Sekce

Galerie

02.02.2011 [14:26], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 150×, zobrazeno 20311×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Tohle okýnko je takový můj strašák. Perex k poslední kapitole. Co napsat, aby to neznělo pateticky a zároveň vyjádřilo, co teď prožívám. Pochybuju, že to jde. A protože ty pocity jsou příliš silné, budu raději patetická.

Díky Donovane, bez tebe by to nešlo. Díky Zoom, Edwarde, mám vás moc ráda.

A to nejdůležitější: Všem věrným čtenářkám a komentátorkám. Z lásky. Vaše Karolka

22) Návrat Isabelly Swanové aneb Kruh se uzavírá

 

„Ne!!! Nedokážu pochopit, že po mně něco takovýho vůbec můžete chtít!“

Stála jsem uprostřed kuchyně, nadskakovala vzteky a byla připravená se hádat do krve. Už zase jsem rychleji jednala, než myslela a tentokrát i věděla, že to je špatně. I to, že tenhle boj je předem prohraný. Byla jsem strašně smutná, ale místo, abych brečela, jsem na všechny kolem ječela. Na všechny vlastně ne. Kromě Edwarda a Donovana všichni utekli.

„Když se nad tím v klidu zamyslíš, určitě uznáš, že to jinak nejde,“ pokračoval Edward. Tentokrát se celkem držel. Mluvil klidně a věcně, což mě vytáčelo ještě víc.

„Trvalo deset let, než jsem ho našla! A ty mi teď říkáš, že mám čekat dalších osm, než za ním pojedu? A kam se ztratilo: odvezu tě i za tvým dědou, když budeš chtít?!“

Mračil se a mlčel. Donovan z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív a teď velmi uvěřitelně předstíral, že vaří.

Chtěla jsem, aby se se mnou ještě chvíli hádali. Ještě aspoň pět minut mít pocit, že na tom můžu něco změnit. Ale Edward už neřekl ani slovo a jeho výraz jasně říkal, že teď je čas brečet, a že bude u mě přesně ve chvíli, kdy složím zbraně. Poslechla jsem.

Zlomeně jsem si kecla na židli, položila ruce na stůl, na ně hlavu a rozbrečela se.

Vzápětí už jsem mu seděla na klíně a štkala mu do vlasů.

„Nemůžeš tam přijít deset let po Isabellině zmizení a říct, že jsi její osmnáctiletá dcera,“ říkal tiše a hladil mě po zádech. „Jestli chceš, tak tam zajedeme. Klidně třeba hned. Ale jen se na něj podíváš, jak vypadá. Mluvit s ním zatím nemůžeme.“

Proudy slz se nedaly zastavit. Ta situace mi přišla tak nespravedlivá a blbě načasovaná! Teď už přece všechno mělo být jen krásný! Navždycky!

„Třeba by to rozdejchal,“ zkoušela jsem to ještě.

„Nebo by ho kleplo,“ odporoval Edward. „Navíc, lidi by o nás prostě neměli vědět.“

Měl pravdu. Celou dobu jsem to věděla. Smířit se s tím ale byla druhá věc.

„Pojď, uděláme si hezkej večer,“ navrhnul a pořád ještě plačící mě nesl do našeho pokoje.

„Hezkej večer?“ zeptala jsem se a hlasitě se vysmrkala.

„Jasně. Můžeš si vybrat. Nějakej pěknej film? Výlet do lesa? Mě?“

Do schodů stoupal pomalu. Když jsem se na něj podívala, ruce kolem jeho krku, pochopila jsem, že on právě teď na televizní večer ani lov kočkovitých šelem nemyslí.

„Hm,“ začala jsem trochu stydlivě a dívala se raději na jeho rameno. „Mně se do lesa moc nechce.“

Políbil mě.

„Takže ten film?“

Už jsme vystoupali až do patra a stejně zvolna pokračovali chodbou.

„Já… asi se nechci koukat na film. Jsem teď strašně smutná. Asi se potřebuju trochu tulit.“ Po očku jsem se na něj podívala. To, co jsem viděla v jeho očích, v kombinaci s tím úsměvem, mě donutilo znovu sklopit oči.

„Takže se budeme tulit,“ prohlásil spokojeně. Loktem otevřel dveře a nesl mě k široké barokní posteli. Nepustil mě, ani když si se mnou lehal. Držel mě v náručí a šimral na ruce. Uběhlo asi pět minut.

„A dál?“ ptala jsem se nesměle.

Rozesmál se.

„Myslel jsem, že ses chtěla tulit.“

Zamračila jsem se a pak s bušícím srdcem vyprostila jednu ruku, do této chvíle uvězněnou mezi námi, a položila mu ji na tvář.

„Buď na mě hodnej, jo? Klepu se jako osika.“

Zvážněl, ale úsměv jeho tvář neopustil. Natočil hlavu a políbil mě do dlaně.

„Já vím, cítím to.“

Pak se konečně přitiskl ještě blíž a líbal mě. Polehoučku, pomalu, jako by rozdělával oheň a nebyl si jistý, že ho foukáním spíš neuhasí.

Můj původně nervózní třas přešel do dychtivého chvění. Napětí opadalo, svaly se uvolňovaly, vláčněly. Když jsem pod vlivem asi páté vlny horka zavzdychala, plynule se nade mě přetočil. Hladila jsem jeho záda a zkoumala každý sval. S ubývající plachostí jsem si troufla povytáhnout mu triko a odhalit kus zad. Dotkla jsem se jeho kůže. Obavu z toho, že jsem strašně neohrabaná, okamžitě rozptýlil, protože reagoval spokojeným zamručením a vzápětí si ho přetáhl přes hlavu.

Srdce mi divoce bušilo, když se znovu skláněl a já se rozechvěle dotkla jeho nahých ramen. Bylo to fascinující. Přejela jsem zlehka po klíčních kostech až ke krku a vstřebávala všechny ty pocity, které to ve mně vyvolávalo. Ještě chvíli zůstal nehybný, opřený o lokty, pak se ale vrátil ke mně, k mým rtům, a pokračoval s mnohem větší razancí. Přestala jsem přemýšlet, co bych měla dělat. Stačilo se ho dotýkat, kamkoli jsem dosáhla.

„Takže… kdepak jsem to minule skončil?“ S předstíraným zamyšlením položil ukazovák na vrchní knoflíček mé blůzky. „Jeden…“

Jemně sjel o kousek níž.

„Dva…“

Pokračoval až ke třetímu.

„Tři…“

Zadýchaně a trochu poplašeně jsem sledovala, že se ještě nehodlá zastavit.

„Čtyři?“ zeptal se tiše a podíval se na mě, jako by žádal o dovolení. A asi to tak opravdu myslel, protože dokud jsem nepřikývla, bříško jeho prstu neopustilo plochu knoflíku.

Jakmile jsem to ale dovolila, rozepnul je a na čísle čtyři si dal opravdu záležet. Jeho ruka pak stejnou trasu zopakovala, tentokrát na holé kůži, od shora až k číslu pět, s drobným nadskočením přes kytičku spojující košíčky podprsenky. A do třetice už rty.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem lapala po dechu a pod jeho zatím stále ještě nevinnými doteky se zalykala.

„Mám pro tebe návrh,“ šeptal mi do toho teď už velmi hlubokého výstřihu, zatímco ho při každé cestě nahoru a dolů rozšiřoval. „Každý den jeden, souhlasíš?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Moje představy získané všemi těmi nechutnými vzory odkoukanými v dětství, se s něčím takovým úplně míjely. Možná proto jsem se i přesto, jak neskutečně krásně se mě dotýkal, nedokázala úplně uvolnit a nějak víc na něj reagovat.

„Chci, aby ses těšila. Aby sis byla naprosto jistá.“ Hned na to se ale jeho oči zastavily nad pátým knoflíčkem a dívaly se na něj hodně vyčítavě.

„Dobře,“ vydechla jsem, když jeho nepropustnost začal zkoušet nosem. Za odměnu jsem dostala polibek na kytičku.

„Ale kdyby mi náhodou časem připadalo, že…“ zajíkla jsem se, „…že už se třeba těším dost, tak můžeme třeba zvládnout i dva najednou,“ navrhla jsem.

Místo odpovědi překonal dálnici od pětky k jedničce v rekordním čase a vzápětí přeskočil až vzhůru. Nepatrný odraz na bradě a zastavil se až na ústech.

Nikdy bych nevěřila, že se dá několik hodin strávit dech beroucím mapováním třiceti centimetrů.

 

+++++

 

Pár dní jsem váhala. Bála jsem se, že vidět Charlieho Swana na živo a nesmět s ním promluvit, bude příliš silný kalibr. Nakonec jsem to ale nevydržela a poprosila Edwarda, aby tam se mnou zajel. Raději v noci. Auto jsme nechali ve Fairholmu a zbývajících padesát kilometrů lesem běželi.

Dům policejního náčelníka stál na kraji města, přímo na hranicích lesa. Dlouhé minuty jsem jen stála mezi stromy a bez ohledu na déšť sledovala v šeru utopenou stavbu. Stačilo přijít k zápraží, postavit se vedle služebního vozu, a i přes šumění padající vody jsem slyšela pomalý tlukot srdce a hluboké oddechování. Aniž jsem odtrhla pohled od vchodových dveří, zatápala jsem po Edwardově ruce. Pevně mě stiskl.

„Chci se podívat dovnitř,“ zašeptala jsem.

Zaváhal. Otočila jsem se k němu a zopakovala to ze vzdálenosti pouhých centimetrů.

„Chci se podívat dovnitř!“

Povzdychnul si, pohladil mě po tváří a pak vyběhl po zdi k pootevřenému oknu v patře. Protáhl se dovnitř a otevřel ho dokořán. Couvla jsem, abych se mohla trochu rozeběhnout a vyšplhala jsem se za ním.

„Šikovná,“ bručel pochvalně. Měla jsem chuť se ho zeptat, co čekal. Ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Stáli jsme v malé koupelně. Pračka, sušička, sprchový kout a umyvadlo. Nic víc. Vdechovala jsem vůni toho domu a snažila se oddělit mokrý pach lesa vnikající sem zvenčí. Pak jsem si dodala odvahy a vykročila ke dveřím.

Krátká chodba vedoucí k dřevěnému schodišti a dvoje dveře. Za jedněmi z nich jsem zřetelně slyšela tátu Isabelly Swanové. Zaváhala jsem a po krátkém přemýšlení zamířila k těm druhým. Při otvírání zavrzala klika. Zůstala jsem stát, zkamenělá strachem a poslouchala, jak se pan Swan neklidně zavrtěl. Pokračovat jsem se odvážila, až když se jeho dech zase vrátil do původního pozvolného rytmu.

Ohlédla jsem se na Edwarda. Stál kousek za mnou, uvolněně, přesto bylo vidět, že je ve střehu. Kývnul hlavou, aby mě povzbudil.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co tam najdu a už vůbec jsem na to nemohla být připravená. Možná proto mě to tam táhlo víc, než do vedlejší ložnice. Jako bych vešla do pokoje, který stále někdo obývá. Nebýt zatuchlého vzduchu a absence lidského pachu, musela bych si myslet, že tam někdo žije. Na stole hromádka knih, přes židli přehozené pyžamo. Ustlaná postel s vybledlým povlečením. Působila dojmem, že jen čeká, až si do ní někdo lehne. Dotkla jsem se knihy, která ležela úplně navrchu, a setřela silnou vrstvu prachu. Shakespeare. Pak jsem sebrala stojací kalendář s deset let starým letopočtem nastavený na první týden v červenci. Sobota – vyžehlit Charliemu košile a nakoupit konzervy. Neděle – odjezd do Seattlu. Rozbušilo se mi srdce. Otočila jsem na pár následujících týdnů a všude jsem četla drobným neuspořádaným písmem: stáž Seattle. Dala se do mě zima. Rukama jsem si objala ramena a polykala slzy, které mi zatím ještě nevytekly z očí, ale do krku už pronikly.

K mým pažím se přidaly ty Edwardovy a pevně mě sevřely.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a preventivně mě políbil na spánek.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

„Pro dnešek toho asi bylo až dost.“

Vrátili jsme se stejnou cestou a domů dorazili ještě před svítáním. Nedokázala bych pojmenovat ty pocity, které jsem prožívala, ale už ve chvíli, kdy jsem usínala s Edwardovým uklidňujícím dechem za krkem, jsem věděla, že se tam co nejdřív zase vrátím.

 

EPILOG

Přeskočila jsem na protější střechu a okamžitě si lehla na břicho. Foťák jsem bezpečně držela nad hlavou. Se zatajeným dechem jsem nahlédla přes okraj a zjistila, že jsem přišla na poslední chvíli. Jeff Grainy, po zmizení Dagrossova gangu nový král seattleského podsvětí, se právě vyhrabal ze svého Porsche a vykročil vstříc svému budoucímu obchodnímu partnerovi, ruskému imigrantovi s přiléhavou přezdívkou Smrtihlav. Z dnešního focení nebude žádný důkazní materiál, ale až dojde k maléru, a s pověstí těch dvou se o tom nedalo pochybovat, bude se fotka dokazující jejich spojení hodit. Namířila jsem dělo dolů a se zatajeným dechem čekala. Po zablesknutí se budu muset rychle klidit. Edwardovy jsem slíbila, že už žádný frajeřinky dělat nebudu. A dodržuju to. Většinou.

Pánové se právě zastavili a beze slova na sebe kývli, když mi foťák najednou zmizel z rukou a než jsem stihla leknutím vykřiknout, velká dlaň mi zacpala ústa. Následoval bleskový přesun vzduchem, přeskok o tři střechy dál a přetočení na záda. Sedl si na mě a konečně mi pustil pusu.

„Můžeš mi vysvětlit co tady děláš?!“ Mračil se. Foťák mi strhnul z krku a opatrně ho položil stranou. Posledně mi ho totiž rozbil a vzhledem k mé následné reakci si to nejspíš nechtěl zopakovat.

„Co asi? Ležím na zemi přišpendlená nakrknutým upírem. Nic novýho!“

Šťouchla jsem do něj, ale samozřejmě jsem s ním nepohnula. Jen jsem se vysloužila pevnější sevření a ruce znehybněné za hlavou.

„Dnes v noci jsi ale měla hlídat ty?! Teď mi řekni, kdo je s dětma?!“

„Čekala jsem až usnou a pak je nechala Donovanovi,“ odsekla jsem. „A možná sis nevšim, ale klukům táhne na dvanáct. Už je v noci nechodím přebalovat, ani nepláčou, že chtějí pití.“

Díval se na mě trochu zaraženě.

„Ale dohodli jsme se,“ zkusil to ještě. „Fotíš jen o víkendech.“

„Před lety,“ zaúpěla jsem netrpělivě.

Teď vypadal vyloženě překvapeně.

„Nějak to uteklo,“ řekl spíš sám pro sebe.

„Jo, to máš pravdu,“ souhlasila jsem už smířlivěji.

Zkoumavě se na mě zadíval. Pak mi z čela odhrnul pramen dlouhých vlasů a sklonil se níž.

„Občas zapomínám, že už jste žena středního věku, paní Cullenová. Vypadáte pořád na osmnáct.“

Tímhle tónem mě vždycky dostal. A nezáleželo na tom, kolik let už uplynulo. Stačil jediný pohled a všechno kromě něj šlo stranou. Patřila jsem mu. Bezvýhradně.

Usmála jsem se. Vstal a vytáhl mě na nohy. Pak mě vzal za ruku, jako by ji chtěl políbit, ale místo toho se zadíval na zlatý kroužek navlečený na nepatrně zakřiveném prsteníčku. Ten prst jako jediný nesrostl úplně správně a já už nechtěla znovu podstoupit pokus o nápravu. Možná jsem svým způsobem chtěla, aby tak zůstal. Bylo to pro mě důležité.

Dotkl se rty přesně toho místa, jako by myslel na totéž.

„Co kdybych zítra odvezl kluky do Forks? Charlie bude určitě šťastnej. A my…“ Objal mě a přitáhl těsně k sobě. Majetnicky jsem přejela rukama po jeho zádech a zastavila se až na kožených kalhotách. Spokojeně jsem vzdychla a vytáhla se na špičky. Aby věděl, že v tomhle se naprosto shodneme.

KONEC

 

A preventivně, ať nám není tak smutno: Zoom, Zoom, Zoom... :)

 

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

Karolka

90)  Karolka (04.02.2011 12:01)

ScRiB: To nevím. Ale rozhodně to chci zkusit.

ScRiBbLe

89)  ScRiBbLe (04.02.2011 11:56)

Mě taky chybí, mám pocit, že si tu jízdu budu muset dát znovu, aby zalepila tu prasklinu ve mně.


Tak teď vypadám přesně takhle, Karolko!

Knížce? Jako v Knížce? O ZOOM? Bude knížka? Uáááááááááááááááááááá, vážně?

Karolka

88)  Karolka (04.02.2011 11:50)

Mám tu nějaké restíky, tak je běžím napravit.
ScRiB: Jo, už je to jasné. Odstup několika dnů a už vím, kdo mi chybí nejvíc. Je to právě on. Hodně na něj myslím. Uvědomila jsem si, že jsem o něm nenapsala jednu zásadní věc. Tedy nenapsala jsem toho spoustu a snad to v té knížce doženu, ale Donovan se nikdy neoženil. Právě kvůli tomu, co se stalo jeho mamince, babičce a prababičce. Nemůžu si pomoct, ale i když je mu skoro tři sta... Děkuju!!!
blotik: Děkuju. Tohle mi ke štěstí úplně stačí.
Jarusinka: Jsem moc ráda, že sis Zoom dala i za tvou lásku k jejím postavám. Úplně chápu i tvůj vztah k Dagrossovi. I on měl velmi tragický osud a i když se absolutně nedá omluvit to, jak žil a co dělal, ten střípek lidství mě moc bere za srdce.
Moc se mi líbil tvůj popis Edwarda, myslím, že je to naprosto výstižné a přesné. Ještě jednou veliké děkuju!
Lina: Děkuju!

87)  Lina (04.02.2011 11:20)

nádherná povídka... chválím propracovanost příběhu

Natt

86)  Natt (04.02.2011 08:11)

Karolko, tak v tom případě se těším!

Karolka

85)  Karolka (03.02.2011 23:53)

Naty: Twilight ff se vůbec nebráním! Jen jsem závislá na tom, jaké přijdou nápady. Aktuálně mám větší věci rozplánované až do května (po Kolonii nejspíš přijde další BH projekt), ale klidně se může stát, že mě mezitím přepadne nějaký edwardovský nápad. Navíc, jak jsem zjistila, vznik knihy je časově náročná záležitost. Vydání Zrcadel zabralo přesně jeden rok, takže pokud se teď budu pokoušet udat Zoom, mám asi tak dvanáct měsíců času na prohánění Edwarda po forkských lesích.

Natt

84)  Natt (03.02.2011 22:46)

Karolko, ty nemáš za coo děkovat, jak sjem řekla, já děkuji! Koukala jsme na shrnutí i na stránky HOSTu a úplně jsem byla šťastná, že tam už mají i dvě zrcadla! Na Kolonii se taky extra těším! Ale nedá mi to a musím se zeptat, jelikož twilight ff mám asi nejvíc zakořenený v srdíčku... Budeš tedy plánovat i něco dalšího do TwS, nebo je to ve hvězdách a chceš začít psát opravdový knihy (to opravdový neber nijak jako urážku, tím jen myslím, že twilight FF asi nikdo neotiskne, narozdíl od ostatních tvých děl, ptže by tě mohli nařknout z plagiátorství a takovejch těch kravim..)? :)

83)   (03.02.2011 21:28)

Začali sme so Zoom prišpendlenou k zemi sexy upírom. Skončili sme so Zoom prišpendlenou k zemi sexy upírom.
*priznaj sa, že ty si ten koniec plánovala už od prvej kapitoly?! *
Aká dlhá cesta k tomu viedla... až sa mi nechce veriť, že je koniec. Nemám pocit, že už je koniec. ale ako sa hovorí, koniec jedného je začiatok druhého, takže dúfam, že onedlho na titulke zas zasvieti tvoje meno.
Opäť poviedka, z ktorej mi všetky postavy prirástli k srdcu. A keď hovorím všetky, určite je jasné, že tým myslím aj pána Dagrossa. Určite ti neušlo, že som naňho od začiatku mala slabosť - hoci buďmeúprimní- bol to špina charakter. Hoci posledná kapitola, v ktorej sa vyskytoval bola mrazivá, celkom dobre som sa doňho vedela vcítiť. Cítila som jeho mikrocity...
Nahuel... zo začiatku taký nesympatický si ma dokázal získať paradoxne vetou: "Som gej." *som si istá,ž e tým si získla aj Edward ... nie tak ako to vyznieva samozrejme... ale veď vieš, ako to myslím:D *
Donovan... miláčik, zlatíčko, najlepší otecko, starý otec, priateľ a pomocník v jednom.
Esme... milujúca a milovaná. *dokonca rozporuplnejšia, než samotný náš Upír:D * Veľmi sa mi páčilo, ako si zapracovala na jej charaktere.
Cullenovci... sú proste Cullenovci.
Zoom... tvrdohlavá sympaťáčka. Tá holka má pech, čo dodať.
Edward... TENTO Edward bol zas špeciálny. Tak ako aj ostatní. Aký bol recept??? Sto kilo zvodnosti, tri metráky tvrdohlavosti, jeden a trištvrte ega navyše, tisíc hektolitrov dobrosrdečnosti a pár extra koncentrovaných kvapiek starostlivosti? Ach jo, ja viem, takého nezoženiem...

Špeciálny začiatok, špeciálne pokračovanie, špeciálny koniec. Každá kapitola bola pre mňa prekvapením. Stále ma tvoj štýl neomrzel:D .

Ďakujem, že si ma zoznámil a s týmito skvelými bytosťami a takisto ďakujem za ďalší pútavý príbeh.
Krása, Karoli, čo viac k tomu povedať .




blotik

82)  blotik (03.02.2011 21:20)

Překrásné. Tvé povídky jsou boží. NEvím, co víc říct.

ScRiBbLe

81)  ScRiBbLe (03.02.2011 20:33)

V tom návalu všech emocí jsem úplně zapomněla na to nejdůležitější!!! Na DONOVANA!!! Neomluvitelné!

Takže milý Donovane, veřejně se Ti tady omlouvám za to, že se občas můj mozek ocitne někde , kde zažívá něco jako stav bez tíže, ale nedokáže nic vnímat ani přijímat, a ani vyprodukovat, takže se stane, že prostě zapomene, no.

Donovane, tys byl prostě úžasný! V prvním momentu, kdy jsem Tě poznala, jsem si říkala, co to? Nezlob se, ale stál jsi v hale a nepohnul ses vůbec z místa...

Ale pak, postupem času, jsem pozanala, že nejsi mluvící socha, ale bytost se vším všudy, možná i s přívlastkem nadpřirozena, protože jsi byl nejlepší!

Víš, když ses poprvé rozesmál, tak jsem myslela, že se snad rozpláču, bylo to tak... prostě ty ses smál!

Když jsi brečel... Uf, chtělo se mi taky!:'-(

Miloval jsi Bellu, jako by byla Tvou vlastní. Staral ses o ni a vždy jsi dopředu věděl, co bude chtít!

Tak, už jsem asi vyčerpala všechno, co jsem v sobě měla.

Děkuji, že ses v příběhu objevil a pozdravuj svého dědečka (byla s ním vždycky sranda!:D )!

A na závěr: D O N O V A N !!!

Karolka

80)  Karolka (03.02.2011 17:41)

Už jsem se trochu zrekreovala, takže je tu poděkování osmé

belko: Ach, zlato, to je zase kalibr. Zachránilo mě jen pozdvihování soplíku, jinak bych asi bulela jako zjednaná. Pár slov a pár čísel a já jsem mimo. Děkuju. Za neutuchující povzbuzování a vyjadřování důvěry, která mi tak často chybí.
Petris: Pamatuju si (snad dobře), že ses před psaním komentářů musela trochu osmělovat. Tak tě chci uklidnit, že ti to jde báječně a že jsi mi mockrát udělala velkou radost. Děkuju!
Bos: Tak teda jo, tohle už mi trochu pomohlo.
Twilly: Tak to je úžasná zpráva! Jejda, to si musím dojít ke kadeřnici!
NatynQa: Pokud tam někajé překlepy byly, neměla jsem šanci je zahlédnout. Nějak se mi zamžily oči. Já na tohle asi budu muset absolvovat nějaký speciální kurz, jinak to nepůjde. Jsem moc ráda, že se ti to tak líbilo, a že jsi tam našla přesně ty momenty, které pro mě byly důležité. Další věci už pomaličku chystám. Najdeš je na mém shrnutí. Takže veliké dojaté děkuji.
Pospeta: Ale víš, jak jsem to s tou tvou zákeřností myslela, že jo? A taky se těším. Ahoj někdy někde. Děkuju.
kamčí: Uf uf uf! Děkuju.

79)  kamčí (03.02.2011 14:40)

Karolko, ty mi děláš radost (a rozhodně nejen mně) už tím že jsi, tím že píšeš a dělíš se s námi o své nádhené nápady a fantazii.
při čtení tvých povídek si můžu odpočinout od světa a starostí kolem nás, můžu zapomenout na deprese a problémy a jen si užívám a sním. Tvé psaní je nabité lskavostí, vtipem, něhou i napětím v nádherně dokonalém poměru a já mám radost z každého tvého písmenka. děkuju děkuju děkuju

Pospeta

78)  Pospeta (03.02.2011 14:11)

Karolko, to je mi moc líto, že jsem Tě svým komentářem rozesmutnila. To vůbec nebylo v plánu, no, ale když jsem ta zákeřná.
Jen si dovolím malé upozornění. Ty jsi to album měla "v rukou" přece už dávno přede mnou. Jen díky tomu jsem měla možnost a bylo mi nesmírnou ctí si ho také "prolistovat". A jen připomenu, že je v něm daleko více než jen dvaadvacet fotografií. ;)
A jsem si jistá a vím, že se dočkám dne, kdy budu moct Zoomino album opravdu sevřít ve svých rukou a bude mi krásně šustit do uší.
Teď se jdu těšit na Bororčinýho sexy vlčáka a v březnu budu netrpělivě podupávat na BH.
Měj se krásně.

Karolka

77)  Karolka (03.02.2011 13:48)

Poděkování sedmé

MisaBells: Mišičko, hodně moc mě to zasáhlo. Ten film znám a kontext tedy naprosto chápu. Stejně ale nevím, co na to říct, jsem dojatá, pocitově hodně unavená a moc šťastná. Děkuju!
Bye: Tohle ale byla síla, uvědomuješ si to? Uf. Všechno, co bych ti sem chtěla napsat, už víš, a obě víme, že v našem případě opakovat raději v delších odstupech. Ale je to tam. Pořád. Děkuju, sestřičko.
hellokitty: Moc děkuju. Mám! Chtěla bych zkusit sci-fi na Bez hranic. Samozřejmě bude láska. ;)
tessa: To je od tebe strašně krásný! Druhou řadu zatím neplánuju, ale o to knižní vydání se určitě pokusím. To, co mám teď v plánu, nebude Zoom podobné ani trochu. Mělo by to být trochu ponuré a hororové, snad dobrodružné a vášnivé. Na Shrnutí najdeš podrobnosti. Budu se těšit a ještě jednou veliké díky!
kamčí: Tak, moje milá, slíbila jsem, že se ozvu ještě jednou, protože ty jsi mi připravila speciální poděkování. Nějak nemůžu vymyslet, jak ti udělat radost a zprostředkovat svoje momentální juchání, fňukání a áchání. Ono to asi nepůjde jinak, než že to prostě budeš muset brát jako fakt. Udělala jsi pro mě krásnou věc a mně to udělalo strašně hezky. Děkuju.
Abera: Tak to jsem moc ráda. Taky děkuju!
jenka: Ách, děkuju. To byla krásná slova. Opravdu moc děkuju.
chaton: Co na tohle říct? Oběma vám děkuju, sestřičce i tobě. Psaní je krásná věc a já v podstatě píšu v sebeobraně, ale kdybyste to nečetli/y, vůbec by to nebylo totéž.
ScRiB! Holčičko, jsem už krásně vláčná a zmandlovaná, takže každé slovíčko od tebe jde directly do srdce a bez zastávky. Děkuju s jakým nadšením se do těch mých věcí vrháš a že mi o tom dáváš tak krásně vědět. Líp to asi říct nedokážu, ale jsem šťastná až na půdu. Děkuju!
Janebinko moje, děkuju. Za ten rok jsem se nepřestala divit tomu, že někoho obsah mé hlavy zajímá. Tvoje pozdravy a dopísky jsou jako pohlazení. Moc si jich vážím a děkuju!

Karolka

76)  Karolka (03.02.2011 13:20)

Poděkování šesté

Texie: Teď jsi přesně pojmenovala jeden můj sen. Já bych totiž strašně ráda viděla, jak se u toho lidi tváří. (Páč si nepřej vidět, jak se u psaní tvářím já) . A nikdy bych neřekla, že budu hrdá na to, že jsem zbraň hromadného ničení, ale jsem! Děkuju, Texie, udělala jsi mi velikou radost.
Ashley: Přemýšlím nad tím Edwardovým egem a napadlo mě, jak to asi vypadalo, když Bellu pár let zpátky přesvědčoval, aby chodila fotit jen o víkendech. Tak trochu tuším. K tvému dalšímu poznatku musí říct, že si Bella novou fotku pozadí pořídila, ale jen proto, aby ho poškádlila. Jinak je jí samozřejmě na nic, když ji má neustále na dosah a 3D. Kde jsem to... co jsem to... Aha! Děkuju! Asi máš představu, jak těch posledních pár řádků zamávalo s mou psychikou. Ano, plastelína, je ze mě normální plastelína.
Pospeta: Ty jedna! Zákeřná! A... a... pfůůů! Už jsem ze sebe sentimentální kráčmeru udělala, takže se teď na rovinu přiznám, že jsem se včera rozfňukala celkem čtyřikrát a jednou za to mohl tvůj komentář. On tak přesně vystihuje moje pocity, že je všechny vnímám jako skutečné osoby, že se to nedalo rozdýchat. Navíc jsi úžasnou formou (chtěla bych to album!) projela celý jejich příběh a připomněla mi ho. Pospetko, já ti strašně moc děkuju.
Anna s číslem: Děkuju za tvé vstupy a poděkování a komentáře. Těším se z nich jako malá. Bude mi ctít přivítat tě na svém Shrnutí.
nathalia: Děkuju, že je miluješ se mnou a děkuju za úžasnou podporu po celou dobu psaní. Hodně to pro mě znamená.
Tru: Chtěla bych ti poděkovat nějak originálně, abys věděla, že vás opravdu dokážu rozlišit, ale aktuálně jsem spíš prvok než člověk, tak snad jen - bylo mi ctí.
Eunta: Tak toto byl dárek k ukončení! Vzala jsi to útokem a mně tím připravila ještě o dalších pár stupňů větší radost. Jsem strašně ráda, že ses nechala lapit. Děkuju taky za krásná slova uznání. Uf, jsem rudá až za ušima.
Jarusinka: To je v pořádku. Já si ráda počkám. ;)
Jesska: Řekla jsi to krásně a dojala jsi mě. Moc ti děkuju a vážím si toho.
Michangela: Děkuji za komentáře!

Natt

75)  Natt (03.02.2011 12:57)

:'-( Ubeheuáááááááááááá!!! *to má bejt něco jak to unudlanej brekot z filmů těstě před tím, než té hlavní hrdince někdo nabídně kapesník...*:'-( Je.. je konec!:'-( Já to od včerejška odkládala, ale dneska me to už nedalo.. přečetla jsem to.:'-( Jedna z nejkrášnějších povídek, co jsem tu četla... ona.. skončila!:'-( Karolko, já smekám. Když překonám to, že to byla poslední kapča (:'-( ), tak mohu s jistotou říct, že byla vážně nádherná! ;) Úúúžasnej Donovat, kterej "z té divoké debaty vycouval už o tři repliky dřív a teď velmi uvěřitelně předstíral, že vaří." Mi okamžitě vykouzlil úsměv na tváři. Je holt úžasnej, co nadělám, že? ;) Pak Edík...„Jasně. Můžeš si vybrat. Nějakej pěknej film? Výlet do lesa? Mě?“ Já bych se teda nijak dlouho nerozmejšlela. On i Bellča jsou spolu tak roztomilí. Pak Swanovic dům... Takhle vyvalený oči jsem měla! A co jsem taky měla? Chuť si zabrečet s Bellčou. Byl to v tom pokoji takovej normální, uveřitelnej (já vím, blbý slovo:D ) moment. Prostě bych fakt věřila v to, žě neco takovýho se někde stalo, že přestě takovej pokoj se schovává v nějakým domě a roky čeká, až se do něj vrátí jeho majitel. Nedotčený, prostě jaký byl.*ukápla slzička*
Ovšem.. Nejlepčejší (používá to malinkej bratránek a mně to slovíčko přijde kouzenlý )byl ten epilog. Sledovačka s foťákem, přišpendlení jedním sakra sexy a sakra namachrovanym upírem a pka.. úžasnej manželskej moment.
„Dnes v noci jsi ale měla hlídat ty?! Teď mi řekni, kdo je s dětma?!“

„Čekala jsem až usnou a pak je nechala Donovanovi,“ odsekla jsem. „A možná sis nevšim, ale klukům táhne na dvanáct. Už je v noci nechodím přebalovat, ani nepláčou, že chtějí pití.“

Díval se na mě trochu zaraženě.

„Ale dohodli jsme se,“ zkusil to ještě. „Fotíš jen o víkendech.“
A krásný, úžasně naromantičtělý zakončení.
Karolko, bylo mi nevídanou ctí číst tuhle tvojí úžasnou tvorbičku! Protože pod tvýma rukama i ty nejobyčejnější věci dostanou lesk tisíců diamantů a všichni máme tendence je zulíbat a chránit navěky. Takže... *zamačkává slzičku* budu se moc těšit na tvoji další tvorbu (pokud nějakou plánuješ). Klaním se tobě i tvé nádherné povídce a ještě jednou říkám - DĚKUJI.
PS: opět se omlouvám za případný chybičky a překlepy..:)

Karolka

74)  Karolka (03.02.2011 12:51)

Poděkování páté

lucka: Děkuju. To mě moc těší.
Stelletta: Nejdřív jsi mě tak nádherně dojala a na konci u tvých P.S. jsem si poprskala klávesnici. Veliké díky za tvé povzbudivé komentáře a nezdolný optimismus, který mě pokaždé nakazil.
mary: Děkuju! Jak je libo. ;) Jsem ráda, že ses ozvala.
jeanine: Janičko, moc děkuju. Jsi úžasné povzbuzovadlo! Na shrnutí už je přibližný jízdní řád, abys věděla, jestli se máš začít těšit. Jsem za tebe vděčná.
Lia: Děkuju za podporu a za krásné komentáře. Jen doufám, že nebudeš smutná nebo dokonce... rozladěná, když E a B na chvíli opustím a vrtnu se na BH. Chci si něco zkusit.
Nosska: To bylo tak krásný. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo je oslovuje jmény. Děkuju a taky se těším zase na shledanou.
sfinga: Já jsem taky prožívala oboje zároveň. S těmi kluky máš určitě pravdu, bude jich nejspíš všude plno. Moc děkuju za emotivní komentáře, pro mě to moc znamená.
Nora: Jéjda, jak já to mám jenom říct? Asi nejdřív děkuji, protože si moc vážím toho, že se ti to tak líbí. A pak... pokračování opravdu nechystám. Na druhou stranu vím úplně jistě, že až to teď budu přepracovávat, ten příběh bude mnohem širší a delší. Snad tě to aspoň trochu potěšilo.
Carlie: Ech... ech... Začnu takhle. Naskočí komentář od tebe a já mimovolně provedu včelí tanec. Pak už se dopředu culím (ano, samolibě nepředpokládám, že bych od tebe mohla dostat nějakou ťafku) a strašně se těším, na tvé vychytávky a glosy. A pak se různě šklebím (ne, úsměv tomu říkat nebudu) a na konci vzdychám jako prvotřídní subreta a přemýšlím, jak ti nejlépe vyznat lásku. A... hihi... teď k tvým otázkám. Genetickými problémy jsem si hlavu lámala taky. Nakonec jsem došla k závěru, že nejlepší bude příklad např. s miminkem černocha a běložky. Tam taky není dopředu jisté, jak moc nebo málo to děťátko vlastně bude tmavé. Stejně tak u dvojčat mi není jasné, kolik procent upíří přirozenosti v sobě mají... A je mi to jedno. Donovan není pozlacený. Donovan je aktuálně totálně od mouky, protože mu do ní kluci hodily tenisák a moučný prach mu vyletěl do obličeje. A kožen... hele, ty jedna! Tak, ehm... teď by mělo přijít to vyznání. Když já jsem ale srab. Tak... no, mám tě ráda. Děkuju.
Luciana: Už v půlce se mi zadrhnul dech a to smrtící dojetí narušovala jen hrůza z toho, že ti na to budu chtít nějak krásně odpovědět a nebudu to umět. Tvoje komentáře pro mě hodně znamenají a dělají mi velkou radost. Neumím si představit, že by pod mým textem nebyly. Víc asi nesvedu, ale je to upřímné a ze srdce. Děkuju!

Twilly

73)  Twilly (03.02.2011 12:15)

Hnědulko, tebe já budu podporovat za každých okolností... moje ramínko Ti bude kdykoliv k disposici...a jestli přijedu??? No na sto procent to budu vědět asi až budu stát před tebou, protože u malých dětí jeden nikdy neví, vždyť to znáš... ale CHCI a manžel to už taky skousl, takže preventivně říkám JO, PŘIJEDU...

Ještě jednou, ať žije DONOVAN , EDWARD , ZOOM , NAHUEL i všichni Culleni... ale hlavně ať píše KAROLKA

Karolka

72)  Karolka (03.02.2011 12:11)

Poděkování čtvrté

Lenka326: A mně bylo ctí pro tebe psát. Jsi báječný korespondenční partner. Určitě máš pravdu, že Cullenovic dvojčata budou pěkný dárečkové. Chudák Donovan. Ale stejně mě až píchlo u srdce, když jsem na ně pomyslela. Eda a Zoom mají vlastní úplnou rodinu. Děkuju, děkuju, děkuju!!!
semiska: A já ti děkuju za krásné kometáře, za motivaci vymýšlet co nejvýstižnější názvy kapitol a za vydatné povzbuzování na fb. Jsi skvělá!
Lucie: Vůbec se nemusíš omlouvat. Já pokaždé cítila, co za těmi smajlíky je. Takže děkuju a jsem moc vděčná.
emmettka: Moc děkuju! Jsem ráda, že ses tak začetla. O pokračování opravdu neuvažuju, ale když si budeme držet palce, třeba se nám to papírové vydání splní. Ohledně těšení se na něco nového tě zvu na své Shrnutí, kde se dozvíš něco o mých plánech na nejbližší dobu.
PeTi: Napsala jsi to moc krásně, pohladilo mě to a potěšilo. Děkuju. Budu se snažit, abych ti příště zase kápla do noty.
Amisha: Srdíčko moje, nedokážu ani spočítat, kolikrát jsi mi už pomohla, když mi bylo ouvej. Děkuju za velikou podporu i při psaní Zoom a za tvou pomoc, když jsem si s něčím nebyla jistá. Ty víš, že někdy plaším, ale o to víc si vážím toho, že jsi mě vždycky uklidnila. A jak si asi všimneš, moje cesty s FF se teď na nějakou dobu rozejdou. Zkusíme, jestli dokážu napsat něco, když to téma bude Bez hranic. ;) Ale upíry svým způsobem neopouštím. Už jsem napsala děkuju? Jo, napsala. Ale to nevadí, ty si to zasloužíš ještě jednou. Děkuju!
Hanetka: Musím zopakovat, co jsem ti napsala už mockrát, protože to pořád platí. Tvoje básničky mají srdce a duši a vždycky se perfektně vyladíš na to, co jsem napsala. Mockrát jsi mě už rozbrečela a já jsem ti za to vděčná. Je mi pořád strašně líto, že ty skvosty zůstanou jako pouhé komentáře. Děkuju!
Lenka: Já vůbec nevím, jak na tebe zapůsobí, když napíšu, že si ohromně vážím tvé věrnosti. Tenhle web se úžasně rozrostl a funguje tu spousta úžasných autorek a autorů. O to víc si vážím toho, že jsi vždycky uděláš čas i na mě. Děkuju.
kytka: Milá kytičko, moc moc moc děkuji za tvůj jemný a laskavý přístup, za velmi povzbudivá slova. Mám ohromnou radost, že jsem tě mohla potěšit, protože ty to pro mě děláš taky.
sakraprace: Teď jsem pár vteřin zaváhala s prsty na klávesnici. Já už ti tolikrát vyznávala lásku, že si nejsem jistá, jestli jsi na to ještě zvědavá. Vidím tvůj nick a rovnou se culím, v poslední době hlavně s myšlenkou na práčátko. Takže... ehm... mám tě ráda a děkuju.

Bosorka

71)  Bosorka (03.02.2011 11:47)

Já to teda beru šéfe! Papírová verze nesmí chybět v mé knihovničce!
A strašně moc se těším na příští týden, ani nedospím...... Trému neměj, bude to jistě epes rádes!

«   1 2 3 4 5 6 7 8   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse