21.01.2011 [16:06], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 86×, zobrazeno 12800×

10) Tohle se mohlo stát jen mně aneb Jak se plave v knihovně

Když jsem ten dům viděla poprvé, nebylo mi zrovna nejlíp, takže architektura byla to poslední, co mě zajímalo. Ale teď, když jsem se nervozitou div nevykláněla z okna auta, mi neunikl jediný detail. Ta stavba vypadala prostě úchvatně. Na rozdíl od mé skoro-tvrze by se tahle vila mohla ucházet o cenu v nějaké soutěži avantgardních návrhářů. Už na první pohled se držela nejnovějších trendů. Donedávna populární velká francouzská okna nahradila malá, spíš dekorativní. Solární panely na střeše mě utvrdily v tom, že pan doktor a jeho upíří rodina jsou nejspíš ekologové. Vzhledem k tomu, že na tomhle světě pravděpodobně budou věčně, mi jejich snaha o ochranu přírody připadla celkem pochopitelná.

„Žádné uvítací ceremonie?“ nadhodila jsem ironicky. Před hlavním vchodem nás nikdo nečekal.

„Svítí slunce, slečno Kriegová,“ vysvětloval mi Donovan a s milimetrovou přesností zastavil u prvního schodu.

„No a? Chcete mi tvrdit, že to je jako v těch filmech?“ Ta představa mě pobavila. „Kdyby vylezli ven, tak by při pohledu na nás hořeli láskou?“ Chechtala jsem se.

Donovan se jako obvykle nepřidal. Nahuel se alespoň usmál.

„Tak to není slečno. Slunce jim neublíží, ale odhalí jejich totožnost. Rozzáří se.“

Vykulila jsem oči.

„Jak rozzáří?“

„Když někoho z nich požádáte, jistě vám to rádi ukáží.“ Pak už vystoupil a šel nás ohlásit.

„A co my dva?“ ozval se najednou Nahuel. „Chceš pokračovat v naší malé hře?“

Jo, to byla zásadní otázka.

„Jestli ti to nevadí, tak bych ráda. Chci od něj mít pokoj.“

Vědoucně se usmál a já na něj měla chuť vypláznout jazyk.

„Samozřejmě. Ty vůbec nechceš, aby se k tobě přibližoval.“

Odvrátila jsem se k oknu. Nejen, že jsem byla naštvaná sama na sebe, protože jsem se na Edwarda nehorázně těšila, ale navíc to všem kolem mě bylo nejspíš úplně jasné.

„Ale neboj. Líbat už tě nebudu,“ ujistila jsem ho a mrkla na něj, abych odvedla pozornost. Usmál se.

Pak už se objevil Donovan a otevíral mi dveře. Vystoupila jsem a na moment nastavila obličej sluníčku a nechala se prohřát. Tohle počasí jsem milovala. Jenže déle už se to odkládat nedalo a tak jsem vystoupala pět schodů k pootevřeným dveřím. Asi bych si měla co nejdřív osvojit pár jogínských triků, abych příště dokázala ovládat své trapně bušící srdce.

„Vítejte, Bello. Jsme rádi, že jste se obrátili zrovna na nás. Doufám, že se tu budete cítit jako doma.“ Doktor Cullen stál v hale a s ním i zbytek jeho rodiny.

Přijala jsem nabízenou ruku a pokusila se o úsměv. Pak už naštěstí vešel i Nahuel a jeho paže mě objala kolem pasu.

Rozhlédla jsem se. Interiér domu působil stejně omračujícím dojmem jako to, co jsem viděla venku. Nejúžasnějším detailem, který mě téměř připravil o dech, byl ale Edward Cullen. Čekal pár metrů za doktorem, ruce založené na prsou a pohled na něj nepokazil ani fakt, že se strašně mračil. Jeho oči neomylně mířily k Nahuelově ruce. Neměla jsem ale čas hledat lopatu a začít si hloubit nějaký kryt, protože přišel čas seznámit se s ostatními.

„Ahoj, rád tě konečně poznávám,“ zvolal černovlasý obr, o kterém jsem už věděla, že se jmenuje Emmett. Zuřivě na mě mrkal a rádoby nenápadně škubal hlavou směrem k nádherné blondýně po svém boku. Málem jsem se rozesmála.

„Jo, taky jsem ráda. Edward mi o tobě i o tvé ženě hodně vyprávěl,“ reagovala jsem s potlačovaným smíchem a potřásla mu rukou.

„A tohle je moje Rose,“ prohlásil hrdě.

Blondýnka se na mě usmála a trochu bolestivě mi stiskla prsty.

„Ty si asi myslíš, Emmette, že jsem úplně blbá! Tu holku jsem z tebe cejtila!“

„A tohle je můj třetí sny, Jasper,“ zvolal honem doktor Cullen a ukázal na hezouna s blonďatými vlasy a hypnotickým úsměvem. Pozdravil mě lehkou úklonou a omluvil nepřítomnost své manželky Alice, která prý ještě dozařizuje naše pokoje.

„Přejete si bydlet se svým přítelem?“ zeptal se doktor a já se málem zakuckala.

„No… ne… díky, já…“ zoufale jsem se podívala na Nahuela. Zazubil se na mě a mlčel. Nechal mě v tom!

„Raději bych měla svůj vlastní, jestli to nevadí. Ale bylo by skvělý, kdyby Nahuel mohl bydlet hned vedle.“ Střelila jsem očima k Edwardovi. Jeho výraz se nijak nezměnil.

Nevím, jak to můj doprovod mohl dopustit, ale za pár chvil jsem se s ním ocitla sama. Ostatní využili chvilkového polojasna a odešli buď pro naše zavazadla nebo urovnávat manželské spory.

„Toho kluka je mi líto,“ řekl, a k mému překvapení to znělo úplně upřímně a soucitně. „Byli jste si blízcí?“

Můj mozek okamžitě odhodil nepodstatné rozpaky a vrátit se k truchlení. Ta tíseň z Jimmyho smrti mě neopouštěla ani na chvíli, ale občas se mi ji dařilo vytěsnit. Teď se mi do očí tlačily slzy.

„Jo. Když máš na světě jen tři lidi, tak jsou ti blízcí všichni,“ odpověděla jsem a pak se k němu otočila skoro zády a předstírala prohlídku modernistických plastik rozestavěných po obvodu místnosti.

Nic neříkal. Pak stál najednou až u mě a pohladil mě po zádech. Skoro jsem se zajíkla. Podívala jsem se na něj a naskytl se mi vzácný pohled. Edward nevypadal ani naštvaně, ani výsměšně. V tu chvíli mi připadalo, že je mezi námi intimnější spojení, než když mě líbal.

Jenže pak se vrátili ostatní, s Nahuelem v čele.

„A někteří jsou ti ještě bližší,“ zasyčel Edward a zmizel.

+++++

Zabydlování proběhlo na můj vkus až příliš rychle. Ne, že bych se nějak vyžívala v přerovnávání prádla, ale po seznámení s Alicí a bleskovém průzkumu mé ložnice a přilehlé koupelny, jsem najednou neměla co dělat. Proto jsem se rozhodla, že si vezmu k srdci uvítací větu doktora Cullena, a budu se tam chovat jako doma. Vydala jsem se na průzkum. Nejdřív jsem nakoukla do vedlejšího pokoje k Nahuelovi a zjistila, že po té probdělé noci se na všechno vykašlal a šel si lehnout. Potichu jsem odešla a začala hledat kuchyni. Doufala jsem, že se na nás stihli aspoň trochu připravit a najdu tam něco k jídlu.

Našla jsem tam Donovana. Rozzářeného a spokojeného, jak pobíhal tam a zpátky a něco úžasně voňavého cmudil na kamnech. Ujistil mě, že oběd dostanu do půl hodiny a vyhnal mě.

Ocitla jsem se zpátky v hale. Bezradně jsem se rozhlížela. Samozřejmě, že jsem byla Cullenovým vděčná, ale nečekaně jsem přišlo o dům i o práci, a připadala si šíleně zbytečná. Nakonec jsem zaslechla nějaké hlasy a rozhodla se je následovat. Vedly mě někam do suterénu. Nalézala jsem se v prostorách, které mi ze všeho nejvíc připomínaly tajnou špionážní základnu z akčních filmů. Menší sál, po obvodu pokrytý plazmovými obrazovkami, snímajícími dění na různých místech Seattlu. Uprostřed stůl s několika supermoderními počítači a pak několik technických zařízení, která jsem ani nedokázala identifikovat.

„Pojď dál, Bello,“ volala na mě Alice. Stála tam se svým manželem, Emmettem a doktorem. „Právě probíráme detaily dnešní akce.“

Ta věta mi vlila do žil příval adrenalinu. Akce! Jo! To je přesně to, co potřebuju!

„Půjdu s vámi, ano?“ loudila jsem jako pětileté děcko. „Pár fotek se vám určitě bude hodit!“

Podívali se na mě jako na blázna.

„Ty máš teď jedinej úkol, zlato, sedět tady a neumřít,“ uzemnil mé nadšení její manžel. Několikrát jsem polkla, abych se vzteky nerozbrečela.

„A co mám jako dělat?“ zavrčela jsem. „Vyšívat?“

Smáli se. Hlavně, že jsem je pobavila!

„Já vím, že to pro tebe není snadný, ale nějakou chvíli to budeš muset vydržet, než toho bastarda dostaneme,“ chlácholila mě Alice.

„Tak moment! Vy chcete jít na Dagrosse beze mě?! To mýho kamaráda zabil, jasný?!“

Dívali se po sobě a mně bylo na první pohled jasný, co si mysleli. Zvedla jsem ruce, na znamení porážky.

„Fajn. Nenechte se rušit. Tak mu aspoň vyřiďte, že pozdravuju,“ dodala jsem sarkasticky a vydala se ke dveřím.

„Máme docela velkou knihovnu, Bello. Rovně a pak doprava!“ volala za mnou se smíchem Alice. Chtěla jsem se jí zeptat, kde najdu sirky, ale nakonec jsem se jen kousla do rtu a odešla.

+++++

Supěla jsem! Zuřila! Celý život jsem se o sebe dokázala postarat sama! A najednou se mnou jednali, jako bych byla nesvéprávná! Kdo dostal za mříže všechny ty hajzlíky? Kdo dokázal, že se lidi nebojí v noci chodit venčit psa? Já!

Proud mých lítostivých myšlenek rázně přerušilo otevření dveří v chodbě přede mnou. Vyšel z nich Edward, kolem beder přepásaný osuškou. Měl mokré vlasy. A vsadila bych se, že ta místnost nebyla knihovna.

„A…hoj, hledám něco na čtení,“ vysoukala jsem ze sebe a doufala, že nevypadám tak hloupě, jak se cítím.

Tvářil se stejně překvapeně jako já, ale velmi rychle zase našel ten výraz, který měl nejspíš nacvičený speciálně pro mě. Hněv spojený s přezíravostí. Naštvala jsem se. Zase.

„To nemáš v pokoji koupelnu, nebo co?!“ houkla jsem. Víc jsem neřekla, protože mi došel vzduch. Blížil se ke mně a vypadal… hrozivě. Donutila jsem se přestat zírat na jeho hrudník, protože jinak vážně hrozilo, že mi vzplane koberec od nohama.

„Samozřejmě, že mám,“ odpověděl a k tomu zlobnému pohledu přidal ironický úsměv. „Ale nemám tam bazén.“

Přikývla jsem. Když se mu budu dívat jen na vlasy, tak možná neztratím schopnost komunikovat.

„Jistě, bazén. To mě nenapadlo.“

Zastavil se těsně u mě a zkoumavě mě sledoval. Tak širokou škálu červené, jaká se mi objevila ve tvářích, asi nikdy neviděl.

„Mohla bys mi odpovědět na jednu otázku?“ řekl a zase si založil ruce na prsou. Neprozřetelně jsem se tím směrem podívala.

„Už se mě ptáš nebo přijde nějaká další?“ hlesla jsem a pracně se očima vydrápala k bronzovým vlasům.“

Zafuněl.

„Jak je možný, že jsem z tebe toho chlapa předtím necejtil?“

Moje nohy samy od sebe začaly couvat a mozek se vznášel v podivném narůžovělém oparu.

„Nerozumím otázce,“ kuňkla jsem.

Udělal krok dopředu a byl zase stejně blízko jako před chvílí.

„Máme velmi dobrý čich. Všimla sis, co říkala Rose? Snadno tě na svém muži identifikovala, i když se div nevykoupal ve vodě po holení. Jak je možný, že jsem z tebe nikdy dřív necítil Nahuela?!“

Vyděšeně jsem se mu podívala do očí. Nenapadlo mě vůbec nic, co bych na to mohla říct.

„Protože jestli jste spolu, tak jak tvrdíte, musela bys bejt jeho pachem úplně nasáklá!“ Pak se naklonil až ke mně, takže jsem cítila jeho dech. Podlamovaly se mi nohy. „A věř mi, že kdybys byla se mnou, nedalo by se o tom pochybovat.“

Jenom nepřestat dýchat. Dýchat a srdce snad bude tlouct samo. Do této chvíle to přece vždycky zvládlo, tak proč ne teď? Jen dýchat…

Zavřela jsem oči. Měla jsem strach, že pokud se na něj budu dívat ještě chvíli, udělám něco, co nepůjde vzít zpátky. To se mohlo stát jen mě! Potkat Edwarda zabaleného do ručníku!

„To je jak v nějakým pitomým filmu,“ povzdychla jsem si. Ani jsem netušila, že nahlas.

Chvíli bylo ticho. Pak se mi nečekaně na rameni ocitla vlhká osušku prosycená jeho vůní. Vyděšeně jsem otevřela oči. Veškerou svou silou jsem se přinutila dívat se mu do obličeje. Nikam jinam.

„Máš pravdu. Děsný klišé. Ale když nemáme hosty, tak se s ručníkem neobtěžuju,“ prohlásil, otočil se a odcházel. Jen lidskou rychlostí. A do obličeje mu v tu chvíli už ani trochu vidět nebylo.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

6)  MaiQa (21.01.2011 16:37)

„Ale když nemáme hosty, tak se s ručníkem neobtěžuju.“ Raději jsem si to ani nepředstavovala a myslela na poníky a králíčky a pumy v růžových šatičkách. To mě vždy uklidní.
Edward je až moc všímavý. On by si snad všiml i...no všeho. Už jsem říkala, jak se mi zamlouvá? Pomalu začínám přemýšlet o tom, že bych jej přecijen doma klidně chtěla. Krásně by jsme se doplňovaly a štěkaly po sobě. Tak jsem se zase rozepsala a raději se zase zavírám do svého tmavého koutku a jdu čekat na další díl.

4)  Dennniii (21.01.2011 16:34)

Karolko, no teda já úplně hořím a doutnám a zachvíli ze mě asi zbude jen uhlík, se normálně asi musím jít zchladit. Teď bych ten bazén teda potřebovala.

Božínku Edward v osušce mokrý vlasy a nakonec ... bez osušky . Prdlajs bazén já potřebuju sprchu a hodně ledovou.

Aááááá a Edward žárlí a jak hezky, hmm zasloužil si to hošánek, ale už bys ho nemusela dlouho trápit. A je docela vnímavej, ano upíři mají dokonalý čich a on by ho musel cítit. A ta poznámka o Emmettovi jak se koupal ve vodě po holení . A koukám Alice pořád stejná. A noční akcička a pěkně vybavenej suterén u Cullenů, ti to tam maj jak na základně CIA.

A nesmím zapomenout na sice takovej malej okamžik a to jak Edward položil Belle ruku na záda a chtěl ji utěšit, tak malé gesto a já se div nerozplívám v oblacích Tak dokonalej okamžik a v tu chvíli jsem si byla jistá, že Edward k ní něco cítí, možná sám ještě neví co to je, ale on to určitě pozná a brzo, třeba už to poznal.

Milá Karolko bylo to jako vždycky absolutně dokonalé a strašně moc se těším co si na nás přichystáš přístě.

3)  kytka (21.01.2011 16:32)

Karolko, kdybys mě teď viděla. Chvíli se usmívám nad vtipnými hláškami, pak je mi smutno z pocitů Belly a Edwarda, ale dohromady naprosto skvělé, báječné. Netrpělivě budu čekat další díl. Přesnější informace o autogramiádě budu určitě sledovat, z Prahy jsem, tak se budu moc těšit. Tyhle stránky jsem objevila náhodou, a díky nim příjemně "utíkám" z dnešní bláznivé reality.
Nebude autogramiáda jen pro zvané?

«   1 2 3 4 5