23.01.2011 [17:06], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 79×, zobrazeno 11014×

„Vida, to mi ještě nikdo neřekl,“ hlesla jsem v chabém pokusu zakrýt dojetí.

Rozesmál se a znovu mě políbil.

Za jeho zády se ozvalo odkašlání. Celá rudá jsem se vyklonila, abych se podívala, kdo nás překvapil. Edwardova vůně mi znemožňovala vnímat cokoli jiného. On sám se ale ani neohlédl. V očích se mu objevil takový pichlavý výraz a ve tváři spokojený úsměv.

„Potřebuješ něco, Nahueli?“ zeptal se. Pod rukama jsem cítila, jak se mu napínají svaly. Jako by se chystal po něm vystartovat.

Nahuel stál uvolněně, ale doširoka rozkročené nohy a svěšené ruce dávaly tušit, že není o nic méně připravený ke střetu. Podíval se na mě a jeho oči se ptaly, jestli je všechno tak, jak má.

Usmála jsem se a přikývla. Uvolnil se.

„Ne, jen bych se rád najedl a kolem vás se momentálně nedá projít.“

Edward se zatvářil překvapeně a konečně se otočil. Jednou rukou mě pořád držel kolem ramen.

„Na oběd?“ zopakoval a zkoumavě poloupíra pozoroval, jako by mu moc nevěřil.

Nahuel se zazubil.

„Jo, mám děsnej hlad.“ Celou situací se zjevně dobře bavil. Mně se na okamžik zježily chloupky vzadu na krku, když mi trochu opožděně došlo, že to budu muset Edwardovi nějak vysvětlit.

Ukročili jsme stranou a Nahuel kolem nás pomalu prošel. Tiše si pohvizdoval.

„Tak povídej!“ obořil se na mě Edward a jeho něžné objetí se rázem změnilo v neprostupné vězení. Ztěžka jsem polkla a odkašlala si, ale nějak jsem nevěděla, jak začít.

„A nebo radši ne,“ řekl najednou a přitiskl se ke mně. „Vždyť je to jedno,“ zabručel ještě a zase mě líbal. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se nemám cítit dotčená. Po několika málo vteřinách jsem zase přestávala myslet. „Ale ať už se k tobě nepřibližuje, jo?“ šeptal a vmáčknul mě do výklenku mezi dvěma sloupy.

„Je to můj přítel,“ vydechla jsem úplně zmámená. Šokovalo mě, jaké pocity dokážou vyvolat jeho prsty v mých vlasech.

„Já jsem tvůj přítel!“ zavrčel a lehce mě kousnul do spodního rtu. Cítila jsem příjemné mravenčení. Oplatila jsem mu to.

„Zblázním se z tebe!“ zasténal a přitiskl se víc. Trvalo hodně dlouho, než jsem se dostala ke slovu. Opatrně jsem ho odtlačila a snažila se popadnout dech.

„On není… konkurence, chápeš? Hodně pro mě znamená, ale není to…“

Mračil se. Nebyla jsem si jistá, jestli kvůli tomu, co jsem právě řekla, nebo proto, že si ho držím dál od těla. Jeho oči se hypnoticky upíraly na moje ústa.

„Štve mě, jak se na tebe dívá! Dokonce mě vytáčí, když je s tebou ve stejný místnosti, protože ty s ním vypadáš strašně spokojeně!“ chrlil ze sebe a zase se ke mně dobýval.

Nedokázala jsem ho odstrčit, alespoň ne hned. Ta záplava nových pocitů, které přicházela s každým dotykem byla úplně odzbrojující.

„Záleží mi na něm,“ zašeptala jsem konečně. To bylo ve chvíli, kdy mě už opustily síly a já mu skoro bezvládně visela kolem krku.

Ozvalo se ponuré zavrčení. Zase byl napnutý jako struna.

„Edwarde…“ Skoro jsem se zajíkla, protože vypadal dost strašidelně. „On… on… on je gay.“

Úplně znehybněl a místo hrozivého pohledu se objevila totální vyjevenost.

„Co?!“

Považovala jsem to za řečnickou otázku a jen čekala, jestli vybuchne nebo ne. A on se rozesmál. Hlasitě, burácivě a nekontrolovatelně. Otřásal se a nemohl přestat. Rozpačitě jsem se usmívala a rozhlížela se, jestli nás někdo nevidí.

Když konečně přestal, přitáhl si mě k sobě. Cítila jsem jeho dech ve vlasech.

„Zasloužila bys…“

„Ty taky,“ zavrněla jsem.

Mlčel a jen mě držel. Úplně iracionálně se mi chtělo brečet. Ještě nikdy v životě mě nikdo takhle nedržel v náručí, když nepočítám svůj hysterický záchvat po Jimmyho vraždě.

„Moc mi to nejde,“ řekl nespokojeně a pak se na mě podíval.

„Co ti nejde?“

Pokrčil rameny. „Vztah. Já vlastně nevím, co mám dělat.“ Pak použil ten svůj vražedný úsměv a dodal: „Vím jenom, co bych dělat chtěl.“

Zrudla jsem a uhnula pohledem.

„Promiň. Říkal jsem, že mi to moc nejde,“ řekl nespokojeně.

Položil jsem si tvář na jeho hruď a lehce ho objela kolem pasu.

„Neboj. Jsi v tom lepší, než si myslíš.“

 

+++++

 

O čtvrt hodiny později už jsme ruku v ruce přišli do podzemní operační místnosti. Edward sice neústupně trval na tom, že v noci zůstanu doma, ale když mi z očí začaly šlehat blesky, uznal, že mám právo aspoň vědět, co mají v plánu.

„Podle naší informátorky se dnes v noci několik Dagrossových lidí pokusí znovu setkat s tím Arabem. Tentokrát prý mají jen dohodnout podmínky obchodu, který ale proběhne až později.“

Alice klikla myší a na obrazovce se objevily dvě fotografie. Ty muže jsem nikdy neviděla.

„Dobře si zapamatujte jejich tváře. Potřebujeme dostat alespoň jednoho z nich. Živého. Uspat a přivést sem k výslechu. Měli by patřit k Dagrossovým nejbližším spolupracovníkům a my od nich potřebujeme zjistit místo, kde se schovává.“

„Vy máte informátorku?“ zeptala jsem se překvapeně. „A nevěděla by ona, kde ho hledat?“

Alice zavrtěla hlavou.

„Naše spojka se nepohybuje tak blízko. Ty informace, které nám poskytuje, získává od toho chlápka vlevo. Spí s ním. Místo Dagrossova hlavního stanu jí samozřejmě neprozradil, ale celkem se jí daří vymámit z něj pracovní záležitosti.“

Nasadila jsem co nejnevinnější výraz.

„A kde má proběhnout ta schůzka?“

Alice už se nadechovala, když do toho vstoupil Edward.

„Já myslím, že tě to vůbec nemusí zajímat.“

Ošklivě jsem se na něj zamračila a uraženě se odvrátila zády. Vzápětí se na mě přitiskl a ovinul mi ruce kolem pasu. „Je mi úplně jasný, že bys zdrhla.“

Alice se usmála.

„Stejně to zatím nevíme. Místo setkání prý bude kvůli utajení upřesněno až na poslední chvíli. Budeme muset být hodně rychlí.“

Edward mě pak opustil a šel se s ostatními připravit. Zůstala jsem sama s Alicí.

„Co všechno se díky tomuhle můžete dozvědět?“ zeptala jsem se a ukázala na sestavu počítačů.

Spokojeně se usmála.

„Skoro všechno. Jde ti o něco konkrétního?“

Sundala jsem si z krku medailon a podala jí ho.

„Moje matka.“

Vzala si ho a otevřela.

„Jste si podobné,“ řekla tiše.

„Byly jsme. Ona…“ odmlčela jsem se, abych potlačila náhlou potřebu začít před ní fňukat. „…zemřela při porodu. Ráda bych zjistila její jméno a třeba… jestli někde nemám nějaké příbuzné.“

Alice přikývla.

„Chceš se do toho pustit hned?“

Horlivě jsem přikývla.

Přešla k jednomu z počítačů a vzala ze stolu předmět, který ze všeho nejvíc připomínal čtečku kódů v supermarketu. Po stisknutí tlačítka se objevil bleděmodrý paprsek, kterým pak oskenovala podobiznu na medailonu.

„Máme přístup k archivům policie. Radši se neptej, jak se nám to podařilo. Tenhle program umí prohledávat databázi pohřešovaných osob a porovnávat základní znaky na fotografiích. Ale může to chvíli trvat,“ varovala mě.

Úplně bez dechu jsem si sedla před monitor a sledovala, jak se na něm v rychlém sledu střídají fotografie. Kdybych věděla, že to k něčemu bude, proseděla bych tam roky.

„Díky, Alice,“ řekla jsem vděčně, aniž bych dokázala odlepit oči od obrazovky. Ucítila jsem jemné pohlazení na rameni. Pak odešla.

 

+++++

 

Po půl hodině už se mi začaly dělat mžitky před očima a tak jsem se rozhodla trochu projít. Zkoumala jsem mapy a záznamy o proběhlých akcích. Podle nich jsem zjistila, že Cullenovi působí ve městě asi dva měsíce. Byl to vlastně zázrak, že jsme na sebe nenarazili už dřív. Taky jsem si trochu zahrála na špiona a zkusila se porozhlédnout v jednom z počítačů, ale ta kybernetická mrcha po mně chtěla heslo. Posadila jsem se zpátky, pohodlně se opřela a natáhla nohy na stůl.

Pak zazvonil telefon.

Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Prostě jsem ho zvedla.

„Haló?“ ozval se příjemný ženský hlas. „Tady Esmé. Nemám moc času.“

„Mluvte,“ reagovala jsem. Srdce se mi rozbušilo.

„Ta schůzka proběhne v Gatewoodu. V bývalých filmových ateliérech. Hodinu po půlnoci,“ šeptala a její hlas zněl vystrašeně. „A omlouvám se, teď mi nějakou dobu nevolejte. Zdá se mi, že mě podezírá.“ Pak zavěsila.

Zastrčila jsem anténu a zamyšleně vrátila telefon na stůl. V tu chvíli už se objevil Edward.

„Slyšel jsem jen poslední větu. Co říkala?“ zeptal se.

Zopakovala jsem mu její monolog a taky jsem dodala, že mi připadala vyděšená. „Neměli bychom ji odtamtud dostat?“ navrhla jsem.

Dřepnul si ke mně a položil mi ruce kolem boků.

„To není tak snadný. Sama víš, jak to chodí. Snažíme se o to od té doby, co jsme tady, ale nedaří se nám ji přesvědčit. Ona si myslí, že ho miluje, a že ji zachránil z ulice. Nechápe, že se vlastně pořád chová jako šlapka, i když už je jenom s jedním.“

Přikývla jsem. Tohle nebylo nic neobvyklého.

„A teď mi prozraď, co máš v plánu,“ řekl a v klínil se mezi moje kolena.

„V plánu?“ hlesla jsem nechápavě. Srdce mi začalo hopsat jako kapitánka roztleskávaček.

„Netvrď mi, že jsi hned nezačala přemýšlet, jak se tam nejlíp dostat.“

Ušklíbla jsem se. Rozčilovalo mě, že mě má tak prokouknutou.

„V noci nikam nepůjdeš. Slib mi to!“ žádal důrazně.

Je jedna hodina ještě noc nebo už brzké ráno?

„V noci nikam nepůjdu. Slibuju,“ řekla jsem, aniž bych zčervenala.

Nedůvěřivě přikývl. Pak se otočil na monitor počítače. Fotky mezi tím doběhly a v rohy blikal nápis, který ohlašoval, že zadaná osoba nebyla nalezena. Edward se zahleděl na tvář v okénku s nápisem subjekt.

„Tvoje matka?“

„Jsme si podobné, já vím,“ špitla jsem ve snaze předejít rozhovoru na tohle téma.

„Netrap se,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. „Zejtra můžeme zkusit rozšířit prohledávanou oblast. Nemusela bydlet přímo v Seattlu.“

Vzala jsem ho za ruce.

„Umíš bejt docela milej, když chceš, víš to?“

V tu chvíli vypadal skoro rozpačitě. Klidně bych mu hádala těch sedmnáct.

„Hlavně to neříkej před Emmettem. Potrhal by se smíchy,“ zabručel a pak se naklonil pro polibek.

 

+++++

 

Zhltla jsem večeři a pak i s Edwardem odešla do svého pokoje. Zajímalo by mě, jestli se mě tak držel proto, že beze mě nemohl být, nebo proto, aby měl jistotu, že nic nechystám. Vůbec si ale nevšiml, že jsem při odchodu z kuchyně podstrčila Donovanovi lísteček s instrukcemi. Nechala jsem si připravit auto s plnou nádrží, abych – jakmile odjedou – mohla hned vyrazit. Výčitky svědomí jsem měla jenom trošičku. Stačilo pomyslet na Jimmyho.

Povídali jsme si. Bylo strašně osvobozující mluvit o věcech, které mě strašily ve snech a jeho trápily ve věčném bdění. Vzpomínky. Tak jak se vynořovaly.

Edwardovy hodiny klavíru, do kterých ho přihlásila matka, a on je nenáviděl, ale teď by dal cokoli za to, aby jí tenkrát udělal radost. Měl pocit, že by třeba bývala neodešla a nenechala ho napospas věčně opilému otci.

Moje Debbie, vratký vor v rozbouřeném moři nepřátelského světa. Její nečekaná smrt uprostřed noci, kdy si najednou přitiskla ruce k hrudi a zemřela dřív, než dopadla k zemi.

A došlo i na vzájemné porovnávání hrdinských kousků při lovu zločinců. Za své historky jsem si vysloužila zamračený pohled, větu, že jsem děsnej hazardér a nekonečný polibek za statečnost.

Krátce před půlnocí jsem si poslušně vzala pyžamo a šla se vysprchovat. Dokonce jsem si umyla vlasy, aby iluze rozhodnutí zůstat doma byla úplně dokonalá. Když jsem se vrátila do pokoje, Edward seděl v křesle a zkoumavě mě pozoroval. Nervózně jsem přejela pohledem pyžamo a hledala, jestli s ním není něco v nepořádku.

„Něco pro tebe mám,“ nadhodil a konečně se usmál. Sáhl na stolek a podával mi nějakou knihu. Asi byl pryč, když jsem se sprchovala. „Chtěla jsi něco ke čtení. Aspoň se tu v noci nebudeš nudit.“

Podívala jsem se na přebal. Zkrocení zlé ženy od Shakespeara. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„To si přečti spíš ty, ať víš jak na mě,“ smála jsem se.

Stáhl si mě na klín.

„Ale já to přece vím. Vzpomínáš si? Říkala jsi, že umím bejt milej.“

Pak zvážněl.

„Ale tebe čekají pekelná muka, hned jak se vrátíme.“

Nadechovala jsem se, abych se zeptala, o čem to mluví, ale on pokračoval.

„Doufám, že mě budeš mít ráda i za tři vteřiny.“

Najednou vstal, přehodil si mě přes rameno, až jsem hekla, a vyšel se mnou z pokoje.

„Co to vyvádíš! Pusť mě!“ vřískala jsem.

„Promiň, lásko, ale je to pro tvoje dobro.“

„Jaký dobro?! Koukej mě pustit, pitomče!“ Bouchala jsem do něj knihou, kterou jsem stále ještě držela v ruce, ale samozřejmě bez efektu.

Seběhl se mnou do haly. Stáli tam Nahuel i Donovan a ani jeden z nich nehnul brvou!

„Donovane! Já vás vlastnoručně uškrtím! Pošlu vás vařit na Severní pól Eskymákům!“ křičela jsem, když jsme ho míjeli, protože mi došlo, že mě prásknul.

„Jsem vždycky na vaší straně!“ volal za mnou.

„Nahueli! Jsi mrtvej!“ stihla jsem zařvat, než jsme zmizeli na schodech do suterénu.

„Kam mě to neseš?! Nemůžeš se mnou jednat jako s kusem nábytku! Slyšíš?!“

Edward se zasmál a pohladil mě po stehně.

„Lepší navztekaná, než mrtvá.“

„Do konce života s tebou nepromluvím!“ zuřila jsem. „A v našem případě to bude fakt dlouho!“

„Když mlčíš, tak jsi nejkrásnější.“

„Drzoune!“

Zase se rozesmál a pak už jsme vešli do nějaké místnosti. Byla to vlastně docela pěkná ložnice, i když mnohem menší, než ta moje. Zásadní rozdíl ale spočíval v tom, že tenhle pokoj neměl okna a dveře vypadaly jako vrata od trezoru.

„Ty si děláš srandu!“ rozkřikla jsem se. „Přece mě tu nemůžeš jen tak zamknout!“

Postavil mě na zem a já popadla první, co mi přišlo do ruky a mrskla to po něm. Kovová plastika nějakého atleta. Narazila do něj a poněkud změnila tvar. Pak s hlučným lomozem spadla na zem.

Pevně mě objal, takže jsem se nemohla ani pohnout.

„Ale můžu. Úplně snadno. Uvidíš,“ smál se.

Klepala jsem se vzteky. V duchu jsem už plánovala, jak ho budu mučit a týrat a že už se na něj nikdy neusměju. Políbil mě. Zazmítala jsem se a snažila se odtáhnout, ale nedovolil mi to. Vrčela jsem na něj a prskala, dokud mě nezradilo tělo a já mu nezačala polibky vracet.

„Nesnáším tě! Nemáš ani představu jak moc!“ syčela jsem zadýchaně, když mě konečně pustil. Pro jistotu jsem o kus couvla, protože jsem si sama sebou nebyla zase tak moc jistá.

„Mrzí mě to, ale já o tebe nemůžu přijít,“ řekl a vydal se ke dveřím. „Hned, jak se vrátíme, přijdu za tebou.“

„Neobtěžuj se!“  houkla jsem.

Otočil se a poslal mi vzdušný polibek.

„Stejně se ti bude stejskat.“

Pak se dveře zavřely a ozvalo se tiché cvakání nějakého mechanismu.

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

«   1 2 3 4   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!