Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

Když to řekla, nejraději bych ji místo odpovědi objal a líbal.

 

 

 

Violet


Ležela jsem v posteli, sledovala nízké paprsky opatrného podzimního slunce, jak se mezi vybledlými závěsy snaží procpat do ložnice, a přemýšlela, co z toho, co si z minulého večera pamatuju, se doopravdy stalo.

Dal mi léky. Bezpochyby. Všichni Cullenovi trpěli jasnými příznaky extrémní zodpovědnosti.

Odnesl mě do postele. Pravděpodobně. Tady už moje jistota slábla. Pokud se to stalo, musela jsem být opravdu smrtelně unavená; jiné rozumné vysvětlení pro to neexistovalo.

Sundal mi boty. Panebože ne! Na okamžik mě ovládla panika, bleskově jsem se sklonila ke svým pečlivě srovnaným martenskám a přičichla k nim. Zadoufala jsem, že v téhle relativní pohodě byly i minulý večer.

A pak mě přikryl a odešel. Ach jo. Aspoň knoflík u džínů mi mohl rozepnout, ne? Měl by vědět, že spánek v příliš těsném oblečení je děsně nepohodlný a určitě naprosto nezdravý. Přetočila jsem se na záda, vzala mezi prsty pas svých kalhot a zatáhla za něj směrem od sebe. Do vzniklého volného prostoru bych se v pohodě vešla ještě jednou. Trochu s odporem jsem se dotkla ostrých hrotů kyčlí a nechutně výrazných žeber. Ta blbá nemoc si ze mě zase pořádně ukousla. Jenom úplný pitomec by si myslel, že takhle vypadají těsné džíny. Z úvah o mé asexuální vyzáblosti mě vytrhlo hlasité zakručení. Carlisle možná přeháněl, ale aspoň můj žaludek už se rozhodně cítil zdravý.

Vymotala jsem se z přikrývky a po špičkách přeběhla k oknu. Snažila jsem se běžet po stezičce vyznačené sluncem, ale bylo to jako laciný kouzelnický trik. Svítilo a ani trochu nehřálo. Rozhrnula jsem závěsy a vysunula okno. Ledový vzduch se mi okamžitě postaral o husí kůži. Nezvykle jsem ji ucítila i na krku. Teprve teď jsem si doopravdy uvědomila, co jsem předešlé odpoledne udělala se svými vlasy. Přeběhla jsem do koupelny, nadechla se a připravená na nejhorší udělala poslední krok před zrcadlo.

Než jsem stihla propadnout panice, zapípal mi na nočním stolku mobil.

Podvědomí se ještě pořád neumoudřilo, takže když jsem viděla, že je to zpráva od Alice, nedokázala jsem se ubránit zklamání.

Před vchodem najdeš něco, co tvé vlasy rozhodně ocení.

Vklouzla jsem do bot, nohy za tu chvíli úplně promrzlé a zdupala dolů po schodech. Než jsem se dostala ke dveřím, dumala jsem, jak to Alice dokázala, že jsme spolu strávily čtyři hodiny, z toho dvě v autě, a přitom jsme nenakously ani jedno z témat, která mě tolik pálila. Můj jediný pokus odbyla mávnutím ruky a lehce jedovatou poznámkou o Rosaliiných hormonálních výkyvech. Tak snadno se mě Alice nezbavíš, slíbila jsem si odhodlaně.

Zvenku na klice visela draze vypadající lesklá papírová taška naplněná k prasknutí tubičkami a lahvičkami s nepovědomým zlatým logem na obalu. Tušila jsem, že to všechno pochází z jiné galaxie než můj obvyklý jahodový šampon přelepený křiklavě oranžovou nálepkou s nápisem 400 ml za cenu 200 ml.

V ložnici pípla další zpráva. Vyběhla jsem nahoru.

Na konečnou úpravu určitě použij gel. Poděkuješ mi později, za dvacet minut je u tebe Edward.

V tu chvíli jsem jí toužila hlavně vynadat, ale jako obvykle se ukázalo, že měla pravdu. Když jsem vyšla ze sprchy, stačilo vlasy vysušit ručníkem a prohrábnout prsty s kapkou té zázračné voňavé a lepivé věci a z neuspořádaného vrabčího hnízda se okamžitě stalo něco velmi stylového a… odvážného.

Vypadala jsem… Chvíli jsem hledala ta správná slova.

Vypadala jsem jako dívka, která ví, co chce.

 

 

Edward


Vší silou jsem se snažil zabránit svému mozku, aby generoval jakékoliv plány do budoucna.

Už jsem zapomněl, jak je to těžké.

Naposledy jsem se takhle cítil pár let po válce, když jsem se vrátil do prázdného domu. Naučil jsem se nepřemýšlet o ničem, co se mělo odehrát později než za dvacet čtyři hodin. Nějakou dobu to fungovalo, ale nakonec jsem se ocitl tak blízko šílenství, že jsem vcelku ochotně podlehl nátlaku rodiny a nastoupil na vysokou. Další léta byla ve znamení bezpečných plánů. Studia, stěhování, občas nějaký výlet po světě. Až Tanya mě upozornila na to, že skutečnému přemýšlení o budoucnosti jsem se nikdy nepřestal vyhýbat. To byl také důvod, proč se se mnou rozešla. Když někdy v říjnu zmínila, že bychom mohli strávit Vánoce u její rodiny, zíral jsem na ni, jako by mě právě pozvala na Mars.

Vedle Violet stačila jediná nesoustředěná vteřina a moje myšlenky a představy se okamžitě rozletěly, rozmáchly jako ruka malíře, který si právě pořádně loknul Absintu.

Jenže kocovina byla bolestivá. A nebezpečná. Navíc jsem po posledním rozhovoru s Carlislem věděl, že pro Violet se nečekaně brzy otevřela možnost definitivní pomoci, kterou jí mohla poskytnout Renesmé. Byla na tom tak dobře, že bude stačit jediná návštěva u Vishkovera, který potvrdí, že se přinejmenším dočasně vymanila z kategorie beznadějný případ, a Renesméin zásah tak nevyvolá nežádoucí pozornost.

Mohl jsem o ni usilovat. Nejen Alice, především moje srdce mi říkalo, že mám velkou šanci ji získat.

Na dalších deset, možná dvacet let.

Jenže moje nečekaně osvobozená fantazie mě odnesla mnohem dál. K budoucnosti, v níž by se mnou ta křehká dívka s nejistým úsměvem a povědomou vůní zůstala navěky. Samozřejmě mi nezáleželo na tom, jestli zůstane stejná fyzicky. Ale Bellina slova, která mi řekla v den, kdy se rozhodla odejít, mi stále zněla v hlavě a já měl dost času na to, abych pochopil, že žádná lidská žena vedle mě nebude chtít zestárnout.

Na začátku se zdálo, že vše komplikuje Violetina nemoc. Ve skutečnosti – jako vždy – vše komplikovala možnost volby. Bella mě milovala. Měla se mnou dítě. Přesto si zvolila budoucnost beze mě. Zvolila raději smrt, než aby se stala tím, čím jsem byl já.

Jak jsem mohl doufat, že Violet, kterou ke mně poutá jen rodící se náklonnost, Violet, jež mě nezná a nic o mně neví, by se kvůli mně vzdala svého lidství? Ten paradox se opakovaně a otravně vtíral: Pokud jí budu blíž, bude její odmítnutí bolet víc. A nejspíš nejen mě.

To všechno mi po tisící proběhlo hlavou jen vteřinu předtím, než jsem zaklepal na její dveře.

Protože ať jsem o tom přemýšlel jakkoliv usilovně a zodpovědně, pravda byla taková, že už jsem se nedokázal držet dál.

 

 

Violet


Trapas je moje druhé jméno. Když se párkrát ocitnete tak říkajíc na smrtelné posteli, nějaký ten neplánovaný projev lidskosti není nic, s čím byste se nedokázali snadno smířit. Když mě poprvé odvezli do nemocnice, ležela jsem na pokoji s klukem, který jásal nad každým pšoukem. Dokud prdím, žiju, říkával. Měl pravdu. Když umřel, dlouho mi chyběly hádky, které jsem s ním kvůli tomu vedla.

Jenže když je vám, byť dočasně, hej, vidíte to jinak.

Takže jsem sice Edwardovi otvírala oblečená, osprchovaná a učesaná, ale pořád nenasnídaná. Než jsem stihla otevřít pusu a pozdravit ho, přivítal ho můj neukojený žaludek. Vzápětí se můj obličej rozhodl, že trumfne vítěze v soutěži o nejčervenější rajče. Navyklým pohybem jsem se předklonila, abych aspoň část své super barvy skryla vlasy, ale z pochopitelných důvodů to nezabralo.

Edward se zakřenil. Poskočilo mi srdce. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak… bezstarostného. Poprvé skoro vypadal na svůj věk.

Naklonil se ke mně, jako by mě chtěl na uvítanou políbit na tvář, ale místo toho mě lehce odstrčil stranou a protáhl se kolem mě do kuchyně. Když zavadil rukou o můj bok, přestala jsem svoje srdeční přemety počítat.

„Se slaninou?“ zavolal na mě přes rameno.

„Co-o?“ vykoktala jsem.

„Vejce,“ upřesnil. „Můžeš mít samotná, se šunkou, nebo se slaninou.“ Nespokojeně přelétl pohledem moji postavu. Po ranní sebekontrole jsem si přes tričko natáhla ještě volný svetr, ale samozřejmě jsem ho neoblafla. Měl několik týdnů, aby detailně sledoval můj váhový vývoj. „Doporučuju se slaninou.“

„Nepřežeň to, hlídám si váhu,“ vyplázla jsem na něj jazyk a postavila se vedle něj, abych připravila kávu. Byla jsem vděčná za svou mrňavou kuchyňku. I přes svetr a kalhoty mě pořád pálilo místo, kde se mě dotkl. Musel by být hadí muž, aby se u pultu vyhnul dalšímu nechtěnému fyzickému kontaktu.

O deset minut později jsem musela uznat, že je. Kličkoval kolem mě jako zkušený šéfkuchař. Obrovskou snídani měl hotovou dřív než já to pitomé kafe. Potom se usadil naproti mně u stolu a oznámil mi, že mi nedovolí vstát, dokud to všechno nesním.

„Umřu na ucpané tepny,“ hudrovala jsem nad horou vajec.

„Tímhle je oblafneš,“ kývnul bradou k míse se zeleninovým salátem.

Převrátila jsem oči. „Já myslela, že to je oběd. Chápu, s tím nákupem jsi to přehnal a teď mi chceš dokázat opak, ale copak musím zaplatit životem za to, že ty neumíš uznat chybu?“ Plácala jsem a plácala a nepřestávala se divit tomu, jak sebou pokaždé maličko trhne, když zmíním svůj život nebo svou… smrt. I teď – zvážněl a zadíval se mi někam přes rameno.

Pak se ke mně najednou naklonil, natáhl ruku a přikryl svou dlaní mou dlaň. Vidlička mi vypadla z ruky, se zařinčením dopadla na podlahu, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml.

„Chci tě mít silnou,“ zašeptal tak naléhavě, až mi sousto chleba uvízlo někde na půl cesty do žaludku. Propaloval mě pohledem. „Silnou a zdravou a odvážnou a…“ Nedopověděl, zavřel oči, pustil mě a pomalu se znovu opřel. Konečně jsem polkla. Čistou vidličku jsem měla v ruce dřív, než jsem si vzpomněla, že nějakou potřebuji.

Jako by přede mnou seděl jiný člověk. Znovu ten mírný, nic neříkající úsměv a zraňující odstup, kterého si snad ani nebyl vědom.

V očích mě nečekaně zaštípaly slzy. Sklonila jsem hlavu, aby si jich nevšiml.

„Ani jsi mi neřekl, jak se ti líbí můj nový účes,“ vyjela jsem na něj. Kdybych použila sérii těch nejhorších vulgarit, neznělo by to útočněji. Odhodlaně jsem si nabrala obrovské sousto, strčila ho do pusy a přinutila se nezvednout pohled.

Odpověděl a zněl omluvně. „Večer mě to trochu vyděsilo, ale musím uznat, že ti to moc sluší. Máš krásné oči, Violet, a řekl bych, že takhle mnohem víc vyniknou.“

„Ty mám po prababičce, všichni to říkají,“ odpověděla jsem automaticky. Znáte to, takové ty věty, co opakujete celý život, protože celý život slýcháte narážky, jež vás k nim znovu a znovu vedou.

Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale nakonec zůstal zticha. Když jsem se na něj konečně podívala, upřeně sledoval svoje ruce, propletené v tak pevném uzlu, až na nich vystupovaly bílé klouby.

„Chybí mi tvoje hraní,“ vyhrkla jsem. Překvapeně povytáhl obočí.

„Neříkej to před Alicí, jinak tu máš do zítřka nastěhovaný klavír,“ ušklíbl se. Napětí, které se mezi nás tak často a tak nečekaně vtíralo, na chvíli polevilo. S úlevou jsem se zasmála. A pak hned zase zrudla, protože jsem si vzpomněla, že bych se ho ráda zeptala na minulý večer.

„Copak?“ zareagoval s nefalšovanou zvědavostí. Nakrčil trochu čelo, jako by mi, při troše snahy, mohl přečíst myšlenky.

Odsunula jsem talíř a natáhla se pro hrnek s kávou. Opatrně jsem usrkla, ale samozřejmě byla dávno napůl studená.

„Ty jsi mi večer dával léky,“ začala jsem opatrně. Přikývl a tvářil se tak nevinně, až to bylo podezřelé. „A pak…“ nakousla jsem, ale nepomohl mi. „Jsi mě…“ Nic, jen zase zvedl obočí. Ani se nesnažil nevypadat pobaveně.

„Odnesl jsi mě do postele?“ vyhrkla jsem konečně.

„Takhle to zní trochu dvojsmyslně, ale jo, odnesl. Požádala jsi mě o to.“ Poslední větu pečlivě artikuloval, jako by ve výkladu jejího významu mohlo dojít k nějakému nedorozumění. Tiše jsem zaúpěla a zkusila schovat větší část rudého obličeje za svůj hrnek s nápisem Drahé ráno, polib mi prdel.

„Pak jsem ti sundal boty, přikryl tě a vypadl,“ doplnil tak neutrálním tónem, že jsem na okamžik překonala svoje rozpaky a zapátrala v jeho tváři. Naše pohledy se setkaly a ani trochu se jim nechtělo ten nečekaný kontakt utnout.

Znovu se ke mně naklonil, tentokrát strašně, zoufale pomalu a vzal mě za ruku. „Měl jsem zůstat?“ zeptal se tiše.

„Chybí mi naše večery. Ty hodiny, kdy jsi mi četl a pak jsme si povídali,“ přiznala jsem.

„Někdy to byla i dopoledne,“ uculil se. Měla jsem chuť převrátit oči, ale to bych přerušila ten dokonalý kontakt, který trval už tak dlouho a přece ne dost dlouho. Místo toho jsem opatrně obrátila dlaň, kterou překrývala ta jeho. Poprvé od toho dne, kdy mě vzal za ruku ve svém autě, jsem se ho doopravdy dotýkala. Byl pořád stejně ledový, ale zdálo se, že jeho kůže rychle a ochotně absorbuje horkost z té mojí. Zvýšená teplota pro mě byla stejně samozřejmá jako dýchání, byla jsem zvyklá, že mi kůže jiných lidí připadá chladná, ale jen Edwardova ruka způsobovala, že jsem se krátce a neovladatelně zachvěla.

„Je ti zima?“ zachraptěl. Než jsem si stihla rozmyslet odpověď, seděli jsme na gauči, já zamotaná v dece. Opatrně mi položil ruku kolem ramen. Nebylo to tak hezké, jako když se dotýkal mé dlaně a mých prstů, ale takhle jsem se mu mohla opřít o rameno, trochu zaklonit hlavu a nadechnout se jeho vůně.

Najednou mě napadlo, co by se stalo, kdybych ho políbila. Co můžu ztratit? Může mě odstrčit, jistě, ale bude to o tolik horší než tahle divná nejistota? Ne že by líbání s Edwardem Cullenem mělo znamenat zlom a jistotu čehokoliv, ale samota, samota o tolik strašnější, když byl tak blízko, se mě znovu chystala zadusit.

Propásla jsem vhodný okamžik.

Trochu se odtáhl, aby mi viděl do obličeje. Sklonila jsem hlavu, nepochybovala jsem, že by v mé tváři ještě zachytil stopy boje, který jsem právě svedla.

„Budu příliš mizerný společník, když ti zase nabídnu jenom nudné klasiky? Klidně bych tě vzal někam do kina nebo do divadla, ale pořád si myslím, že bys měla ještě pár týdnů odpočívat.“ Zvedl se a zamířil ke knihovně. Takže když jsem to ze sebe vychrlila, tak trochu jsem mu zírala na zadek. Hned potom ale na ramena, protože celý ztuhl a zdálo se, že už se snad nikdy nepohne.

„Za týden letím do Phoenixu, Edwarde. K Vishkoverovi na kontrolu a taky uklidit babiččin dům. Jestli chceš… Teda… Byla bych vážně moc ráda, kdybys letěl se mnou. Ne jako doprovod nemohoucí nemocné, ale jako můj… přítel?“ Při posledním slově mi zakolísal hlas a otazník za ním byl víc než patrný. Edward to ale nijak nekomentoval.

Beze spěchu vytáhl z police vybranou knížku, obrátil se ke mně a zadíval se mi do očí, jako by tam mohl najít odpověď na všechny nevyslovené otázky mezi námi.

„Taky tě chci, Vi, tisíckrát víc, než si umíš představit. Ale nevíš o mně… důležité věci. Nepříjemné věci. Hrozné věci. Pokud mě tam i tak chceš, pojedu moc rád.“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Bye

12)  Bye (07.10.2013 22:11)

Jejda! Nechce se mi věřit, jak velkou sekeru jsem tu zasekla! Nebo to bude tím, že jsi prostě rychlá ;)
Nicméně, hlásím návrat z říše polomrtvých (nikdy! bych nevěřila, že se ze mě stane dobrovolný insomniak... ) Takže... teď si to hodlám hezky v klidu dočíst - do konce ;)
A ráda vidím, že Edward dělá pokroky! Pořád si v duchu vede tu svou, ale nakonec si musí přiznat, že je to silnější než on, a jde do toho Zatímco Vi v tom má už dávno jasno ;)
Ajo! Renesmé, já úplně zapomněla, že je tu ten plán s Renesmé!
Takže Edward je odteď... přítel

Marcelle

11)  Marcelle (06.09.2013 13:09)

Typický Edward, ale konečně se přece jen rozhodl

Ivana

10)  Ivana (30.08.2013 14:11)

Ach, to bolo nádherné. Už mi je aj trápne, že sa opakujem, ale čo mám robiť? Violet mi očuchávaním tenisiek skutočne vyčarovala úsmev na tvári. Také zlaté, prirodzené a ľudské. O rozhovore v kuchyni ani nehovorím. A ten hrnček. Skoro som si opľula monitor nad jeho nápisom.
Celá kapitola bola krásne uvoľnená a možno preto mi ten koniec úplne zovrel žalúdok. Môžem len dúfať, že rozhovor, ktorý Edward načal, bude mať dobré pokračovanie. Priala by som im, aby boli spolu, i keď sa bojím, že aj po toľkých rokoch je pre Edwarda skoro a všetky rany sú príliš otvorené.

kytka

9)  kytka (28.08.2013 19:48)

Bože, taky bych chtěla trpět příznaky extrémní zodpovědnosti. Někdy by se hodila.:D A botky dolů ... moc jsem se bavila.:D
Kde sehnat takového chlapa, který by mi četl?
Maruško, díky za skvělé a milé čtení.

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (27.08.2013 19:33)

Ambra,chybička se vloudila.Ospravedlňujem sa.Violet.Jasne,že hej. ;)

ambra

7)  ambra (27.08.2013 19:17)

Berunky, moc, opravdu moc děkuju. Božínku, nemůžu uvěřit, že po takové době jste se na to opravdu daly.
Nechci vás děsit, ale dnes možná bude další;)
PS: Jalle, ty jsi hrozná pesimistka:D

Jalle

6)  Jalle (27.08.2013 11:47)

SestraTwilly- Bella asi nezareaguje
Krásna kapitola

Lenka

5)  Lenka (27.08.2013 11:35)

Krásné.

dorianna

4)  dorianna (27.08.2013 00:35)

clap* *

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (26.08.2013 22:23)

Dokud prdím,žiju,říkaval.Táto na prvý pohľad humorná veta,mi vyvolala zimomriavky. Krásna kap.,kde sa ich vzťah o hodne posunul dopredu. Som zvedavá,ako Bella zareaguje na Edwardove priznanie
Vajíčka si si neodpustila...;)

eMuska

2)  eMuska (26.08.2013 21:21)

po tejto kapitole cítim veľmi silnú potrebu kamarátiť sa s tebou. tie raňajkové dialógy boli skvostné...

leelee

1)  leelee (26.08.2013 21:18)

kapiola byla dokonalá jako vždycky, Alice je v jakémkoliv podání hyperaktivní jako nido druhej, Edward má morální zábrany (už zase), Ví se místy ztrácí v ději,...
...ale ten snídaňovej hrnek prostě chci ehm
Q

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek