Sekce

Galerie

02.02.2011 [14:26], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 150×, zobrazeno 20314×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Tohle okýnko je takový můj strašák. Perex k poslední kapitole. Co napsat, aby to neznělo pateticky a zároveň vyjádřilo, co teď prožívám. Pochybuju, že to jde. A protože ty pocity jsou příliš silné, budu raději patetická.

Díky Donovane, bez tebe by to nešlo. Díky Zoom, Edwarde, mám vás moc ráda.

A to nejdůležitější: Všem věrným čtenářkám a komentátorkám. Z lásky. Vaše Karolka

22) Návrat Isabelly Swanové aneb Kruh se uzavírá

 

„Ne!!! Nedokážu pochopit, že po mně něco takovýho vůbec můžete chtít!“

Stála jsem uprostřed kuchyně, nadskakovala vzteky a byla připravená se hádat do krve. Už zase jsem rychleji jednala, než myslela a tentokrát i věděla, že to je špatně. I to, že tenhle boj je předem prohraný. Byla jsem strašně smutná, ale místo, abych brečela, jsem na všechny kolem ječela. Na všechny vlastně ne. Kromě Edwarda a Donovana všichni utekli.

„Když se nad tím v klidu zamyslíš, určitě uznáš, že to jinak nejde,“ pokračoval Edward. Tentokrát se celkem držel. Mluvil klidně a věcně, což mě vytáčelo ještě víc.

„Trvalo deset let, než jsem ho našla! A ty mi teď říkáš, že mám čekat dalších osm, než za ním pojedu? A kam se ztratilo: odvezu tě i za tvým dědou, když budeš chtít?!“

Mračil se a mlčel. Donovan z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív a teď velmi uvěřitelně předstíral, že vaří.

Chtěla jsem, aby se se mnou ještě chvíli hádali. Ještě aspoň pět minut mít pocit, že na tom můžu něco změnit. Ale Edward už neřekl ani slovo a jeho výraz jasně říkal, že teď je čas brečet, a že bude u mě přesně ve chvíli, kdy složím zbraně. Poslechla jsem.

Zlomeně jsem si kecla na židli, položila ruce na stůl, na ně hlavu a rozbrečela se.

Vzápětí už jsem mu seděla na klíně a štkala mu do vlasů.

„Nemůžeš tam přijít deset let po Isabellině zmizení a říct, že jsi její osmnáctiletá dcera,“ říkal tiše a hladil mě po zádech. „Jestli chceš, tak tam zajedeme. Klidně třeba hned. Ale jen se na něj podíváš, jak vypadá. Mluvit s ním zatím nemůžeme.“

Proudy slz se nedaly zastavit. Ta situace mi přišla tak nespravedlivá a blbě načasovaná! Teď už přece všechno mělo být jen krásný! Navždycky!

„Třeba by to rozdejchal,“ zkoušela jsem to ještě.

„Nebo by ho kleplo,“ odporoval Edward. „Navíc, lidi by o nás prostě neměli vědět.“

Měl pravdu. Celou dobu jsem to věděla. Smířit se s tím ale byla druhá věc.

„Pojď, uděláme si hezkej večer,“ navrhnul a pořád ještě plačící mě nesl do našeho pokoje.

„Hezkej večer?“ zeptala jsem se a hlasitě se vysmrkala.

„Jasně. Můžeš si vybrat. Nějakej pěknej film? Výlet do lesa? Mě?“

Do schodů stoupal pomalu. Když jsem se na něj podívala, ruce kolem jeho krku, pochopila jsem, že on právě teď na televizní večer ani lov kočkovitých šelem nemyslí.

„Hm,“ začala jsem trochu stydlivě a dívala se raději na jeho rameno. „Mně se do lesa moc nechce.“

Políbil mě.

„Takže ten film?“

Už jsme vystoupali až do patra a stejně zvolna pokračovali chodbou.

„Já… asi se nechci koukat na film. Jsem teď strašně smutná. Asi se potřebuju trochu tulit.“ Po očku jsem se na něj podívala. To, co jsem viděla v jeho očích, v kombinaci s tím úsměvem, mě donutilo znovu sklopit oči.

„Takže se budeme tulit,“ prohlásil spokojeně. Loktem otevřel dveře a nesl mě k široké barokní posteli. Nepustil mě, ani když si se mnou lehal. Držel mě v náručí a šimral na ruce. Uběhlo asi pět minut.

„A dál?“ ptala jsem se nesměle.

Rozesmál se.

„Myslel jsem, že ses chtěla tulit.“

Zamračila jsem se a pak s bušícím srdcem vyprostila jednu ruku, do této chvíle uvězněnou mezi námi, a položila mu ji na tvář.

„Buď na mě hodnej, jo? Klepu se jako osika.“

Zvážněl, ale úsměv jeho tvář neopustil. Natočil hlavu a políbil mě do dlaně.

„Já vím, cítím to.“

Pak se konečně přitiskl ještě blíž a líbal mě. Polehoučku, pomalu, jako by rozdělával oheň a nebyl si jistý, že ho foukáním spíš neuhasí.

Můj původně nervózní třas přešel do dychtivého chvění. Napětí opadalo, svaly se uvolňovaly, vláčněly. Když jsem pod vlivem asi páté vlny horka zavzdychala, plynule se nade mě přetočil. Hladila jsem jeho záda a zkoumala každý sval. S ubývající plachostí jsem si troufla povytáhnout mu triko a odhalit kus zad. Dotkla jsem se jeho kůže. Obavu z toho, že jsem strašně neohrabaná, okamžitě rozptýlil, protože reagoval spokojeným zamručením a vzápětí si ho přetáhl přes hlavu.

Srdce mi divoce bušilo, když se znovu skláněl a já se rozechvěle dotkla jeho nahých ramen. Bylo to fascinující. Přejela jsem zlehka po klíčních kostech až ke krku a vstřebávala všechny ty pocity, které to ve mně vyvolávalo. Ještě chvíli zůstal nehybný, opřený o lokty, pak se ale vrátil ke mně, k mým rtům, a pokračoval s mnohem větší razancí. Přestala jsem přemýšlet, co bych měla dělat. Stačilo se ho dotýkat, kamkoli jsem dosáhla.

„Takže… kdepak jsem to minule skončil?“ S předstíraným zamyšlením položil ukazovák na vrchní knoflíček mé blůzky. „Jeden…“

Jemně sjel o kousek níž.

„Dva…“

Pokračoval až ke třetímu.

„Tři…“

Zadýchaně a trochu poplašeně jsem sledovala, že se ještě nehodlá zastavit.

„Čtyři?“ zeptal se tiše a podíval se na mě, jako by žádal o dovolení. A asi to tak opravdu myslel, protože dokud jsem nepřikývla, bříško jeho prstu neopustilo plochu knoflíku.

Jakmile jsem to ale dovolila, rozepnul je a na čísle čtyři si dal opravdu záležet. Jeho ruka pak stejnou trasu zopakovala, tentokrát na holé kůži, od shora až k číslu pět, s drobným nadskočením přes kytičku spojující košíčky podprsenky. A do třetice už rty.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem lapala po dechu a pod jeho zatím stále ještě nevinnými doteky se zalykala.

„Mám pro tebe návrh,“ šeptal mi do toho teď už velmi hlubokého výstřihu, zatímco ho při každé cestě nahoru a dolů rozšiřoval. „Každý den jeden, souhlasíš?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Moje představy získané všemi těmi nechutnými vzory odkoukanými v dětství, se s něčím takovým úplně míjely. Možná proto jsem se i přesto, jak neskutečně krásně se mě dotýkal, nedokázala úplně uvolnit a nějak víc na něj reagovat.

„Chci, aby ses těšila. Aby sis byla naprosto jistá.“ Hned na to se ale jeho oči zastavily nad pátým knoflíčkem a dívaly se na něj hodně vyčítavě.

„Dobře,“ vydechla jsem, když jeho nepropustnost začal zkoušet nosem. Za odměnu jsem dostala polibek na kytičku.

„Ale kdyby mi náhodou časem připadalo, že…“ zajíkla jsem se, „…že už se třeba těším dost, tak můžeme třeba zvládnout i dva najednou,“ navrhla jsem.

Místo odpovědi překonal dálnici od pětky k jedničce v rekordním čase a vzápětí přeskočil až vzhůru. Nepatrný odraz na bradě a zastavil se až na ústech.

Nikdy bych nevěřila, že se dá několik hodin strávit dech beroucím mapováním třiceti centimetrů.

 

+++++

 

Pár dní jsem váhala. Bála jsem se, že vidět Charlieho Swana na živo a nesmět s ním promluvit, bude příliš silný kalibr. Nakonec jsem to ale nevydržela a poprosila Edwarda, aby tam se mnou zajel. Raději v noci. Auto jsme nechali ve Fairholmu a zbývajících padesát kilometrů lesem běželi.

Dům policejního náčelníka stál na kraji města, přímo na hranicích lesa. Dlouhé minuty jsem jen stála mezi stromy a bez ohledu na déšť sledovala v šeru utopenou stavbu. Stačilo přijít k zápraží, postavit se vedle služebního vozu, a i přes šumění padající vody jsem slyšela pomalý tlukot srdce a hluboké oddechování. Aniž jsem odtrhla pohled od vchodových dveří, zatápala jsem po Edwardově ruce. Pevně mě stiskl.

„Chci se podívat dovnitř,“ zašeptala jsem.

Zaváhal. Otočila jsem se k němu a zopakovala to ze vzdálenosti pouhých centimetrů.

„Chci se podívat dovnitř!“

Povzdychnul si, pohladil mě po tváří a pak vyběhl po zdi k pootevřenému oknu v patře. Protáhl se dovnitř a otevřel ho dokořán. Couvla jsem, abych se mohla trochu rozeběhnout a vyšplhala jsem se za ním.

„Šikovná,“ bručel pochvalně. Měla jsem chuť se ho zeptat, co čekal. Ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Stáli jsme v malé koupelně. Pračka, sušička, sprchový kout a umyvadlo. Nic víc. Vdechovala jsem vůni toho domu a snažila se oddělit mokrý pach lesa vnikající sem zvenčí. Pak jsem si dodala odvahy a vykročila ke dveřím.

Krátká chodba vedoucí k dřevěnému schodišti a dvoje dveře. Za jedněmi z nich jsem zřetelně slyšela tátu Isabelly Swanové. Zaváhala jsem a po krátkém přemýšlení zamířila k těm druhým. Při otvírání zavrzala klika. Zůstala jsem stát, zkamenělá strachem a poslouchala, jak se pan Swan neklidně zavrtěl. Pokračovat jsem se odvážila, až když se jeho dech zase vrátil do původního pozvolného rytmu.

Ohlédla jsem se na Edwarda. Stál kousek za mnou, uvolněně, přesto bylo vidět, že je ve střehu. Kývnul hlavou, aby mě povzbudil.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co tam najdu a už vůbec jsem na to nemohla být připravená. Možná proto mě to tam táhlo víc, než do vedlejší ložnice. Jako bych vešla do pokoje, který stále někdo obývá. Nebýt zatuchlého vzduchu a absence lidského pachu, musela bych si myslet, že tam někdo žije. Na stole hromádka knih, přes židli přehozené pyžamo. Ustlaná postel s vybledlým povlečením. Působila dojmem, že jen čeká, až si do ní někdo lehne. Dotkla jsem se knihy, která ležela úplně navrchu, a setřela silnou vrstvu prachu. Shakespeare. Pak jsem sebrala stojací kalendář s deset let starým letopočtem nastavený na první týden v červenci. Sobota – vyžehlit Charliemu košile a nakoupit konzervy. Neděle – odjezd do Seattlu. Rozbušilo se mi srdce. Otočila jsem na pár následujících týdnů a všude jsem četla drobným neuspořádaným písmem: stáž Seattle. Dala se do mě zima. Rukama jsem si objala ramena a polykala slzy, které mi zatím ještě nevytekly z očí, ale do krku už pronikly.

K mým pažím se přidaly ty Edwardovy a pevně mě sevřely.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a preventivně mě políbil na spánek.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

„Pro dnešek toho asi bylo až dost.“

Vrátili jsme se stejnou cestou a domů dorazili ještě před svítáním. Nedokázala bych pojmenovat ty pocity, které jsem prožívala, ale už ve chvíli, kdy jsem usínala s Edwardovým uklidňujícím dechem za krkem, jsem věděla, že se tam co nejdřív zase vrátím.

 

EPILOG

Přeskočila jsem na protější střechu a okamžitě si lehla na břicho. Foťák jsem bezpečně držela nad hlavou. Se zatajeným dechem jsem nahlédla přes okraj a zjistila, že jsem přišla na poslední chvíli. Jeff Grainy, po zmizení Dagrossova gangu nový král seattleského podsvětí, se právě vyhrabal ze svého Porsche a vykročil vstříc svému budoucímu obchodnímu partnerovi, ruskému imigrantovi s přiléhavou přezdívkou Smrtihlav. Z dnešního focení nebude žádný důkazní materiál, ale až dojde k maléru, a s pověstí těch dvou se o tom nedalo pochybovat, bude se fotka dokazující jejich spojení hodit. Namířila jsem dělo dolů a se zatajeným dechem čekala. Po zablesknutí se budu muset rychle klidit. Edwardovy jsem slíbila, že už žádný frajeřinky dělat nebudu. A dodržuju to. Většinou.

Pánové se právě zastavili a beze slova na sebe kývli, když mi foťák najednou zmizel z rukou a než jsem stihla leknutím vykřiknout, velká dlaň mi zacpala ústa. Následoval bleskový přesun vzduchem, přeskok o tři střechy dál a přetočení na záda. Sedl si na mě a konečně mi pustil pusu.

„Můžeš mi vysvětlit co tady děláš?!“ Mračil se. Foťák mi strhnul z krku a opatrně ho položil stranou. Posledně mi ho totiž rozbil a vzhledem k mé následné reakci si to nejspíš nechtěl zopakovat.

„Co asi? Ležím na zemi přišpendlená nakrknutým upírem. Nic novýho!“

Šťouchla jsem do něj, ale samozřejmě jsem s ním nepohnula. Jen jsem se vysloužila pevnější sevření a ruce znehybněné za hlavou.

„Dnes v noci jsi ale měla hlídat ty?! Teď mi řekni, kdo je s dětma?!“

„Čekala jsem až usnou a pak je nechala Donovanovi,“ odsekla jsem. „A možná sis nevšim, ale klukům táhne na dvanáct. Už je v noci nechodím přebalovat, ani nepláčou, že chtějí pití.“

Díval se na mě trochu zaraženě.

„Ale dohodli jsme se,“ zkusil to ještě. „Fotíš jen o víkendech.“

„Před lety,“ zaúpěla jsem netrpělivě.

Teď vypadal vyloženě překvapeně.

„Nějak to uteklo,“ řekl spíš sám pro sebe.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasila jsem už smířlivěji.

Zkoumavě se na mě zadíval. Pak mi z čela odhrnul pramen dlouhých vlasů a sklonil se níž.

„Občas zapomínám, že už jste žena středního věku, paní Cullenová. Vypadáte pořád na osmnáct.“

Tímhle tónem mě vždycky dostal. A nezáleželo na tom, kolik let už uplynulo. Stačil jediný pohled a všechno kromě něj šlo stranou. Patřila jsem mu. Bezvýhradně.

Usmála jsem se. Vstal a vytáhl mě na nohy. Pak mě vzal za ruku, jako by ji chtěl políbit, ale místo toho se zadíval na zlatý kroužek navlečený na nepatrně zakřiveném prsteníčku. Ten prst jako jediný nesrostl úplně správně a já už nechtěla znovu podstoupit pokus o nápravu. Možná jsem svým způsobem chtěla, aby tak zůstal. Bylo to pro mě důležité.

Dotkl se rty přesně toho místa, jako by myslel na totéž.

„Co kdybych zítra odvezl kluky do Forks? Charlie bude určitě šťastnej. A my…“ Objal mě a přitáhl těsně k sobě. Majetnicky jsem přejela rukama po jeho zádech a zastavila se až na kožených kalhotách. Spokojeně jsem vzdychla a vytáhla se na špičky. Aby věděl, že v tomhle se naprosto shodneme.

KONEC

 

A preventivně, ať nám není tak smutno: Zoom, Zoom, Zoom... :)

 

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

70)  Petris (03.02.2011 11:36)

Milá Karolko, chci Ti jen poděkovat za to, že jsi.
Za to, že jsem mohla ve své fantazii prožít příběh Zoom.
Protože to je důvod pro čtení knížek, dostat se z reality někam jinam a snít.
Bylo to vážně moc krásné snění.
Děkuji.

Karolka

69)  Karolka (03.02.2011 11:32)

Poděkování třetí

kamčí: Kam já jsem ho jenom...
AMO: Teď přichází takové to literární klišé. Otevřela pusu, nadechla se, ale nakonec ji zase zavřela. Znovu se nadechla, jenže pak jen bezradně zavrtěla hlavou. Co mám na tohle napsat? Spolknu pitvání svých emocí a napíšu to nejzásadnější. Taky se strašně těším, bylo mi ctí.
Twilly: Drahá přítelkyně, mám velikou radost, že jsme se poznaly a moc děkuju, že mám možnost využívat tvých služeb nevyčerpatelného energetického nápoje, který mi vždycky ale vždycky dává křídla. Děkuju, že jsi mi v noci pomohla "rozchodit" fakt, že se Zoom s celým ansámblem přestěhovala z domu v Rozepsané ulici, do vily stojící na Dokončené třídě. Nezřízeně se těším, až se setkáme osobně. Setkáme, že jo?
Ewik: Moc děkuju. Za slzičky, za komentíky, za poděkování.
Dennniii: Krásně! Nádherně jsi se rozepsala! Ty jsi můj lakmusový papírek na koncentraci emocí v povídce. Moc mi pomáhalo se skrze tebe dozvědět, jak určité scény působí. Děkuju za podrobné komentáře, které jsem hltala stejně nadšeně, jako by to byla nějaká povídka.
Gassie: Nic se neomlouvej. Jsem ráda, že jsi to četla a dala mi vědět, že líbilo. To je to podstatné. Děkuju.
šmudla: Jsem moc ráda, že se ti Zoom líbila. Děkuju. Zatím ale o pokračování neuvažuju. (Což neznamená, že se to jednou nemůže stát.) Uvidíme.
Bosorka: Uznávám, že asi chtělo, ale takové věci by se pak třeba mohly objevit v papírovém vydání, abyste neměli pocit, že už to všechno znáte. Co ty na to? Takže, srdce moje, děkuju a na závěr: Haůůůůůůůůůůů! (Velmi nápadná narážka na příští týden. Ty jo, víš, že mám docela trému?)
Silvaren (alias nahý Edwardův hrudník OMG): Miluju tvůj způsob komentování. Ty do těch několika vět dokážeš přesně našťouchat všechny pocity po přečtení a mně z té exploze pak div nevlajou vlasy. Jak říkám, miluju to! Děkuju!

Karolka

68)  Karolka (03.02.2011 10:59)

Poděkování druhé

anette: Děkuju! Mám velkou radost, že se ti to líbilo.
Pája: Myslím, že kdybych pospojovala všechny tvé komentáře napsané pod Zoom, bylo by to už na pěkně tlustou brožurku. Vzhledem k tvé pečlivosti by to mohl být takový průvodce světem Zoom, protože jsi nikdy nepřehlédla a nezapomněla okomentovat žádnou věc, která se odehrála. Moc ti děkuju!
KalamityJane: Moc si vážím tvých vzkazů a pozdravů z "Divokého západu". Děkuju za podporu.
MaiQa: Už jsem ti to někde psala, ale tvoje komentáře byly díky Damonovi nepřehlédnutelné. Takže jsem o to líp mohla vnímat, že čteš a komentuješ. Mám velkou radost, že se ti tenhle příběh líbil. Jsem dojatá. Na takové věci, které mi píšeš neumím ani pořádně reagovat. Rozhodně ale splnily účel. Děkuju.
dorianna: Jsem moc ráda, že jsem tě mohla trochu víc poznat a něco se o tobě dozvědět. A jsou to samé lepší věci (bez uvozovek). Jsi báječná. Tak nějak mám vypozorováno, jak komentuješ, takže si o to víc vážím, že jsi nevynechala jedinou kapitolu. Nemůžu se zbavit dojmu, že ty bys Edwardovi pěkně zatopila. A ani bys k tomu nepotřebovala sirky. Děkuju!
Baruu: Děkuju! Máš naprostou pravdu, že jsou oblasti, ve kterých na velikosti nezáleží a komentování povídek k nim rozhodně patří. ;) Takže - velké DÍKY!
AshitakaYoko: Já taky moc děkuju a tetelím se tu. O pokračování neuvažuju, i když je to moc lákavá představa. Možná se bojím, že když se nerozloučím teď, budu mít za pět let deset sérií a nerozloučím se už nikdy. Múzy ke mě naštěstí nejsou kruté a když nějaká povídka končí, většinou stesk po jejích aktérech nahradí nový nápad, který mě tak pohltí, že prostě na smutnění není čas. A tohle už se mi přihodilo před dvěma dny. V březnu bych měla začít psát novou věc na BH. Zoom ale svým způsobem tak úplně neopustím, protože už od příštího týdne se chci pustit do jejího upravování. Ráda bych zkusila, jestli by se nepodařilo z ní udělat papírovou knížku.
janett: Vůbec to neznělo zmateně, neboj se. Přesně to zasáhlo cíl. Culím se a zase hledám kapesník. (Jasně, že nebrečím, jen jsem asi nějaká nastydlá nebo co...). Moc si vážím toho, co jsi napsala a děkuju!
bb: Bojím se, že teď napíšu něco příliš krátkého a nestravitelného, protože ten obrázek tebe a knížky mě pěkně převálcoval. Ježkovy oči, až tohle budu po sobě číst za pár měsíců, asi se budu pěkně stydět. Právě teď ale prostě pofňukávám a jsem blažená. Díky bb, miluju tvoje komentáře a vždycky mi udělaly obrovskou radost.
Linfe: Jsem vděčná a děkuju za tvoje komentáře a těší mě, že jsi to vzala. Kdyby se ti třeba časem nějak zkonkretizovala představa těch chybějících odstavců, budu moc ráda, když se ozveš (na mail?). Vzhledem k těm chystaným předělávkám tvoje postřehy určitě uvítám.

Karolka

67)  Karolka (03.02.2011 10:28)

Tak, je to tady. Odkládala jsem to, ale už to hraničí s nezdvořilostí, takže poslední tsunami díků ode mě k vám.
Nejdřív bych ráda napsala takové generální, protože si ho určitě zasloužíte. Ještě nikdy dřív jsem tolik nevnímala vaši podporu jako právě při psaní Zoom. Dali jste mi prožít úžasné tři týdny a to nelze nechat bez komentáře. Navíc byly vaše reakce výjimečné i v tom, že jste se krásně rozepsali, víc, než u kterékoli mé povídky předtím. Řada vašich reakcí by zasloužila vytisknout a zarámovat. Děkuji vám, že jste se den co den ochotně vraceli, abyste zjistili, jak se nám se Zoom daří převálcovat Edwarda a Donovana, děkuji, že jste trávili tolik času nad komentáři. Děkuji i za smajlíky, které mnohdy vyjádří úplně všechno. A děkuji, že se teď nenecháte otrávit mým sentimentem.
A teď už konkrétně:
Ivanka: Myslím, že někdo jako Nahuel určitě nemůže zůstat dlouho sám. Stačí se podívat na jeho fotku a když si vzpomenu, jak úžasným parťákem byl pro Zoom v těch těžkých chvílích, kdy zabili Jimmyho, nebo když spolu čekali na přeměno Esmé... On určitě brzy někoho najde a bude to láska na celou věčnost. Děkuju, Ivanko. Moc si toho vážím.
Estampida: Díky, aspoň v tom nejsem sama. ;) Děkuji za všechny komentáře.
eMuska: Ano, taky nějak nevím co napsat. Tvoje poděkování mě moc těší a vážím si i těch posledních větiček. Takže děkuji, a příště zase třeba někde...
kamčí: Zlatíčko moje, tohle poděkování je teprve první a určitě se ještě jednou vrátím, abych to zopakovala, protože tvoje včerejší rozlučka se Zoom mi vehnala slzy dojetí do očí. Děkuju!
Fanny: Děkuju, že jsem avatárek s koníčkem mohla pod Zoom vídat tak často. Děkuju, za každé tvé poděkování.

66)  belko (03.02.2011 09:48)

Tak jo, Karolí, je konec.Překrásný konec ještě krásnější povídky.
Víš v čem je tvá velká síla? Ty dokážeš z úplně obyčejných věcí jako knoflíky, kapsička, kožené kalhoty, papírové kapesníčky,Donovan, (NE Donovan NE, není obyčejný!!), pláč, i ten soplík, ty je umíš velice lehce pozvednout na úroveň, kde nad nimi dokážeme veřejně slintat, klanět se jim, stavět oltáříky.
To, že se ti povídka ZOOM moc povedla a že jsi až nepřekonatelně zvedla laťku, to víš podle počtu komentů.

Statistika: 22 kapitol ZOOM
Komentováno - 1 579x (minim. 65x, max. 109x )
Zobrazeno - 18 505x (minim. 635x, max. 1 158x )
Průměr - se mi nechce počítat, , ale čísla mluví sama za sebe.....

Karolko, bylo to úžasně příjemné čtení, k ZOOM se budu určitě vracet, jako ostatně ke všem tvým povídkám, a pokud dostane papírový kabátek, budeme se všichni moc těšit!
DĚKUJEME!!!!!

Janeba

65)  Janeba (03.02.2011 09:00)

:'-( Smutním nad koncem jedné uzavřené kapitolky a neskutečně se těším na začátek nějaké nové! Karolínko mylovaná, bylo to skvostné zakončení strhujícího a dechberoucího příběhu, kdy jsem netušila, jakou smršť ve mně vyvolá pár (ve skutečnosti 5 - pět) rozepnutých knoflíčků! Tak takovou rozehranou bouři pocitů umíš vytvořit jen z dokonale poskládaných písmenek a vsadit je na místa, kde si tvoří a žijí vlastním osudem a rozpoutávají neskutečně skutečné představy! Moc ráda jsem nakoukla do života akčních Cullenů, nezkrotné a nekontrolovatelně báječné Zoom, vášnivého Edwarda s úžasným pozadím v kožených kalhotách, ochraňujícího Nahuela, nevyzpytatelného Dagrosse a sluníčka Donovana, který nade všemi držel ochrannou ruku! To vše ve Tvé naprosto úžasné režii, kdy jsi mi ještě návdavkem přidala sladký bonbónek v podobě pokračující generace a šťastného Charlieho! Karolínko, jsi Mistr svého oboru a já jsem neskutečně poctěna, že smím číst alespoň část Tvých myšlenek, které se Ti honí hlavinkou a ukazuješ nám je prostřednictvím svých povídek! Děkuji!!!

ScRiBbLe

64)  ScRiBbLe (03.02.2011 07:49)

Tak a teď s definitivní platností se do mě vkradla ta prázdnota.
Tohle mám vždycky, když se do něčeho tak začtu, proměním a žiju tím, ale pak následuje ten nemilosrdný a úplný konec. Poslední písmenka a já pak zírám do monitoru, poťukávám na klávesnci, ale nevím, co napasat. Cítím se smutná, i když to skončilo tak dobře.

Knoflíky!!! Uííííííííííí! Já nemůžu! Bez dechu jsem to četla, abych nenarušila tu krásnou chvíli.

Jeden

Dva

Tři

Čtyři?

Prostě dokonalost a co mě naprosto dostalo, byl její návrh, že kdyby čistě náhodou se těšila až moc, zda by nemohly jít dva naráz!!!

V pokoji její matky se zase pokoušely slzy utopit mé oči, ale já je zmákla. Rozehnala jsem je, i když to bylo nadmíru těžké, avšak tam zůstaly. Nenápadně schované pod víčky a vyčkávaly na svou chvíli, která přišla zanednouho...

Uááááááááá!!! Epilog!!!

Napnutě jsem četla a vzpomněla si na první dílek.

Když jsem se dostala dál do momentu, kdy ji někdo zalehl, jsem se málem zakuckala žvejkou, která mi vletěla až do krku a snažila se mě prostě udusit - taky jsem to zmákla! - měla jsem co dělat, abych nepřeskočila na poslední řádky, díky napětí, které mě hrozilo rozervat, ale nepřeskočila jsem jinam a donutila oči pěkně pomaloučku kmitat z jednoho písmenka na druhé.

Edward a ta jeho řeč, jestli dneska náhodou neměla hlídat kluky ona! Jako bych ho viděla! A pak mi to došlo - oni mají děti, kluky! Juch!!!

A Charlie... ne, nemám slov, snad jen - jsi úžasná!

A nakonec KOŽENÉ KALHOTY!!! Ííííííííííííííííííííííí! Už si dovolím to nahlas vykřiknout!

Karolko, vážně teď momentálně nevím, co říct, jak Ti poděkovat za něco tak... tak... prostě úžasného, lxusního, dokonalého, napínavého, nervy drásajícího, bránici trhajícího, o infarkt se pokoušejícího, o kyslík připravujícího a s trvalými následky připitomělého úsměvu, kterého se ne a ne zbavit.

Hele, tohle je prostě další moje srdcovka, kterou si s chutí přečtu znova a znova a znova...

Tak a teď přišla ta jejich chvíle - bulím jako želva!:'-(

Karolko, prostě zase plkám, takže už raději končím a neskonale Ti DĚKUJI!!! Hluboce se klaním a tleskám tak urputně, až mě brní ruce

63)  chaton (03.02.2011 00:19)

kapitolka byla opět úžasná , četla jsme ji jedním dechem . Po přečtení epilogu jsem si ale uvědomila že je konec . Pro mně to bylo jako rána kladivem já vím že jsi o tom že se povídka blíží ke konci psala v minulé kapotolce , ale dokud si to člověk nepřečte tak stále doufá , že budeš nějak pokračovat .

Na pokračování téhle povídky jsem se vždy těšila jako malé dítě . A pospíchala jsme po návratu z práce zapnout počítač a přečíst si další dávku své drogy .
:D

Doma si ze mně dělali legraci že jsem s tím počítačem srostlá dokud si nepřečetli tvoji povídku . A ty sis získala dalšího fanouška v mé sestře .

prostě a jednoduše zbožnuju tvůj styl psaní a trochu ti závidím tvoji bohatou fantazii

62)  jenka (03.02.2011 00:16)

Úžasný. Taky mě trochu mrzí, že je konec, ale myslím, že je to skvělé načasování. A líbí se mi, že ani při poslední kapitole a epilogu jsi neztratila svůj osobitý humor a nesklouzla k přeslazenému. Tuhle povídku budu prostě navždycky milovat.

Abera

61)  Abera (03.02.2011 00:01)

Dokonalý škoda, že už je poslední, ale bylo to úžasný

60)  kamčí (02.02.2011 23:40)

tak hlásím dočteno po druhé fń (opět)
co dodat? Asi, že jsem to určitě nečetla naposledy.

A taky, že tě shledávám naprosto skvělou a dokonale nejdokonalejší a...fň...

tessa

59)  tessa (02.02.2011 23:21)

Po dočtení této kapitolky jsem zjistila, že už žádná není. Mám proto takou tu melancholickou náladu. Budou mi chybět všichni hrdinové tohoto krásného veledílka.

Konec celé povídky a s ním i epilog byl naprosto nádherný. Nedovedu si představit, jiný konec, než ten, který si nám nabídla. Opravdu nelituji toho stráveného času nad touto povídkou.

Měla bych takový menší nápad. Nemáš v plánu udělat třeba II. řadu??? Nebo nějaký úžasný nápad, kterým nás potěšíš (něco na tento způsob?). Jinak celá povídka by si zasloužila jistě i knižní vydání. A (pokud) by byla, tak si jí určitě koupím.

Za celou povídku opravdu moc děkuji...

58)  hellokitty (02.02.2011 23:00)

skvelý záver úžasnej poviedky... ja dobré že Bella má ešte svoju hrdosť a nebehá za edwardom ako c iných poviedka...dúfam že už vymýšlaš niečo nové

Bye

57)  Bye (02.02.2011 22:46)

Tak musím s potěšením konstatovat, že to těm dvěma tvrdohlavcům nádherně klape Pořád je tam ten vzdor a boj, ale nakonec se vždycky sejdou v půli cesty
Ehm, Karolko, ta jejich knoflíková válka... tak nevinná a přesto... bylo v ní ÚPLNĚ VŠECHNO! Nejkrásnější tulení, co jsem kdy četla!
Uf, jsem šťastná, žes Belle společně s Donovanem a Edwardem nadělila ještě dědu Charlieho. Protože ten smutný a zoufale titěrný nákuk do minulosti, v podobě Dagrossových dvou holých vět a mámina jediného zápisku v denníku, by porazil i slona...
Epilog... co k tomu dodat? Dostalas mě. Pěkně jsi mě provlekla tou tvou centrifugou, abys mě po dvaadvaceti dnech, celou rozesmátou, bolavou a zežvaněnou vyklopila na stejným místě, na kterým jsi mě nabrala. Teď tu stojím (sotva), sama, trochu překvapeně koukám na tvý vzdalující se koncový světla, nade mnou poblikává pouliční lampa, všude je takovej divnej klid.
Jěště chvilku se pochechtávám, jsem trochu "dizzy", pak už se jenom usmívám.
"Počkej!" zavolám, ale Ty už jsi pryč. A Zoom s panem Dokonalým taky, povzdechnu si.
Ale už teď vím, že se pro mě zase zastavíš, až vyrazíš na další cestu. A to je sakra dobrej pocit!

MisaBells

56)  MisaBells (02.02.2011 22:44)

Karolko, hrozně dlouho zvažuju, co bych ti napsala, abych to shrnula a můj komentář nepřekročil triple drabble a hlavně - byl originální, jenže to při produkci komentů u tvých povídek, nejde. Jediné, co se mi vkradlo do hlavy, byla básnička z filmu 10 důvodů, proč tě nenávidím, a její závěr. Nejvíc nenávidím to, že tě vůbec, ale vůbec neumím nenávidět. A tak se k tomu přikláním. Pro vysvětlení: Když jsi stála ve frontě na talent, byla jsi tak moc hamižná, že jsi ostatním nenechala ani třetinu z toho, co jsi dostala. Potvoro! Ale jelikož si to všechno mohu číst a áchat nad tím, protože si to nenecháváš pro sebe, tak tě zbožňuju! Děkuju za další originální kapitolovku, úžasné a neopakovatelné scény a skvostnou zápletku.
P.S.: Někdy bys mi ale kousek toho talentu půjčit mohla! Prosím. Jen ždibíček

Michangela

55)  Michangela (02.02.2011 22:12)


Děkuji za krásný zážitek!

Jesska

54)  Jesska (02.02.2011 21:45)

Musím říct, že to uteklo jak voda. Sotva se stačím vzpamatovat, už to zase všechno končí... ale že to byl teda konec! Aaaah, bude mi to chybět. Ale svým způsobem jsem ráda, protože to dopadlo skvěle (teda ten Epilog:)... jsem hrozně moc šťastná, že se nakonec s Charliem začali vídat) a taky se moc těším na tvou novou budoucí, určitě dokonalou tvorbu.
Teď mi úplně došla slovní zásoba... ale myslím, že všechno podstatné jsem prostě už řekla. Byla to nádherná, originální, nápaditá a samozřejmě nezapomenutelná povídka.
Děkuji Ti

53)   (02.02.2011 21:28)

Karolíííí...
Prečítané . Bohužiaľ ráno treba extra skoro vstávať→čiže Jaruška už musí čím skôr do postele, takže citové výlevy až zajtra

Eunta

52)  Eunta (02.02.2011 21:23)

Zoom zoom zoom... boom boom booom... jsem nadšená a neskutečně jsi mě pobavila, jsem emočně naprosto vycuclá, nabitá, a vše prostě dokupy... skvělé čtení a hltala jsem jedno slovo na druhým, jedno za druhým a druhé za třetím a najednou jsem zjistila, že je konec... tato povídka byla naprosto jedinečná a zůstane mi v paměti hodně dlouho.
Karolko, obdivuji tvůj talent, tvoje odhodlání, tvoji rychlost, tvůj styl a prostě vše... jsi prostě dokonalá... nic jiného se na to říct nedá...
Děkuji za krásně strávené odpoledne se ZOOM a těším se tvoji další tvorbu a smekám, protože ty jsi spisovatelka s velkým S...

51)  Tru (02.02.2011 20:42)

22 kapitol
22 krásných večerů a občas i rán
chvilky napětí a stachu, vzteku, poblouznění a snění, doufání a nechápání, rozhřešení a radost, smích až bolí bříško.... to je pro mě Zoom
Díky

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek