01.02.2013 [09:45], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 10×, zobrazeno 2987×

Ještě dve tři kapitoly, a máte tu Edwarda :)

18 První školní den

Probudila mě Alice. Vletěla do pokoje a ani se neobtěžovala s něčím jako je klepání. Nebo možná obtěžovala, ale neslyšela jsem ji. Vytuhla jsem hned, jakmile jsem přišla z lovu. Pokud mě každý výlet takhle odrovná, nejspíš budu mít problémy s děláním úkolů.

„Vstávej!“ zavelela a stoupla si před mojí postel se založenýma rukama. Zamračila jsem se.

„Alice, co se děje?“ ptala jsem se a přitom si aspoň sedla.

„Musíme vybrat, co si na sebe dneska vezmeš! Je tvůj první den v nové škole!“ Se zafuněním jsem spadla zpátky do polštářů a měla co dělat, abych ovládla vrčení. Netušila jsem, jestli něco takového umím, ale její přístup i o takový zvuk přímo říkal.

„Půjdu klidně v pytli na brambory, pokud by to znamenalo, že se můžu pořádně vyspat,“ mumlala jsem a nechávala oči zavřené, aby mě nerozhodil její psí pohled. Ten totiž uměla perfektně.

„Omlouvám se,“ řekla konečně. „Ale spíš už 15 hodin. Tvoje máma říkala, že to je normální po nějakém psychickém vypětí, ale že se to se spánkem nemá přehánět. Normálně bys měla být schopná nespat až týden i když je to prý nepohodlné.“ Povzdechla jsem si. Jak jsem mohla tomuhle odporovat.

„Kolik je vůbec hodin?“ zeptala jsem se, abych aspoň o kousek oddálila tu chvíli, kdy budu muset opustit své vyhřáté peřiny.

„Pět hodin. Tak šup, vstávat!“ Pět hodin! Zasténala jsem si v duchu, škola začíná až za čtyři hodiny! Udělala jsem ale jak Alice nakázala a s velkým sebezapření dostala z peřin jednu i druhou nohu.

„Trousíš se, jako by tě něco přejelo,“ okomentovala to tetička, která ke svému postoji přidala ještě podupávání nohou v botce na podpatku.

„Hm,“ zabručela jsem. „Jdu si dát studenou sprchu.“ Jako náměsíčná jsem se vydala ke své koupelně.

„Esmé ti pak nachystá snídani.“ Otočila jsem se.

„Neboj, pořádně krvavou.“

…

Podezírala jsem Alici, že se ani nepohnula po celou dobu, co jsem se probouzela pod proudy vlažné vody. Skutečně jsem se zarazila až u čištění zubů. Potřebují si poloupíři čistit zuby? Rozhodla jsem se, že zkouškou nic nezkazím. Hned jsem to musela odvolat. Zubní pasta byl nevýslovný hnus. To radši každý den až do konce života k snídani ovesné vločky s mlékem.

Jakmile jsem se ale odvážila odemknout dveře do koupelny, zjevila se tetička a odtáhla mě do šatny.

„Alice, nech mě něco vybrat sama, nejsem dítě,“ vztekala jsem se. Alice protočila oči.

„Fajn,“ rezignovala. „Ale první den musíš udělat dojem, takže na sebe něco pěkného oblékni. Budu čekat v pokoji.“ Naštvaně jsem za ní zabouchla dveře a otočila jsem se čelem k té obrovské šatně. Tady mám jako něco najít? Konec konců, řekla jsem si nakonec, jednou budu muset zjistit, kde tady co mám, pokud nechci být Alicinou oblékací pannou až do konce života. A to by bylo zřejmě dlouho.

Musela jsem nejdřív prohledat každou skříňku a poličku, abych zjistila, kde co mám. Trochu mě při tom mírnila myšlenka na naštvanou Alici, která čeká za dveřmi. Nakonec se mi nějak podařilo vytáhnout hnědé kostkované silonky, slonovinovou sukni a šedý svetřík s bílým límcem, ke kterým krásně ladil velice světle modrý kabát se zlatými knoflíky a světlou kabelkou. Ještě jsem k tomu vytáhla černé kozačky nad kolena a světlounké rukavičky a vyšla z šatny.

Alice povytáhla jedno obočí a sjela mě od hlavy až k patě.

„No,“ zamumlala, a když viděla můj výraz, rychle pokračovala „Sluší ti to, vypadá to skvěle. Jen tomu něco chybí. Počkej tady.“ Jen co to dořekla, zmizela v místnosti, takže jsem tam zůstala stát v tom teple sama. Ještě jsem se ani nestihla začít potit – kdo ví, jestli to poloupíři vůbec umí, když se vrátila a v dlaních držela malou sametovou krabičku. Mlčky mi ji podala.

„Alice, co to -“

„Mlč a podívej se,“ nakázala mi, takže jsem zvedla víčko. Překvapením se mi pootevřela pusa. Byly v ní náušnice, drobné růžičky, které měli ve středu okvětních lístků zasazený drobný lesklý kamínek.

„To jsou?“ Nemohla jsem to ani vyslovit, jak moc mě ten dárek dojal. Jasně. Cullenovi měli spoustu peněz, ale nikdy jsem se ani nepřiblížila něčemu, co si říká diamant. Konečky prstů jsem zlehka pohladila drobné kvítečky. Neušlo mi ale, že nejspíš nebudou úplně nové.

„Komu patřily? Esmé?“ zeptala jsem se.

„Ne, Edwardově matce.“ Tím mi vyrazila dech. Zírala jsem na ni s pootevřenou pusou a nebyla schopná pochopit význam jejich slov. Ale to by znamenalo, že jsou staré jedno a půl století. Alice viděla, že nejsem schopná nic říct, tak pokračovala.

„Edward si schoval pár drobností, které patřily jeho rodičům. Zůstaly tady v jeho pokoji, i když s námi nebydlí. Myslela jsem, že bych je dala Renesmé, ale myslím, že by bylo lepší, abys je měla ty. VÍM, že by si to přál.“

To co říkala, bylo neuvěřitelné, ale mě zaujalo…

„Má tu stále pokoj?“

„Pořád doufáme, že se vrátí. S každým stěhováním bereme i jeho věci. Pokoj je na konci chodby v prvním křídle. Nikdo ti nebude bránit se tam podívat, pokud to uznáš za vhodné.“ Zamračila jsem se, zvědavá jsem byla opravdu hodně, ale nepřišlo mi to… morální. Alice se mému výrazu potěšeně zasmála.

„Tak pojď, máš tam tu snídani.“

…

„Proč bych měla jet vlastním autem?“ mračila jsem se na Alici, která stála před červeným BMW v bílém kabátu. „Vždyť ani neznám cestu.“

„Is, my se s lidmi ve škole nebavíme. Podvědomě se nám vyhýbají. Ale tobě nebudou. Pokud stojíš o to, aby sis našla nějaké přátele, měla by ses tam od nás držet dál. Ale ostatně, jak chceš.“

Zamračila jsem se ještě víc. Mám se od nich držet dál, aby se se mnou ostatní bavili? To je tak povrchní!

„Nikdo ti nebude nic vyčítat,“ ozval se Jasper od dveří. Jo jasně, ten jeho dar vycítit náladu.

„Tak fajn,“ zamručela jsem. „Ale pokud to neklapne, na oběd se mě nezbavíte.“

…

Měla jsem co dělat, aby se moje ubohé autíčko zvládlo přizpůsobit tempu Rosaliina bouráku. Tolik jsem se soustředila na udržení rychlosti, ke které by mě normálně nepřinutili ani s pistolí u hlavy, že jsem málem nepostřehla, když Rose zatočila. Komplex školních budov Ashlandské střední se rozkládal okolo parkoviště a byl oplocen síťovými ploty. Zaparkovala jsem co nejblíž škole a pak jsem se vydala k přijímací kanceláři. Alice se mi před odjezdem snažila vtlouct do hlavy plánek školy, takže jsem se celkem orientovala.

Ve dveřích kanceláře mě málem srazila černovlasá holka ověšená řetězy, která mě zamračeně zjela pohledem. Okamžitě jsem usoudila, že ji nechci potkat po druhé. Naproti ní byla paní za pultem velice milá. Předala mi papíry i s rozvrhem a stejně jako Alice se mnou ještě prošla plánek školy.

Přesně jak tetičky říkala, první hodinu jsem měla Anglickou literaturu. Cestu do učebny jsem si pamatovala ze všech tras nejlépe, takže se problém vyskytl až ve chvíli, kdy jsem se snažila otevřít dveře čipem. Zatracená technika.

„Musíš ho tam přidržet déle,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na malou zrzavou holku za mnou a poděkovala jsem jí.

„Ty jsi tu nová?“ zeptala se, když jsme procházely dveřmi.

„Jo,“ zamručela jsem. „Zrovna jsem se přestěhovala za příbuznými.“ Musela jsem mít na paměti, že jsem mladší sestra Esmé, ale umřela mi máma, takže se o mě tetička stará.

„Aha, no, já jsem Rachell Morrosinová,“ představila se a jasně modré oči jí zazářily.

„Těší mě,“ řekla jsem a podala jí ruku. „Isabella Grayová.“

Společně jsme došly až k učebně. Rachell seděla úplně vzadu sama, takže mi bylo hned nabídnuto místo. Neodmítnula jsem. Ještě jsem se stavila u profesora a předala mu papíry na podepsání. Pátravě se mi zahleděl do obličeje, až jsem musela rozpačitě sklopit oči. Vůbec mi nebyl sympatický.

Sotva jsem si sedla, zazvonilo a do třídy se nahrnuli opozdilci. Bylo mi dáno asi patnáct sekund klidu, než profesor oznámil, že máme novou studentku, která by se měla představit. V duchu jsem si pro sebe zanadávala a došla až k tabuli, kde jsem spustila nacvičené kecy o Minnesotě, smrti matky a přestěhování k příbuzným.

„To je mi líto, to s tvou mámou,“ zašeptala Rachell, jakmile jsem dosedla.

„Díky,“ zamumlala jsem rozpačitě. Vlastně jsem měla být na kondolence připravená, ale stejně to bylo divné.

„A kdo jsou vůbec ti tvoji příbuzní, třeba je znám?“ zeptala se a usmála s ďolíčky ve tvářích. No a je to tady.

„Cullenovi.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Kitsune (03.02.2013 20:23)

Ahoj, děkuju za komentáře Další díl bude nejspíš zítra, o víkendu nějak nebyla příležitost psát, páč jsem byla v pátek na maturiťáku Ještě teď mi je blbě

5)  Fanny (01.02.2013 17:04)

Čekám překvapený obličej Rachel
Nic příjemného poslouchat "upřímnou soustrast" a přitom Ness potkat u oběda.
A pěkně Alici vytřela zraks oblečením, i když je fakt, že o malou chvíli později ho Alice vytřela nám Náušnice po Edwardově matce...

3)  Jalle (01.02.2013 10:22)

snáď ju kvôli ním hneď neodsúdia

1