17.01.2013 [23:45], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 13×, zobrazeno 3029×

Jak jsem slibovala, dvojtá porce :)

13 Hormony jedny poblázněný

Alice mi předtím ukázala jen dveře, takže jsem neměla ani tušení, jak krásná ta místnost je. Carlisle seděl na otočné židli za vyřezávaným mahagonovým stolem a s úsměvem ke mně vzhlédl. Ještě chvilku jsem zůstala ve dveřích, abych si mohla jeho pracovnu pořádně prohlédnout. Vymalovaná byla jakousi sytě zlatohnědou barvou, kterou od stropu oddělovala bílá římsa. Dvě stěny – tu, ke které seděl Carlisle zády a po jeho levé ruce, pokrývaly pravidelně rozmístěné police ze stejného dřeva jako stůl. Nikdy jsem neviděla takové množství starých knih najednou. Byly tu obrovské ručně psané knihy, které se dělaly ve středověku a dokonce jsem zahlédla i pár svitků, zastrčené v polici úplně u stropu. Zbytek stěn pokrývaly obrazy, mezi kterými jsem nenašla žádnou souvislost. Některé byly malé jako moje ruka, některé velké jako dveře.

„Volal jsi mě?“ zeptala jsem se, když jsem se pořádně porozhlédla. Carlisle přikývl a rukou mi naznačil, ať si sednu na křeslo naproti němu.

„Takže, udělal jsem několik pokusů a myslím, že můžu říct, že jsem něco tak zvláštního ještě neviděl. Jaké máš základy v biologii?“ zeptal se mě.

„V Minneapolis jsem byla v pokročilém programu.“ Ve škole jsem byla vždycky dobrá.

„Dobře, tak tedy víš, že člověk má třiadvacet párů chromozomů. My jich máme dvacet pět,“ vysvětlil mi a já překvapeně otevřela ústa.

„Dvacet pět? To je… zvláštní,“ řekla jsem nakonec. „A co já?“

„Ty máš základních dvacet tři, ale to, o čem mluvím je, že máš potenciál jak dvaceti čtyřem, tak i k dvaceti pěti.“

„Počkej, že mám potenciál? Takže… lidská krev způsobí, že mi prostě narostou další dva páry chromozomů?“

„Přesně tak,“ souhlasil Carlisle a podíval se na mě úplně jiným pohledem, než kdy dřív. S respektem. „Zvířecí krev způsobí nárůst jen jediného páru. Takže pokud je má teorie pravdivá, stal by se z tebe poloupír, jako je tvá matka. Ovšem, nemám k dispozici její krev, abych byl schopný ti to říct s jistotou.“

„Takže teď jsem co? Já necítím skoro žádnou změnu!“

„Na to bys musela vypít velké množství zvířecí krve najednou. Pokud bys ale zůstala na steakové dietě, řekněme k jednomu denně, tak by nedošlo k proměně, jen možná k jistému zlepšení.

„Zlepšení?“

„Sluchu, zraku, čichu myslím. A také drobnější fyzické změny. Potlačilo by to tvůj instinkt napít se lidské krve, i když samozřejmě nezmizí úplně. Stejně jako u nás tě to nikdy úplně nenasytí. Ale myslím, že to je dobrý obchod za možnost zůstat člověkem.“

„To je,“ souhlasila jsem. Vlastně to dopadlo líp, než jsem čekala. „Bála jsem se, že dojde k samovolné přeměně,“ přiznala jsem.

„Jak se zdá, tvoje tělo právě dosáhlo dospělosti a začalo si uvědomovat svoje potřeby. Samovolná přeměna je nesmysl, musí být katalyzátor – v tvém případě to je krev. Jen by mě zajímalo, na kolik to ovlivní tvoji smrtelnost,“ zamumlal Carlisle a na hladkém čele se mu udělala vráska. Nad tím jsem vlastně ani nepřemýšlela. Nebála jsem se smrti, zdála se mi přirozená, ale neuměla jsem si představit, že bych tu svoji nesmrtelnou matku mohla nechat samotnou.

„Myslím, že to vyřeší čas. Pokud by se ukázalo, že malá dávka zvířecí krve nezastavila stárnutí, tak bych začala zvažovat další varianty,“ řekla jsem. Carlisle přikývl.

„To zní rozumně,“ souhlasil se mnout. „Uvidíme, jak tvé tělo zareaguje na další příděl krvavého bifteku.“

…

„Alice, já nepotřebuju nové oblečení. Mám ho dost a nemůžu tolik utrácet,“ trvala jsem si na svém, ale moje čiperná tetička vyvracela každý můj argument.

„Oblečení není nikdy dost, budeš mít novou šatnu a poloprázdná by vážně nevypadala dobře! A nech toho, teď jsi součástí rodiny, naše peníze jsou i tvoje a věř, že jich málo není. Nechtěla bys třeba nové auto? V březnu se má objevit nový model ferrari -“

„Dobře, pojedu s tebou nakupovat, ale auto mám nové od vánoc. Nepotřebuju nějakou rychlou obludnost, která je stejně jen na parádu, protože já nad povolenou rychlost jezdit nebudu.“ Alice zavýskala a odběhla k sobě do ložnice, aby se převlékla. Povzdechla jsem si, byla nezastavitelná. Vsadím se, že to nové auto vytáhla jen proto, že věděla, že jedině tak budu souhlasit s nákupy.

„Nikam nespěchej, stejně nejdřív musím obědvat,“ brzdila jsem ji.

„Hloupost!“ ozýval se její hlásek z její šatny. „Esmé stejně zařizuje tvůj pokoj, takže by ji vaření jen zdržovalo. Najíš se v restauraci. Obleč se!“ Nahrbila jsem se a odpochodovala k sobě do pokoje. Celá místnost už byla vyklizená, jen na zemi stála moje osamocená cestovka. Jak to jen dělají?

Nakonec jsem vyšla z pokoje oblečená v upnutých šedých kalhotách a tmavě modrém svetříku s černou krajkou na tříčtvrtečních rukávech. Vytáhla jsem k tomu ty černé lodičky na vysokém podpatku, kvůli kterým zítra nebudu moct chodit, ale vypadalo to dobře.

Alice na mě čekala.

„Super,“ zhodnotila můj vzhled. Pak nakrčila obočí, zmizela a v tu chvíli byla zase zpátky s maličkými temně zlatými hodinkami na dlouhém řetízku a pověsila mi ho na krk. „Ještě lepší.“

„Díky,“ zamumlala jsem. „Takže, kam jedeme? Doufám, že ne někam do Ashlandu k jezeru.“

Alice se na mě skepticky podívala.

„Nakupovat do Ashlandu? To ani náhodou, ale potřebuju si tam zařídit malou pochůzku. Takže co kdybych tě vysadila u jedné skvělé restaurace, ty se najedla a já se pro tebe pak zastavím? Neboj, jezero odtud není vidět.“

„Co mám s tebou dělat,“ povzdechla jsem si.

..

„Alice, co to děláš? Nepojedeme radši tvým mercedesem?“ děsila jsem se, když tetička otevřela garáž a vydala se svým půvabným krokem k úžasnému žlutému sporťáku.

„Mercedes není můj, je Carlisleův. Moje je tohle bejby,“ usmála se na mě a pohladila nablýskanou kapotu žlutého porshete.

„Jak ho máš dlouho?“ zeptala jsem se. Vypadalo, jako by ho měla v garáži od včerejška. Vlastně všechny auta. Všimla jsem si, že úplně vzadu stála nějaká dvě auta ukrytá pod bílými plachtami.

„Tohle je skoro nové, mám ho jen asi dva měsíce. Ale téhle značce jsem věrná už takových čtyřicet let,“ vysvětlila mi a sedala si na místo řidiče. Otevřela jsem dveře a sedla si vedle ní. Interiér byl z černé kůže a slabě to tam vonělo po levanduli.

„Co to je za auta, jak jsou pod těmi plachtami?“ zeptala jsem se, když Alice couvala ven.

„Ty jsou Edwarda,“ zašeptala a obličejík jí zesmutněl. Chvilku jsem mlčela. Alice se zatím dostala na silnici mířící k městu.

„Vidíš, jak jejich setkání dopadne?“ zeptala jsem se.

„Ne, já… vidím rozhodnutí. Existuje hodně možností, protože Edward ještě neměl možnost se rozhodnout, jak to přijme. Ale znamená to alespoň, že si občas představuje, že se setkají. Občas jí padne k nohám a jindy si hraje na silného. Kdo ví, jak zareaguje doopravdy.“

„Kde je teď?“ Alice zpomalila, jak jsme se dostávaly do města, ale odpověděla.

„Nevím. Někde v Evropě. Neřeší kde je. Doufám, že se brzo vrátí do Ameriky. Tak, tady to je.“ Alice zajela ke krajnici před nějakým hezkým podnikem s cihlovou fasádou a velkými okny, kterými bylo vidět dovnitř.

„Upaluj, je tam jen jeden volný stůl! Přesně v 12:20 jsem tady, jasné?“ Otevřela jsem dveře auta a připadala si trochu jak filmová hvězda, jak na mě všichni na ulici koukali. Alicino žluté Porshe snad zářilo až k jezeru.

Ale měla pravdu, jak jinak. Přisedla jsem k poslednímu volnému stolu, který stál nejblíž vchodovým dveřím. Přišlo mi trošku líto, že tu jako jediná sedím sama. Alespoň, že obsluha byla rychlá a já si za chvíli objednávala.

„Biftek z pravé svíčkové s hranolkama, na pití jemně perlivý rajec, prosím,“ sdělila jsem svou objednávku hezké hnědovlasé holce.

„A přejete si medium, nebo biencuit?“ zeptala se. Připadal jsem si divně, když jsem odpovídala, že chci „Rare“.

Jen co odešla, zalovila jsem ve své velké černé kabelce a vylovila knížku o Alexandru Velikém. Brala jsem si ji s sebou do Forks, protože po pololetních prázdninách jsem měla mít ve škole prezentaci. Otevřela jsem tedy knížku na stránce, kde jsem předtím skončila a pustila se do vyprávění o jeho vztahu ke svým heitairům – přátelům.

„Ehm, slečno?“ Ze čtení mě vyrušil příjemně hluboký hlas, takže jsem vzhlédla a zjistila, že se dívám přímo do modrozelených očí nějakého muže, který se zastavil u mého stolu. Měl opálenou pleť, delší hnědé vlasy a na tváři dvoudenní strniště. Byl vysoký, s širokými rameny a úzkými boky. Dlouhé nohy měl navlečené do černých riflí. Bílá košile s rozepnutým knoflíčkem vykukovala zpod tmavého kabátu.

„Promiňte, ale nevadilo by vám, kdybych si přisedl? Všude jinde je plno,“ vysvětlil a ještě se rozhlédl po místnosti. Napodobila jsem ho a zjistila, že opravdu mluví pravdu.

„No,“ zamumlala jsem a zadívala se na jeho ruce opřené o volnou židli naproti mně. Měl hezké ruce, s dlouhými štíhlými prsty. A na prsteníčku levé ruky-

„Nebude to vaší ženě vadit?“ zeptala jsem se. On se zadíval na levou ruku, jako by si teprve teď uvědomil, že tam má zlatý prsten.

„Ne, ona… už to jsou dva roky, ještě mě nenapadlo si ho sundat.“ svraštil obočí a zatvářil se hrozně nešťastně. Došlo mi, že jsem přestřelila.

„Omlouvám se! Prosím, sedněte si!“ vybídla jsem ho. Vykouzlil na tváři úsměv a ukázal rovné bílé zuby. A já jsem byla v háji. Asi ten nejvíc sexy chlap, jakého jsem kdy viděla. On si sundal kabát a pověsil ho na věšák hned vedle toho mého. Košili pod ním měl vyhrnutou až k loktům, takže jsem si mohla prohlédnout jeho svalnatá předloktí.

„Promiňte, asi bych se měl představit. Robert Jackson,“ řekl a natáhl ke mně ruku, ještě než si sedl.

„Isabella Grayová,“ usmála jsem se a potřásla si s ním. Zdálo se jenom mě, že je tady najednou nějaké horko? Sedl si a hned k němu naklusala servírka, aby si mohl objednat. Ta holka z něj byla taky docela vyplesklá. Řekl si, co chce a pak se zase s tím šíleně krásným úsměvem podíval na mě. Poprvé v životě jsem se cítila opravdu jako puberťačka. Neříkal Carlisle náhodou, že mé tělo právě dospělo?

„Alexandr Veliký?“ zeptal se s úsměvem a kývl ke knížce, kterou jsem hřbetem nahoru položila na stůl. Pokrčila jsem rameny.

„Práce do školy.“

„Můžu vám pomoct, pokud chcete. Je to mé oblíbené téma,“ nabídl se a já na něho vykulila oči. To bylo… nečekané. Zrovna v tu chvíli se přitočila servírka a položila přede mě můj voňavý biftek. Bože!

Robert povytáhl obočí nad mým jídlem. Zazubila jsem se.

„Tak vyprávějte, je něco, co v téhle knížce nenajdu?“ zeptala jsem se a ukrojila kousek masa, z kterého vytekla šťáva. Uprostřed byl syrový a přes růžovou přecházel až do křupavé hnědé kůrčičky. A ta chuť!

„No, tuhle knihu jsem četl. Myslím, že v ní není nic o jeho dětství, o věcech, kvůli kterým byl takový, jaký byl.“

Rychle jsem polkla. Jeho slova mě zaujala.

„Takže?“ Usmál se mému zájmu.

„Především se vůbec nepodobal svému otci, ale matce,“ pokračoval. Přikývla jsem a krájela další sousto.

„Jo, Olympias.“

„Byla to v podstatě barbarka, pocházela z divokých kmenů, které uctívaly Dionýsa. Ona, byla hlavní kněžka a Alexandr po ní zdědil především prudkou povahu. Chtěl být milostivý, ale odpor ho přiváděl k nepříčetnosti. To s ní měl společné, překážku se vždy za každých okolností snažil překročit silou a bylo mu jedno, jestli při tom sám zemře. To bylo osudné Thébám,“ vysvětlil mi a přitom se usmál. Uvědomila jsem si, že jsem přestala žvýkat.

„Jo, o tom jsem četla. Nevzdaly se bez boje,“ řekla jsem a strčila si do pusy hranolku. Uznale pokývl.

„Ne a to byla jedna z Alexandrových chyb. Dobře si uvědomoval, co dělá špatně, ale nedokázal vzdorovat svému vzteku. Tímto dokázal, že mu zbyli pouze zbabělci, kteří se mu dobrovolně podrobili a skuteční hrdinové zatím zamřeli při obraně svých domovů.“

Číšnice se znovu objevila a donesla mu nějakou masovou směs s rýží a přitom odnesla můj málem vylízaný talíř. Nechtěla jsem ho rušit při jídle, ale nemohla jsem si pomoct.

„Jak to, že toho tolik víte? Nějaké bližší informace o jeho povaze se neobjevily,“ zamračila jsem se. Znovu se usmál.

„Mám přístup k jedné soukromé knihovně. Její součástí jsou, mimo jiné, i zápisky Alexandrova blízkého přítele Ptolemaia. Na svých cestách si vedl podrobné deníky, které více než dobře zachycují velkého vojevůdce.“

„Komu patří?“ vyzvídala jsem. Trošku se zamračil, jako by toho člověka neměl rád.

„Příbuznému. Je to sběratel. Především umění antického světa.“

„Páni, tak to máte dobré konexe. A v čem podnikáte vy?“ zeptala jsem se. Vypadal tak na pětadvacet, možná šestadvacet let.

„Nepodnikám, jsem doktor,“ řekl a předvedl další krásný úsměv.

„Doktor?“ vypískla jsem. „Tady v Ashlandu?“

„Jo, jsem vlastně ještě zelenáč.“

„Kolik vám je?“ vyhrkla jsem. A vzápětí si vynadala do netaktních krav.

„Dvacet sedm.“ O deset let starší. Páni.

„A… jestli pracujete v nemocnici, tak to určitě znáte mého… příbuzného, Carlislea.“

„Carlisle Cullen? Ovšem, skvělý chirurg. Na svůj věk je vážně úžasný doktor. Skoro se tomu nedá věřit. Počkejte, ale říkala jste příbuzná? Nejste vy jedno z těch jeho… dětí?“ zeptal se a v očích měl poprvé zvláštní výraz. Že by snad obezřetnost?

„Ne, to ne. Jsem sestra jednoho jeho syna, ale adoptovali nás každého jiní rodiče,“ plácla jsem první vysvětlení, které mě napadlo.

„Mělo mě napadnout, že tak hezká dívka bude spřízněná s Cullenovými,“ zamumlal tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli zatroubilo venku auto. Otočila jsem se a v okně jsem uviděla žluté Porshe, jak stojí na kraji vozovky.

„Ach, moc se omlouvám, musím už jít. Ráda jsem vás poznala,“ loučila jsem se a hledala v kabelce peněženku.

„A já vás, ale nechtě to na mě, zaplatím za vás.“

„Děkuji, ale to nejde,“ trvala jsem si na svém.

„Trvám na tom, ale pokud budete mít špatné svědomí, můžete příště pozvat vy mě,“ usmál se zase tím úsměvem. Jako, rande? Fakt?!

„Tak platí. Na shledanou,“ rozloučila jsem se a otočila se na podpatku.

„Na shledanou, Isabello.“ Slyšela jsem ještě za sebou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Kitsune (20.01.2013 17:41)

Všechno má svůj čas A omlouvám se, že ta kapitola nebyla včera, jak jsem slíbila. Byla jsem nakonec přinucena jít na ples, ale tak snad dneska už přibude

10)  Kitsune (18.01.2013 22:39)

Děkuju vám za komentáře, další kapitolku se pokusím napsat co nejdřív, ale o víkenech to není moc se psaním dobrý... no, předpokládám, že zítra večer by se tu mohla objevit

6)  Marcelle (18.01.2013 10:39)

Robert Jackson ne, že by byl podezřelej, ale určitě se neobjevil jen tak

4)  NeliQ (18.01.2013 08:15)

no teda, akosi sa mi pán Robert zdá podozrivý. A to nie len tou obrúčkou na prste...

3)  Bosorka (18.01.2013 07:57)

Ten pán se mi nějak nechce líbít....

2)  Linfe (18.01.2013 06:47)

Krom celé super kapitoly mě fakt pobavil Rajec

1