01.05.2011 [17:15], Mystery, ze série Minulost jde s námi..., komentováno 9×, zobrazeno 2413×

Doma

Achjo...

Jake mě nakonec musel odvézt do nemocnice. Trasu čekárna - doktor - rentgen se mnou ale absolvoval Seth. Jacob ani Paul se nedokázali uklidnit natolik, aby mě - a jak nakonec museli uznat - i sebe dokázali přesvědčit o tom, že se nepřemění přímo ve středu nemocničního komplexu. Takže jsem je nakonec donutila zůstat venku a počkat. I když jsem Jakeovu přítomnost zoufale potřebovala, děsila mě představa, že by poznal, co se se mnou děje. Co se mnou stále dělá Edwardova přítomnost. Jak na mě působí i přesto, že se ho marně snažím vytěsnit z mysli a nereagovat na jeho blízkost. I když to byl už víc než rok, co mě opustil, stále jsem ho měla pod kůží. A strašně jsem se bála toho, že napořád.

Dostala jsem sádru. A taky berle. Vůbec jsem ale netušila, jak mám s tímhle proboha chodit, když je venku všechno pokrytý ledem, nebo minimálně kluzkou čvachtající břečkou. Všechno za mě ale vyřešil Seth, když mi řekl, ať vezmu berle pod paži a sám mě vzal znovu do náruče.


xxx


Zítra máme letět domů na Vánoce. Nabídla jsem se klukům, že jim zabalím, protože jsem znala jejich způsoby - jak mi co padne do rukou, tak to hodím do kufru - ale nedali se. O Cullenových od toho večera nepadlo ani slovo. Nejen proto, že jakmile Jake nebo Paul zaslechli jakékoliv slovo začínající na c, automaticky spustili vrčení, ale taky proto, že jsem si nebyla jistá, jestli bych to zvládla.

Měla jsem jich plnou hlavu a pořád jsem o nich přemýšlela. Masochisticky jsem se probírala svými vzpomínkami z doby, kdy jsem mohla hrdě prohlašovat, že jsem jejich. Ačkoliv bych to nikdy doopravdy neudělala... Milovala jsem je stále tak strašně moc, že jsem měla pocit, že mě to roztrhá. Měla jsem strašnou chuť okamžitě rozmlátit tu pitomou sádru kladivem a rozjet se přes Hanover zpátky k nim. Zároveň jsem ale věděla, jak strašně bláhová jsem. Oni mě nechtěli. Nebyla jsem jako oni. A ani nikdy nebudu. Ta omamující dokonalost... nikdy jsem ničeho takového nemohla dosáhnout svým ubohým lidstvím.

Byli dokonalí.

Byli krutí.

A já jsem byla člověk. Rozhodně jsem nebyla dokonalá. Věděla jsem ale, že přes to všechno dokážu být stále vřelá. I když jsem se je v myšlenkách snažila neustále odsuzovat. Přece mi ublížili!

Přesto všechno mi ale v mysli ulpívala tři slova.

Miluju tě, Bello...

Edwarde...


xxx



Když jsem Charlieho po půl roce znovu objala, měla jsem v očích slzy. Po těch šílených týdnech stresu z Cullenových jsem měla konečně pocit, že je aspoň něco v pořádku tak, jak má být. Dýchala jsem vůni z jeho kožené policejní bundy a musela se rozklepaně usmívat nad tím, že on prostě nikdy nebude nosit nic jiného než svou uniformu. Charlie. Můj pevný přístav.

Hrdě jsem ale přejela palcem po výšivce na jeho rameni. Šerif.

„Bells?“ tátův hlas zněl rozpačitě. Uvědomila jsem si, že ho objímám asi moc dlouho. Rychle jsem se odtáhla a cítila, jak se mi při tom vlévá krev do tváří.

„Promiň, tati.“ Paul se za mnou uchechtl. Táta se jen puberťácky zašklebil a šel ho poplácat po rameni.

„Chlapče...“

„Čau, fízle.“

Poprvé po několika týdnech jsem se dokázala zasmát.


Od mého odjezdu se změnila spousta věcí. Táta se tvářil trochu křečovitě a smutně zároveň, když mi oznamoval, že Harry Clearwater na začátku podzimu zemřel na infarkt. Cítila jsem se strašně zvláštně, když mi to říkal. Moc jsem Harryho neznala, jen z několika návštěv La Push. A to tehdy, když jsem mu přes táborák kývla na pozdrav. Ale byl to Charlieho přítel a otec Leah. Rychle jsem pochopila, co znamenal Sethův příjezd do Hanoveru. Jen krátká propustka od bolesti. Jakea ani Paula jsem se nevyptávala, proč mi o Harryho smrti neřekli. Seth nepotřeboval a nechtěl lítost a já jsem si byla jistá, že kdybych věděla, co se stalo, nedokázala bych se na něj dívat normálně.

Bolestně jsem si uvědomila, jak podobně na tom jsme. Nejen se Sethem, ale i s jeho sestrou. Strašně jsem se za to srovnání neměla ráda, protože mně nikdo neumřel, ale když Cullenovi odešli, měla jsem přesně ten pocit. Obrovská pálící díra v hrudi, která člověku nedovoluje pořádně se nadechnout. Odešli přece navždy. Pořád jsem ji cítila.

Další z mnoha šoků jsem si prožila, když mi táta oznamoval, že se dal dohromady se Sue. Clearwaterovou.

Přišlo to tak nějak samo.

Řekl to tak rozpačitě... A já jsem nevěděla, co říct. Sue i Charlie byli v podstatě takoví dva ztroskotanci. Oběma se v jednu chvíli změnil život od základů. A co na tom, že u Charlieho od té doby uplynulo už skoro osmnáct let. Nikdy se přes odchod René nepřenesl.

Naprosto zcestně mě napadlo, jestli se na mě Leah nezlobí. Byly jsme teď vlastně něco jako sestry.

Mezi všemi těmi změnami mě nejvíc potěšilo, že aspoň můj pokoj zůstal stejný. Věci ležely přesně na těch místech, kde jsem je při odjezdu nechala. Všechny až úzkostlivě srovnané, jen přikryté vrstvou prachu.

Sedla jsem si na postel, která pod mou váhou mírně zavrzala. Přitom jsem si povzdechla.

Připadalo mi to tak dávno, co jsem tu byla naposledy. Jako by od té doby uběhly roky a ne jen hloupých šest měsíců. Pohled mi padl na fotky stojící v barevných rámečcích pod zrcadlem. Chtěla jsem se zvednout a jít k nim, abych si je všechny prohlédla a líp si vybavila tváře svých bývalých spolužáků. Ale neudělala jsem to. Měla jsem pocit, jako bych na to ani neměla právo. Protože oni se na mě nevykašlali, když jsem se propadla do své agónie z odchodu Cullenových. Ale já...

Nevnímala jsem, když mi Angela nadšeně oznamovala, že dostala stipendium na svou vysněnou školu. Ani jsem nevěděla, která to je...

Smutně jsem se uchechtla a oči sklopila ke svým rukám položeným v klíně. Připadalo mi, jako bych je najednou viděla nějak rozmazaně. Marně jsem je sevřela v pěst. Rty se mi zkroutily v úšklebku, jak jsem se zuřivě snažila potlačit pláč.

Sobec. Byla jsem tak zahleděná do sebe a do své bolesti, že jsem ani neviděla, že tím trápím plno ostatních lidí. Kdy jsem naposledy podpořila někoho já? Zavolala jsem vůbec tátovi, když jsem byla v Hanoveru? Zavolala jsem mu vůbec někdy? Jela jsem za Leah, když jsem se dozvěděla, co se stalo s jejím otcem?

Zašklebila jsem se.

Ne. Samozřejmě, že ne... Prostě jsem si jen sedla a znovu se litovala.

Byla jsem tak strašně sobecká... Sobecká a neskutečně labilní. A kdo za to mohl?

Když jsem se podívala k oknu, kde stálo houpací křeslo, ve kterém Edward vždycky sedával, slzy mi definitivně přetekly.

Už nikdy jsem se nechtěla do Hanoveru vrátit...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Jalle (10.02.2013 13:48)

čav fízle prečo taká krátka?

7)  ambra (03.05.2011 22:52)

Mystery, je to překrásný!!! Znovu a znovu mě nepřestane ohromovat, jak zdánlivě obyčejnými slovy trefíš přesný pocit, jasnou myšlenku, dokonalou úvahu. Cokoliv od Tebe čtu snad na tři nádechy. Krásná kapitola. Už jsem to říkala? To nevadí, protože to tak prostě je. Děkuju!!!

6)  Twilly (02.05.2011 18:43)

Podle mě to není ani tak měkota, je to docela silná holka, nemyslíte??? Jenom je na ni toho FAKT moc. Já na jejím místě... áááááááále nechme toho... jo... jsem strašně moc zvědavá jak to bude dál. Na jedné straně mi je líto jí, na druhé Cullenovy... no jo, taková už jsem já, matinko . Vím, že tahle "Bellina pomsta" je ve skutečnosti jenom její obrana, ale bolí to jak ji tak i protistranu /byť to protistrana vlastně všechno spískala - a možná taky ve jménu dobré myšlenky/ ... no tak dál honem honem dál

2)  Bosorka (01.05.2011 18:48)

A už měkne.... za chvilku bude na hniličko....

1)  semiska (01.05.2011 18:43)

Kapitolka plná smutku, slz, hlubokých myšlenek, hloubání sama v sobě, přemýšlení, vzpomínky, zatrpklost,...
MOc krásné, smutné, ale krásné.

1