21.08.2013 [00:30], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 15×, zobrazeno 2430×

Přemýšlel jsem, jak zamaskuju cestičku, kterou jsem vyšlapal v namrzlé trávě kolem jejího domu...

Renesmé

Od Violetina odjezdu uběhlo sotva pár minut a dům se najednou zdál podivně prázdný a zbytečný. Na náladě nikomu nepřidalo, že ji odvážela Rosalie. Alice nespokojeně přecházela po obývacím pokoji a mračila se tak, že i Jasper se od ní raději držel dál. Usadil se úplně v rohu, v ušáku před největší knihovnou v domě a předstíral, že se nemůže rozhodnout, co dnes bude číst.

Esme v tichosti listovala katalogy s návrhy dětských pokojů, ale chyběl jí obvyklý zápal a nadšení. Carlisle zmizel ve své pracovně. Nemusela jsem být jasnovidka, abych věděla, že uklízí literaturu týkající se Violetiny nemoci a místo ní kolem sebe staví hradbu knih o rizikovém těhotenství a komplikovaném porodu. Jako by někde mohl najít informace o tom, jak bude obojí probíhat v případě poloupírky, která nosí pod srdcem dítě měniče. Tušila jsem, že nejpozději další den se Violetin pokoj změní v operační sál připravený na všechny nepředvídatelné události, které mě mohou v nejbližších dnech, týdnech nebo měsících potkat. Já se ale cítila skvěle.

Pokud jsem nepočítala smutek.

Přišla jsem o mámu. Definitivně. A zdálo se, že můj tvrdohlavý otec právě dobrovolně definitivně přichází o možnost být ještě někdy doopravdy šťastný.

Nebyl doma a Alice nám odmítala říct, kde je. Nakonec ale nečekaně ustala ve svém mašírování – konečně – přitiskla si dlaně na spánky a zaúpěla, jako by ji z toho všeho rozbolela hlava. Jasper ve svém strategicky umístěném křesle strnul a několikrát překvapeně zamrkal.

„Lov mi nepřipadá jako úplně špatný nápad,“ ozval se z pracovny Carlisle. Pronesl to tiše ale důrazně. Milovala jsem okamžiky, kdy nám nenápadně připomněl, že pořád zůstává hlavou rodiny. Jacob, který už nějakou dobu naštvaně okopával terasu a občas vrhl přes velké skleněné tabule podmračený pohled směrem k nám, se najednou uvolnil a dokonce se spokojeně protáhl. Od chvíle, kdy jsem otěhotněla, mi lidské jídlo připadalo méně odpudivé, takže se před námi otevírala nečekaná šance, že spolu povečeříme – sami dva – a pak využijeme naši ložnici i jinak než jen ke spánku. Na přítomnost několika párů dokonalých uší si můj tvrdohlavý muž ze staré školy nikdy nezvykl. Byla jsem si prakticky jistá, že i naše dítě jsme zplodili na lůžku z trávy a s hvězdami nad hlavou.

Esme zavřela svůj katalog a vstala. Carlisle byl hlavou rodiny, ale teprve když se dal do pohybu její krk, byli ostatní doopravdy ochotni poslechnout.

„Zaběhnu Rose naproti,“ odlepil se od stěny nezvykle zamlklý Emmett. „Raději ji vezmu lovit někam… stranou.“

Dívala jsem se za nimi, jak je pohlcuje les a rychle se blížící soumrak. Napadlo mě, že v mnoha ohledech zůstali velmi lidští. To už mě ale do své horké náruče balil Jacob. Nehodlal riskovat a změnil pořadí. Nejdřív ložnice, potom večeře. Neprotestovala jsem.

Violet

Rozpor mezi dokonalou ergonomickou postelí v Cullenovic hradu a mým odřeným prosezeným gaučem byl zřejmý. Minimálně mým zádům, když jsem se po první noci doma pokoušela vstát. Kdybych vypila láhev vína, o které jsem před usnutím přemýšlela, nemohla bych se cítit hůř. Pak jsem si ale uvědomila, že tahle rozlámanost je tak nějak… v pořádku. Alice i Carlisle určitě přeháněli, když mi tvrdili, že mám vyhráno, ale rozdíl mezi tím, jak jsem se cítila před pár týdny a jak teď, silně připomínal rozpor mezi pohodlnou postelí u Cullenů a tím nemožným gaučem na odpis.

Z napůl rozbalených tašek jsem vyhrabala plastovou krabici s léky a rozložila před sebou podrobný rozpis jejich užívání. Mimoděk jsem si přejela přes rozbolavělé žíly. Zadoufala jsem, že se mi do příště stihnou pořádně zahojit. Pilulky jsem považovala za požehnání.

Ze třech lékovek jsem odsypala předepsanou dávku, zapsala do Vishkoverovy tabulky datum a čas užití a odbelhala se do kuchyně pro vodu.

Automaticky jsem otevřela lednici, i když jsem si samozřejmě večer žádnou vodu vychladit nedala.

Asi pět vteřin jsem zírala na zaplněné police. Vše dokonale srovnané a přehledné.

Rychle jsem lednici zabouchla a odstoupila od ní, jako by mohla každým okamžikem vybuchnout. Tři hluboké nádechy a došlo mi to. Alice a její posedlost nakupováním všeho druhu. Částečně jsem si stihla zvyknout, ale když ve mně i po půl hodině, během níž jsem vypila kávu a snědla dva toasty, zůstávalo neurčité rozladění, musela jsem si přiznat, že nedospělá a nerozumná část mého podvědomí na okamžik zadoufala, že se o to postaral někdo jiný. A nechtěla se té představy vzdát.

Se zavrčením jsem vstala od stolu, záda pořád trochu vytvarovaná podle gauče, a zamířila jsem do koupelny. Pohled do zrcadla mi neudělal radost. Jako bych potřebovala nové prostředí a nové okolnosti, abych pochopila Aliciny narážky z posledního týdne. Jistě, ani nejlepší oblečení nemohlo zachránit tu katastrofu na mé hlavě, utrápenou pleť a zanedbanou manikúru.

Z procházky s babičkou jsem si matně vzpomínala na jeden nebo dva kadeřnické salony na hlavní forkské třídě, ale tolik jsem zase riskovat nehodlala. O minutu později, když jsem se začala smiřovat s tím, že bez auta se na cestu do Port Angeles ještě necítím a že to tu nakonec přeci jen risknu, mi zazvonil telefon.

„Ahoj Vi, promiň, že otravuju tak brzo, jen mě napadlo, jestli dnes nebudeš potřebovat někam hodit. Jedu nakupovat do Port Angeles…“ Nenapadlo mě, jak ráda ji sotva po pár hodinách uslyším. Ne že bych se jí to chystala přiznat.

„No vlastně… Celkem by se mi to hodilo,“ pokusila jsem se o ledabylý tón. „Řekni v kolik, budu připravená.“ Tohle už znělo trapně dychtivě. Bože, vážně se mi stýskalo už teď? „Jo a díky za tu ledničku. Pozvu místní fotbalisty na večeři, hádám, že toho bude tak akorát.“

„Ledničku?“ podivila se. Dost upřímně.

Znejistěla jsem. Ten otravný hlásek, který se mi snažil namluvit, že to byl možná Edward, koho napadlo zajistit mi potravu do příštích Vánoc, se ozval znovu.

„No všechno to jídlo,“ napověděla jsem jí opatrně. Nepřála jsem si, aby si vzpomněla, že to doopravdy udělala.

„Hmm, tak to byl asi Edward,“ zívla bez zájmu.

„Alice!“

„Violet! Můj bratr je dospělý. Aspoň oficiálně. Pokud ti obstaral nákup, nemusel se mě ptát. A přísahám, že jsem ho nenavedla. Ani trošičku.“ Skoro jsem viděla, jak právě kříží za zády prsty volné ruky. Jenže bylo strašně snadné jí odpustit. Měla pravdu, Edward je dospělý. I kdyby mu napověděla, nemusel ji poslechnout. A představa, že to udělal sám od sebe, byla tak lákavá, že jsem neměla ani tu nejmenší chuť dál se v tom vrtat.

Konec konců, s Alicí jsme měly závažnější témata k hovoru. Edward a jeho láska. Jeho zemřelá láska. Jeho zemřelá manželka. Euforie zmizela jako pára nad hrnkem s horkou kávou. Příliš rychle.

„V pohodě, Alice. Stejně jste utajený skautský oddíl, takže chápu, že na někom ty bobříky realizovat musíte,“ uklidnila jsem ji, najednou unavená.

Jako by věděla, na co myslím. „Všechno si řekneme, Vi, slibuju.“ I ona zvážněla. „Možná ne dneska, tvoje vlasy jsou důležitější, ale nebaví mě lhát ti. Vyzvednu tě ve dvě. Zatím si zdřímni, jinak tě nechám převézt zpět na jednotku intenzivní Carlisleovy péče.“ Prostřednictvím krátkého mlasknutí mi poslala pusu a zavěsila.

Znovu jsem se uložila na ten nemožný gauč. Než jsem usnula, bleskla mi hlavou trochu divná myšlenka.

Kdy jsem vlastně Alici řekla, že chci dnes něco dělat se svými vlasy?

Edward

Vrátily se až za tmy. Čekal jsem na ně, každou minutu jsem měl vymyšlenou novou záminku. Ještě pořád jsem se ale držel zpátky. Chtěl jsem se držet zpátky. Ale když Alice zvedla spící Violet ze sedadla spolujezdce, aby ji odnesla do domu, byl to tak absurdní pohled, že jsem se konečně dokázal pohnout. Těsně před nimi jsem se zarazil a zůstal šokovaně zírat na Violetinu hlavu. Na její vlasy. Tedy spíš na místo, kde mívala vlasy.

„Co ji to napadlo?“ syknul jsem. „A proč jsi jí to dovolila?“ Alice se jen nevinně usmála.

„Skvělý nápad, řekla bych. Po lécích měla úplně zničené vlasy a několik měsíců to nebude lepší. Nelíbí se ti to?“ V duchu dodala to, co nám bylo oběma jasné. Teď už se tolik nepodobá Belle.

Violet se nechala ostříhat. Možná měla Alice pravdu a její vlasy dostaly zabrat, ale mně ještě před pár hodinami ty dlouhé měkké vlny připadaly dokonalé. Teď Violet ze všeho nejvíc připomínala dvanáctiletého uličníka, který právě proběhl křovím.

„Je jako Mia Farrow v Rosemary má děťátko, nezdá se ti?“ Nevěděl jsem, jestli se snaží přesvědčit sebe, nebo mě. „Chtěla se nechat obarvit na růžovo. Se zeleným melírem.“ Tvářila se tak vážně, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že bych se měl usmát.

„Takže tohle je vlastně naprosto v pohodě,“ vydechl jsem.

„Jistěže ano. A navíc tobě je přeci Violet úplně ukradená,“ zamračila se na mě ze své pidi výšky a jediným rychlým pohybem zvládla udělat kolem mě kličku a dostat se ke dveřím. Tam na mě ale počkala. Chystal jsem se jí otevřít, když jsem si všiml, že se Violet v její náruči zachvěla.

„Zatopila jsi jí v autě?“ Tentokrát jsem se zamračil já.

„Ano, pane, a ještě jeden podobně skvělý dotaz a zatopím tebou v jejím krbu,“ vyplázla na mě jazyk. Někde vzadu v hlavě se mi vynořila ozvěna celé série vzpomínek na doby, kdy jsme se takhle popichovali před Bellou. Nejdřív se nás pokaždé snažila usměrnit, pak se k nám přidala a nakonec jsme se všichni smáli jako tři nedospělí blázni. Kterými jsme tehdy doopravdy byli.

„Vezmu ji dovnitř,“ zůstal jsem nejistě stát v otevřených dveřích. Alice mi ji beze slova podala. S něhou, kterou by si v jiné dimenzi možná užívaly její děti. Konečky prstů jí uhladila rozčepýřenou ofinu.

„Bude se ti to líbit, slibuju,“ povzdechla odevzdaně. Jako by ji v tu chvíli unavovalo vypadat pořád tak mladě a svěže, i když se tak zrovna necítila.

„Už se mi to líbí,“ usmál jsem se a naklonil se k ní, abych ji mohl políbit na čelo. Nebyl jsem si jistý, jestli jsme oba mluvili o tomtéž – o Violetiných vlasech. Než jsem stihl říct, že ji mám moc rád a že vůbec nevím, co bych si bez ní počal, seděla za volantem svého příšerně žlutého auta.

„Já vím,“ řekla jenom a byla pryč.

V domě svítila jen pohotovostní lampička nad kuchyňskou linkou. Uložil jsem Violet na gauč a přikryl ji dekou, pod kterou nepochybně ještě před pár hodinami ležela. Voněla po ní; tak intenzivně, až mi blesklo hlavou, že kdybych se s Violet musel definitivně rozloučit, nejspíš bych jí tu deku s děsivým vzorem ukradl. Zamířil jsem ke stolu, na kterém ležely její léky. Rozpisu jsem si nevšímal, dávno jsem ho znal zpaměti. Medicínu jsem absolvoval celkem čtyřikrát; neměl jsem Carlisleovo sebeovládání a ani trpělivost neustále sledovat, co je v oboru nového, ale kvůli Violet jsem se za poslední tři týdny znovu dostal do obrazu. Minimálně o její nemoci jsem věděl vše, co se dalo zjistit, a protože se o ni staral můj otec, tak i mnohem víc.

Připravil jsem léky, sklenici vody a vrátil se za ní do obývacího pokoje.

Nejdřív jsem si jí klekl k hlavě a zkoušel na ni mluvit; potichu, abych ji nevyděsil, pak silněji, ale spala, jako by na tom závisel její život. Odhodlaně a tvrdě. S potlačovaným potěšením jsem se posadil vedle ní, zvedl ji a opatrně ji popleskal po tváři.

Konečně na mě zamžourala.

„Edwarde,“ vyslovila po několika němých „E“, která tvarovala jen její ústa, ale ne hlasivky.

„Alice tě přivezla z města. Jen ti dám léky a vypadnu, ano?“ zkusil jsem říct to nejdůležitější. Ve skutečnosti to bylo to nejmíň důležité z toho, co bych chtěl říct doopravdy a Violet na to možná měla stejný názor, protože si opřela hlavu o mé rameno a spokojeně spala dál.

Chvíli jsem zvažoval, jestli Carlisle nepřecenil její stav, když je takhle unavená, ale pak jsem si vzpomněl, že po půl dni s Alicí ve městě bývám unavený i já a s odhodlaným povzdechem jsem vzal Violet za ramena. Tentokrát jsem svůj cíl upravil. Bude stačit, když spolkne léky, nemusí nutně vědět, kdo jí je dal. S pomocí mých naléhavě šeptaných pokynů jsme to nakonec zvládli. Když jsem vstal a znovu ji položil na gauč, zkřivila tvář a zasténala.

„Do postele, prosím.“ Neotevřela oči a já zaváhal. Nedotýkal jsem se jí poprvé, dokonce jsem ji před chvílí držel v náručí. A v tom byl možná problém. Příliš se mi to líbilo. Příliš jsem toužil po zámince, abych to mohl zopakovat. A ona mi ji dala. Mnohem dřív, než jsem čekal.

Najednou jsem si nebyl jistý, jestli když ji teď znovu obejmu, tak ji dokážu znovu pustit.

Zavrtěla se a mezi obočím se jí objevila vráska, která až příliš připomínala tu, co v jejích prvních dnech u nás značila bolest.

A pak jsem ji držel, bez přemýšlení, bez váhání. Automaticky, jako by to dělala odjakživa, jako by tam patřila, si našla pohodlnou pozici a opřela si hlavu do důlku mezi krkem a ramenem. Její nové krátké vlasy mě zašimraly. Zapomněl jsem, jak citlivá moje kůže umí být. Ten letmý dotek vyslal do mého těla krátký ostrý výstřel pocitů, na něž jsem dávno zapomněl.

Objal jsem ji pevněji. Ještě pořád jsem se nehnul z místa.

„Ložnice je v patře,“ zamumlala. Další výboj. Udělal bych nejlépe, kdybych zadržel dech, ale já se k ní sklonil, zhluboka se nadechl a nechal se dobrovolně střelit potřetí.

V polospánku zvedla ruku a objala mě kolem krku.

„Děkuju za tu ledničku,“ dostala ze sebe s očividnou námahou. „Chtěla jsem ti toho tolik… zítra, jo? Přijdeš zítra, že jo?“

„Jako bych měl na vybranou.“ Znělo to jako zasténání.

„Hm?“

„Samozřejmě, že přijdu, Violet Carterová,“ zašeptal jsem, rty sotva pár milimetrů od těch jejích.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Ivana (30.08.2013 13:42)

Prvýkrát som videla trailer a je skutočne krásny. Naozaj sa podaril. Rovnako ako celá kapitola. Nessie je proste skvelá. A Alice? To je Alice. Strašne mi vadí, keď niekto zásadne mení charaktery Cullenovcov a možno aj preto mám tvoje poviedky tak rada. Ty to totiž nerobíš. Všetci sú takí, ako ich poznáme. Ako sme si ich zamilovali. Sú mi vnútorne strašne blízki.
Z tohto som skutočne nemohla: Carlisle byl hlavou rodiny, ale teprve když se dal do pohybu její krk, byli ostatní doopravdy ochotni poslechnout. – Esme je proste v rodine to srdce. Hlava je bez neho k ničomu. To si napísala skutočne krásne.

14)  kytka (27.08.2013 09:46)

Začnu od konce. Ten klípek je nádherný. Srdíčko si poskákalo.
Kapitola byla skvělá. Když já to Tvoje psaní hned mám před očima jako film. Tak moc si to užívám. Alice je ďábel. Jak jinak. A ti dva. Takové silné puzení. No, snad už brzy ....Díky za milé čtení.

13)  Iwka (25.08.2013 23:28)

Haha, vždyť právě Ty ji děláš ze mě, tak to je!! No kdybys mě zrovna Ty citovala, tak bych asi... ani nevím, ale bylo by to něco jako být oceněn za celoživotní dílo, chápeš, asi taková pocta. Takže směle do toho, kdykoliv budeš mít chuť.

No já to přesně tušila, že Tě děsí zrovna tohle, ale to, co jsem původně hlavně chtěla vyjádřit tím svým dlouhým žvástem, mělo být, že se toho absolutně nemáš bát! Ono se mi to pak nějak zvrtlo () , ale hlavně jsem chtěla právě říct, že jako ano, je to jiné, než původní LČP, ale je to tak správně. Ono to má být jiné! Je to tak dokonalé, hlavně jsme se sem dostali tak nějak postupně, pomalu, skrz ty střídavé pohledy, nebyl to přece žádný rychlý skok, to bych pak třeba byla tak nějak nesvá z té náhlé změny, ale právě tím, jak jsi nás na to dokonale připravila a udělala jsi tam naprosto hladký časový přesun jsem si jistá, že si vůůůbec nikdo nestěžuje.

A jsem hrozná, že tu zas otravuju, já jsem jenom lehounce netrpělivá a naprosto nezávislácky, samozřejmě, sem každých pět nanosekund nakukuju. Jéjéjééé, však by to v Tvém případě byl hřích, nerisknout to!

12)  ambra (24.08.2013 11:46)

Iwuško, že ty sis dala prázdninový úkol udělat z ambry emocionální trosku ? Ji děsí Smrt a jeho Život Můžu tě někde citovat? Odhadla jsi mě přesně, mě pro změnu děsí, že jim to nějak pohnojím, ale dobila jsi mě zase takovou dávkou psací energie, že to i tak risknu.

11)  Iwka (22.08.2013 22:41)

ambruško, já úplně vidím na těch Tvých komentářích, jak se bojíš, že se nám to nebude líbit a přitom je to hrozná pitomečkovina, protože kdybys neměla svůj jinak jistě bystrý zrak zastřený tou nádhernou sympatickou skromností - kterou na Tobě mimochodem obdivuji a schvaluji Ti jí vším, co mám, tak už bys poznala, že my Ti to žereme úúúplně všechno a hrozně rády a chceme ještě a jsme jako takoví ti hezkohnusní uslintaní psi s rozpláclým čumákem a kdybysme byly ještě trochu bláznivější, chodily bychom Ti slintat před dům a prostě... bylo by to špatný, haha. Teď jsem, myslím, napsala fakt dlouho větu, viď? Aspoň uvidíš, jak vážný to je. Momentálně křečovitě odtrhávám prsty od myši a zakazuji si přihodit další smajlíky; ona je ta potíž v tom, že normálně si jimi chci pomoct v tom, abych autorce ještě víc přiblížila svoje pocty, jenže když mi v nich někdo (Někdooooo! ) udělá takovej čurbes, tak jich pak musím dát víc, no.

Teďko jsem se nějak rozkecala, pardon pardon. Zpět k mému poslání aneb vychvalovat Tě do takových výšin, dokud alespoň nezačnu mít ten pocit, že už je to dost. Tak jestli mi po tutom neupadnou prsty, tak už nevím, protože Ty spolu s Violet Carterovou jste mě do toho zase pěkně namočily. Co jsem komu provedla, že ze mě děláš závislou?!

ambro, jen Ti chci říct - kdyby to náhodou jako nebylo poznat z toho hysteráku výš - že jsem zamilovanááá, uííí! Po kolikáté už?!

Samozřejmě, že ona se bojí, protože jí děsí Smrt a on se bojí, protože ho děsí Život. A je to tak "v pořádku", je to tak "hezké"... Ne pro ně, ale pro mě ano. Jakože... chápeme, ne? Prostě je to smutné, je to drama, ale tím je to právě boží a mě to hrozně baví a nechtěla bych, aby byli hned v pohodě, to by bylo nepřirozené, nevkusné a moc brzo by to končilo a prostě i když jsem asi masochista, tak to chci! Chci každý krok pomalý a oťukávací, jakoby byli dva nevidomí, co se prozatím spíš navzájem šťouchají slepeckýma holema do očí, ale já si počkám na to, až budou připraveni přestat hysterčit, dát hole k zemi a najít k sobě cestu tak, jak to má být, hihi. Ale doufám, že ji nakonec najdou! To už bys mě jinak fakt zničila!

Trochu mi to ujelo, doufám, že nebudeš moc otrávená, až to budeš číst, já si nemohla pomoci...

Tak... ehm... zase příště...

10)  ambra (22.08.2013 10:16)

Tak zlatíčka, protože je mi jasné, že vám to jejich váhání leze na nervy, tak jen zlehka připomenu důvody . Violet je z Edwarda paf (kdo by nebyl, že), ale zvykla si žít s myšlenkou, že není dobré k sobě někoho příliš poutat. Navíc se Edward chová sice mile, ale hrozně rezervovaně a ona nezná jeho důvody, takže si myslí, že ho nezajímá. No a teď už díky Rose ty důvody zná, i když překroucené, což jí na odvaze taky moc nepřidá. No a Edward dělá drámo, protože Edward .
Strašně moc vám děkuju. Vím, že je to úplně jiné než LČP, ale posunuli jsme se o osmdesát let, vypráví to (aspoň část) jiná žena, Cullenovi jsou už skutečná rodina no a tak vůbec. Atmosféra, vlastně všechno je jinak, přesto mě po delší době něco baví psát. Děkuju, že jste u toho se mnou .

9)  Bye (21.08.2013 22:47)

Uááááááááááááááááááááá, a teď jsem si dala ten trajler!!!

8)  Bye (21.08.2013 22:23)

Uáááááááááááá, osmičkááááááááá

Velmi silný perex! Takový všeříkající...

Ty Renesméiny pohledy to krásně oživujou. Jakoby do toho jejich soužení vnášely nějaký řád Má taky pěkně nastudovanou tu rodinku A navíc se mi zamlouvá, holka

Ale ta Violet se krásně trápí, bez Edwarda!! Né, nepřeju jí to (paličák jeden!), ale těší mě, že už si může dovolit starosti s láskou, namísto toho blbýho umírání
Btw, takže je Vi zdravá? Jako fakt? Definitivně?
Jednotka intenzivní Carlisleovy péče
Ale jinak je tahle tvoje Alice tak krásně snesitelná.

„Bude se ti to líbit, slibuju,“
„Už se mi to líbí,“
„Já vím,“

Uf, takže Edwardova hradba padla. Konečně kapituloval (Já nevim, proč se mi to TAK líbí, když on tý lásce tak urputně vzdoruje... ) No, ono mu asi nic jinýho nezbývalo, ani kamennýmu srdci neporučíš

Jáj, už aby bylo ráno! Ne to moje, to jejich Dyk tys ho nechala milimetry daleko!!!

7)  leelee (21.08.2013 21:03)

všechno se mnění nic nezůstane stejný... nebo je pravda jinde?
Q

6)  Jalle (21.08.2013 20:41)

Som veľmi rada, že ďalšia kapitola je tu tak skoro

5)  Marvi (21.08.2013 12:04)

Já nemám slov... opravdu ne, je to velmi silný příběh, bolest, smutek... Jaké komplikace ještě přijdou? Jsem zvědavá jak Violet zareaguje až zjistí kdo ta jeho velká láska byla... Jo svým způsobem se na to těším, protože ty mě vždycky dokážeš překvapit, ať už si já myslím cokoli ty vždycky přijdeš s něčím s čím já nepočítám. Těším se na další pokračování!

4)  SestraTwilly (21.08.2013 09:02)

Ich vzťah sa síce pohol dopredu,ale ty im to určite ešte
skomplikuješ a to je dobre,lebo ako povedala Hanetka,aspoň
to tak rýchlo neskonči. Pekná kapitolka Ambra.

3)  Hanetka (21.08.2013 08:09)

On se nemůže udržet, aby ji nevzal do náručí, ona se nemůže udržet, aby si to neužívala... tak sákryš, kde je ta brzda? Kdy už to vzdají?
Ačkoliv... kdyby to vzdali brzo, bude konec povídky. Tak jo, ještě je pomuč. Za tvoje písmenka to rozhodně stojí.

2)  Marcelle (21.08.2013 07:50)

Nějak už nemám žádná slova uznání. Jsem moc ráda, že jsi se rozhodla její příběh dopsat, děkuju.

1)  eMuska (21.08.2013 05:41)

Robíš ma šťastnou, lásko má!! Skladbu z tvojho traileru mi hrá hracia skrinka na nočnom stolíku.. Si uvedomuješ tú osudovosť??

1