25.02.2013 [20:45], ambra, ze série Most přes Rosebud Creek, komentováno 28×, zobrazeno 4736×

Zbouchnutá patnáctka, Birdy, šero a nabídka

Bella

„Promiň, Wolfi,“ povzdechla jsem si, hmátla za sebe a počkala, až ze sterea s tichým zabzučením vyjede Mozart.

Plánování je nanic. Místo pár nejlepších klavírních koncertů a hloubání o pohnutkách, které vedly jistého E. C. k tomu, aby mi přinesl tenhle hudební poklad, jsem najednou nutně potřebovala něco s textem, abych mohla přemýšlet o tom, jak se patnáctiletá holka může dostat do takové… situace.

Porodila mě v patnácti? Proč mi to, kruci, nikdy nikdo neřekl? Aby mě náhodou nenapadlo omlouvat její zmizení? Protože přesně to jsem teď měla chuť udělat – zdálo se, že mi bude stačit pitomých pár minut na to, abych pochopila, proč udělala to, co udělala, a abych jí to prostě… odpustila. Jenže to vypadalo až příliš jednoduše a já už nějakou dobu minimálně tušila, že všechno, co se tak snadno nabízí – ať už vysvětlení, řešení nebo lidi – obvykle za moc nestojí.

Ach jo, nutně jsem potřebovala vědět víc. A nutně jsem to potřebovala probrat s někým nestranným. Angela by byla skvělá. Jenže se mi nechtělo říkat do telefonu všechny ty věci, které dosavadní obraz mého života změní zřejmě jednou provždy.

A tak jsem se prozatím rozhodla probrat to nejdřív jen sama se sebou. Do přehrávače putovala Birdy z mých vlastních zásob. Protentokrát jsem se taky vzdala slušného zvuku a použila sluchátka. Pocit téměř dokonalého soukromí nic nenarušovalo. Mohla jsem se do toho v klidu pustit.

Edward

Renée – pořád s tím poněkud bojovným výrazem v drobném obličeji – kývla bradou ke schodišti.

„Druhé dveře vpravo. A přinesu vám nějakou limonádu,“ dodala výhrůžně. Tak tak jsem ovládl úšklebek. Kdyby byla starší, řekl bych, že se zapomněla v padesátkách. Takhle se to ale dalo vysvětlit snad jen zásahem mimozemšťanů.

Dřevěné stupně vrzaly tak, že když jsem se ocitl před těmi správnými dveřmi, připadalo mi skoro zbytečné klepat. Ale samozřejmě jsem to udělal. Zlehka; tak, že jí i z toho zvuku bude určitě naprosto jasné, jak jsem podělaný. I když ona vlastně neví, že jsem to já, uchechtnul jsem se sám sobě, ten den už přibližně po milionté.

Nic.

Po chvíli jsem to zkusil znovu, o nic razantněji. Po třetím pokusu jsem položil ucho na dveře a snažil se rozeznat, jestli nezachytím zvuk sprchy. Nakonec jsem prostě pootočil klikou a zamžoural do šera uvnitř. Možná už spí? Blbost, to že nesvítí, v jejím případě nic neznamená.

Ležela pohodlně rozvalená na posteli, zraněný kotník podložený polštářem. Potichu si zpívala a prsty na zdravé noze pohybovala do rytmu. Teprve pak jsem postřehl, že má sluchátka. Zaposlouchal jsem se. Nebylo to fér, se sluchátky zpívá většina lidí děsně, ale Bellin hlas zněl naprosto čistě. Písničku jsem poznal okamžitě. Alice Birdy milovala a myslím, že kdyby někdy mohla mluvit do toho, jak bude vypadat její budoucnost, přála by si přesně tohle. Trávit dny u klavíru a skládat vlastní písničky s trochu ujetými texty. Písničky, které budou lidi milovat. Normální lidi. Lidi, co se nikdy nedostanou na předražený koncert klasické hudby. Lidi, kteří nikdy neslyšeli o dětech, co tráví osm hodin denně u piána pod přísným dohledem vlastní matky…

Pootevřel jsem dveře tak, abych se mohl pohodlně opřít o zárubeň, a na chvíli jsem pustil vzpomínky na volno. Byl jsem si naprosto jistý, že když se při vzpomínkách na Alici budu dívat na Bellu, ten pocit, že mě někdo zaživa párá tupým nožem se zubatým ostřím, se nedostaví. Možná to nějak souviselo s tím, že ta dvě poslední živá místa ve mně – jedno patřilo navždy Alici, druhé se naprosto nečekaně ozvalo, když jsem poprvé slyšel promluvit Bellu Swanovou – spolu tak těsně sousedila.

Díval jsem se na uvolněnou, i když zamyšlenou Bellu a používal ji jako berličku. Měl jsem se stydět? Pravděpodobně ano. Místo toho mi bylo tak skvěle, jako už dlouho ne. Vlastně mi takhle dobře nebylo nikdy. Protože v těch prehistorických dobách, kdy jsem měl všechno, jsem to nevěděl. Politováníhodný spratek, který každý z těch dokonalých dnů považoval nejen za samozřejmost, na kterou má absolutní a nezpochybnitelné právo; navíc ještě každému člověku, který udělal tu chybu a projevil mu svou náklonnost, neváhal ublížit svým hlasitým prezentováním toho, jak ho to všechno děsně otravuje.

Teď mi ke štěstí stačilo šmírovat holku, o které jsem absolutně nic nevěděl, a bezbolestně při tom vzpomínat na svou nezvěstnou a pravděpodobně dávno mrtvou sestru. To všechno v domě, který ani vzdáleně nepřipomínal luxus, na který jsem byl zvyklý. Kdyby mě viděl Jasper, potřeboval by hodně silný matroš, aby z toho pohledu neměl noční můry.

I v šeru postupujícího večera jsem se postupně rozkoukal. Můj pohled sklouzl k Belliným rukám. Trvalo dvě vteřiny, než jsem pochopil, co dělají. Viděl jsem dobře jen pravačku, ale nebylo pochyb. Ona hrála. Její dlouhé štíhlé prsty zlehka tančily po neviditelné klaviatuře; bez jediného zaváhání, bez jediné chyby hrály tu trochu přeslazenou melodii spolu s Birdy. Vzpomínka na Alici se na jednu pikosekundu zhmotnila. Málem mi to podrazilo nohy. V tu chvíli šla písnička naštěstí do finále. Bella se přestala krotit a poslední refrén zazpívala naplno. Páni, je dobrá, vážně moc moc dobrá… Pak zvedla pravačku, ruku zaťatou v pěst, a s nečekanou euforií vykřikla:

„Jeď, Birdy, jeď!“

Pod schody se ozval Renéein vyplašený hlas: „Je všechno v pořádku, Bello?“ Zmateně jsem kmitl pohledem mezi Bellou, která si polekaně vytrhla sluchátka a snažila se rychle posadit, a mezi schody, které čekaly na svou odpověď. Odkašlal jsem si, abych Bellu nevyděsil víc, než bylo nutné, a vystrčil jsem hlavu na úzkou galerii.

„V pohodě, Renée, Bella mi jen něco… zazpívala.“ Nečekal jsem, jestli se k tomu nějak vyjádří, zapadl jsem do pokoje a bleskově za sebou zavřel.

„Edwarde?“ Přeci jen jsem ji vyděsil. Edward Idiot Cullen. Seděla na posteli a vypadala, jako by poslouchala celým tělem. Strnule napjatá, mezi ještě před chvílí tak uvolněnými a hravými prsty svírala deku.

„Omlouvám se, jo?“ Co jsem si myslel? Že začne ječet? Nejspíš ano, měla na to plné právo. „Jen jsem se stavil. Tvoje máma mě pustila dovnitř,“ chytil jsem se rychle jediného důkazu, že jsem se k ní nevloupal. Aspoň ne úplně. Nepatrně se uvolnila. Povolila pěsti a pootočila hlavu. Nastavila mi víc pravé ucho než obličej. Proti šedému čtverci okna jsem teď viděl její profil. Byl jako vytesaný z kamene. Měla zřejmě slušný trénink v maskování svých emocí. Možná skoro stejně dobrý jako já. Zároveň mi ale blesklo hlavou, že před ní si svoje herecké výkony můžu strčit někam. Neocení je.

„Jak dlouho tu jsi?“ zachraptěla napjatě. Polknul jsem a bylo to slyšet.

„Pět minut. Maximálně,“ dodal jsem, když znovu zaťala prsty do deky. „A zpíváš fakt skvěle, takže…“

„Už mlč, jo?“ setřela mě, ale zároveň se definitivně uklidnila. Napětí v ramenou povolilo. Schovala si obličej do dlaní.

Vydržela bez pohnutí hrozně dlouho. Bez pohnutí a zticha. Neznal jsem holku, která by tohle zvládla.

„Mám odejít?“ Bože, ani na vteřinu jsem si nepřipustil, že by mě fakt vykopla.

„Ty jsi ještě tady?“ zvedla konečně hlavu a obrátila se mým směrem. Fascinovaně jsem sledoval, jak se jí při tom pohybu vracejí vlasy na záda. Bylo to postupné. Shrnovaly se a převalovaly jako těžké vlny. Takhle zhoustnul a ztěžknul oceán těsně před bouří. Párkrát jsem to zažil, kdy jsme ještě s Carlislem jezdili s naší jachtou na otevřené moře…

„Zapomněl jsi mluvit?“ Popravdě – na chvíli asi jo.

„Ne, promiň. Hned vypadnu. Jen jsem se chtěl zeptat, jak je na tom tvoje noha. Nemám tvoje číslo, takže jsem ti nemohl zavolat, a domlouvali jsme se na to kafe ve městě, jenže víš jak je to – tyhle věci lidi říkají, a když se to neudělá hned, prostě to vyšumí a… Ježiš, promiň, normálně takhle nežvaním,“ vydechl jsem poraženě.

Stačil jeden pohled a bylo mi to jasné. Vychutnávala si mě. Moje vlasy, můj úsměv, ten ležérní postoj, který jasně říká, kdo je tu king… nemohl jsem na ni použít nic z toho, co jsem na holky obvykle používal. Zbýval můj mozek a moje pusa. Teda hlas. A nic z toho už pár měsíců nebylo zrovna ve vrcholné formě.

„Přijdu jindy,“ zahučel jsem a odhodlaně vzal za kliku. Kdyby mohla vidět, viděla by ale ubožáka, co na ni dál zírá jako nakopnutý hladový pes. Ale možná to věděla, protože se beze slova předklonila a dvakrát plácla na okraj postele. Kdybych na ni nezíral a opravdu se chystal k odchodu, tohle by mi uniklo.

Pustil jsem kliku a s odhodlaným zafuněním se přiblížil k místu, které mi vymezila. Sedl jsem si, a když se postel pod mou vahou zhoupla, Bella pevně stiskla rty, jako by chtěla schovat úsměv. Možná jí přeci jen úplně nevadím…

„Ještě jsem ti nepoděkovala,“ začala znovu. Tentokrát tiše a tím měkkým hlasem plným utajené něhy, kterým mě omráčila jen o pár hodin dřív. Tentokrát ale mluvila jen se mnou a byla tak blízko, takže kdyby nezvedla ruku a neukázala za sebe na přehrávač, který už si našel místo na jedné z polic, nejspíš bych vůbec nepobral, o čem to mluví.

„Aha… Nevím, co posloucháš, takže je to takový zmatený mišmaš,“ pokrčil jsem rameny, jen abych si znovu připomenul, že gesta klidně můžu vynechat.

„Je to skoro perfektní mišmaš,“ usmála se. Naprosto uvolněně a upřímně. Znovu zvedla ruku a zastrčila si vlasy za ucho. Pohled na její prsty mi připomněl, co mě předtím tak vyvedlo z míry.

„Jak dlouho hraješ?“ zašeptal jsem. Vůbec jsem nevěděl, proč to dělám. Její reakce ale podpořila můj pocit, že jsem ji přistihl při něčem, co chtěla utajit. Trhla sebou a dalo jí zabrat, než znovu srovnala svůj výraz.

„Odjakživa,“ řekla stejným tónem, jako bychom se bavili o počasí.

„Nějak tu nevidím klavír,“ opáčil jsem, aniž bych se rozhlídl. Znovu semkla rty, ale tentokrát se rozhodně nechystala na úsměv.

„Takže ti mám vrátit tašku, abys mi v ní zítra mohl přinést piáno?“ ušklíbla se smutně. A možná právě ten smutek způsobil, že jsem vyslovil tu šílenost.

„To asi nezvládnu, ale pokud máš zájem a pokud jsi tak dobrá, jak si myslím, vím o místě, kde bys mohla cvičit.“ A kde by tě neotravoval žádný Black. A kde bys byla jen se mnou.

„Jsem velmi, velmi dobrá, Edwarde. Jenže jsem sama se sebou udělala takovou malou dohodu. Už nikdy nedovolím, aby mi někdo ublížil. Chce to jen přinést celkem bezvýznamnou oběť. Už nikdy nikomu nechci věřit. Dokonce ani svojí matce. A nenapadá mě žádný důvod, proč bych to zrovna s tebou měla porušit.“

Znovu jsem se podíval z okna. Ještě nebylo tak pozdě. Možná mi tenhle večer bude stačit, abych Bellu Swanovou přesvědčil, že mně věřit může.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

28)  Kate (16.01.2014 18:59)

Edwarde, za jeden večer to nejspíš nepůjde, ale časem.... Á, já to věděla, že jí pozve k sobě. Terapie pro všechny Culleny. Esme bude léčit hudba, Carlislea Esmeina radost a Edwarda taky a ještě navíc Bellina přítomnost. A až se objeví Alice, bude to dokonalé. To jsem celá já, věčná optimistka. Omluv mě, ale jinak to neumím.

27)  Bye (06.03.2013 00:00)

Jejda, koukám, abych si to začala trochu šetřit, ne?
Ách, Birdy, moje nová láska
Vidíš, i Bellu ta informace o věku zarazila!
"A přinesu vám nějakou limonádu," Mateřský pudy jsou holt mateřský pudy a žádný odloučení s nima nehne!
Krásným způsobem "to" na ni prasklo (asi už jsem pochopila, proč to tají) a dokonce před tím správným člověkem Hezky to skládáš dohromady, jen co je pravda!
"vypadala, jako by poslouchala celým tělem" To jsou ty detaily, který z tebe dělaj mistra.
„Mám odejít?“ „Ty jsi ještě tady?"
Vlasy!!!
Eh, Edwarde Cullene, nevím, nevím, jestli se Bella Swanová dá přesvědčit za jeden večer... (Zvlášť pokud nemůžeš používat vlasy a zuby )
Děkuju

26)  kytka (04.03.2013 16:44)

Užila jsem si to, moc. Díky Maruško za milé a skvělé čtení.

25)  KatkaB (02.03.2013 22:57)

"„Takže ti mám vrátit tašku, abys mi v ní zítra mohl přinést piáno?“ ušklíbla se smutně. A možná právě ten smutek způsobil, že jsem vyslovil tu šílenost.
„To asi nezvládnu, ale pokud máš zájem a pokud jsi tak dobrá, jak si myslím, vím o místě, kde bys mohla cvičit.“ A kde by tě neotravoval žádný Black. A kde bys byla jen se mnou."" Chce ji mít pro sebe a chce jí udělat radost

24)  Yasmini (28.02.2013 12:40)

Úžasné

23)  wuzinka (27.02.2013 12:04)

22)  Silvaren (27.02.2013 07:05)

Bella je prostě skvělá! Miluju její sebevědomí. Krásně v tom Edwarda mácháš, tak doufám, že se mu ta dřina brzy vyplatí. Nádhera.

21)  ambra (26.02.2013 22:14)

Už jsem říkala, že vás miluju? Dneska byl náročný den, takže zítra se budu těšit

18)  Fanny (26.02.2013 21:03)

Ach ty náznaky... Jak o Alici, tak o budoucnosti... A že by se objevil klavír?

17)  eMuska (26.02.2013 18:45)

Vyniesla si ma na môj osobný emocionálny vrchol. Silnie vo mne pocit, že ťa fakt chcem domov. Kvôli tebe by som si aj upratala... som totálne nadšená, milujem OST k tejto poviedke.

16)  Lenka (26.02.2013 17:33)

Moc krásné.

15)  Jalle (26.02.2013 16:41)

strašne sa teším na ďalšiu dávku ich stretnutie je také kúzelné
každú vetu čítam 2-krát

13)  Marcelle (26.02.2013 14:05)

Nádhera, jestli jí vážně vezme k piánu, tak by mu měla věřit.

12)  Marvi (26.02.2013 13:30)

Další náznaky ohledně Alice, no pořád nevím jak to s ní bude, možná by čtenář mohl tušit, ale radši nechci, nechám se překvapit, což ty umíš perfektně!!!
Snad Bella věřit bude, a nejen Edwardovi, přece ji Charlie nemohl tak zlomit... Těším se na další kapitolky!!!

11)  milica (26.02.2013 13:25)

ÁAAAAAAA jejich setkání
Jak mám vydržet do dalšího dílu???
On jí vezme k sobě, že jo.....
Prosím Ambří, piš dál je to naprosto úúžasný

10)  julie (26.02.2013 10:08)

Ambro!!!!Normálně jedu na čokovlně! Tím chci říct, že se ze mně stává závislák
Nádhera,Renée,Alice,Edward,klavír...nevím,co je víc emotivní,ale takhle dohromady je to... k zbláznění krásné! Díky

1 2   »