patřila k Edwardovi, mělo by mi to být jedno, ne? Je to student, nejméně o deset let mladší než já. A já budu za týden na opačném konci světa…

Ta myšlenka byla příliš rychlá. Na okamžik jsem vypadla ze svého češtinářského předsevzetí a nechala ji ve své hlavě zaznít anglicky. Edward se zarazil uprostřed věty o tom, že Prahu musí milovat každý už kvůli Kafkovi. Jak mohl poznat, na co myslím? Zrudla jsem a předstírala, že mi zaskočilo. Co se to se mnou proboha děje?

„Ahoj, Marie!“ zahalekal vedle nás bodrý hlas. Boris. Kolega z katedry jazyků. Bulhar, ale v tu chvíli opilý jako Dán. Nemohl tušit, jak ráda ho v tu chvíli vidím. Otočila jsem se k němu a pustila se s ním do úplně zbytečné a hloupé debaty. On měl zůstat v Anchorage ještě rok, a tak si připadal jako vítěz v loterii.

Hned po Borisovi se u nás zastavila Sharon. Vedoucí oddělení pro zahraniční učitele. Osoba, na jejímž stole leželo mé hodnocení pro budoucího zaměstnavatele. Pro další univerzitu.

Sharon byla střízlivá. Až moc. Pichlavým pohledem přeskakovala ze mě na Edwarda a zpět. V tomhle je Amerika nekompromisní. Žádné vztahy přes čáru. Ani náznak takového vztahu. A vysvětlovat jí, že o nic nejde, že si prostě jen skvěle povídáme, se mi nechtělo. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli by to vyznělo přesvědčivě.

Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka.

Kouzlo zmizelo. Jako by ze mě právě vyprchala poslední kapka Martini.

Sklouzla jsem z vysoké židle. „Omlouvám se, už půjdu. Padla na mě únava a před odletem mě ještě čeká spousta vyřizování.“ Sharon se vítězoslavně usmála a protáhla se na mé místo. Pak se významně podívala na Edwarda. Konečně mi to došlo. Chtěla ho pro sebe?!

Jeho obličej se změnil v kamennou masku, kterou předvedl naposledy při přebírání ocenění od rektora.

„Doprovodím tě.“

„To nebude nutné,“ zpanikařila jsem.

„Chytím ti taxi,“ přerušil mě tvrdě. Na Sharon se už ani nepodíval. U šatny mi pomohl do pláště – Aljaška ani na konci června neznamenala žádné extrémní teplo – a pak mě – opatrně, ale naprosto přirozeně, vzal za ruku. Jako omámená jsem se nechala odvést k východu.

„A co Alice?“ zarazila jsem se na prahu.

„Už jela domů. Věděla, že na mě nemá čekat.“ Konečně se znovu usmál. Já se naopak zamračila. Věděla to? Jak to mohla vědět? Edward běžně odchází z akcí s nějakou ženskou? Soustředěně mě pozoroval a vypadal nespokojeně.

„Čeština je vážně divný jazyk,“ povzdechl si.

„Cože? Řekla jsem něco česky? Nahlas?“ Zapomněla jsem, že mám být naštvaná.

„Ne, promiň. Nevím, proč jsem to řekl. Mám tady auto. Můžu tě odvézt?“ Udělali jsme sotva deset kroků a já se znovu zasekla.

„Tohle není dobré, Edwarde. Někdo nás uvidí a… a… Jsem učitelka. A ty student. A je mi třicet a za týden odjíždím a vůbec,“ vychrlila jsem na něj. Udělal jeden pomalý krok, takže stál naproti mně. Zvedl ruku a zlehka se dotkl mých vlasů. Zkroucených přesně tak, jak jsem předpokládala.

„Nejsem tak mladý, jak vypadám, Marie. Tohle byl překvapivě úžasný večer. S časem ani vzdáleností nemám problém. A ty jsi moc milá a moc krásná… učitelka.“ Tiše se zasmál a já jako zhypnotizovaná s ním. Naklonil se ke mně. Všimla jsem si, že si špičkou jazyka přejel spodní ret. V hlavě jsem v tu chvíli měla úplně prázdno.

V tom okamžiku se ze sálu vypotácel rozesmátý hlouček studentů. Oba jsme sebou trhli. Edward mě znovu popadl za ruku a se skloněnými hlavami jsme se rozběhli k řadě zaparkovaných aut. U kolejí, kde jsem bydlela, jsme se ocitli příliš rychle. Ještě se mi nechtělo loučit se. Moje rozumné já na mě ale pokřikovalo, že to je to nejlepší, co teď můžu udělat. Rozloučit se. Co nejrychleji.

Odhodlaně jsem se nadechla. A pak jsme se na sebe beze slova vrhli. Trvalo jen okamžik, než se první, opatrné a průzkumné polibky změnily v regulérní milostnou předehru. Ve chvíli, kdy jsem se ho – zbavená dechu i soudnosti - chystala pozvat k sobě, se mi zcela nečekaně a naprosto nevhodně mihnul hlavou Petrův obraz. Chodili jsme spolu sotva rok, když jsem dostala pozvánku z Aljašky. Řekli jsme si, že si nebudeme nic slibovat. Tři roky jsou dlouhá doba, ale já za tu dobu nějak nepotkala nikoho zajímavého. S Petrem jsme zůstali v kontaktu a v posledních týdnech jsem na něj hodně myslela. Těšila jsem se na něj.

Edward ucukl, jako by mi viděl do hlavy. „Jsi v pořádku?“ zašeptal udýchaně a zblízka se mi pozorně zadíval do tváře. Zakroutila jsem hlavou. V očích mě pálily slzy.

„To jsem celá já. Všechno hezké se kolem mě vždycky jenom mihne. Natáhnu ruku, sevřu dlaň, a když ji znovu otevřu, je prázdná.“ Zírala jsem někam přes jeho rameno a lítostivě popotahovala. Ještě před chvílí se moje ruce ztrácely v jeho vlasech a bloudily po jeho zádech. Teď jsem je ochable nechala sklouznout do klína. Jednu z nich si zvedl ke rtům a lehce mě políbil do dlaně. Pak mi sbalil prsty do pěsti, jako bych si ten polibek mohla schovat.

„Bude to záležet jen na tobě, Marie. I když se rozhodneš odjet. Stačí zavolat nebo napsat. Nic mě neomezuje a nesvazuje. Moje rodina je velmi tolerantní.“ V šeru, které narušovalo jen pouliční osvětlení, najednou opravdu vypadal starší. Odhodlaný. A pořád krásně vzrušený.

„Jsme blázni, Edwarde. Známe se pár hodin, přece si tu nebudeme něco nalhávat.“ Hořkost z mého hlasu ještě nezmizela. I když jsem dávno věděla, že k tomu, aby se odehrálo něco opravdu důležitého, někdy stačí minuta. Nepotřebujeme měsíce a roky, abychom poznali něco opravdového. Něco úžasného.

Naklonil se a překvapivě lehce si mě přitáhl na klín. „Tys mi dneska lhala?“ usmál se posmutněle. „Nemyslím s tvým věkem, povoláním a odjezdem. Myslím s tímhle-“ dotkl se mých rozbolavělých rtů, „a s tímhle,“ posunul ruku níž a celou plochou dlaně se mě dotkl na místě, kde ještě před chvílí divoce dunělo moje srdce. Stačil ten jediný letmý dotek, jeho blízkost a znovu jsem lapala po dechu.

„Nelhala,“ zachraptěla jsem a zuřivě zavrtěla hlavou. „Já jen… Takové věci se nestávají, ne? Nebo ne moc často,“ opravila jsem se rychle, když se s povzdechem znovu chystal mi oponovat.

„Stává se to. Ale jen občas a jen někomu. Měli jsme štěstí. V tom mi musíš věřit,“ zašeptal nakonec naléhavě. „A právě proto to nemůžu nechat být.“

Po zbytek noci jsme se loučili ve stísněném prostoru auta. K sobě jsem ho nakonec nepozvala. Ani to po mně nechtěl. Když se od obzoru odrazil první sluneční paprsek, Edward se ode mě odtáhl.

„Musím jet, Marie. Můj telefon i mail máš. Je to na tobě. Příští měsíc se s rodinou stěhujeme. Forks. Nějaký zapadákov na západním pobřeží. Vybalím si jen nejnutnější věci. Budu čekat na zprávy od tebe.“

 

♥♥♥

 

Po návratu domů to všechno strašně utíkalo. Nové místo, zařizování nového bytu. S Petrem jsme se rozešli. V mé hlavě a v mém srdci už byl prostor jen pro Edwarda. Nezlobil se, že jsem ho nepozvala hned. Učil se česky a těšil se, až se konečně uvidíme. Někdy v únoru jsem si musela přiznat, že jsem nás týrala zbytečně. Čas měl totiž ukázat, jak důležitá ta noc pro nás byla. Noc, v níž se nestalo nic, a přece všechno.

Pak přišel březen. A já se konečně odhodlala a napsala ty dvě věty. Miluju tě. Přijeď za mnou.

Trvalo skoro tři týdny než odepsal. Jeho odpověď jsem četla jen jednou. Později jsem se snažila zapomenout každé slovo z těch, kterými se mi omlouval a prosil o odpuštění. Podařilo se mi to. Jen její jméno jsem vymazat nedokázala.

Bella.

 

♥♥♥

 

Uběhlo pár let. Přežila jsem to. Samozřejmě. Vždyť jsem ho neznala a prožili jsme spolu jen jedinou noc. Přesto často myslívám na jeho slova.

Stává se to. Ale jen občas a jen někomu.

Nikdy nepřestanu být vděčná, že jsem na chvíli patřila mezi ty šťastné.

A pořád doufám, že stejně jako na něj, i na mě někde čeká druhá láska.

 

 

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!