28.02.2011 [17:00], plyshovymedvidek, ze série Tři šelmy a Dante, komentováno 5×, zobrazeno 1953×

S velkým spožděním dávám novou kapitolku Šelem.

Snad jsem Vás neodradila.

Moc mě mrzí, že jste museli čekat tak moc dlouho.

Bohužel poslední měsíc pro mě byl trochu krizový.

Slibuji však, že další dílky budou přibývat trochu rychleji.

Děkuji všem za krásné komentáře.

S blížícím se ránem se Aro těšil na její probuzení, na snídani, kterou jí nechal připravit, na úsměv, kterým ho každou chvilku obdarovávala. Probuzení, které však nastalo, ho nemile překvapilo, ba spíš vyděsilo.

Laureen, která v jednu chvíli spala, vyběhla téměř upíří rychlostí z postele rovnou do koupelny. Vydal se za ní s obavou, co se děje.

„Lásko, otevři, mám zavolat Carlislea?” ptal se nervózně.

Během kratičké chvilky vyšla bledá Laureen a bez jakékoli odpovědi si zase lehla a usnula.

Druhé probuzení probíhalo bez potíží. Vše, co si Aro naplánoval, se bez jediné chybičky splnilo.

„Asi se mi zdál nějaký sen, většinou se mi to stává, když mě pronásleduje tisíce pavouků.” Snažila se zlehčit situaci a bohudík se jí to povedlo.

„Alice, moc si vážím toho, že mi pomáháš s přípravou na svatbu, ale nepřeháněj to. Přijde mi to zbytečně přeplácané. Mám ráda jednoduchost, eleganci a účelnost. Tvé modely místností a šatů vypadají jako od Mattela pro šestileté princezny. Běhá mi z tebe mráz po zádech.” Po dokončení svého monologu měla Laureen pocit, jako by se Alice nafoukla, a lehce zrudla.

„Když do tebe píchnu špendlíkem, praskneš?” smála se Laureen.

„Neprasknu, ale asi píchnu do tebe. Třeba bys konečně pochopila, že já mám na rozdíl od tebe vkus.”

Vztekle našpulila pusu a dala ruce v bok. Laureen se jen smála a děkovala bohu, že na chvilku skončilo její utrpení pod bedlivým dozorem Alice.

„Nevěsta má mít bílé šaty, na slonovinovou kost jsi ještě moc mladá. Ten model se k tobě nehodí. Těch krajek… Budeš vypadat jako obří šlehačkový dortík, ne jako nevěsta.” Soptila Alice.

„Ty se vdávej klidně ve skřítčím pyžamu a klidně měj obřad ve vykotlaném dubu. Ale já se hodlám vdát v krásných jednoduchých šatech.” Laureen neztrácela nervy a bezvadně se bavila.

Dveře se bez zaklepání rozletěly a v nich stála Jane.

„Pan Aro mě posílá, abych vám připomněla, že je čas obědu.” Tvářila se velmi důležitě, snad jako kdyby na jejím oznámení závisel něčí život, ne obyčejné jídlo. Laureen v sobě dusila smích a Jane po ní střelila pohledem, který kdyby mohl, tak vraždí.

„Alice, omluv mě prosím, mám důležitý úkol, jenž spasí svět, a pokud ne celý, tak polovinu určitě.” řekla Laureen a se smíchem se nechala doprovázet ostražitou Jane.

Oběd, kterého se jí dostalo, by nasytil celou somálskou vesnici na minimálně rok dopředu. Bylo jí líto takovým způsobem mrhat jídlem, nicméně s tímto problémem si poradí stejně jako s neodbytnou Alice.

Do jídelny zvědavě nakoukla Esme. Tichá, ale velmi příjemná a jemná žena.

„Alice umí občas pořádně lézt na nervy, přejde jí to, nemusíš se strachovat. Pokud náhodou nebudeš její nálady zvládat, kdykoli se ozvi, pomůžu ti ji zkrotit.“ Mile se usmála a pohladila Laureen po ruce.

„Obdivuji vás, nejen za to, že jste s mužem adoptovali tolik dětí, ale hlavně za svatou trpělivost.“

Uvolněně se zasmála, a byla vděčná za Esmeinu návštěvu.

„Pokud bych vás o to mohla žádat, mám docela jasnou představu, jak by moje šaty měly vypadat. Alice mluvila o tom, že jste návrhářka. To, že domů není podstatné, myslím si, že jste velmi dobrá. Viděla jsem vaše návrhy a byla jsem z nich přímo nadšená. Byla byste ochotná mi s návrhem pomoci?“

Esme, se rozzářily oči a mile se usmála.

„Budu velmi ráda nápomocna.“

„V tom případě se můžeme rovnou přesunout do vhodnějších prostor a začít, času není nazbyt.“

Laureen s Esme se přesunuly a až do večera se smály a bavily nad náčrty svatebních šatů. K velkému uspokojení večer zjistily, že už mají hotovo.

Teď už jen najít vhodnou krejčovou, která by byla schopná šaty zrealizovat, což dle Esme nebyl žádný problém, a hodlala vše zařídit.

Laureen byla upřímně nadšená, nejen z toho, že našla spřízněnou duši, ale i z toho, že návrh šatů je hotov.

Po celém odpoledni zírání do náčrtů, zjistila, jak moc unavená je, a k její radosti se nevolnost z rána již nedostavila.

.....

Můj dnešní program byl nabit k prasknutí. Měl jsem takovou chuť všechny starosti hodit za hlavu, a vzít Laureen někam daleko, pryč od všeho shonu. Měl jsem pocit, že si toho nabrala příliš.

Přeci jen, zařizování vlastní svatby je dost náročná věc, a ona je na to sama. Spoléhám, na ženské osazenstvo Carlisleovy rodiny. Mají za sebou tolik svateb, že se rádi připojí, a trochu mému andělu pomohou.

Ze zamyšlení mě probrala myšlenka, zda vůbec dnes už něco jedla.

„Jane, dohlídni na to, aby se připravil vydatný oběd pro Laureen, a aby se najedla a trochu si odpočinula.“

Ta se jen lehce zašklebila, ale netroufla si protestovat.

Ač jsem si zprvu myslel, že bude klid, práce bylo víc, než jsem čekal. Malicherné spory o území, malé šarvátky mezi pár jedinci mi zabraly téměř celý den.

Když jsem se dostal do našich soukromých komnat, zjistil jsem, že nejsem jediný, koho dnešek znavil.

Laureen seděla v křesle, schoulená do nepřirozené polohy.

Vzal jsem ji s opatrností do náruče a položil ji na postel.

....

Ani jsem netušila, jak moc unavená jsem. S velkou zvědavostí, jsem měla v plánu nahlídnout do knihovny Ara, a vybrat si něco ke čtení. Bohužel křeslo, které stálo opodál, mě lákalo svým téměř siréním zpěvem k tomu, abych se do něj pohodlně posadila. Já neodolala, a téměř ihned jsem usnula. Z tvrdého spánku mě probral až Aro, který mě zvedl a chtěl mě položit na postel. Líně jsem se protáhla a usmála se na něj.

„Celý den se mi po tobě neuvěřitelně stýskalo,“ zapředla jsem.

„Ani netušíš, jak jsem se celý den cítil já,“ usmál se na mě Aro, a s něžností mě pohladil po tváři.

Pomalu jsem se zvedla, odešla do koupelny, kde jsem si dopřála krátkou sprchu a převlékla jsem se.

Vrátila jsem se do postele, kde na mě čekal můj budoucí muž. Jak krásně to zní, můj muž, tvá žena.

Na věky věků. Lehce jsem ho políbila a byla šťastná.

„Netušíš, jak moc jsem šťastná, že tě mám. Nikdy o tebe nechci přijít.“

„Nikdy o mě nepřijdeš, pokud sama nebudeš chtít, lásko.“

Láskou a nesmírným štěstím jsem se rozplakala. Aro každou slzu, jež mi skanula, slíbal motýlím polibkem.

Nevěřila jsem, že se člověk může zalknout štěstím, teď jsem tomu byla svědkem.

Pomalu, s nejvyšší něžností jsem hladila Ara po tváři. Opatrně ho líbala, a dmula se pýchou.

Mé polibky opětoval, a stonásobně oplácel. Něžně mě hladil po celém těle a mé srdce, bilo rychlostí kolibříkových křídel. S třesoucíma rukama jsem mu rozepínala knoflíčky košile, a pomalu mu ji sundala. Oba jsme se pomalu zbavovali svých svršků, až jsme se v temnotě noci ocitli nazí. Těla a duše se spojily v jeden celek. Vyznání lásky, výkřiky do temnot. Tomu všemu byl svědkem jen srpec měsíce, zvědavě nakukující oknem do ložnice.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  sakraprace (03.03.2011 08:51)

Jo, jo,Alice je uragán, ale Laureen si s ní moc hezky poradila A Aro, co dodat... Stařík jeden zamilovanej

4)  semiska (28.02.2011 23:43)

Laureen si hezky poradila s dotěrnou a záhy nafouknutou Alicí... Moc mě to pobavilo. Luxusní konec s krásnou romantikou. Nádherné, dokonalé, povedené.

2)  belle (28.02.2011 19:30)

smysluplný komentář nevymyslím, tak snad jen
jdu si dát studnou sprchu, snad to pomůže

1)  Evelyn (28.02.2011 17:21)

Terý, na Ara romantika si asi nikdy úplně nezvyknu
Kapitola byla krásná

1