20.12.2012 [12:45], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 7×, zobrazeno 3386×

Teď přes Vánoce prostě budou kapitoly přibývat pomaleji, jak jste si už asi všimli. Já mám před sebou pololetní práce, které musím přes prázdniny vypracovat a nějak nestíhám součastně s tím psát. Takže se omlouvám. Přeji hezké čtení.

Pohřeb.

6. kapitola

Ráno bylo nezvykle klidné, po těch dvou dnech plných záhad a tajemství. Probudila jsem se, už když máma pokládala na stůl snídani. V klidu jsme se najedly a chvilku mluvily o počasí. Věděla jsem, že máma myslí na to samé co já, ale ani jedna jsme rozhovor na téma Bella nebo Damien nezačala. Společně jsem douklidily koupelnu, abych se nejdřív já a potom máma mohla konečně vysprchovat. O půl desáté jsem vytáhla černé šaty. Bylo to poprvé, co jsem měla jít na něčí pohřeb od tátovy smrti. Z jeho pohřbu jsem si pamatovala jen mámin zčervenalý obličej od pláče a toho vtipného chlapíka v bílých šatech, co pohřeb vedl. Jo. Teď už bych ho vtipným chlapíkem nenazvala. Ale tehdy jsem byla dítě, co nedokázalo s klidnou tváří unést pohled na faráře v dlouhém taláru. Tehdy jsem neměla důvod k smutku. Nechápala jsem smrt.

Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle a samolibě jsme se usmála. Ty šaty byly nádherné. Černé, těsně nad kolena a krásně obepínaly moji štíhlou postavu. Těsně přiléhaly ke krku, ale přes to působily uvolněně, protože horní část živůtku a tříčtvrteční rukávy tvořila průsvitná krajka. Ještě jsem si natáhla černé boty na podpatku - příliš vysokém, než aby byl pohodlný. Dlouhé rovné vlasy jsem si na temeni smotala do elegantního drdolu a ještě si připnula perlové náušnice.

„Ale mami, vypadáš takhle o moc starší!“ oznámila jsem mamince, když jsem vešla do koupelny. Patlala si na svoji perfektní tvář make-up a hnědými stíny kreslila vrásky, které nikdy neměla.

„Má mi být 35 zlatíčko. Vypadám na stěží dvacet. Po pohřbu se sem už nesmím nikdy vrátit,“ mumlala maminka, zatímco tvořila jednu hlubší vrásku nad kořenem nosu. „Tak, jaká jsem?“

„Krásná a stará. Tak pojď mami, musíme jít.“

…

Celý pohřeb byl smutný a tmavý. Jako to ve Forks obvykle bývá, i dnes bylo zataženo, i když jako zázrakem nepršelo. Alespoň jsem si při cestě na hřbitov nezničila boty. Ne, že by to pro mě bylo důležité. Maminka byla statečná. Měla vlhké oči, ale nebrečela. Zdravila lidi, kteří pro ni museli být stejní cizinci jako pro mě a dokonce se na ně usmívala. Neustále jsem se ohlížela k lesu, abych kontrolovala tu bledou postavu, co tam z dálky sledovala pohřeb. Bylo mi Belly líto. Nemohla přijít ani na pohřeb vlastního otce.

Já jsem se snažila být neviditelná, ale nešlo to tak snadno. Jakýsi pan Newton, s prošedivělými blond vlasy a věkem tak po padesátce se se mnou neustále snažil začít rozhovor. Někteří chlapi jsou prostě-

„Vypadáte jako Bella Swanová.“ Překvapeně jsem se na něj otočila.

„Vy jste znal mojí babičku?“

„Samozřejmě. Chodili jsme spolu,“ řekl, pak se zamračil a dodal: „na střední.“ Nechtěla jsem se zeptat, ale úplně to ze mě vylítlo.

„Znal jste také Edwarda Cullena?“ Pan Newton se zamračil, jako by pátral v paměti. Pak se usmál a vzápětí se zamračil ještě víc.

„Ovšem, Cullen. Jak jsem mohl zapomenout. Holkám se vždycky líbil, ale mě na něm něco nesedělo. I na jeho sourozencích. Bože, ale jak se jmenovali? Ta nejkrásnější byla Rosalie, na tu se nezapomíná. Ale ta chodila se svým bratrem… Edgarem? Nebo nějak tak. A pak ta malá, černovlasá. Myslím, že Anna… ne, vlastně Alice. A ta chodila taky se svým bratrem… Jacobem.“

„Jacobem? Ale to je indián!“ namítla jsem.

„Aha, tak to nebyl Jacob… ale jeho jméno začínalo na J. Myslím. Toho Jacoba si taky pamatuju, indián jak hora. Byl zamilovanej do Belly stejně jako všichni. Kdyby si nevybrala Cullena, mohla ještě být naživu.“ Kdybyste tak tušil, pomyslela jsem si.

„Počkejte, ale říkal jste, že spolu chodili a při tom byli sourozenci?“

„Byli všichni adoptovaní. Ale stejně to bylo divné. Ach, au, to jsem nešika,“ zamumlal pan Newton a zvedl si ruku k obličeji, aby se mohl podívat na drobnou ranku, která se okamžitě zaplnila krví. Musel si roztrhnout prst o rozvrásněný okraj dřevěné lavice, o kterou se opíral. Nadechla jsem se, abych mu mohla říct, že mám v kabelce náplast, ale slova mi uvázla na jazyku. Ve vzduchu se vznášela jakási vůně, kterou jsem nikdy necítila. Přesto mi připadala tak známa. Způsobila, že se mi žaludek stáhnul a hrdlo mi vyschlo, jako by se tam rozhořel plamen. Okamžitě jsem začala pátrat po něčem, co by tu žízeň uhasilo, ale oči se mi pořád stáčely k té drobné rance na Newtonově prstu. Ani jsem si neuvědomila, že se přibližuju, dokud mě nechytily něčí ruce za ramena a netrhnuly se mnou zpátky. Otočila jsem se po vetřelci s podivně dunivým zvukem, který mě probral. Já jsem… zavrčela?

„Isabello, jedeme domů,“ řekla máma nekompromisně. „Miku.“ Kývla na pana Newtona. Otočila jsem se, abych se na něj omluvně usmála.

„Tak sbohem, slečno Grayová. Renesmé, vypadáš dobře, je mi líto Charlieho. Byl to dobrej chlap.“

„Díky. Pozdravuj Jess,“ máma se usmála a současně s tím se se mnou otáčela a odcházela pryč.

„Ty ho znáš, kdo je Jess?“ Máma zakoulela očima.

„Mike Newton, neříkej, že to zkoušel i na tebe. Když jsem před lidmi předstírala, že mi je 16, často jsem byla u Charlieho. Mike… no, má asi pro Swanovy ženy slabost. Neboj!“ vykřikla, když viděla můj výraz. „Nic jsem s ním neměla! Jen jsem se kamarádila s jeho dcerou Jessicou, kterou měl se svou první ženou. Byla stará jako já. Newton na mě jednou vyjel, ale spolehlivě jsem si poradila. A co se prosím tebe dělo? Cítila jsem tam krev. Ty… ty jsi ji cítila také?“

„Jo. Mami, to si neumíš představit. Bylo to jako to nejlahodnější pití a nejchutnější jídlo v jednom! Kdybys nepřišla-“ zmlkala jsem, protože se maminka na mě dívala hrozně nešťastně.

„Zesiluje se to. Dřív tě pohled na krev nijak nevzrušoval. Je ti sedmnáct. Bojím se, aby u tebe nezačala samovolná přeměna.“

„Mami, prosím tě, nestraš mě!“ Renesmé jen zavrtěla hlavou a nasedla do auta. Vůbec jsem si nepřipadala, jakože jedu domů po pohřbu.

První věc, kterou jsem v domě udělala, bylo, že jsem si sundala boty. Po celodenním chození v těch štaklích jsem cítila každý sval. Maminka se hned akčně převlékla a pustila se do přípravy svačiny. Já se ani nestihla převléct, když někdo zaklepal na dveře.

_{Povídky od Kitsune}

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Kitsune (06.01.2013 22:47)

Čeká na schválení Mimochodem děkuji za komentáře, a že se mnou máte trpělivost. Teď přes Vánoce nebyl na psaní čas

4)  Marcelle (21.12.2012 10:34)

Pěkný, pořád je to takový zamotaný a moc se mi to líbí

3)  Jalle (20.12.2012 17:42)

poznám ten pocit, keď cez prázdniny musíš písať prácu, sme na tom rovnako moje podvedomie vtedy robí všetko preto, aby som ju nepísala možno to tak bude aj u teba a budeš písať

1)  Empress (20.12.2012 12:52)

Bella 2 sa nám mení na pijavicu?
A ktože to zaklopal na dvere??
Prosím o čo najrýchlejšie pokračovanie

1