Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Zatracené pondělky! Nebo ne?

„Ach bože, co to s tebou prováděli?!“ vyjekl Jim hned, jak jsem vystoupila z auta. Byla jsem vděčná, že on nemá Nesiinu schopnost; dovedla jsem si představit, jak asi po té vražedné Emmettově jízdě musím vypadat. Beze slova jsem ho odstrčila, když se pokoušel mě připlácnout na svou hruď, a jen jsem se pokoušela v předklonu zhluboka dýchat.

„Ty sis nedělala legraci?“ ucítila jsem na zádech velkou studenou ruku. „Promiň! Myslel jsem, že ječíš, abys mi udělala radost!“

„Edward a Bella a Nessie!“ křikl radostně Jim, když hned vedle skoro smykem zastavilo další auto. Emmett radost neměl, zamumlal něco o záchodě a zdrhl.

„Já ho zabiju!“ uslyšela jsem Edwarda. Snažila jsem se narovnat a tvářit se normálně, ale podle výbuchu smíchu, jaký předvedla Ness a Jake, se mi to nepodařilo.

„Ahoj Edwarde! Ahoj Bello! Tak rád vás vidím! Nessie, zlatíčko, ahoj!“ vítal je Jim a vůbec si nevšimal vražedného výrazu na Edwardově tváři.

Gratuluju, vypadáš úplně stejně jako ten první den, ušklíbla jsem se na něj. Zpražil mě jedním ošklivým rádoby otcovským pohledem a zeptal se, kde je Emmett. Jen jsem pokrčila rameny a rozhodla se nedělat dál divadlo na parkovišti a s žaludkem na vodě zapadnout do učebny. Můj natvrdlý člověčí kamarád, po kterém se mi už vážně stýskalo, nadšeně hopkal okolo nás a vyprávěl, že v sobotu byla v klubu bezva rvačka, při které se jednomu ze zúčastněných roztrhlo triko a on tam pak chodil nahoře bez. No, možná to dneska trošku přeháněl a v podstatě byl na ránu, ale i tak jsem byla ráda, že ho vidím. A až na oběd přijde Nat, bude to dokonalé, protože on mi rozhodně o žádných roztrhaných trikách vyprávět nebude.

„Tak čau, a nezlob,“ mrkla na mě Ness, když jsme dorazili k naší budově a oni pokračovali dál.

„Co já? Já budu pod dohledem. Ty nezlob! Nebo ti dá táta na zadek!“ zašklebila jsem se na ni. Ani jsem se radši nepodívala, co na to Edward říká a rychle jsem pospíchala do třídy davem áchajících studentek. Ať jdou do háje, proč mu nedají pokoj? Pipiny jedny...

„Budeš mi dělat bodyguarda?“ zeptal se pobaveně, když jsme se usadili na místa. Lehce natvrdle jsem se zamračila, ale pokračoval:

„Já už je nevnímám, je to pořád dokola to samé. Nenech se jimi znervóznit, nemohou za to. Prostě tak na ně působím.“

„Možná bys měl pořád vrčet?“ usmála jsem se při té představě. Edward Cullen jde chodbou s vyceněnými tesáky a-

„Já nemám tesáky.“

Otráveně jsem se na něj podívala. Jemně se usmíval a pozoroval mě.

Asi není čas na rozhovor o tvých zvláštních otcovských pudech, co?

„Paní Lambertová už jde,“ zavrtěl hlavou.

Já to prostě nechápu.

„To ani já,“ nakrčil čelo. „Kdybych věděl, proč to dělám, řekl bych ti to. Řekl bych to Belle, aby se nemusela strachovat. Ale já to vážně nevím, promiň,“ šeptal, protože profesorka už vešla do místnosti.

Mně to nevadí, to už je jen takovej detail po všech těch nedělních zjištěních. Dokonce se mi i ulevilo. Jen prostě nevím, proč sis vybral zrovna takovýho outsidera, jako jsem já. Mohl sis vybrat třeba nějakou roztleskávačku, ta by se k vám hodila...

„Roztleskávačku? Jsi trdlo,“ nahodil ten svůj pokřivený úsměv a rozpačitým, naprosto otcovským pohybem mě jednou rukou chlácholivě objal kolem ramen. Z míst za sebou jsem uslyšela šum a vzteklé prskání.

Bezva, teď mě kvůli tobě zabijou. Fakt dík!

„Rádo se stalo,“ šeptl pobaveně. „Skvělý! Jen do toho!“ dodal pak úplně jiným tónem a nadšeně kýval.

„Teď mluvíš na koho?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Na tebe, jdeš přece psát Arthura, ne?“ řekl zcela samozřejmě. A teprve v tu chvíli mi došlo, že když jsem řešila jeho žárlivé obdivovatelky, už jsem viděla útok Arthurova bratra. Vida, Edward mě teď může nakopávat, když v mé hlavě uvidí něco dřív než já. Jen nevím, jestli je to výhoda...

„Rozhodně je to výhoda,“ smál se s hlavou skloněnou k poznámkám.

 

Emmett si mě na psychologii posadil takticky mezi sebe a Edwarda, který mu vyhrožoval trháním hlavy.

„Opovažte se se přes mou maličkost pošťuchovat,“ brblala jsem. Ještě jsem nebyla svědkem ukázky jejich síly, ale vzhledem k rychlosti, jakou dokázali vyvinout, jsem si byla jistá, že ani síla nebude právě zanedbatelná. Mít hlavu na kaši jen proto, že se Edward rozhodne svého bratra pro výstrahu plesknout a zapomene, že tam jsem, to nebyla právě ideální představa příjemného pondělního dopoledne.

„Můžeš toho nechat?“ obořil se na mě Edward naštvaně a mně došlo, že jsem svou rozmačkanou hlavu ve své přebujelé fantazii viděla jako živou. Nebo spíš jako mrtvou? Hmm, toho by se dalo zneužít, ne? Co třeba další dávka krvavého steaku? Nebo co taková celá vonící bučící kráva?

„Nejíme krávy,“ sykl Edward, ale tvářil se nabručeně.

Jsem si jistá, že mladý argentinský býček by byl lahůdka, ne? Bůů? Podívej na ty svaly, je obrovský! Víš, co v něm musí být krve? Vybavovala jsem si to zvíře do nejmenšího detailu a náramně se bavila tím, jak Edward tuhne. Pak se ozvalo zakřupání a Emmett se snažil utlumit svůj smích dlaní. Nechápavě jse se podívala na Edwarda a ten mi s kamenným výrazem vysypal na lavici hrstku pilin. Pak ukázal na svou lavici a ta měla na okraji odlomený kus, který podezřele připomínal obrys prstů, které do dřeva zajely jako do másla. Vyprskla jsem:

Ničíš univerzitní majetek, Edwarde!“

Netušila jsem, že s upíry může být taková sranda. Bavili mě čím dál víc.

Ještě pořád tě ke mně táhnou otcovské pudy? uchechtla jsem se v duchu. Mlčel, ale velmi potichu zavrčel.

Když mi o půl hodiny později zakručelo v břiše, ještě v pruběhu toho zvuku na mě sykl:

Zapomeň na maso!“

Jo, jasně. Řekněte někomu, ať nemyslí na růžového slona. Samozřejmě, že ho nebude moct vyhnat z hlavy. Opravdu jsem se snažila se věnovat přednášce, ale pořád se mi vracel jeho hlas, jeho napomenutí, a zase jsem před očima viděla krásný půlkilový steak.

Promiň! Já se snažím! Za tohle si můžeš sám! kníkala jsem nešťastně. Edward se zvedl, omluvil se, že se mu udělalo špatně, a odešel rychle pryč. Aha, tak takhle se ho dá zbavit! Asi bych se měla podívat na Discovery na nějaké dokumenty o operacích, abych měla v zásobě o trochu těžší kalibr!

Hustý,“ zubil se Emmett. „Ty mu dáváš!“

To jo. Určitě má moc velkou radost z toho, že si pořídil takovou milou „dceru“.

 

Litovala jsem, že Emmett nemůže mezi lidmi použít svou běžnou rychlost. Vlezla bych mu na záda a nechala se jedním bleskovým frrrnk! odnést do jídelny, kde na mě čekaly úžasné Esméiny hamburgery. Teda pokud mi je Nat s Jimem nesežrali.

Nechali jsme ti, fakt! Hele!“ ukazoval usmívající se Nathan na stůl, kde ležely ještě dva veliké hamburgery, hned, jak jsem přišla blíž. Pak vyskočil a objal mě.

Nezlobili tě?“ šeptal mi do ucha, zatímco jsem vdechovala jeho vůni. Můj téměř dokonalý chlap. Mí nejoblíbenější lidé jsou zadaní gayové a banda nelidí. Jsem fakt magor.

Kdepak, byli úžasní,“ mumlala jsem a byla ráda, že mi nevidí do obličeje, protože jsem se určitě červenala nad tím zatajováním skutečnosti.

Vyzpovídal jsem Edwarda. Už tu seděl, když jsem dorazil, tak jsme spolu měli takový chlapský rozhovor. Minnie, on o tobě mluví jen v dobrém, nechce ti nijak ublížit. Byl jsem připravenej na něj klidně pouštět hrůzu, ale nebylo to potřeba,“ vyprávěl potichoučku a já se musela uchichtnout nad představou Nata, který s vážnou tváří vypráví Edwardovi něco jako Neopovažuj se ublížit mé holčičce, jinak tě najdu a zbiju! Našla jsem očima Edwarda, abych se podívala, co mé představě říká. Netvářil se pobavneně, spíš vydešeně. Když viděl, že se na něj dívám, snažil se nasadit normální výraz, ale vůbec mu to nešlo.

Co blázníš? Snad se ho nebojíš? Je to jen Nathan, z něj nemusíš být vyděšený...

Zavřel oči, pak se ke mně otočil zády a o něčem mluvil s Bellou. Ta jen chápavě přikývla a na mě se jemně usmála. Edward vstal a došel k nám.

Nate, půjčíš mi Minnie na chvíli? Potřebuju si s ní promluvit,“ řekl měkce a povzbudivě na mě mrkl. Přesto jsem měla pocit, že mi zas něco evidentního uniká. Nat mě pustil a já na Edwarda tázavě koukala.

Venku, o samotě, prosím,“ dodal a zase měl ten tragický výraz.

Tak jo, jen si vezmu jídlo,“ pípla jsem a vůbec si nedovedla představit, co mě čeká. Možná jsem udělala něco, čím jsem ho naštvala. Možná jsem to s těmi představami přehnala. Možná si to všechno rozmyslel a chce ode mě mít pokoj. Třeba Alice něco viděla. Můžu za to já. Rosalie měla pravdu, jsem jen -

Myško, neboj,“ pohladil mě po paži, když viděl ten zmatek v mé hlavě. Stála jsem tam jak pako, v každé ruce jeden hamburger, a cítila se najednou maličká a osamělá. Cítila jsem se stejně, jak v dobách před jejich příchodem.Pustila se do mě zima a já měla strach. Skvělá nálada mi vydržela dva dny.

Prosím,“ naléhal na mě potichu. „Věř mi, nic se nezměnilo, vnímám tě pořád stejně. Nikdo tě něopouští, nic se nestane. Jen s tebou potřebuju mluvit sám.“

Vzal mi z jedné ruky polovinu oběda, pak mě za ni chytil a vedl mě k východu. Připadala jsem si vážně jako malé dítě. Skoro jsem nevnímala ty žárlivé pohledy ze všech stran, jen jsem se najednou lekla toho, co na to řekne Bella. Otočila jsem hlavu a vydechla; jen zavrtěla hlavou a gestem ruky mě poslala dál.

Kam jdete? Jů, někam jdeme?“ ozval se přede mnou Jim a já se zase podívala dopředu. Potkali jsme se s ním a Nessie ve dveřích. Ness se zamračeně podívala na svého otce a on ji rychle uklidnil:

Za chvilku jsme zpátky.“

Okouzlilo mě, jak mu věřila. Usmála se na nás, popadla Jima za rukáv a táhla ho ke stolu.

Došli jsme k atletickému stadionu, na kterém teď nikdo nebyl, takže poskytoval spoustu soukromí. Zastavil před jednou z laviček a kývl k ní. Poslušně jsem si sedla a zeptala se:

To není kvůli Natovi, že?“

Jen zavrtěl hlavou. Nesedl si vedle mě, plynulým pohybem si dřepl a měl tak tvář o něco níž než já. Vzpomněla jsem si, že v psychologii jsme o tom právě dnes mluvili: pokud chcete v někom vyvolat dojem bezpečí, snažte se, aby se na vás díval nepatrně zeshora. Musela jsem se ušklíbnout a i jemu přeběhl po tváří lehký úsměv. Pak ale zase zavřel oči a vzdychl si.

Tak šup, pobídla jsem ho.

Nejdřív se najez, kručí ti v břiše,“ nabádal mě. Zamračila jsem se. Jídlo bylo teď to poslední, na co jsem myslela. A žaludek jsem měla nervozitou tak stažený, že by se do něj stejně nic nevešlo. Položila jsem si hamburger vedle sebe, on k němu přidal ten druhý a pak mě chytil svýma ledovýma rukama za ty mé, které měly téměř stejnou teplotu. Podíval se mi do očí a já měla na chvíli pocit, že se v těch jeho zlatých ztrácím, že mi nedovolí myslet na nic jiného. Mrkl, a tím mě probral.

Promiň, neuvědomil jsem si to,“ zamumlal omluvu a sklopil zrak.

Prosím!

Mluvil jsem o tobě s Natem. Dělal mi přednášku, malinko vyhrožoval, ale to ti řekl. Mně toho ale ve své hlavě řekl mnohem víc. Přestože pečlivě volil slova a dával si pozor na to, co řekne, celou dobu měl v hlavě jen strach o tebe,“ začal tiše a mně v tu chvíli došlo, co všechno se asi dá vyčíst v lidské mysli. Zalapala jsem po dechu a křečovitě mu zmáčkla ruce, až mě samotnou zabolely prsty.

Ne, ne, ne, prosím, ne! Neudělal to, to neudělal!

„On za to nemůže, Minnie,“ řekl Edward a zněl upřímně nešťastně. „Kdybych byl normální člověk, dozvěděl bych se přesně to, co mi chtěl říct! Je to moje vina, promiň.“

On to ví. On to ví. Našel si to v Natově mysli. Když mu Nahan vtloukal do hlavy, aby na mě byl hodný, vzpomínal na všechno, co věděl o mé minulosti. Ví to! Všechny ty vzpomínky se začaly drát na povrch a já vyjekla. Vodopád, mysli na vodopád! Džungle, ticho, voda -

„Myško, ne!“ vytrhl mě jeho hlas ze soustředění a já se na něj vyděšeně podívala. Proč to dělá? Proč mě nenechá?!

„Viděl jsem jen jeho vzpomínky na váš rozhovor. Jsou to útržky, slova, výrazy tvé tváře. Já ve skutečnosti nevím, co přesně se stalo, jen vím, jak ti bylo,“ šeptal konejšivě. „Jen jsem chtěl, abys to věděla. Možná by ti to dřív nebo později došlo a já si nepřál, abys z toho potom byla nešťastná.“

„Takže to nevíš?“ zeptala jsem se potichu. Zavrtěl hlavou:

„Byli jste všichni tři dost opilí.“

Úlevně jsem zavřela oči. Byla jsem ráda, že si toho Nat moc nepamatuje, ale bylo mi jasné, že budu muset s pravdou ven. Možná... Možná to vysvětlí Edwardovy ochranářské pudy. Možná to ze mě cítí a proto se ke mně tak chová. Chtěla jsem počkat, až si budu stoprocentně jistá, že mu můžu věřit. Jenže komu se dá věřit víc než upírovi, co nezabíjí lidi a je starostlivější než většina lidské populace?

„Nemusíš...“ zašeptal.

Ale já chtěla. Na chvilku mě napadlo, že se možná někde schovává Jasper a posílá mi odvahu, ale pobavený úsměv, který se na chvilku objevil na Edwardově tváři, mě přesvědčil, že se pletu. Odhodlaně jsem se nadechla a znovu se zasekla v moci jeho očí. Tentokrát jsem se v nich neztrácela, jen mi pomohly se dostat ke vzpomínkám, které byly pohřbené hluboko. Čím víc jsem se nořila do jeho pohledu, tím dál do minulosti jsem se dostávala a najednou jsem to před sebou viděla jako film.

 

Malá Minnie v oprýskaném motelovém pokoji sledovala televizi a nebála se. Rodiče řekli, že za chvilku přijdou, a ona jim ještě pořád věřila. Nakonec vždycky přišli, i když občas to trvalo déle, než jen slibovaných pár hodin. Měla s sebou pana Huhlu, starou uválenou plyšovou sovu, kterou milovala a bez které nedala ani ránu. Dívali se spolu na televizi; v tomhle motelu byla naštěstí kabelovka v ceně pokoje. Když se platila zvlášť, rodiče ji nekoupili a Minnie si pak musela vystačit se svou fantazií. Vyprávěla panu Huhlovi pohádky, vyděšeným hláskem mu vyprávěla strašidelné příběhy o bubácích společně pak kontrolovali, jestli pod postelí není duch.

Už byl skoro večer a Minnie měla velký hlad. Nenechali jí tu žádné jídlo, říkali, že ho přinesou za chvíli. Byla si jistá, že chvíle vypadá jinak. Brečela, protože žaludek se už bolestivě hlásil o něco na zasycení, ale pak jí bylo ještě hůř, protože z pláče byla unavená. Táta navíc říkal, že brečej jen slaboši a ona přece slaboška není. O něco později už to nemohla vydržet a i přes přísný zákaz rodičů vylezla z pokoje. Opatrně se ve tmě vydala po schodech k recepci, pana Huhlu tiskla pevně v náručí. V recepci seděl starší muž a sledoval sportovní přenos. Nebyla za pultem vidět, ale když ho pozdravila, překvapeně se naklonil a uviděl ji.

„Co tu děláš?“

„Hledám mámu a tátu, nejsou tu?“ zeptala se.

Muž se postavil a vyděšeně ji pozoroval.

„Je skoro půlnoc, proč nespíš?“

„Já na ně čekám,“ pípla nesměle. „Mám hlad, nemůžu usnout.“

Muž si nervózně prohrábl prošedivělé mastné vlasy a něco si mumlal. Malá Minnie na něj důvěřivě zírala a přála si, aby on byl statečný stejně jako třeba pan Kouzelník z jejích příběhů. Ten by jí našel koláč a muffiny a džusík a pak by u ní seděl, dokud by neusnula.

„Pojď sem,“ vzal ji recepční do náruče a posadil ji do své židle. Přepnul kanál na dokument o zvíířatech a na chvíli zmizel za závěsem. Vrátil se s několika sušenkami, které jí podal.

„Děkuju!“ vypískla a rychle se začal do jedné dobývat. Muffiny to nebyly, ale bylo jí to jedno.

„Seď tu, jen někam zavolám,“ řekl jí muž a ona s plnou pusou přikývla. Dívala se na zvířátka, jedla a slyšela, že muž mluví do telefonu o jejích rodičích a o ní, rozčiluje se a opakuje Jak je tohle možný? Potom se k ní vrátil a sedl si na stoličku vedle ní.

„Jak se jmenuješ?“

„Mineuva Fofová,“ odpověděla s plnou pusou. Jen pokýval hlavou. „Minnie,“ řekla, když spolkla sousto.

„Minnie, neboj. Za chvíli přijede jedna moc hodná paní a vezmě tě spát k sobě, ano?“ usmál se na ni. Lekla se.

„Ale máma říkala, že se nesmím bavit s cizíma! Nemůžu jet spát k cizí paní, musím čekat v pokoji na rodiče!“ vykřikla a lekla se. To by se tátovi nelíbilo.

Muž se ji snažil uklidnit, ale v tu chvíli do recepce vtrhl táta a tvářil se hrozivě.

„Dej z ní ty pracky pryč, ty hajzle!“ zařval na recepčního a ohnal se po něm. Muž naštěstí dokázal včas uhnout.

„Co tu děláš? Co jsem ti říkal?! Jak ses opovážila vystrčit čumák z pokoje!“ ječel na Minnie a ta se krčila v židli a snažila se schovat se za pana Huhlu. Otec po ní chmátl a přes pult ji za ruku přitáhl k sobě.

„Nechte ji tu! Volal jsem sociálku!“ zlobil se recepční. Otec na něj řval nadávky a s Minnie pod paží utekl do pokoje.

Tu noc spali v autě. Rychle sbalili těch pár věcí a ujeli. Dostala obrovský výprask.

„Vidíte, pane Huhlo? Takhle se vychované sovy nechovají,“ vzlykala do plyšáka, když oba její zfetovaní rodiče usnuli na předních sedadlech.

 

Desetiletá Minnie už věděla, jak se má chovat hodně dítě. Pořád měla pana Huhlu, pořád mu v nepřítomnosti rodičů vyprávěla příběhy. Už to nebyly pohádky, ale to příběhy o holkách, co mají poníky a slaví narozeniny s kamarády u velikého dortu. Žila s rodiči v karavanu na parkovišti na okraji Chicaga a byla ráda, že může chodit do školy. I když se jí tam všichni smáli, mohla být mezi dětmi, mohla číst, mohla se učit. Pana Huhlu nosila s sebou v batohu, ale až na dně, aby ho nikdo neviděl.

Jednou se však kluci rozhodli jí tašku sebrat a vysypat do bláta; špinavá holka z karavanu s divným jménem si přece nic jiného nezaslouží. Když uviděli plyšovou sovu, strašně se jí smáli. I přes její protesty do něj kopali, vyváleli ho v kaluži a nakonec ho ten křivozubý vůdce jejich party roztrhl.

Myslela si, že právě zažila nejhorší okamžik jejího života. S brekem došla do karavanu a tam překvapeně zůstala zírat na chechtající se rodiče, kteří byli obklopeni hromadou jídla z fastfoodu a láhvemi piva. Táta jí řekl, ať sní všechno, na co má chuť. Ať se neupejpá a jí, dnes je oslava. Hladově se vrhla na hranolky a měla chuť se zeptat, co se slaví, ale bála se.

„Minnie, až se najíš, půjdeme nakupovat. Nakoupíme ti oblečení a boty a kolo! Chceš kolo?“ smála se na ni máma. Minnie byla jako v jiném světě. Rodiče vypadali šťastně a vidina kola byla neuvěřitelně lákavá.

„Policie! Otevřete dveře!“ zařval před karavanem rozhodný hlas. Rodiče se na sebe vyděšeně podívali a Minnie vůbec netušila, co se děje.

„Okamžitě otevřete, jinak jdeme dovnitř!“ vyzval je hlas. Matka začala panikařit, křičela, že to říkala, že to byl blbý nápad, že otec to všechno posral a že ten hlídač to neměl koupit. Otec na ni štěkal nadávky a ze skříně vytáhl tašku, kterou Minnie ještě neviděla. Snažil se ji schovat někam jinam, ale v malém karavanu nebylo kam. Hlas zvenku je ještě jednou vyzval, aby vyšli ven s rukama nahoře, a pak se dveře rozlétly na kusy. Minnie vykřikla děsem, proč si pro ně jdou? Jdou jim ublížit?! V tu chvíli ji otec surově chytil za krk a přitáhl si ji k sobě. Na spánku ucítila něco tvrdého.

„Zabiju ji!“ zařval kus nad její hlavou, až sebou trhla. Maličký karavan se zaplnil muži v černých úborech, kuklách, přilbách, každý měl v ruce velkou zbraň a všichni dohromady něco křičeli. Do toho ječela máma, na kterou táta křičel, že ji taky zabije. Minnie hučelo v učích, třásla se a bála se, nemohla dýchat, měla pocit, že se udusí. Bolel ji krk, do spánku ji tlačila ta studená věc a ona ječela, jedním stejným tónem, vyděšená, ztracená, zrazená malá Minnie. Pak poprvé v životě omdlela.

Probrala se, když ji pán s laskavým úsměvem balil do deky a říkal jí, že teď už jí nebude zima a on ji vezme do nemocnice a už bude všechno jen dobré. Při nakládání nosítek do sanitky zahlédla mezi spoustou policistů před karavanem na zemi dvě zvláštní velké hroudy, přikryté černými igelity.

 

U babičky Emmy byla jen chvíli. Babička Emma byla mámina matka, kterou Minnie viděla poprvé až několik týdnů po té věci. Byla její jediná žijící příbuzná, ale své dcery se zřekla ve chvíli, kdy jí přišla oznámit, že je těhotná s největším sígrem a feťákem v okolí a že odchází z domova. Babička Emma se na Minnie dívala přísným pohledem a skoro na ni nemluvila. Když Minnie v noci budily děsivé noční můry a ona se s křikem třásla v posteli, Emma jí bouchala na zeď a volala, ať je laskavě zticha, protože ona nemůže spát.

Nakonec přišla jednoho dne Minnie ze školy a v kuchyni s babičkou Emmou seděly dvě usměvavé paní. Byly moc milé a řekly jí, že teď bude bydlet s několika dalšími dětmi u pěstounů.

Jenže i tam ji budily hrozné sny a ona křičela a plakala. Budila ostatní děti a pěstouni byli nešťastní, nevěděli, jak jí pomoct. Znovu se objevily ty dvě paní ze sociálky. Stěhovala se do dětského domova. Měla pokoj sama pro sebe, v přízemí vedle kuchyně. Mohla tak křičet sebevíc, ale do druhého patra k ostatním ložnicím se její nářek nedostal. Všichni mohli být spokojení.

Jenže ona začala křičet i ve dne. Pořád dokola se jí vracely ty vzpomínky, pořád viděla ta dvě těla pod igelity, zas a znovu slyšela otcův hrubý hlas. Zabiju ji! Nemohla chodit do školy, bála se lidí, zvuků, světla, všeho. Jediné její štěstí bylo, že si sama neuvedomovala, jak špatně na tom je. Byla na svůj stav zvyklá. Brala to jako samozřejmost. Nová ředitelka domova neměla tu trpělivost, jako ta předchozí. Dala Minnie odvéz do nemocnice.

 

A tam byl doktor Christopher. Trval na tom, že kromě léků ji bude léčit i terapií a hypnózou. To on jí vyprávěl o mniších, kteří dokáží svou mysl vytěsnit ze svého těla a je jim pak jedno, co se s tělem děje. Dokáží tak držet půst i několik týdnů, dokáží odolávat velkému mrazu. Když se vše vrátí do normálního stavu, oni se vrátí do své hlavy a fungují dál. Trvalo to dlouho, ale naučila se to. Když se jí jednoho dne místo pozdravu zeptal na jejího otce, nezkolabovala. Proplavala jezerem a schovala se mu za vodopád. Tu noc poprvé po několika letech spala bez jediného probuzení.

 

Vrátila se do školy. Potkala Jima, který byl taky jiný a nezapadal. Nádherně si spolu sedli. On byl první člověk, kterého si pustila k tělu. Měla ho každým dnem raději. Zvládla se doučit všechno, co jí chybělo, maturovala v řádném termínu jako premiantka.

Když ji navštívil právník, aby jí sdělil, že Emma zemřela a Minnie odkázala všechen svůj majetek, nedokázala plakat. Dopis od Emmy si nikdy nepřečetla, její dům a věci prodala a měla radost, že má na univerzitu i bez stipendia. Pronajali si s Jimem byt kousek od školy a užívali si čistou radost ze života.

Hned první večer se Jim v baru seznámil s Natem a po pár dnech, možná po pár hodinách, zjistil, že našel svého pana Dokonalého. Poslední zkouškou bylo seznámení s Minnie, ale Natovi tak padla do oka, že ten večer u nich zůstal a už neodešel.

 

Zmateně jsem zamrkala.

Nebolelo to.

Vůbec.

Žádný děs, netřásla jsem se. Nechápavě jsem se podívala na své ruce, které vypadaly v těch Edwardových velikých a bledých ztraceně. Neměla jsem je křečovitě zatnuté. Nebála jsem se, nebyla jsem nervózní. Bylo mi skvěle. S nevěřícným úsměvem jsem se podívala na Edwarda a lekla se jeho výrazu. Byl ztrhaný bolestí, zkroucený do plačtivé grimasy a mně došlo, že on doopravdy pláče. Plakal by, kdyby mohl. Vymanila jsem jednu ruku ze sevření té jeho a opatrně mu ji položila na tvář.

To je dobrý...

Zamračil se.

Měl bys dělat psychiatra. Tohle bylo tak osvobozující, Edwarde! Nemuset mluvit, jen ti to ukázat... Tohle byla nejlepší věc, jakou pro mě kdo udělal. Děkuju.

Najednou jsem byla v jeho objetí, držel mě pevně, tiskl mě k sobě a jednou rukou mě hladil po vlasech. S nosem zabořeným do jeho ramene jsem se cítila tak, jako ještě nikdy. Volná.

Vlastně asi nemůžeš dělat psychiatra. Co bys jim řekl? Dobrý den, jmenuji se Cullen, jsem upír a umím číst myšlenky. Tady si lehněte a spusťte? Blbost.

„Myško,“ zamumlal a povolil objetí. Zvedla jsem k němu hlavu a dívala se do jeho nádherné tváře s pokřiveným úsměvem. A byla jsem si jistá. Beru tohohle podivnýho náhradního tátu všema deseti.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

14)  zuzka88 (03.02.2012 09:58)

Tak jo, slzím. Tohle se ti vážně povedlo. U povídek moc nebrečím. Chudák Minnie, zažít něco takového... neumím si to ani představit. Jsem ráda, že má teď Edwarda, novýho tátu, a Cullenovi, kteří ji nahrazují rodinu a samozřejmě nesmím zapomenout na Jima S Natem.

Mabel

13)  Mabel (17.12.2011 19:03)

Ta část s Edwardem a Minnie byla moc moc smutná, ale zároveň i hezká. Strašně se mi líbí ten vztah mezi nimi a Edwardův ochranářský pud. Ale že ho teda Minnie dokáže i pěkně pozlobit s mladým argentinským býčkem. :D

leelee

12)  leelee (10.12.2011 19:54)

no musela sem to vzít asi na tři části

miamam

11)  miamam (15.11.2011 14:53)

Chudák Minnie. To bylo naprosto otřesný :'-( :'-( :'-( Brr, až mě z toho mrazí...

Janeba

10)  Janeba (17.11.2010 20:50)

Tak jsem ti na začátku chtěla poslat tohle !
Nějak mě to to přešlo a chci říct jen .....ááách! Naprosto jsi mě šokovala a dostala! Tak tohle jsem nečekala! Jsem naprosto mimo! Nebrasko - Děkuji!

blotik

9)  blotik (13.10.2010 22:45)

No, nádhera. Ten příběh. Tak jsem do toho byla zažraná. Je to prostě perfektní.

8)  alex (09.10.2010 19:12)

První půlka mě zas až tolik nebavila, i když ničení univerzitního majetku bylo skvělé. Minniin příběh mě naprosto dojal a jsem ráda, že jsem se ho konečně dozvěděla. Vyprávění jen v myšlenkách mi také připadá daleko lepší, než se zajíkat a snažít se všechno popsat slovy, v tomhle ohledu by byl Edward skvělý psycholog.

magorka

7)  magorka (21.09.2010 13:41)

6)  Lejla (12.09.2010 01:43)

Skvely ale velice smutny pribeh

SarkaS

5)  SarkaS (09.09.2010 16:46)

Panečku, opravdu nádherné. Tak dokonale popsaný smutný příběh se jen tak nevidí

Alrobell

4)  Alrobell (27.06.2010 21:57)

:'-( :'-( Dneska mám prostě brečící den... Předtím jsem se zmohla jen pleskající smaily, dnes ti napíšu, že dětství a život Minnie si popsala tak, až z toho bolí srdíčko!:'-(

sakraprace

3)  sakraprace (17.06.2010 07:52)

Jízda s Emmettem a roztleskávačky a argentinský býček, tak to mě postupně rozchechtávalo, až mě břicho bolelo. A pak její smutný příběh a Edward jako ten nejlepší posluchač mě zase dojali až na půdu. Díky

Linfe

2)  Linfe (22.05.2010 22:02)

Oddělalo mě to....nádhera ...děkuji...

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 17:52)



1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek