11.03.2011 [21:00], plyshovymedvidek, ze série Tři šelmy a Dante, komentováno 4×, zobrazeno 1693×

11.kapitolka

Řekla jsem si, že za to dlouhé čekání Vás trochu odměním délkou a děním.

Ráda bych Vám popřála krásné čtení a prosila bych o komentík.

Všem děkuji že čtete Šelmy a podporujete mne v další tvorbě, jste má zlatíčka.

Ranní probuzení se konalo ve velkolepém stylu, snídaně připravená samotným Arem přímo do postele.
Laureen se nadšeně pustila do jídla a labužnicky si vychutnávala každé sousto.
„Dnes jsem si udělal volno. Rád bych s tebou strávil i čas kdy nespíš.“ Usmál se Aro.
„To jsem moc ráda, poslední dobou ses mi moc nevěnoval, i když to chápu, vím jaké to je mít práce nad hlavu. Abych řekla pravdu, docela se mi stýská po práci. Za dobu co jsem tady s tebou, se jí vlastně vůbec nevěnuji. Cítím se být zbytečná.“ Posteskla si Laureen.
„Přeci máš na starosti celou naši svatbu, lásko, je to práce na plný úvazek. Věnuješ tomu celý den, nemůžeš do toho ještě dělat svou práci. Nechci, aby ses mi udřela, na to tě mám až příliš rád. Nezapomínej, že ti poslední dobou ani není nejlépe.“ Nerad bych, abys byla nemocná. Myslím si, že by tě měl Carlisle prohlédnout, zda jsi v pořádku.“ Strachoval se Aro.
„“Neměj strach prosím, cítím se báječně, byla to jen malá slabost. Jsem v naprostém pořádku.“ Usmála se a pohladila ustaraného Ara po tváři.
„Je možné, že to bylo ojedinělé srdíčko, nicméně nehodlám nic podceňovat, pro klid duše, nech se vyšetřit. Carlisle je dobrý lékař. Nezapomeň, že jsi nedávno prodělala vážná zranění.“
„Pokud ti na tom tak moc záleží, ať je po tvém.“
Aro se jen usmál, má rád když se jeho prosby plní bez odmlouvání. Pravda však je, že Laureen je jediný člověk, který by ho přesvědčil o opaku.
Ozvalo se velmi výrazné a hlasité zaklepání.
Aro se nerad zvedl z postele a šel otevřít dveře. Byl velmi zvědavý kdo jeho, a jeho lásku, si dovoluje rušit.
Ohlédl se za Laureen s pozvednutým obočím. Laureen se zasmála.
„Typuji, že to bude Alice s nějakými dotazy o svatbě.“ Řekla Laureen a smála se.
„Vsadíme se?“ zeptal se Aro.
„Záleží na tom, o co,“ odvětila Laureen.
„Když to bude kdokoli jiný, večer mi předvedeš to krásné prádlo, které máš schované od posledních nákupů.“ Zlověstně se mu zablýskalo v očích.
„A když to bude Alice, strávíš semnou celý nadcházející víkend, nebudeš pracovat, budeš se věnovat jen mě.“ Ďábelsky se usmála Laureen.
„Platí.“ Souhlasili oba.
Ozvalo se další zaklepání, a o dost hlasitější.
Aro otevřel, ani nestihl něco říct a do ložnice vlétla Alice. Jakmile jí Laureen spatřila, neuvěřitelně se rozesmála.
„Vyhrála jsem,“ řekla Laureen a hned se po mračícím přísném pohledu Alice zklidnila a tvářila se maximálně kajícně.
„Jak si to představuješ? Do svatby zbývají pouhé dva měsíce, my nemáme téměř nic zařízeného a ty se tu v klidu válíš a cpeš se tučným sýrem, bílým pečivem, šunkou a lívanci? Přemýšlej trochu, jak tě potom asi narveme do šatů? Tlustá nevěsta, to je to nejhorší, co se může stát,“ rozlítila se Alice.
Laureen se roztřásla. Z rozběsněné Alice šel strach.
Alice si všimla, jak její lidská kamarádka během chvilky ztratila všechnu barvu a zbledla v obličeji. V další chvíli se chytila za pusu, a utíkala ke koupelně, ze které se ozývaly jen zvuky dávení.
V tu chvíli zakročil Aro,
„Milá Alice, ještě jednou zvýšíš na Laureen hlas, ještě jednou na ní budeš nepříjemná, nebo ji budeš jakkoli stresovat, udělám z tebe nejprve trhací kalendář, který rozhodně nebude od Prady. A pak tebou budu kousíček po kousíčku topit v kamnech. Ale předtím vším, tě odtáhnu do tvé skříně a před očima ti rozstříhám absolutně všechny kousky oblečení, které jen najdu,“ řekl klidným hlasem. Křik, máchání rukou by nevyznělo nijak lépe, nebo vážněji. Ba naopak. Alice se rozostřil zrak a ve své vizi viděla vše tak, jak jí to Aro, právě řekl.
Kdyby mohli upíři omdlít, byla by ležela. Koukala na něj a začala si uvědomovat, čím vším si ta chudinka musela projít. Poslední člověk, kterému připravovala svatbu, byla Bella a ani ona nebrala její vyšilování klidně.
„Já se omlouvám,“ řekla kajícně, a opravdu to myslela vážně.
„To neříkej mě, já nejsem ta pravá osoba, která by to měla slyšet,“ řekl Aro a pomalu se rozešel do koupelny za Laureen. Ta unaveně ležela opřená jedním ramenem o záchodovou mísu, byla bledší než kde jaký upír, a těžce oddechovala. Vzal ji něžně do náručí, a odnesl do postele. Tam během chvilky usnula. Alice se rozhodla, že se jí pokusí omluvit, hned po tom co se jí udělá lépe, a pokusí se jí se svatbou pomoci.
Zdál se mi divný sen, Volterské zahrady, skleníky kterými mě prováděl Marcus, byly naplněny dětským veselým křikem.
„Kde jsi, ty ďáblíku, najdu tě.“ Viděla před sebou šťastného Ara, upatlaného různými barvami.
„Až já vás najdu, to uvidíte.“ Ozval se hlas, který jí vzdáleně připomínal ten její. Tak podobný a přeci naprosto jiný. Více ženský, vábivý, zpěvný, nesl se jako tóny zvonkohry. Hlas sirén vábící muže na svůj ostrov.
Začala pomalu procitat, cítila hebké šimrání na zádech. Jen co otevřela oči, spatřila Ara s obavami vepsanými ve tváři.
„Jak se cítíš, lásko?“
„Jsem jen trochu unavená, a mám hrozný hlad.“ Svědkem její tvrzení bylo hlasité zakručení jejího žaludku.
Laureen se jen začervenala a sklopila oči. Aro, se od srdce zasmál.
„Když se oblečeš, pouze pokud ti bude dobře, půjdeme do města, a dáš si cokoli, na co budeš jen mít chuť.“
Laureen se pomalu zvedla, a odešla se převléct a trochu se upravit.
Rozhodla se pro černou košili, kterou zastrčila do tmavých upnutých kalhot. Vlasy projela hřebenem a stáhla do ohonu. Na nohy si vzala pohodlné sandály a oči zvýraznila řasenkou. V předsíni na ni čekal Aro, a vyrazili.
Pomalu se procházeli po starých uličkách a on jí vyprávěl o všech možných historkách a příbězích vázajících se k daným místům. Krásnou procházku však pokazil nářek žaludku, dožadující se jídla.
Našli kouzelně vypadající rodinou restauraci, kde si Laureen objednala obrovský steak a zeleninový salát a Aro si s výmluvou že nemá hlad, objednal jen sklenici vody.
Hned co číšník přišel s objednávkou, Laureen se hladově pustila do jídla, jako kdyby dlouhé týdny hladověla.
Hltala s takovou chutí, že si ani nevšimla, že maso je celé syrové. Aro si toho všiml a zvláštně se na ni díval. Ona absolutně nic neregistrovala. Ráda jedla, dobrý steak se zeleninovým salátem patřil k jejím oblíbeným jídlům. Avšak nikdy maso nejedla krvavé, naopak měla ráda, když bylo hezky propečené.
Jídlo snědla s velkou chutí.
„Nelíbí se mi tvé nevolnosti, mám o tebe strach. Až dorazíme domů, požádám Carlislea aby se na tebe podíval.“
„Aro, je mi výborně, nic se neděje. Nechci, aby se na mě koukal někdo jiný, než ty.“
„Nezlob se, lásko, ale nebudu se o tom hádat. Mám o tebe strach a Carlisle je velmi dobrý doktor. Nechci nic podcenit.“ A jeho výraz nepřipouštěl další dohady. Laureen si jen povzdechla.
„Včera jsem s Esme dodělala návrh na šaty, dneska ho měla nést krejčímu. Doufám, že je ušije podle mých představ, určitě se ti budou líbit. Esme je báječná žena, mám velkou radost, že jsme se spřátelily. Rozumím si s ní více než s Alice, i když i tu mám ráda, ale občas je velmi těžké její nálady a názory vydýchat.
„Lásko, ani netušíš, jak se těším, až tě uvidím, jak kráčíš k oltáři. Budu ten nejšťastnější muž na světě, a bude mi naprosto jedno, v čem budeš oblečená. Jsi ta nejkrásnější osoba, kterou znám.“
„Ve srovnání s Rosalií si zrovna jako nejkrásnější žena nepřipadám.“ Zamračila se Laureen.
„Lásko, jsi ta nejkouzelnější a nejkrásnější žena, kterou znám, věř mi, ani Rosalie se ti nevyrovná.“
Laureen se usmála a lehce se začervenala.
Po návratu na hrad se Aro zastavil za Carlisleem, a požádal ho, zda by mohl prohlédnout Laureen.
„Opravdu se mi nezdá, jak jí poslední dobou nebývá dobře. Bývá hodně bledá. Bojím se, že by to mohly být následky po jejím zranění,“ řekl ustaraný Aro.
„K večeru se zastavím a podívám se na ní, doufám, že to nebude nic vážného.“
„Byl bych ti moc vděčný, Carlisle.“
Laureen se mezitím co nebyl Aro s ní, naložila do vany a odpočívala.
Aro přišel do koupelny za ní.
„Dneska jsem si s tebou chtěl promluvit, a vše ti vysvětlit. Měla bys o mně vědět vše. Bojím se tvé reakce. Nechci, nemůžu tě ztratit.“ Jeho obličej byl stažen bolestí.
„Aro, netrvám na tom, že bych o tobě musela nutně všechno vědět. Pokud ti to není příjemné, nemluvme o tom. Sám poznáš správný čas na to, mi vše říct.“ Usmála se.
„Nemůžu vše odkládat jen pro to, že mám strach. Strach se musí překonávat, ne se mu poddávat.“
„Dobře, jen vylezu a promluvíme si. Pak ať přijde Carlisle.“
Aro zabalil Laureen do obří osušky, a přenesl ji do postele.
„Tak tedy mluv,“ usmála se a povzbudivě ho pohladila po ruce.
„Nepustíme si nejdřív film?“ navrhl.
„Dobře, jaký máš na mysli?“
„Třeba hrabě Drákula, nebo Van Hellsing?“
„Miluji jakkoli zfilmovaného Drákulu,“ usmála se.
Očekával, že se ho bude po celý film držet, bát se, ale ona to brala jako komedii. Velmi se tomu divil.
„Ty ses vůbec nebála?“ zvědavě se vyptával.
„Proč bych se měla bát?“ udiveně se ho ptala.
„Upíři jsou přeci hroziví, hrůzostrašná monstra. Zabíjejí lidi jen pro krev. Jsou bezcitní.“ Laureen se na chvilku zamyslela.
„Podle mého, strach určitě nahnat mohou, ale i lidé zabíjejí pro obživu zvířata. Jde jen o další žebříček v potravním řetězci. Neříkám, že bych se chtěla stát svačinkou nějakého hladovce, ale když už se mám stát manželkou jednoho z nich, tak by bylo hloupé, abych z upírů měla strach.“
Aro se na ní vyděšeně podíval. Ona to všechno ví? Spojila si snad spoustu maličkostí do jednoho celku? Jak to?
„Ty to všechno víš?“ ptal se jí.
„Po událostech které se mi staly, a pár dalších pojítek jsem si to dala dohromady. Navíc měla jsem tě ráda ještě předtím. Proč bych tě neměla mít ráda i po tom, co vím, že nejsi tak úplně člověk.“
„Opravdu se mě nebojíš?“
„Mám snad důvod, se tě bát?
„Ne, to opravdu nemáš, snad jen, když budeš stále odmlouvat. I když i to se dá řešit jinak, než tím že bych si na tobě smlsl.“ Zlomyslně se mu zablýskalo v očích a začal jí lechtat. Laureen se smála, křičela, prosila, slzy smíchu jí tekly po tvářích.
„Vzdávám se… prosím… už néé.“ Smíchem se celá otřásala. Aro dal na její prosby a pomalu se přibližoval svými ústy k těm jejím.
„Vzdávám se já, odzbrojila jsi mě, miluji tě,“ řekl Aro a pomalu a lehce ji políbil.
„I já tebe.“
Ozvalo se zaklepání a vstoupil Carlisle. Laureen se začervenala.
„Zdravím tě, Carlisle, děkuji, že sis na nás udělal čas.“Mile se usmál.
„Nikdy nežádáš o pomoc jen tak, vždy to má nějaký důvod,“ odpověděl Carlisle.
„Takže, co tě trápí?“ ptal se Laureen. Ta se jen usmála.
„Mě netrápí vlastně nic, jen Aro si myslí, že snad umírám.“ Zasmála se.
„Nebudeme nic podceňovat, zběžně tě prohlédnu, pokud se mi něco nebude zdát, pojedeme do nemocnice, kde podstoupíš sérii vyšetření.“ Zamyšleně se zadíval na vyděšenou Laureen.
„Nemusíš mít strach. Kdyby se s tebou něco vážného dělo, už bychom to dávno věděli,“ snažil se jí uklidnit.
„Dobrá. Co mám udělat?“ ptala se Laureen.
„Přesuneme se do pokoje, kdes ležela po úrazu. Mám tam ultrazvuk, pohodlné lehátko a další potřebné vybavení,“ řekl Carlisle.
„Lehni si. Na břicho ti nanesu gel, nelekej se, bude studený. Pomocí ultrazvuku zjistím, co se v břišní dutině děje. Je možné, i když pravděpodobnost není vysoká, že jsou to poúrazové následky. Taky je dost možné, že nevolnosti, které se u tebe projevují, jsou způsobeny stresem.“ Carlisle zmiňoval vše, co ho napadlo a nanášel gel Laureen na břicho. Opravdu nelhal, je to studené.
„Žaludek je v pořádku, plíce zhojená, žebra ti srostla velmi dobře. Zatím je vše v nejlepším pořádku.“ informoval o průběhu. Sjel o něco níže a zastavil se.
„Carlisle? Děje se něco?“ ptal se Aro. Ten, jako by ani neslyšel.
„Laureen, kdy máš nevolnosti nejčastěji?“
„Většinou ráno, nebo když něco sním,“ vykuleně odpovídala.
„Dnes po večeři ses cítila jak?“ dál vyzvídal.
„Bylo mi naprosto báječně, nečekala jsem, že toho zhltnu tolik, ale opravdu mi chutnalo. Dokonce jsem se cítila i silnější. Opadla únava, která se mě poslední dobou držela.“ Udiveně odpovídala na jeho otázky.
„Kdy jsi měla naposled periodu?“ Ptal se a doufal, že by alespoň upírovi mohlo dojít, co naznačuje. Bohužel.
Laureen usilovně přemýšlela, a po chvilce vytřeštěně střelila pohledem po Carlisleovi.
„Nechceš tím snad naznačit, že jsem…“ Nechala otázku viset ve vzduchu. Aro stále nechápal a očima těkal po té dvojce.
„Nenaznačuji, konstatuji,“podíval se jí zpříma do očí.
„Tak mi už laskavě řekněte co se sakra děje!“ rozčiloval se Aro.
„Jsem zřejmě těhotná.“ Oči se jí pomalu zalívaly slzami a bála se Arovy reakce.
„Jsi těhotná. Plod je zatím malý, ale jelikož mám dobré zkušenosti s Beliným těhotenstvím. Pokud budeš chtít v těhotenstvím pokračovat, budu se o tebe starat do té doby, dokud nebudeš schopná, opatřit dítě sama s Arem. Myslím si, že i rodina bude souhlasit a rádi ti pomohou. Aro hleděl do prázdna. Přemýšlel. Nevěděl. Chce ohrozit její zdraví? Je připraven na možnost její ztráty? Podíval se na Laureen. její oči byly plné slz, a štěstí. On bude táta. On se stane otcem. Je na to připraven? Budu ten nejlepší táta na světě, pomyslel a pevně obejmul Laureen.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  belle (12.03.2011 18:36)

ach ech och
Aro je tak sladký

3)  semiska (11.03.2011 23:42)

MOc krásné, chvilku oddech, chvilku romantika, chvilku dobrodružství, chvilku šok... Nádhera, opravdu moc.

2)  MisaBells (11.03.2011 21:58)

Hm... přemýšlím, co ti sem napsat za negaci, abys mi nevyšla ze cviku, ale nic mě nenapadá. Sakra... Prostě se ti to povedlo, mizero. U scény s filmem jsem se potutelně usmála, víme proč a to těhotenství a slzy a Aro v šoku... Stejně se nedám a nebudu tým Aro ani za jahody se šlehačkou. Ani za tvůj vynikající roastbeaf! (Nebo jak se to píše.) Nedám se, ale má u mě malé plus a ty velké, za tuhle kapitolu. Jen tak dál.

1)  Evelyn (11.03.2011 20:45)

Terezko, já vím, že se opakuju, ale zamilovaný, romantický a rozněžnělý Aro mě prostě pokaždé dostane Krásná kapitola

1