02.02.2011 [14:26], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 150×, zobrazeno 20313×

Tohle okýnko je takový můj strašák. Perex k poslední kapitole. Co napsat, aby to neznělo pateticky a zároveň vyjádřilo, co teď prožívám. Pochybuju, že to jde. A protože ty pocity jsou příliš silné, budu raději patetická.

Díky Donovane, bez tebe by to nešlo. Díky Zoom, Edwarde, mám vás moc ráda.

A to nejdůležitější: Všem věrným čtenářkám a komentátorkám. Z lásky. Vaše Karolka

22) Návrat Isabelly Swanové aneb Kruh se uzavírá

„Ne!!! Nedokážu pochopit, že po mně něco takovýho vůbec můžete chtít!“

Stála jsem uprostřed kuchyně, nadskakovala vzteky a byla připravená se hádat do krve. Už zase jsem rychleji jednala, než myslela a tentokrát i věděla, že to je špatně. I to, že tenhle boj je předem prohraný. Byla jsem strašně smutná, ale místo, abych brečela, jsem na všechny kolem ječela. Na všechny vlastně ne. Kromě Edwarda a Donovana všichni utekli.

„Když se nad tím v klidu zamyslíš, určitě uznáš, že to jinak nejde,“ pokračoval Edward. Tentokrát se celkem držel. Mluvil klidně a věcně, což mě vytáčelo ještě víc.

„Trvalo deset let, než jsem ho našla! A ty mi teď říkáš, že mám čekat dalších osm, než za ním pojedu? A kam se ztratilo: odvezu tě i za tvým dědou, když budeš chtít?!“

Mračil se a mlčel. Donovan z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív a teď velmi uvěřitelně předstíral, že vaří.

Chtěla jsem, aby se se mnou ještě chvíli hádali. Ještě aspoň pět minut mít pocit, že na tom můžu něco změnit. Ale Edward už neřekl ani slovo a jeho výraz jasně říkal, že teď je čas brečet, a že bude u mě přesně ve chvíli, kdy složím zbraně. Poslechla jsem.

Zlomeně jsem si kecla na židli, položila ruce na stůl, na ně hlavu a rozbrečela se.

Vzápětí už jsem mu seděla na klíně a štkala mu do vlasů.

„Nemůžeš tam přijít deset let po Isabellině zmizení a říct, že jsi její osmnáctiletá dcera,“ říkal tiše a hladil mě po zádech. „Jestli chceš, tak tam zajedeme. Klidně třeba hned. Ale jen se na něj podíváš, jak vypadá. Mluvit s ním zatím nemůžeme.“

Proudy slz se nedaly zastavit. Ta situace mi přišla tak nespravedlivá a blbě načasovaná! Teď už přece všechno mělo být jen krásný! Navždycky!

„Třeba by to rozdejchal,“ zkoušela jsem to ještě.

„Nebo by ho kleplo,“ odporoval Edward. „Navíc, lidi by o nás prostě neměli vědět.“

Měl pravdu. Celou dobu jsem to věděla. Smířit se s tím ale byla druhá věc.

„Pojď, uděláme si hezkej večer,“ navrhnul a pořád ještě plačící mě nesl do našeho pokoje.

„Hezkej večer?“ zeptala jsem se a hlasitě se vysmrkala.

„Jasně. Můžeš si vybrat. Nějakej pěknej film? Výlet do lesa? Mě?“

Do schodů stoupal pomalu. Když jsem se na něj podívala, ruce kolem jeho krku, pochopila jsem, že on právě teď na televizní večer ani lov kočkovitých šelem nemyslí.

„Hm,“ začala jsem trochu stydlivě a dívala se raději na jeho rameno. „Mně se do lesa moc nechce.“

Políbil mě.

„Takže ten film?“

Už jsme vystoupali až do patra a stejně zvolna pokračovali chodbou.

„Já… asi se nechci koukat na film. Jsem teď strašně smutná. Asi se potřebuju trochu tulit.“ Po očku jsem se na něj podívala. To, co jsem viděla v jeho očích, v kombinaci s tím úsměvem, mě donutilo znovu sklopit oči.

„Takže se budeme tulit,“ prohlásil spokojeně. Loktem otevřel dveře a nesl mě k široké barokní posteli. Nepustil mě, ani když si se mnou lehal. Držel mě v náručí a šimral na ruce. Uběhlo asi pět minut.

„A dál?“ ptala jsem se nesměle.

Rozesmál se.

„Myslel jsem, že ses chtěla tulit.“

Zamračila jsem se a pak s bušícím srdcem vyprostila jednu ruku, do této chvíle uvězněnou mezi námi, a položila mu ji na tvář.

„Buď na mě hodnej, jo? Klepu se jako osika.“

Zvážněl, ale úsměv jeho tvář neopustil. Natočil hlavu a políbil mě do dlaně.

„Já vím, cítím to.“

Pak se konečně přitiskl ještě blíž a líbal mě. Polehoučku, pomalu, jako by rozdělával oheň a nebyl si jistý, že ho foukáním spíš neuhasí.

Můj původně nervózní třas přešel do dychtivého chvění. Napětí opadalo, svaly se uvolňovaly, vláčněly. Když jsem pod vlivem asi páté vlny horka zavzdychala, plynule se nade mě přetočil. Hladila jsem jeho záda a zkoumala každý sval. S ubývající plachostí jsem si troufla povytáhnout mu triko a odhalit kus zad. Dotkla jsem se jeho kůže. Obavu z toho, že jsem strašně neohrabaná, okamžitě rozptýlil, protože reagoval spokojeným zamručením a vzápětí si ho přetáhl přes hlavu.

Srdce mi divoce bušilo, když se znovu skláněl a já se rozechvěle dotkla jeho nahých ramen. Bylo to fascinující. Přejela jsem zlehka po klíčních kostech až ke krku a vstřebávala všechny ty pocity, které to ve mně vyvolávalo. Ještě chvíli zůstal nehybný, opřený o lokty, pak se ale vrátil ke mně, k mým rtům, a pokračoval s mnohem větší razancí. Přestala jsem přemýšlet, co bych měla dělat. Stačilo se ho dotýkat, kamkoli jsem dosáhla.

„Takže… kdepak jsem to minule skončil?“ S předstíraným zamyšlením položil ukazovák na vrchní knoflíček mé blůzky. „Jeden…“

Jemně sjel o kousek níž.

„Dva…“

Pokračoval až ke třetímu.

„Tři…“

Zadýchaně a trochu poplašeně jsem sledovala, že se ještě nehodlá zastavit.

„Čtyři?“ zeptal se tiše a podíval se na mě, jako by žádal o dovolení. A asi to tak opravdu myslel, protože dokud jsem nepřikývla, bříško jeho prstu neopustilo plochu knoflíku.

Jakmile jsem to ale dovolila, rozepnul je a na čísle čtyři si dal opravdu záležet. Jeho ruka pak stejnou trasu zopakovala, tentokrát na holé kůži, od shora až k číslu pět, s drobným nadskočením přes kytičku spojující košíčky podprsenky. A do třetice už rty.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem lapala po dechu a pod jeho zatím stále ještě nevinnými doteky se zalykala.

„Mám pro tebe návrh,“ šeptal mi do toho teď už velmi hlubokého výstřihu, zatímco ho při každé cestě nahoru a dolů rozšiřoval. „Každý den jeden, souhlasíš?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Moje představy získané všemi těmi nechutnými vzory odkoukanými v dětství, se s něčím takovým úplně míjely. Možná proto jsem se i přesto, jak neskutečně krásně se mě dotýkal, nedokázala úplně uvolnit a nějak víc na něj reagovat.

„Chci, aby ses těšila. Aby sis byla naprosto jistá.“ Hned na to se ale jeho oči zastavily nad pátým knoflíčkem a dívaly se na něj hodně vyčítavě.

„Dobře,“ vydechla jsem, když jeho nepropustnost začal zkoušet nosem. Za odměnu jsem dostala polibek na kytičku.

„Ale kdyby mi náhodou časem připadalo, že…“ zajíkla jsem se, „…že už se třeba těším dost, tak můžeme třeba zvládnout i dva najednou,“ navrhla jsem.

Místo odpovědi překonal dálnici od pětky k jedničce v rekordním čase a vzápětí přeskočil až vzhůru. Nepatrný odraz na bradě a zastavil se až na ústech.

Nikdy bych nevěřila, že se dá několik hodin strávit dech beroucím mapováním třiceti centimetrů.

+++++

Pár dní jsem váhala. Bála jsem se, že vidět Charlieho Swana na živo a nesmět s ním promluvit, bude příliš silný kalibr. Nakonec jsem to ale nevydržela a poprosila Edwarda, aby tam se mnou zajel. Raději v noci. Auto jsme nechali ve Fairholmu a zbývajících padesát kilometrů lesem běželi.

Dům policejního náčelníka stál na kraji města, přímo na hranicích lesa. Dlouhé minuty jsem jen stála mezi stromy a bez ohledu na déšť sledovala v šeru utopenou stavbu. Stačilo přijít k zápraží, postavit se vedle služebního vozu, a i přes šumění padající vody jsem slyšela pomalý tlukot srdce a hluboké oddechování. Aniž jsem odtrhla pohled od vchodových dveří, zatápala jsem po Edwardově ruce. Pevně mě stiskl.

„Chci se podívat dovnitř,“ zašeptala jsem.

Zaváhal. Otočila jsem se k němu a zopakovala to ze vzdálenosti pouhých centimetrů.

„Chci se podívat dovnitř!“

Povzdychnul si, pohladil mě po tváří a pak vyběhl po zdi k pootevřenému oknu v patře. Protáhl se dovnitř a otevřel ho dokořán. Couvla jsem, abych se mohla trochu rozeběhnout a vyšplhala jsem se za ním.

„Šikovná,“ bručel pochvalně. Měla jsem chuť se ho zeptat, co čekal. Ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Stáli jsme v malé koupelně. Pračka, sušička, sprchový kout a umyvadlo. Nic víc. Vdechovala jsem vůni toho domu a snažila se oddělit mokrý pach lesa vnikající sem zvenčí. Pak jsem si dodala odvahy a vykročila ke dveřím.

Krátká chodba vedoucí k dřevěnému schodišti a dvoje dveře. Za jedněmi z nich jsem zřetelně slyšela tátu Isabelly Swanové. Zaváhala jsem a po krátkém přemýšlení zamířila k těm druhým. Při otvírání zavrzala klika. Zůstala jsem stát, zkamenělá strachem a poslouchala, jak se pan Swan neklidně zavrtěl. Pokračovat jsem se odvážila, až když se jeho dech zase vrátil do původního pozvolného rytmu.

Ohlédla jsem se na Edwarda. Stál kousek za mnou, uvolněně, přesto bylo vidět, že je ve střehu. Kývnul hlavou, aby mě povzbudil.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co tam najdu a už vůbec jsem na to nemohla být připravená. Možná proto mě to tam táhlo víc, než do vedlejší ložnice. Jako bych vešla do pokoje, který stále někdo obývá. Nebýt zatuchlého vzduchu a absence lidského pachu, musela bych si myslet, že tam někdo žije. Na stole hromádka knih, přes židli přehozené pyžamo. Ustlaná postel s vybledlým povlečením. Působila dojmem, že jen čeká, až si do ní někdo lehne. Dotkla jsem se knihy, která ležela úplně navrchu, a setřela silnou vrstvu prachu. Shakespeare. Pak jsem sebrala stojací kalendář s deset let starým letopočtem nastavený na první týden v červenci. Sobota – vyžehlit Charliemu košile a nakoupit konzervy. Neděle – odjezd do Seattlu. Rozbušilo se mi srdce. Otočila jsem na pár následujících týdnů a všude jsem četla drobným neuspořádaným písmem: stáž Seattle. Dala se do mě zima. Rukama jsem si objala ramena a polykala slzy, které mi zatím ještě nevytekly z očí, ale do krku už pronikly.

K mým pažím se přidaly ty Edwardovy a pevně mě sevřely.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a preventivně mě políbil na spánek.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

„Pro dnešek toho asi bylo až dost.“

Vrátili jsme se stejnou cestou a domů dorazili ještě před svítáním. Nedokázala bych pojmenovat ty pocity, které jsem prožívala, ale už ve chvíli, kdy jsem usínala s Edwardovým uklidňujícím dechem za krkem, jsem věděla, že se tam co nejdřív zase vrátím.

EPILOG

Přeskočila jsem na protější střechu a okamžitě si lehla na břicho. Foťák jsem bezpečně držela nad hlavou. Se zatajeným dechem jsem nahlédla přes okraj a zjistila, že jsem přišla na poslední chvíli. Jeff Grainy, po zmizení Dagrossova gangu nový král seattleského podsvětí, se právě vyhrabal ze svého Porsche a vykročil vstříc svému budoucímu obchodnímu partnerovi, ruskému imigrantovi s přiléhavou přezdívkou Smrtihlav. Z dnešního focení nebude žádný důkazní materiál, ale až dojde k maléru, a s pověstí těch dvou se o tom nedalo pochybovat, bude se fotka dokazující jejich spojení hodit. Namířila jsem dělo dolů a se zatajeným dechem čekala. Po zablesknutí se budu muset rychle klidit. Edwardovy jsem slíbila, že už žádný frajeřinky dělat nebudu. A dodržuju to. Většinou.

Pánové se právě zastavili a beze slova na sebe kývli, když mi foťák najednou zmizel z rukou a než jsem stihla leknutím vykřiknout, velká dlaň mi zacpala ústa. Následoval bleskový přesun vzduchem, přeskok o tři střechy dál a přetočení na záda. Sedl si na mě a konečně mi pustil pusu.

„Můžeš mi vysvětlit co tady děláš?!“ Mračil se. Foťák mi strhnul z krku a opatrně ho položil stranou. Posledně mi ho totiž rozbil a vzhledem k mé následné reakci si to nejspíš nechtěl zopakovat.

„Co asi? Ležím na zemi přišpendlená nakrknutým upírem. Nic novýho!“

Šťouchla jsem do něj, ale samozřejmě jsem s ním nepohnula. Jen jsem se vysloužila pevnější sevření a ruce znehybněné za hlavou.

„Dnes v noci jsi ale měla hlídat ty?! Teď mi řekni, kdo je s dětma?!“

„Čekala jsem až usnou a pak je nechala Donovanovi,“ odsekla jsem. „A možná sis nevšim, ale klukům táhne na dvanáct. Už je v noci nechodím přebalovat, ani nepláčou, že chtějí pití.“

Díval se na mě trochu zaraženě.

„Ale dohodli jsme se,“ zkusil to ještě. „Fotíš jen o víkendech.“

„Před lety,“ zaúpěla jsem netrpělivě.

Teď vypadal vyloženě překvapeně.

„Nějak to uteklo,“ řekl spíš sám pro sebe.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasila jsem už smířlivěji.

Zkoumavě se na mě zadíval. Pak mi z čela odhrnul pramen dlouhých vlasů a sklonil se níž.

„Občas zapomínám, že už jste žena středního věku, paní Cullenová. Vypadáte pořád na osmnáct.“

Tímhle tónem mě vždycky dostal. A nezáleželo na tom, kolik let už uplynulo. Stačil jediný pohled a všechno kromě něj šlo stranou. Patřila jsem mu. Bezvýhradně.

Usmála jsem se. Vstal a vytáhl mě na nohy. Pak mě vzal za ruku, jako by ji chtěl políbit, ale místo toho se zadíval na zlatý kroužek navlečený na nepatrně zakřiveném prsteníčku. Ten prst jako jediný nesrostl úplně správně a já už nechtěla znovu podstoupit pokus o nápravu. Možná jsem svým způsobem chtěla, aby tak zůstal. Bylo to pro mě důležité.

Dotkl se rty přesně toho místa, jako by myslel na totéž.

„Co kdybych zítra odvezl kluky do Forks? Charlie bude určitě šťastnej. A my…“ Objal mě a přitáhl těsně k sobě. Majetnicky jsem přejela rukama po jeho zádech a zastavila se až na kožených kalhotách. Spokojeně jsem vzdychla a vytáhla se na špičky. Aby věděl, že v tomhle se naprosto shodneme.

KONEC

A preventivně, ať nám není tak smutno: Zoom, Zoom, Zoom... :)

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

130)  Karolka (09.08.2011 22:59)

Děkuju, Bree.

128)  Karolka (08.08.2011 20:32)

Moc děkuju, zuzko, potěšení je na mé straně.

127)  zuzka88 (08.08.2011 20:15)

Opět kožený kalhoty
Nádherný závěr nádherné povídky. Bylo to dokonalé. Jsem moc ráda, že jsem si mohla přečíst další tvé dílo. Děkuji, že nás neustále obohacuješ tak úžasnými příběhy

126)  Karolka (08.08.2011 18:21)

Ahoj Kim. Jsem strašně moc ráda, že se ti Zoom líbila. Já si ji při psaní taky moc užila. Děkuju!
Kamci: I ty, Brute? Nezapomněla jsem na ni! Ale mám takový nápad na změny v ději a potřebuju je nechat uzrát. Já vím, trvá mi to... A děkuju.
Petronka91: Moc děkuju.

125)  Kim (08.08.2011 18:17)

Karolko, ty jsi vážně paní spisovatelka!!!
Ať si přečtu buď tu nebo tu povídku od tebe... je to zážitek!!!
ZOOM bylo prostě briliantní dílko!! Nejvíce mě dostal Donovan - takovýho sluhu/přítele bych brala všema deseti... No a Edward?? To ho prostě miluju, není to nic nového, ale je to tak. Prostě ta představa jeho... ehm, pozadí v kožených kalhotách mě bude do provázet hooodně dlouho!!

124)  Kamci (09.07.2011 17:44)

tak jsem neodolala a znovu si přečetla ZOOM, je to prostě nádhera, díky díky díky
mimochodem, ten plán na knižní podobu platí???eye*

122)  Lipi4 (16.05.2011 16:06)

Neboj, ty mám vždyť už vydržely půlku marathonu

121)  Karolka (16.05.2011 14:42)

Děkuju, Lipinko. Hlavně, jestli máš dobré běžecké boty.

120)  Lipi4 (16.05.2011 14:06)

Karolko , po menší pauze (nebyl čas) se vracím do Karolka marathonu . Jako další kilometry bylo zvoleno ZOOM a já jako běžec/čtenář nemám slov, jelikož jediné co mohu dodat je fascinující , dokonalé , jedinečné , krásné , úžasné , geniální dílko , které by se dalo označit minimálně kopou dalších přídávným jmen, co by jakoliv oslavovaly či jinak blahořečily této povídce

119)  eElis (26.04.2011 23:36)

Karolko, já vím, že mi to trvalo než jsem dočetla ZOOM, ale komp si postavil hlavu a známej, co mi ho měl dát do kupy pořád sliboval a sliboval, až nakonec jsem ho vyměnila za novej.
Teď k ZOOM, co k tomu mohu říct jiného než jen to, že je to prostě BOMBA! Celé jsem si to hezky přečetla od začátku, abych si to náležitě vychutnala, je to prostě fenomenální dílko, ale také nic jiného od Tebe očekávat se ani nedá!!! Každá Tvá tvorba mě chytne za srdce, je to prostě naprosto dokonalá!!!

P.S. Zrcadla už mají svoje místečké v mojí knihovně a musím říct, že se tam moc hezky vyjímají!!! Jen škoda, že je ta autogramiáda až v Brně, jinak bych totiž určitě dorazila. Tak si ji hezky užij a doufám, že se brzo objeví něco od Tebe zase v knižní podobě.

118)  Karolka (12.04.2011 20:17)

miamam: Děkuju! Jsem moc ráda, že sis to tak užila.

117)  miamam (12.04.2011 20:10)

Skvělá povídka! Ještě že jsem na TEBE narazila - vlastně díky MisaBells Klaním se před tvým vypravěčským uměním!

116)  Lia (17.03.2011 01:18)

tenhle pocit jsem už zažila a ty jsi jeho definici vystihla, co nejlépe to šlo je úžasné, jak dokážeš pracovat se slovy, aby pak dohromady tvořili tak úžasné věty ráda jsem ti dodávala odvahu při tak náročném psaní, kdy každý chtěl hned další kapitolku(samozdřejmě i já), ale ty píšeš prostě tak neuvěřitelně senzačně a poutavě jak nejvíc to jde takže to musí napnout prostě každého

115)  Karolka (27.02.2011 12:57)

Jů, Lio, znáš ten stav, kdy jen sedíš, culíš se, v hrudníku se ti hromadí napětí, jako kdyby se srdce najednou ocitlo v nějakém mnohem menším prostoru, a tahle prapodivná kombinace ve výsledku způsobuje, že se cítíš strašně šťastná? Tak to mám teď já, díky tobě. Nebudu tu rozvádět, jaký vztah mají autoři ke svým povídkám, to víš nejlíp sama. Předstírat, že bych byla stejně spokojená, kdybych se vypsala do takřka bezedných útrob mého počítače a nikdo to po mně nečetl, by byla nehorázná lež.
Takže - fuj to jsem se ale rozepsala - moc moc MOC ti děkuju!

114)  Lioness (27.02.2011 12:46)

Karolko, zlatíčko, přichází čas na omluvu. Pamatuješ tu mou předešlou o Tvé rychlosti? Tak tu si přečti ještě jednou. Ale hlavně... Byla jsem po nějaký čas absolutně ztracená ve světě Harryho Pottera a jeho fanfiction. Prostě jsem měla náladu na něco krutého a méně romantického, než je Twilight ff. Ale jsem zpět a zase jsem tak naměkko, že ta vajíčka, co jsem je měla k snídani, by se měla stydět.
Samozřejmě, během čtení jsem měl hodně keců. Strašně moc poznámek. Hodně bezhlesých výkřiků. Ale tak nějak se průběhem času někam vypařili a mě zbyl jen obrovský obdiv k Tobě a téhle povídce.
Byla krásná a strašlivě napínavá. Což mě přivádí k tomu, že Dagross byl fascinující postavou.
Á... Dřív, než na něj zapoměnu (no dobrá, na NĚJ bych nezapomněla, jen ho chci narvat na přední příčky žebříčku výčtů), musím si áchnout a vykřiknout: DONOVAN! Jo, jsem šestnáctiletý úchyl, který se platonicky zamiloval do několikasetletého majordoma.
ZOOM... Tu znělku jsem vypnula po dvaceti vteřinách a pevně doufala, že ji už nikdy NIKDY neuslyším, což je hodně pravděpodobné, žejo?!
ZOOM... Ta postava je skvělá, ale Edward ji pro mě jednoduše přeskočil. Ať už kůži nemám ráda jakkoliv moc.
Esme! Byla úžasná a ta líbací scéna... V té chvíli jsem si prostě nebyla ochotná připustit, že by byla mrchou. A nebyla, naštěstí.
Dvě děti! Klucí! Jéžiš. Představa ZOOM jako matky je... vtipná. A představa "kožených kalhot" jako otce ještě vtipnější. Sorry, guys.
Takže, pár výkřiků do tmy: Páni! Úžasné! Perfektní!
Nakonec tu mám malý seznam: Lara Croft, Ztracené iluze... originalita.

113)  Karolka (13.02.2011 00:28)

HMR: Tak teď jsi mě fakt dostala. Statistikou i komentářem. Co říct? Cítím to stejně. Děkuju.

112)  HMR (13.02.2011 00:18)

Takže, abych dostála svému slibu - celkové skóre pro tuhle povídku je /ke 0:00 - 13.2.2001/ 1 776 komentářů a 20 227 zobazení!!!
A teď já: miluji tenhle svět, miluji fantasy a nezáleží, jestli jsou v ní upíři, vlci, čarodějové nebo draci. Je mi tady dobře. Moc dobře. Ano, přiznávám, že je to utíkání od reality, ale popravdě, ono vážně není o co stát, většinou. Právě teď tady vzdychám nad tímhle dílkem, a nejenom nad ním, a napadá mne, jako už tolikrát, jak je možné, že v našich povídkách dosahuje homo sapiens takových výšin, dokážeme stvořit tak "dokonalé" postavy, a ve skutečném životě nás míjejí jedinci, které bych i srovnáním s homo neanderthalensis vyzdvihla vysoko nad jejich úroveň. Promiň, jsem smutná. Srážka s blbcem je hrozná, ale s hulvátem? Bezmoc mě ničí. Vážně je dobře, že nemám žádné nadpřirozené schopnosti, využila bych je. Rozhodně bych je využila. Raději se vrátím k některé tvé povídce a spravím si náladu. Těším se na tvé další nápady a slibuju, že si technické poznámky nechám pro sebe. Děkuji!

111)  Bosorka (10.02.2011 15:31)

Hip, hip Karolka! Hip, hip Karolka Hip, hip Karolka

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »