16.01.2013 [17:00], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 6×, zobrazeno 3166×

Tohle měla být původně jedna dlouhá kapitola, ale po chvilce váhání jsem ji přepůlila. Dvojtou dávku dostanete přítě :)

12 Šílený vědátor

Seděla jsem v pokoji pro hosty, z kterého už Alice plánovala udělat ložnici hodnou královny ze Sáby. Nedala se přemluvit – mě se totiž líbil i tenhle pokoj, v nevýrazných bledých barvách jen s postelí, stolem a komodou na oblečení.

„Ještě mi poděkuješ,“ trvala na svém a něco s Esmé čmáraly do notýsku. Byla jsem tu sotva pár hodin, za okny už byla tma jako v pytli, i když víc než deset hodin být nemohlo. Carlisle odešel s Bellou do lesa, jakmile si vyslechl její prosby o pomoc s jejím „problémem“.  Prohlásil, že v domě nemůže zůstat, když je tu člověk –nebo co jsem to byla – a okamžitě přišel s návrhem hájenky pár mil na jih v lese. Zdálo se to, jako ideální řešení. Carlisle a i ostatní z rodiny u ní mohou být do minuty a já jsem dost daleko, aby mě nedokázala vycítit.

Celou tu dobu tady jsem byla naprosto v pořádku. Po té, co jsem se seznámila s Rosálií, která už ze sebe zvládla dostat svůj hněv (hádám, že jí s tím pomohl Emmett) a i s jejím obrovským manželem. Jeho poznámky jsem vydržela asi hodinu, než jsem po něm hodila polštář ze sedačky v obrovském bílém obýváku, kde jsem seděla, a prohlásila, že tohle dlouho nevydržím.

Obrovsky ho pobavilo, že Edward, z kterého si vždycky utahoval, že je stoletý panic, nejenže už měl sex, ale dokonce si při tom pořídil i dítě. Asi to bylo trochu vtipné – z toho Emmettova nepochopitelného úhlu pohledu.

Ale jak jsem řekla, byla jsem v pořádku. Nevěděla jsem, jestli je to tím, že v dosahu není žádný člověk, nebo že jsem se ještě pořád cítila najezená.  Každopádně jsem za celou tu dobu ani jednou nepomyslela na krev. Ovšem kromě chvil, když jsem myslela na to, že je divné, že na ni nemyslím.

Vstala jsem z té obrovské postele, kde jsem už zvládla vysedět důlek, a vydala jsem se dolů. Kromě Esmé tam ovšem nikdo nebyl. Podle zvuků, které ke mně sem tam dolehly, jsem nemusela hádat, kde jsou ostatní. Kecla jsem si na sedačku a líně se natáhla pro dálkové ovládání na tu obrovitánskou televizi. Znuděně jsem přepínala kanály a nakonec jsem to nechala na nějakém seriálu o upírech, který zrovna vysílali.

Uslyšela jsem, jak se za mnou Esmé zasmála.

„Je šílené, co z nás dělají,“ prohlásila Esmé a pobaveně se dívala, jak jakýsi pohledný Drákula s dlouhými špičáky hryže do krku mladou holku, ze které krev tryská na všechny strany.

„Jo, šílené,“ souhlasila jsem. „Co se dneska navymýšlí kravin. Jediné, co z těch seriálů můžu sledovat bez záchvatů smíchu, jsou Upíří deníky.“

„Myslím, že jsem jeden díl viděla.“

„I když teď už tam taky motají všechno možné, pořád se mi to líbí. Hlavně hudba, ještě jsem tam neslyšela písničku, která by se mi nelíbila. A taky kamera, ta je přímo skvělá.“ Připadla jsem si jak debil, když jsem to takhle Esmé vysvětlovala. Ta se na tu určitě začne dívat, že? „A samozřejmě ještě Ian,“ dodala jsem a zrudla.

Esmé se uculila mému výrazu.

„To je ten herec, co hrál jedno z těch bratrů?“ Přikývla jsem a chtěla se ještě zeptat, jestli se jí líbil, ale v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř jako slunce vešel Carlisle.

„Omlouvám se, Isabello, že to tak dlouho trvalo. Měli jsme trochu problémy s turisty, ale myslím, že za dva měsíce by měla být Bella v pořádku. Tak, tvoje babička mi po cestě říkala něco o tom, co se s tebou děje. Mohla bys to nějak popsat?“

„Carlisle, nechej to na ráno,“ nesouhlasila Esmé, ale mě to nevadilo. Čím dřív, tím líp, ne?

„No… začíná se u mě objevovat hlad. Totiž žízeň. Totiž… prostě něco mezi tím a přitom hodně intenzivní. Po krvi.“ Carlisle si pro sebe přikývl.

„A teď, cítíš to?“

„Ne, právě… k obědu jsem měla poprvé hodně krvavý biftek. Tak mě napadlo…“ Nikdy jsem neviděla takhle výrazně někomu zaplát ohníčky v očích.

„Že by to zvířecí krev mohla anulovat? To je zajímavá teorie. Bella mi vyprávěla o tvé reakci na krev lidskou. Takže se asi musím zeptat – upírem být nechceš? Jak se zdá, u tebe by nebyla bolestivá proměna na upíra, ale proměna zpět na člověka.“

„Nechci být upír.“ Řekla jsem okamžitě. Vlastně jsem o tom ani nezauvažovala. Proč bych chtěla být něčím neznámým, něčím… jiným.

„Dobře, tak tedy… vezmu si od tebe krev, zkusím udělat pár testů a snad zítra ráno budeme vědět. Pokud věda nic neodhalí, prostě zkusíme steakovou dietu, ano?“

Carlisle zmizel asi na dvě vteřinky a objevil se se stříkačkou v ruce. Dobře, Is, nic to není, to zvládneš. Carlisle pracoval opravdu rychle, za chvíli měl celou stříkačku naplněnou.

„Zvláštní, tvoji kůži bylo obtížnější propíchnout, než u normálních lidí. To si musím pamatovat, je to důležité,“ mumlal si pro sebe, když odcházel po schodech do své pracovny s očima stále přilepenýma na moji krev.

Zívla jsem.

„No, tak já půjdu spát,“ ohlásila jsem Esmé.

„Jo a Is? Máš nějaké oblíbené jídlo? Abych věděla, co ti mám udělat k obědu.“

„To je dobrý Esmé, nemusíš mi vařit,“ ujistila jsem ji.

„Ne, mě to baví. Tak co?“

„No…“ rezignovala jsem nakonec. „Tak steak. Hodně krvavej.“

...

Když jsem se ráno probudila, musela jsem chvilku koukat do světlého stropu, než mi došlo, kde to jsem. Protáhla jsem se a vystrčila nos z prachových peřin, abych se podívala ven tou obrovskou prosklenou stěnou. No, jasně. Měla jsem pravdu, takhle moc světlý ten pokoj včera nebyl, protože teď se v něm odrážela bílá sněhová pokrývka z venku. Konec konců, byl začátek února. Jen proto, že sníh se v celých státech ukázal jen jednou a to na konci listopadu, neznamená, že se nemůže ukázat znovu. Snad se mamince nic nestane, až pojede zítra do Ashlandu za námi.

„Is? Já vím, že jsi už vzhůru, slyším tvůj nepravidelný dech. Carlisle má něco, co by ti rád řekl. Čeká u sebe v pracovně.“ Alicin hlásek se ozval za dveřmi a mně se rozbušilo srdce. Takže Carlisle už ví?

V rychlosti jsem se vyhrabala z peřin a natáhla si tmavě modré tepláky a hnědé tílko. Ještě jsem zapadla do malé koupelny, která patřila k tomuto pokoji a vyčistila si zuby. Pak už jsem jen proběhla do předního křídla domu, kde se nacházela Carlisleova pracovna, jak mi Alice včera ukázala.

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.

„Dále.“

Dům Cullenových a Bellu Swanovou v mém podání najdete na shrnutí.

Povídky od Kistune

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kitsune (17.01.2013 17:43)

Děkuji za komentáře, moc se těším, co řeknete na příští kapitolu. Přidám ji sem asi za hodinku, takže až ji admini schválí, máte ji tady mít.
A jak jsem slibovala, bude dvojnásobná

5)  Marcelle (17.01.2013 08:02)

2)  NeliQ (16.01.2013 17:59)

1)  Jalle (16.01.2013 17:35)

opäť pekný obrázok som zvedavá, čo sa Bella dozvie

1