16.12.2012 [19:00], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 7×, zobrazeno 3280×

O víkendech prostě nikdy nemám na psaní čas. Takže se omlouvám. Přeji hezké čtení :)

Vrah v rodině

Kapitola 5

Stalo se to tak rychle, že kdybych mrkla, ta bílá šmouha, která se vynořila z lesa a zastavila se dva metry od mámy, by mi unikla. Znala jsem ten obličej, ale přes to byla ta tvář tak odlišná od té, kterou jsem rozesmátou viděla na fotce s Renesmé, jako by to byla jiná osoba.

Celkově vypadala tak nějak… jinak. Měla bosé nohy, krátké šaty roztrhané a špinavé a v rozcuchaných hnědých vlasech nečistoty z lesa. I její postoj byl jiný. Opravdu mi připomínala šelmu, jak stála s váhou přenesenou na prstech nohou, jako by se odhodlávala k útoku. A když pak střelila očima od mámy ke mně, musela jsem o krok ustoupit.

Její oči nebyly zlaté, ale rudé. Pozorovala mě zkoumavě a okolo rtů jí pohrával lehce nepříčetný úsměv.

Nevypadala jako Bella.

Ale byla to ona.

Renesmé si nepatrně odkašlala a Belliny temně rudé oči střely zpátky k její dceři.

„Co tady děláš?“ Překvapil mě maminčin tón. Nemluvila k ní jako ke svojí matce, ale jako k nepříteli, kterého nenávidí. I Bellin výraz se změnil. Teď se dívala mámě do očí s jakýmsi hlubokým smutkem. Když pak promluvila, znělo to kajícně.

„Je mi to líto,“ zašeptala. Její hlas byl asi to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Jako zvonění stříbrných zvonečků.

„Na to jsem se neptala,“ odsekla máma a dál si měřila Bellu nepřátelským pohledem. Ta střelila očima zase ke mně a nakonec pravila nešťastným hlasem:

„Snažila jsem se, aby na to nepřišla. Nečekala jsem, že si táta nechá ty dopisy.“ Zase se na mě podívala a nepatrně se usmála. „Je mi vážně hodně podobná, ale má Damienův tvar obličeje.“

Překvapil mě zvuk, který máma vydala při vyslovení tátova jména. Bylo to… zasyčení.

„Neopovažuj se vyslovovat jeho jméno!“ Mámin rozzlobený hlas přešel na konci věty do vzlykavého.

„Je mi to líto,“ zopakovala Bella šeptem. Renesmé se hořce zasmála.

„Lítostí nic nespravíš! Řekla jsem ti, že tě už nikdy nechci vidět!“

„Volala jsi mě,“ zamumlala Bella a zhluboka se nadechla. Její rudé oči na okamžik střelily ke mně, ale máma se pohnula tak, aby jí zabránila ve výhledu. Rozklepala jsem se.

„Chtěla jsem mít jistotu, že to není někdo… cizí.“

Bella se nepatrně usmála. „Poznáš můj pach. Chtěla jsi mě vidět.“

„Máš pravdu. Chtěla jsem se přesvědčit, že jsi stejná zrůda, jako jsi byla před deseti lety. Drž se od mé dcery dál!“ Jejich rozhovor mi pomalu přestával dávat smysl. Máma mi zřejmě o Bellině odchodu neřekla všechno. Co se stalo před deseti lety?

„Nemůžu za to, přinutila jsi mě to udělat!“ zavrčela Bella. Neviděla jsem na ni přes mámu, ale zdálo se mi, že se pohnula.

„Svoji vinu na jeho smrti nesmažeš.“

„Stejně umíral.“

Máma se chystala něco říct, ale skočila jsem jí do řeči.

„O čem se to bavíte? Koho Bella zabila?“

„Já jsem ne-“ začala Bella současně s tím, když maminka zasyčela:

„Tvého otce.“

Zatočila se mi hlava. Cítila jsem, jak se mi podlomily nohy a padala jsem dozadu. Někdo mě chytil. Další hádka o něčem, co se týkalo mě. Myslím. Pak svět zčernal úplně.

…

Probouzela jsem se jen pomalu. Jako první ke mně začal doléhat hlas mojí mámy. Z počátku jen tichý šum, který postupně nabýval na hlasitosti. Něco teplého se dotklo mé tváře, maminky ruka. Pod víčky se mi začaly promítat uklidňující obrazce, barevná koláž plná milých tváří lidí, co znám. Tátova se objevovala nejčastěji.

Táta. Dívala jsem se do jeho tváře a přemítala, proč se mi při pohledu na něj naplňuje mysl smutkem. Je to už dávno, co odešel. Trápilo mě to, ale už nebolelo. Tak proč se mi to zdá tak citlivé. Teplý dotyk na tváři zmizel. Růžovou mlhu v mé mysli nahradila tvář ženy, kterou jsem znala. Ale něco bylo špatně. Ty oči měly mít jinou barvu. Neměly by být tak děsivě… rudé.

Vymrštila jsem se do sedu a málem se srazila s mámou čelem, kdyby neuhnula zase tím zneklidňujícím pohybem. Příliš rychlím, než aby byl normální.

„Kde je?“ vyhrkla jsem a rozhlížela se po místnosti. Byla tam ale jen máma.

„Už je pryč.“

Vydechla jsem. Ten plíživý strach z ní na chvíli zmizel.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla tmy za oknem.

„Je skoro osm.“ Maminka se mi starostlivě dívala do tváře, jako bych se měla znovu sesypat.

„Osm?!“ To bylo skoro pět hodin. Páni. Vzpomněla jsem si na poslední myšlenku před tím, než jsem odpadla a podívala jsem se na Renesmé. „Je to pravda? Babička… zabila tátu?“

Maminka zesmutněla. „Je to i má vina, beruško. Bella měla pravdu, že za to nemůže. Kdyby nebylo mě, nikdy by se to nestalo.“

„Mami, ale co?“ Renesmé se zhluboka nadechla a odpověděla.

„Tvůj táta byl nemocný. Měl leukémii.“

„Já vím, říkala jsi, že na ni zemřel.“ Maminka se na mě podívala a já zmlkla.

„Nemohla, nechtěla jsem ho nechat odejít. Požádala jsem Bellu, aby ho proměnila v upíra. On byl v tu chvíli už mimo. Bella mě přesvědčovala, ať ji o to nežádám. Víš, ona nikdy neochutnala chuť lidské krve, ale tušila, že to bude něco o hodně jiného než krev zvířecí. Jenže já byla zoufalá. Přesvědčila jsem ji, jenže se stalo přesně to, co čekala. Když se mu zakousla do krku, nenašla se na světě síla, která by ji od něj odtrhla. Uvědomila si to až příliš pozdě. Bylo pozdě. V koutku mysli jsem věděla, že ona za to nemůže, ale já jí prostě nemůžu odpustit, že to byla ona, kdo mu vzal těch pár hodin života, které mu ještě zbývaly.“

Už v půlce proslovu se mamince zalily oči slzami, ale na konci plakala úplně. Že brečím i já jsem si uvědomila, když mi kapky slané vody dopadly na ruku. Objala jsem ji jen na chvíli, než se maminka vyprostila a pokusila se o slabý úsměv.

„Nesuď Bellu jako já pro to, co se z ní stalo. Nedokázala se už vzdát lidské krve, protože jsem tam nebyla pro ni, abych jí pomohla.“ Přikývla jsem a vstala z gauče.

„Nezlobím se, mami. Ani na tebe. Já to asi chápu. Táta by stejně umřel. Kdyby tenhle svět byl tak normální, jak jsem si ještě včera myslela, stalo by se to tak. Ale už pojď. Zítra ráno má Charlie pohřeb, musíme být na to vyspalé.“

Maminka si povzdechla, ale vstala. Šla si lehnout k Charliemu a já vylezla po schodech do Bellina pokoje. NA chvíli mě zarazil fakt, že bylo okno pootevřené. Jenže tentokrát jsem se už nebála. Došla jsem k němu a zabouchla ho, když jsem si všimla dvou fotek, které ležely na stole. Byl u nich jen malý útržek papíru popsaný drobným úhledným písmem.

Promiň, Isabello, že jsem vzala ty fotografie. Jen jsem ho chtěla vidět.

Bella.

Usmála jsem se směrem k lesu. Tušila jsem, že tam bude. Potom jsem se převlékla do pyžama a vlezla si to postele, když jsem si uvědomila, že přece jen něco zmizelo.

Knížka Na větrné hůrce byla pryč.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Marcelle (17.12.2012 09:59)

No ty vole, Bella s rudýma očima, to je teda síla.

6)  julie (16.12.2012 22:48)

Překvápko!Bella s rudýma očima! A ještě bez bot,špinavé šaty...a asi se necítí moc dobře. Tak to jsem zvědavá ještě víc

5)  Fanny (16.12.2012 21:27)

WOW!!!
Bella a rudé oči! Fíha!
Ness ji o ní nemluví ani jako o mámě ani jako o babičce, ale jako o Belle?
Nessie Bellu nesnáší?
Netuším, kdo nese viny více, ale úplně málo asi nikdo, i když si nemůžu pomoct... na Ness jí leží vážně hodně...
A úplně upřímně se moc těším na další...

3)  milica (16.12.2012 19:31)

Bella se živí lidskou krví?? A zabila manžela Renesmé?
Hodně jiné než vše co jsem četla. Pěkné a zajímavé

2)  Jalle (16.12.2012 19:27)

Som zvedavá, ako to bolo s Edwardom, chudák "stará" Bella má na nič život

1)  Bosorka (16.12.2012 19:27)

Vau.... z Belly je normální krvesaj

1