05.02.2013 [23:00], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 11×, zobrazeno 3077×

Skok o dva měsíce do předu. Sice mi to vždycky přišlo jako taková zkratka, ale tahle povídka přeci není o nějakých školních příhodách :)

 

Hezké čtení :)

19 Nejsem já čistě náhodou blbá?

Ode dne, kdy jsem nastoupila na Ashlandskou střední školu uplynuly téměř dva měsíce. Přišlo mi, jako by čas přímo letěl, ale myslím, že to bylo spíš zásluhou mých nových kamarádů.

Ukázalo se, že moje příbuzenství s Cullenovými není žádný handicap, jak jsem si myslela. Moji noví spolužáci v tom viděli jasnou výhru. Třebaže se mých tet a strýců stranili, nedokázaly úplně uniknout jejich kouzlu a bavit se s někým z nich bylo pro ně neskutečné. Má kamarádka z prvního dne ve škole, Rachell, se bezpečně ujistila, aby každý věděl, čí že to jsem „sestra“. A pak už jsem si nemusela hledat přátele. Oni si našli mě.

Nikdy jsem nebyla populární a ani teď bych se tak nenazvala, ale měla jsem tu najednou víc přátel, než za celý svůj život. Po krušných prvních týdnech neustálého seznamování jsem se usadila v partě, kterou tvořilo osm lidí včetně mě. Mimo milou a vstřícnou Rachell tu byly další tři holky, ve kterých jsem našla dobré kamarádky, především pak Nicol, kterou jsem už předtím potkala. Právě ona byla číšnice, která mě obsluhovala toho odpoledne, kdy jsem se setkala s Robertem Jacksonem.

Snažila jsem se na něj nemyslet, ale nebylo to tak snadné, jak jsem si myslela. Pokaždé, kdy se mě některý z mých nových spolužáků pokusil pozvat na rande, uviděla jsem před sebou jeho a musela jsem prostě odmítnout. A že to bylo často. A mimo to…

Stále mě neuvěřitelně trápilo, že se mi neozval. Skutečně se mi zdálo, že se mu líbím. A Nicol, která jako jediná z party věděla, proč kluky stále odmítám a co víc, dokázala to pochopit, si to myslela také. I jí se líbil, ale tvrdila, že se na ni ani jednou nepodíval. Že veškerou jeho pozornost jsem měla já.

Jenže to neměnilo nic na tom, že se neozval.

Asi bych na něj měla zapomenout.

…

Ze školy jsem odjížděla jako vždy ve tři, takže jsem doma byla okolo půl čtvrté. Stále jsem jezdila se svým autíčkem, i když mě k novému autu začala přemlouvat i Rosalie. Nechtěla jsem o tom ale ani slyšet. Můj malý brouček byl pro mě všechno, i když se už naučil jezdit pekelně rychle. Řekněme, že jsem polevila ve svých názorech na předepsanou rychlost.

„Ahoj zlatíčko,“ pozdravila mě máma, jakmile jsem vešla do dveří. Seděla u jídelního stolu s kávou v ruce s Jacobem a o něčem si povídali. Jacob na mě s úsměvem kývnul. Dělala jsem, jakože nevidím, jak máma pustila jeho ruku a schovala ji pod stůl.

Z Jacoba se v podstatě stala část rodiny, i když stále tu byli tací, vlastně Rosalie, kteří ho nemohli stále vystát. Šla z něj docela hrůza, ale jakmile se přestal mračit a začali si s maminkou vyměňovat významné pohledy, byl to najednou úplně pohodový… streja. Jacob mámu nepochybně miloval a já… já jsem jim to vlastně přála. Táta byl mrtvý, nemohla jsem to pokládat za nějakou zradu. A pokud je pravda, že poloupíři žijí věčně, neměla by ji maminka trávit sama.

„Nazdar mami, Jaku,“ usmála jsem se na ně a vyskákala po schodech do svého pokoje. V tuhle dobu byl dům vždycky téměř prázdný. Carlisle byl neúnavný doktor a Esmé se už měsíc zabývala rekonstrukcí nějakého starého sídla u jezera. A pokud šlo o další dva páry v domě, ty se rády po škole nenápadně vytrácely do lesa.

Takže jsem tu byla jen já, máma, Jacob a… Bella.

Vlastně jsem ji skoro za tu dobu, co se vrátila do velkého domu, neviděla. Jelikož byla kapacita omezená, byl jí přidělen Edwardův pokoj. Celé dny, když nebyla na lovu, seděla sama uvnitř a z pokoje se tiše linula líbezná klavírní skladba. Víc jsem s ní mluvila v podstatě jen jednou a to, když za mnou přišla do pokoje a podala mi knížku Na větrné hůrce.

Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na Forks a první setkání s touhle mojí fiktivně mrtvou babičkou.

„Ehm, díky,“ řekla jsem jí tehdy a přijala knížku od ní. Její oči už získaly podivně okrově rudou barvu, ale připadaly mi ještě nepřirozenější, než ty zářivě červené.

„Myslím, že už je čas se té knihy vzdát. Znám ji nazpaměť,“ vysvětlila mi se smutným pousmáním. Pochopila jsem, že se s tou knihou váže nějaká vzpomínka na Edwarda. Tenhle výraz jsem u ní viděla pokaždé, když se stálo něco, co jí ho připomínalo.

„Dobře, a nechceš půjčit něco na čtení?“ zeptala jsem se a kývla směrem k mým dvěma velkým knihovnám. Dostatek peněz jsme totiž nejradši využívala v knihkupectví, téměř posedlá touhou si přečíst všechny klasiky.

Bella váhavě došla ke knihovně, která stála blíž ke dveřím a spěšně ji prohlédla očima.

„Athéňanka Tháis?“ zeptala se mě se zdviženým obočím. Proti své vůli jsem se zamračila. Ta knížka byla skvělá a vlastně jsem na ni narazila jen náhodou. A ta náhoda se jmenovala Robert.

Tehdy po tom rozhovoru jsem poprvé přišla do knihovny a pátrala po dalších knížkách o Alexandru Velikém, jen abych se třeba mohla trošku vytáhnout na té večeři, kterou mi slíbil. A ta knížka byla perfektní. Jenže k večeři nedošlo a Athéňanka mi najednou byla jen bolestnou připomínkou.

„Děj je z doby antického Řecka, klidně si ji půjč,“ vynutila jsem ze sebe úsměv. Bella si ji vzala s sebou a spokojeně odešla.

Byl to asi týden, co si tu knížku půjčila a Bellu jsem od té doby neviděla. Nepochybovala jsem, že s její upíří rychlostí už má tu knížkou přečtenou i pozpátku, ale neobjevila se. Jako Robert.

Musela jsem se v duchu ušklíbnout. Já na něj prostě nemůžu přestat myslet. Jsem fakt husa.

Hodila jsem tašku s věcmi do kouta a stáhla si z ramen kabát. Byla jsem si jistá, že zrovna tenhle kabát jsem měla ten den v restauraci. Vzpomněla jsem si, jak si sundal ten svůj a pověsil ho hned vedle toho mého. Přitáhla jsem si ho obličeji a zkusila si přivonět. Necítila jsem nic.

Jenže najednou se něco stalo. Jak jsem měla ten kabát u tváře, zaslechla jsem podivné zašustění. Náhlé tušení mě přinutilo šáhnout do kapsy, kde jsem nahmatala malou papírovou kartičku.

Bylo to číslo. A jméno. Robert Jackson.

„Do prdele, do prdele!“ nadávala jsem šeptem a nevěřícně kulila oči na to desetimístné číslo.  Já jsem vážně husa, ne, mám jeho číslo! Chtěl, abych mu zavolala! Vždyť mám to číslo, na co čekám? On čeká dva měsíce!

Sakra.

Co když už nečeká?

Vrátila jsem se ke své kabelce a vytáhla z ní mobil. Naťukat číslo mi trvalo déle, než by mělo.

Zmáčkla jsem zelené tlačítko.

Píp. Píp. Píp.

„Halo?“ promluvil do telefonu hluboký příjemný hlas.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Marcelle (09.02.2013 14:14)

Porad cekam na Edwarda ale i bez nej je to fajn povidka.

8)  Kitsune (09.02.2013 13:15)

Děkuju za komentáře Snažím se teď napsat dvojitou kapitolu, ale nějak nemám na psaní náladu, takže mi to docela trvá... tak promiňte

7)  Fanny (07.02.2013 20:17)

Tentokrát to bylo nic než příjemné. A trošičku to chudinka zblbla. Trápí se dva měsíce úplně zbytečně.

5)  Jalle (06.02.2013 16:21)

3)  NeliQ (06.02.2013 08:45)

1