03.08.2011 [10:30], Mystery, ze série Minulost jde s námi..., komentováno 7×, zobrazeno 2048×

Mezi svými

 

(Slavnostně přísahám, že příště už se bude opravdu něco dít! ;))

Snažila jsem se zabavit, jak jen to šlo. Pořád jsem něco dělala, jen abych nemusela, nemohla myslet na ně...

Sue měla přijet až zítra, abych se s ní seznámila jako s tátovou přítelkyní (zdálo se mi, že to slovo budí v Charlieho tvářích červeň) a ona mi pomohla vyzdobit dům. Nechápala jsem, proč to děláme, když jsme s Charliem stejně měli oslavit Vánoce v La Push, ale táta to tak chtěl. Naprosto vážně mi řekl, že když mě má jednou za půl roku na svátky doma, chce, abych si je užila se vším všudy. V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak skvělý chlap táta je.

Byla jsem zrovna sama doma. Charlie musel ještě zajet na stanici, aby vyřešil nějaké papírování, když pak bude mít přes svátky volno. Stihla jsem už vyprat všechno prádlo a uklidit, i když jsem si říkala, že se táta musel před mým příjezdem opravdu činit, protože jsem vážně jen zbytečně přerovnávala knížky v policích, do kterých jsem se sem tam začetla. Charlieho knihovna nebyla nijak obsáhlá, většinu titulů jsem ani neznala - možná proto, že se z velké části skládala z detektivek, ve kterých jsem nenašla zálibu ani jako dospívající adolescent s naprosto dětsky směšnými sklony k rádoby intelektuálním úvahám. Nakonec jsem ale přece jen po jedné sáhla. Přistihla jsem se totiž, že na Charlieho v duchu tiše nadávám, když jsem zjistila, že i nahoře na skříních není žádný prach, co je potřeba setřít.

Zoufale jsem potřebovala něco dělat. Něco, co by zaměstnalo hlavu i ruce. Nesměla jsem přemýšlet. Nesměla jsem přemýšlet o nich...

Když jsem se konečně uvelebila na své posteli a natáhla svou bolavou levačku na pelest, přitáhla si jeden polštář do náruče a chtěla se začíst, ruce se mi zastavily v polovině pohybu.

Ten polštář...

Zabořila jsem do něj nos ještě hloběji.

Voněl po něm. Po Edwardovi. Byl to spíš jen stín jeho vůně než skutečný a koncetrovaný obrys, ale... cítila jsem ho.

Knížka mi sama vyklouzla z rukou. Neměla jsem je ale dlouho prázdné. Instinktivně jsem ten vycpaný kus látky objala a víc si ho k sobě přitiskla. Bylo to tak strašně zvláštní... Uvědomila jsem si, že mě oči podivně pálí a ruce se mi třesou. Ta vůně... Připadalo mi to, jako by tady znovu byl, jako by seděl hned vedle mě a přitom pokaždé, když se k němu otočím, se rozplyne... Jako by nic neříkal, jen seděl, tiše dýchal, sledoval mě. Nepropaloval mě tím děsivým opovrhujícím pohledem jako tehdy v lese, ale ani nešeptal to zraňující Miluju tě... Jen tu... byl.

Připadala jsem si neskutečně směšně. Jako bych klečela na hanbě a jen čekala, než někdo, než Edward milostivě kývne a já se budu moct připlazit.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla polknout knedlík v krku, měla jsem ale pocit, že je to jen horší. Zlostně jsem od sebe odhodila ten polštář a snažila se uklidnit. Hlavu jsem si schovala v dlaních a snažila se volně dýchat.

„Klid,“ zašeptala jsem a několikrát zamrkala.

Klid... Vždyť je to jen...

... jeho vůně. Nic to neznamená.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a rychle setřela zbytky toho, co dokazovalo pláč. Rozhodla jsem se zavolat Leah, protože to ona mi pomohla vždycky, když jsem to nejvíc potřebovala.

Trvalo jen dvě zapípání, než mi to zvedla.

„Ahoj, Leah. Jak se máš? Mohla bych přijet?“

xxx

Vždycky jsem měla v přítomnosti mých indiánů pocit, že je všechno v pořádku, protože oni se jednoduše neuměli mračit, ani se na nikoho dlouho zlobit. A tak když Leah rozhodla, že by možná bylo fajn, kdybychom zašly k Emily, protože tam se zdržovalo nejvíc vlků, sobecky jsem souhlasila, i když jsem si byla jistá, že jí to asi moc příjemné není...

Smát jsem se musela už od chvíle, kdy jsem zaslechla jejich helekání. Leah se místo toho zamračila. Šťouchla jsem do ní a slabě zamrkala.

„Ty vole, cítíte to?“ ozvalo se najednou. Nepochybovala jsem, že je to Jared.

„Sam si určitě sundal boty.“

„Abych do nich nenacpala tvou hlavu, Embry Calle!“ Živě jsem si dokázala představit, jak Emily varovně míří špičkou nože Embrymu na hrudník a uží přitom oči.

Vypadalo to tam úplně stejně. Obrovská kuchyň s rozvyklaným stolem podloženým novinami, ke kterému by se vešlo nejmíň patnáct lidí, nebýt vlků vydávajícím za dva dospělé statné muže. Ale středobod toho všeho, Emily, přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala, když jsme se viděly naposledy, se skláněla k troubě a vytahovala pekáč muffinů.

„Ježiš, Bello, čau!“ Jared málem udělal salto vzad i se židlí, když se snažil shodit nohy ze stolu. „Jak bylo v Hampshiru? Fuj, tak tos byla ty. Smrdíš jako pijavice, víš to? Pocem!“ Objal mě. Krátce, hodně pevně. Přátelsky. Pak mě pustil.

„Jo,“ přikývla jsem, „fajn. I když takový přivítání, když ti někdo řekne bůhví jak nesmrdíš, je taky bezva. Jsem fakt ráda, že jsem doma,“ zašklebila jsem se. Zasmáli se. Skutečně jsem to ale myslela vážně. Konečně jsem se cítila uvolněná, tady.

„Vítej, Bello,“ usmála se Emily. Překvapeně jsem si uvědomila, že ji nemůžu obejmout až tehdy, když jsem se o to pokusila.

„Ty jsi...“

„Jo, těhotná, ale ne nemocná. Sam totiž pořád nedokáže pochopit, jaký je mezi tím rozdíl,“ zamračila se. Pak se ale znovu uvolnila a usmála se tak, že se jí kolem koutků udělaly vějířky. „Posaď se. Ostatní tady budou každou chvíli.“

Měla pravdu. Zbytek smečky se přitrousil během půl hodiny. U stolu chyběl jen Jake, Leah a Quil, protože měli hlídku. Emily postavila doprostřed stolu velkou mísu s muffiny a všichni trvali na tom, abych jim vyprávěla o tom, jaké je to v Hanoveru, jestli jsem se už stihla podívat do města, nebo si našla nějaké přátele. Nebylo možné, aby nevěděli o Cullenových, ale nezmínili se o nich ani náznakem. Byla jsem ji za to skutečně vděčná. Určitě by se ze mě v tu chvíli stal opět ten roztřepaný uzlík emocí. V polovině povídání převzal štafetu Seth a bavil všechny tím, jak v bistru naproti přes ulici naprosto příšerně vaří, a stěžoval si, že zhubl snad deset kilo. Já jsem si ale byla jistá, že se Emily postará o to, aby do konce prázdnin nabral dvakrát tolik.

Ten den jsem už domů nejela. Místo toho jsem přespala u Jakea. Ve vší počestnosti, samozřejmě. Když jsem kolem půlnoci ležela v jeho posteli a dýchala vůni polštářů, která byla úplně stejná jako ta Jakeovy kůže, široce jsem se usmívala.

Tak, a teď se budeme všichni modlit, aby tu přibývaly další díly rychleji, protože už i já se vážně těším, až Minulost dovedu do konce. Sice ještě nevím jak (v hlavě mám jen pár dalších dílů), ale jsem odhodlaná ji dopsat. ;)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Jalle (10.02.2013 13:56)

Ty vole, cítíte to?“ ozvalo se najednou. Nepochybovala jsem, že je to Jared.

„Sam si určitě sundal boty."
túto poviedku som si veľmi obľúbila

3)  Bosorka (03.08.2011 22:32)

Co modlit, dám se asi na woodů!
Moc se těším na další kapitolky, i když už to bude jistě o odpouštění a pochopení

2)  semiska (03.08.2011 12:54)

MOc pěkný, zlato. Jsem ráda, že se s tím pereš a že to nezvdáváš. Dílek se ti povedl. Jsi šikulka. Držím palečky, aby ti to pořád šlo moc dobře. Hodně emociální kapitola, ale moc pěkná a povedená.

1)  Twilly (03.08.2011 12:03)

... to si piš, že napíšeš! Tohle se JEN TAK nenechá!

mmch, bylo to moooooc dobrý.. ta první část byla moc emotivní, ale nebylo to přespříliš... prostě tak akorát

1