12.09.2010 [20:00], Amisha, ze série Němá dohoda, komentováno 27×, zobrazeno 5489×

Tak je to tu, konečně. Poslední. Mise splněna.

Zůstala s ním? Utekla? A jestli ano, jak daleko?

V tom autě jsme si ještě dlouho povídali. Za předním sklem už k nám přicházelo ráno. Po prvním návalu prudkého vzteku uznal, že jeho zbytečná smrt by Arovi udělala jenom radost. Srovnávali jsme, kdo má co rád a jakou hudbu posloucháme. Krásně se mi s ním povídalo.

Ráno už rozezpívalo ptáky v okolí a pavučiny plné ranní rosy prozářilo slunce.
Kapičky vody zářily jako křišťál.
Už tak dlouho jsem ten ohnivý životadárný kotouč neviděla. Nastavila jsem tvář a těšila se, až se jeho paprsky dotknou mé prokřehlé kůže.
Edward se na mě díval, jeho tvář se rozzářila tisícema sluncí. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího.
„Pojď pojedeme domů,“ s tím nastartoval.
Domů...


Vila Cullenových byla úchvatná. Samozřejmě. Nic jiného jsem nečekala. Esmé mi v hale sebrala tašku a položila ji.
„Ukážu ti tvůj pokoj, potom tě provedu celým domem.“
Postupně mi ukazovala dveře a pokoje za nimi, až na konci chodby se zastavila a zaťukala.
Zevnitř se ozvalo jenom „dále.“ Byl to pokoj Edwarda, který jediný zůstal s námi doma, ostatní šli na lov. Vzala jsem za kliku a ve stejném okamžiku si uvědomila, že už jsme tu sami. Esmé se vytratila.
„Ahoj,“ pozdravila jsem celkem zbytečně, viděli jsme se před chvilkou. Jenom se usmál a poplácal na sedačku vedle sebe. Opřela jsem se mu o rameno a koukala, co četl. Tolkien – Návrat krále.
Ticho v místnosti prolomil jeho hlas.

Když dny radovánek skončily, pomýšleli členové družiny na návrat do vlastních domovů. Frodo šel ke králi, který seděl u fontány s královnou Arwen, a ta zpívala o Valinoru, zatím co strom rostl a kvetl. Uvítali Froda a vstali na pozdrav. Aragorn řekl:
„Vím, co jsi mi přišel říci, Frodo. Přeješ si vrátit se domů. Ano, nejdražší přiteli, strom roste nejlépe v zemi svých předků, ale ty budeš vždycky vítám ve všech zemích západu.

Četl dál, ale mě tento odstavec utkvěl v paměti. Třeba jsem si jenom chtěla namlouvat, že by byl rád, kdybych s ním zůstala. Hřála mě naděje, že by to tak mohlo být. Chtěla jsem s nimi zůstat rok. Potom zkusit vlastní štěstí. Edward, který už zřejmě dočetl, se vedle mě zavrtěl.
„Kde jsi se toulala?“ zeptal se.
„Přemýšlím o budoucnosti.“ Myslím si, že odejít bez toho, aby věděli kdy, to bude nejlepší varianta. Aro by mohl vinit jenom mě, jim by se nic nestalo. To je dobrý plán.
„Odejdeš... brzo?“ Nezněl jako někdo, kdo by se na to těšil.
„Nevím.“ Tohle nebyla lež a navíc jsem mu víc říkat nechtěla.
Znovu jsem se o něj opřela a on mi omotal ruku kolem ramen.
„Čti mi ještě, prosím.“ poprosila jsem ho, otevřel knihu na začátku a jako náhodou mi dal jemný polibek do vlasů.
Cítila jsem se u něj tak bezpečně.

Druhý den jsme spolu vyrazili na lov. Ukazoval mi, jak chytit pumu v letu ze stromu na strom. Dokázal ji chytit a vysát ještě než dopadl na další větev. Bez kapičky krve mimo. Hodně jsme se smáli, pošťuchovali.
Takhle to šlo už pár dní, přes den jsme byli v lese, většinou sami, a večery jsme trávili u něj v pokoji a četli si ve snaze nevnímat ten hluk z ostatních pokojů.
Edward ležel na břiše a četl mi, dneska byl na řadě Hobit. Seděla jsem u něj na zemi a hlavu jsem měla položenou na kraji postele. Pozorovala jsem, jak se mu pohybují ústa, když tichým hlasem vyprávěl příběh dávno napsaný. Náhle jsem pocítila touhu ho políbit. Lehce jsem mu přejela po paži a on na mě upřel pohled. Naše tváře od sebe byly pár centimetrů.
„Chci tě políbit...“ oznámila jsem mu ve snaze dát mu možnost couvnout, jeho rychle černající oči ale o ničem takovém nemluvily.
Vzal mě za bradu a jemně mi přejel rty přes nos a posléze se jimi otřel o mé. Touha, která mě zachvátila, se nedá slovy popsat. V místnosti to jiskřilo a vzduch zhoustl a já věděla, že mi jenom polibek nebude stačit. Přitáhla jsem se k němu a nechala ho, aby si vzal moje tělo.

Ležela jsem mu na rameni a snažila se srovnat myšlenky. Musím odejít. Co nejdřív. Tohle bylo na rozloučenou. Edward se mi probíral prameny vlasů a tiše broukal.
Pohnula jsem se. Vycítil, co chci udělat.
„Neodcházej.“
Přetočil mě pod sebe.
„Zůstaň,“ zavrněl mi do ucha.
Dívala jsem se mu do očí a viděla něco, co u nikoho jiného. No vlastně jsem vídávala to samé u sebe v odrazu zrcadla, když jsem na něj myslela.
Začal mě líbat, jako by mě chtěl přemluvit. Já si ale pořád nebyla jistá. On to na mě viděl.
„Miluji tě,“ řekl a zkameněl. Vypadalo to, jako by to nechtěl říct nahlas.
Uvažovala jsem, co tím ztratím. Ne, to je špatná otázka, protože mnohem víc toho získám. To on mi dal křídla. Mlčela jsem na něj asi moc dlouho, protože jeho pohled ztvrdl a on se překulil na záda. Roztřásla mě zima.
Chtěl odejít.
„Edwarde...“ Pořád se zvedal.
„Miláčku...“ zkusila jsem. Náhle byl zase nade mnou.
„Zůstanu. S tebou. Tady. Navždy.“ Ta jistota správnosti toho rozhodnutí mě naplnila. Vlastně jsem nikdy nechtěla odejít, ne když mi on ukázal, jak je život krásný.
Jeho uvolněný smích zaplnil místnost.

Epilog.
Z domu hluboko v lese se ozýval smích a výskání. Výzdoba dávala tušit, co se tu děje. Všude bylo pověšeno na stovky bílých orchidejí. Zahrada měla dřevěný altán, ve kterém stál Carlisle v obleku kněze a před ním jeho nejstarší syn čekal na svou vyvolenou. Na mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Noth (12.09.2010 20:54)

Tak jo, přiznávám se, udělala jsem to!
Ačkoliv nemám přečteno pár předcházejících kapitol, byla jsem zvědavá, jak to dopadne.

Amisho, ty jsi vážně lesní víla.
To se dalo čekat.
Čtenáři by si tě měli pořádně považovat, protože jsi se autorství povídky zhostila se vším všudy.
Kam se takový nezodpovědný pastýř, jakým jsem já, hrabe.
Z ničeho jsi stvořila NĚCO.
A navíc jsi nám naservírovala ukázkový happyend.
Co si budeme povídat, u mě by to dopadlo, pokud by to po několikanásobně delší době vůbec nějak dopadlo, no - řekněme, že jinak, víme?.
A o tom to je.

DĚKUJI

6)  Eleanor (12.09.2010 20:45)

Jsem ráda, že to skončilo dobře

5)  Carlie (12.09.2010 20:42)

Dech beroucí, dokonale vymazlený příběh

4)  Wendy (12.09.2010 20:27)

Je doma a nikam neuteče

jen škoda, že už je konec
Díky, bylo to krásné

3)  sakraprace (12.09.2010 20:17)

Poslední?!?!? Vážně poslední?!?!?! Asi fakt budu muset číst, co je psáno nahoře, pak nebudu tak v šoku
Tohle byla naprostá nádhera. Moc jsem doufala, že spolu zůstanou a zadařilo se. Konečně má Bella domov a Edward vlastně taky

2)  Karolka (12.09.2010 20:15)

Byla to krása, Amishko, napsala jsi to tak, že jsem se do toho mohla úplně položit. To jejich společné čtení mi vehnalo slzy do očí. I její kapitulace. On měl zkrátka ten správný otvírák na její srdce.
A teď závěrečné poděkování:
Milá Noth, moc děkuji za ten krásný příběh i zápletku, kterou jsi nadhodila. Opravdu mě to hodně chytlo! Mám moc ráda tvoje mazlení s češtinou.
Milá Amishko, nohy i ruce líbám, že jsi tenhle příběh adoptovala a dovedla ho k závěru. Bylo to pohlazení a každá kapitola se mi strašně líbila.
Díky dámy!

1)  sfinga (12.09.2010 20:08)

Romí, já už to několikrát psala, ale zopakuju to:
JSI KOUZELNICE
Kouzlíš tu se slovíčky, krásně a dechberoucně
Já jsem tak ráda, že spolu zůstali. Že ona našla bezpečný přístav a skutečný domov

Děkuju za pohlazení, bude se mi o nich zdát

«   1 2