29.01.2013 [01:45], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 11×, zobrazeno 3007×

Jak loví poloupíří? :)

17 Lov a buď loven

Zhluboka jsem se nadechla a přejela ještě očima tmavý les, než jsem udělala krok do prázdna.

Doskočila jsem hodně rychle, ale přesto jakoby moje tělo vědělo, jak ohnout nohy, aby ztlumilo náraz, takže jsem ucítila dopad jako při poskočení. Zazubila jsem se. Asi jsem fakt nesmrtelná. Hodiny tělocviku už nebudou utrpení.

„Tak poběž,“ vybídla mě máma a sama se rozběhla, takže už byla u lesa, když jsem vyrazila. Hodně rychle mi došlo, že i v běhu jsem dobrá. Zapřela jsem se nohama víc do země a přidala, takže jsem maminku brzo dohnala. Zrzavé kudrny jí poskakovaly na zádech a při běhu se vesele smála svým zvonečkovým smíchem. Neměla boty a já brzy pochopila výhodu odražení od tvrdé země a ne od měkké podrážky boty. Někde mezi desátým a dvacátým kilometrem jsem je zahodila taky. Sníh studil, ale nebylo to nepříjemné. Prostě jsem jen cítila jeho teplotu.

Najednou se Renesmé prudce zastavila, takže jsem do ní málem narazila.

„Zkus zavětřit,“ nakázala mi. Neměla jsem ponětí, jak se větří, ale zkusila jsem nasát vzduch nosem.

V první chvíli mě napadlo, že je něco jinak. Jako když máte poprvé po dlouhé rýmě čistý nos a můžete se pořádně nadechnout. Věděla jsem, že bych asi měla pátrat po něčem, co bych mohla zakousnout, ale mě zarazila vůně sněhu. Nikdy předtím jsem ji nevnímala jako teď. Lehce studila, ale byla příjemná. Rychle jsem mrkla na maminku a ta mi netrpělivě koukala do obličeje. Zamračila jsem se a zavětřila znovu. Tentokrát jsem to už cítila. V té studené vůni sněhu snadno rozpoznatelný teplý závan ze severu. Zaměřila jsem se na něj a v tu chvíli, jakoby mi spadly z uší špunty, jsem najednou i slyšela. Rychlý tlukot srdce, ale pravidelný. Příliš rychlý a pravidelný, než aby to bylo něco většího.

„Zajíc?“ zeptala jsem se maminky šeptem, jako by mě snad mohl slyšet. Souhlasně přikývla a já se usmála. Ale… „Co teď?“

„Co myslíš?“ Maminka zvedla jedno obočí v nevěřícném gestu. Protočila jsem oči a otočila se k ní zády, abych se mohla vydat za tou lákavou vůní. Když už jsem byla tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla, zastavila jsem se. Jakási část mého mozku, ta která si ještě neráčila zvyknout na to, že jsem poloupír, se do mě pěkně opřela a předhazovala mi vzpomínky na disneyovské zajíčky. Žaludek se mi stáhl hladem a ten tichý hlásek zmlknul.

Skočila jsem.

Nevím, jak se stalo, aby moje ruce vystřelily takovou rychlostí, že překvapený zajíc neměl šanci utéct. Jako by vládu nad mým tělem převzalo to divočejší já a to přesně vědělo, jak zaseknout zuby do vláčného hrdla a neztratit ani kapku. Ta krev… bylo to jako božská mana, nejúžasnější nápoj a nejlahodnější jídlo v jednom. Nepříjemný pocit v krku zmizel pod proudem té teplé hutné tekutiny. Bylo jí přesně akorát. Ani málo, abych byla ještě hladová a ani moc, abych se přecpala. Dokonalost.

Jako lusknutím jsem se probrala z transu. V náručí jsem stále držela bezvládné tělo zajíčka, jehož vypoulené černé oči slepě hleděly do prázdna. Přepadla mě nad ním taková lítost, až mi na jeho zmáčený kožíšek dopadla slza.

„První lov probrečí každá holka,“ zašeptal za mnou hlas, který jsem tu absolutně nečekala.  Prudce jsem se otočila a mrtvola zajíce mi vypadla z ochablých rukou. Přímo za mnou zářily z lesa dvě povědomé rudé oči obklopené záplavou hnědých vlasů. Překvapeně jsem pootevřela pusu.

„Bello?“ Babička se mému šoku zazubila. Očividně neměla problém s voláním mé krve.

„Mami?“ ozvalo se z větší hloubky lesa a Bella předvedla ladnou otočku, když se otočila směrem k mamince, která se rychle prodírala hustým porostem k nám. Babička jí vyšla naproti a pak ji objala. Napadlo mě, že během posledních pár dnů v jejich vztahu nastal obrat o 180 stupňů. Nejspíš jsem si lichotila, ale připadalo mi, že jsem tomu pomohla hlavně já.

„Co tu děláš?“ vyptávala se hned maminka a Bella pokrčila rameny.

„Lovím,“ pronesla svým příjemným hlubším hlasem. „Carlisle si myslí, že počkáme, až budou mé oči oranžové a pak se nastěhuju do velkého domu. Teď, když tam není žádný člověk…“ zarazila se a rychle střelila očima ke mně. Člověk by si toho možná nevšiml, ale zrak poloupíra byl natolik dobrý, že jsem zaznamenala v jejích očích zlatavé nitky, které tam předtím určitě neměla.

„Jak to jde s… dietou?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Bella nejistě pokrčila rameny.

„Zvykám si, ale pokud se mám setkat s… ním, tak to musím zvládnout.“ Nechtěla jsem se ptát, za jak dlouho to setkání asi plánuje, ale přišlo mi v tu chvíli hrozně zvláštní, že za pár měsíců nejspíš poznám svého dědu a maminka otce. Pamatovala jsem si Edwardův obličej z fotek a byla jsem si jistá, že bude těžké vidět tak krásného muže a myslet na něj jako na prarodiče. Na mysli mi naprosto neočekávaně vytanula myšlenka na obličej Roberta, toho muže z restaurace. Ta vzpomínka byla zvláště zamlžená jako všechny z doby před mou přeměnou, ale stále jsem byla schopná rozlišit kontury jeho tváře a hloubku jeho očí.

V tu chvíli mi přišlo líto, že mě vlastně pozval na rande a ani se nezeptal na moje číslo. Navíc, kdo ví, jestli by mu nepřišlo podezřelé, kdyby mě potkal teď, tak bledou a… hezkou.

Zatřepala jsem hlavou a vyhnala z mysli jeho zelenomodré oči, které v té opálené tváři tak zářily. Maminka s Bellou stály těsně u sebe, držely se za ruce a o něčem tiše mluvily.

„Jsem už plná, vracím se k domu,“ řekla jsem. Obě kývly, ale pak se zase zabraly do svého tichého rozhovoru. Pokrčila jsem rameny a vydala se lesem zhruba tudy, kudy jsem předpokládala dům. No, asi bude něco pravdy na špatném orientačním smyslu žen. Zrovna jsem začínala trochu propadat panice, nohy mě zebaly a bundu, kterou jsem si natáhla přes své pyžamo, jsem si nějak zvládla roztrhat, když jsem si vzpomněla na maminky lekcičku lovení.

Zhluboka jsem se nadechla, vyfoukla vzduch a pak ho natáhla nosem. Zase mě zaštípala ledová vůně zimy, ale tentokrát jsem se nenechala zmást. Z prvé strany jsem cítila závan vůně, kterou jsem automaticky přiřadila k sobě. Byla to příjemná vůně, trochu nasládlá, ale ne nějak vtíravě a omamně. Usmála jsem se a vyběhla za ní. Když už jsem jednou došla a místo, kde byla nejsilnější, bylo jednoduché ji sledovat až k místu, kde se setkala s jinou vůní. Tahle nebyla tak květinová, byla hutnější, spíš vůně domova, než květin, ale přesto příjemná. Maminka.

Pokračovala jsem za pachy čím dál větší rychlostí, než se přede mnou otevřel volný prostor okolo domu. Okno bylo stále otevřené, takže jsem se naprosto sebejistě odrazila a vyhoupla se do maminčina pokoje. V tom svém jsem byla ve vteřince a s radostí ze sebe ztrhala špinavé a ledové oblečení.

Po horké sprše jsem se převlékla do hedvábné košilky, kterou jsem vylovila v šatně a spadla do prachových peřin naprosto unavená. Poslední, na co jsem pomyslela, byl fakt, že ten nový život opravdu zvládám. Že jsem zapadla do nové rodiny lépe, než jsem kdy mohla čekat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  NeliQ (31.01.2013 22:35)

9)  Kitsune (31.01.2013 21:20)

Vlastně jsem ani nepoděkovala za komentáře, takže děkuju S tou vůní, to byla taková moje myšlenka, že poloupíři sice v sobě ten potenciál mají, ale není pro ně lovení tak automatické jako pro upíry. A popis lovu z pohledu poloupíra jsem ještě u nikoho nečetla, takže jsem se prostě jen řídila instinktem

8)  Kitsune (31.01.2013 20:01)

Jdu psát a snad toho napíšu víc, abych měla do zásoby... doteď jsem na to vůbec neměla náladu... omlouvám se

5)  Jalle (29.01.2013 17:26)

rychlo sa učí

4)  Fanny (29.01.2013 17:18)

Popisy vůně... Respektive toho prazvláštního stopování. To se ti vážně povedlo. Nevídané a nové. Upřímně, po tak dlouhé době tady se mi nestává často, že bych narazila na něco tak nového. Něco jiného, než je jen stopování kořisti. Ale stopování sama sebe.. . Vzala ta scéna dech.
Jsem zvědavá, s čím přijdeš příště. Obzvlášť jsem zvědavá na ten zlepšující se vztah Belly a Ness.

1