14.01.2013 [18:30], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 9×, zobrazeno 3045×

Dneska jsem ve vyučování vůbec neposlouchala a radši psala další díl, abych vám udělala radost. Takže jestli propadnu, máte mě na svědomí :)

11 Šokovaní příbuzní aneb když není návštěva ohlášena

Čím víc jsme se blížily k městu, tím víc se mě zmocňoval třes. Přistihla jsem se, jak ledovýma rukama cupuju na kousíčky papírový kapesník, který jsem našla v kapse. Alice se podívala na moje nohy, které teď pokrývala vrstvička bílých papírových kousíčků.

„Klid Is, budeš se jim líbit,“ ujistila mě, ačkoli mě vůbec nepochopila. Nebyla jsem si skoro vůbec schopná vzpomenout na rodinu upírů, které mám být dneska představena. Většinu mých myšlenek si nárokovalo to ohromné jezero, kterému jsem byla stále blíž a blíž. Co když zítra začne pršet a nepřestane, dokud nebudeme mít ten děsivý bazén až u prahu domu?

„Já myslím, že toho se nebojí,“ ozvala se zezadu Bella. Byla to první věta, kterou za celou cestu pronesla.

„Och,“ zamumlala Alice. „To bude dobré Is, jezero je odsud vážně ještě aspoň dvě míle daleko. A tam taky zůstane, vlastně….“ Chvilku se odmlčela. „Za padesát let bude jezero o jednu osminu menší, než je teď.“

Pomalu jsem přikývla, ale stejně jsem radši neotvírala pusu. Ten špatný pocit u žaludku mi napovídal, že kdybych se o to pokusila, vylepšila bych Alici interiér auta o moji snídani a ten krvavej biftek, co jsem měla před odletem.

Z ničeho nic Alice zatočila na lesní cestu, které jsem si vůbec mezi těmi hustými stromy nevšimla. Na zemi byla nějaká krytina, která připomínala asfalt, ale měla hnědou barvu. Silnička se vinula v mírných zatáčkách, za které ovšem nebylo vůbec vidět, asi půl míle, než se otevřela do nádherné mýtinky uprostřed lesa. Hnědá cesta vedla k dlouhé nízké garáži, která stála osamoceně na kraji, aby nebránila pohledu na úchvatný dům, který vévodil celému prostoru.

Byl v podstatě jednoduchý, s pravými úhly a bílou omítkou, které kontrastovaly tmavé rámy velkých oken. Jedním rohem se téměř ztrácel v lese, zatímco z druhé strany stál na hladce posekané mýtince s jakousi skalkou nevýrazných, ale nádherných květin.

„Páni, Alice, to je nádherné,“ zašeptala jsem a s otevřenou pusou jsem se tiskla na sklo auta. Hned se mi ten nápad, bydlet tady, jevil líp. S mámou jsme sice nikdy neměly nouzi o peníze, ale zase jsme si je nemohly dovolit vyhazovat. Spokojily jsme se s malým útulným domkem s třemi ložnicemi a občasnými nákupy oblečení.

„To je práce Esmé,“ vysvětlila mi a já si vzpomněla na rozhovor s maminkou při cestě z Port Angeles do Seattlu, kdy jsem ji zahlcovala mnoha otázkami o mé nové rodině. Věděla jsem už, že rodinu tvoří sedm členů : Carlisle, Esmé, Rosalie, Emmett, Alice, Jasper a samozřejmě Edward. Z toho Esmé byla matkou rodiny, která všechny její členy milovala jako vlastní děti, i když nebyla o moc starší než oni.

Alice nezajela úplně ke garáži, auto nechala zaparkované kousek od vchodu do domu.

„Tak jdeme na to,“ zamumlala Alice a vzala za kliku.

Už tam samozřejmě byli, stáli všichni vyrovnaní na terase před dveřmi. Nic mě nemohlo připravit na to, jak byli nádherní. Očima jsem okamžitě vyhledala malou ženu s hnědými vlnitými vlasy, Esmé. Jako jediná se usmívala, i když muž vedle ní, nádherný plavovlasý bůh, měl také lehce pozvednuté koutky.  Výrazy ostatních mi připadaly jako souboj v ostražitosti, který rozhodně vyhrávala nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. Nebýt jejího vražedného pohledu, který se do té jemné a přitom ostře řezané tváře vůbec nehodil. Jen kousíček za ní stál tmavovlasý hromotluk, se svalnatými pažemi založenými na široké hrudi. Tvářil se, jako by hledal něco, čemu by se mohl smát, i když ostražitost z jeho pohledu nemizela. A poslední, jen kousíček před ostatními, stál vysoký svalnatý blonďák, který byl nepochybně Jasper. Podle jeho výrazu musel vědět, že tu něco nesedí, ale přesto upíral oči přímo na Alici.

Když jsem vystoupila z auta, všimla jsem si, jak všichni překvapeně rozevřeli oči. Ta zlatovlasá kráska, Rosalie, oči přímo třeštila. Věděla jsem, že vidí tu podobu s Isabellou Swanovou. Jejich výraz teď se ale však nedal absolutně přirovnat k šoku, který zažili, když se otevřely dveře po třetí a vystoupila skutečná Isabella.

Bella se tvářila nešťastně, jako by každou chvíli očekávala, že na ni někdo začne křičet. Možná měla pravdu.

„Ty!“ zaječela nádherná blondýna a nakrčila se, jako by chtěla po Belle skočit. Možná, že by to opravdu udělala, kdyby ji Emmett nechytil kolem pasu a neodtáhl do domu. Zřejmě k něčemu takovému docházelo často, vzhledem k rychlosti jeho reakce.

Carlisle zachoval chladnou hlavu.

„Bello,“ pronesl tichým příjemným hlasem. „Omluv Rosalii, je jen překvapená – ostatně jako my všichni. Alice? Předpokládám, že to má nějaké vysvětlení?“ Carlisle na konci věty přešel do otázky, přitom ale očima zase střelil ke mně a tázavě zvedl obočí.

Alice se zvonivě zasmála.

„Dovolte, abych vám představila Isabellu Grayovou, vnučku naší Belly a Edwarda.“ Alice to pronesla tak obřadním tónem, že jsem měla skoro potřebu se poklonit. Zato Cullenovi vypadali zmateněji, než předtím.

„Vnučka Edwarda? Ale to by pak…“

„Ano, přesně tak. Tehdy ho Bella neopustila kvůli tomu štěněti, jak jsme si mysleli, ona byla těhotná.“

„Nemožné,“ promluvil poprvé Jasper a měřil si mě zlatavýma očima, které mi ale něčím připomínaly ty Belliny temně rudé. Měl hluboký, sytý hlas.

„Bello?“ otočil se Carlisle přímo na babičku.

„Je to pravda,“ zašeptala tak potichu, že jsem ji skoro neslyšela. „Musela jsem ochránit své dítě. Vy byste mě přinutili se ho vzdát.“

Carlisle na ni chvíli koukal a pak přikývl.

„Pravděpodobně. Nevěděli jsme, že je něco takového možné. Jak to probíhalo?“

„Ale Carlisle! Nebudeš ji tu přeci zpovídat před domem! Máme za sebou dlouhou cestu!“ rozčilovala se Alice. „Vlastně, hlavní důvod, proč tu jsme, je, že Bella má trošku problém. Nedokáže sama přestat s lidskou krví.“

Carlisle se na ni podíval, jako by si poprvé všimnul, že Belliny oči nemají zlatou barvu.

„Alice má pravdu, Carlisle. Bello, drahoušku, moc jsi nám chyběla!“ Esmé se vydala z terasy obejmout Bellu takovou rychlostí, že z ní na chvíli byla jen bílá šmouha. Hlas jí přetékal něhou.

„Omlouvám se,“ šeptala babička, a tiskla obličej to Esméiných karamelových loken.

„To je v pořádku, srdíčko. Já to chápu,“ šeptala jí nazpátek a pak se trochu odtáhla. „Tak tohle je tedy tvoje vnučka? Také Isabella?“ Esmé natáhla ruku směrem ke mně, takže jsem přišla blíž s přesvědčením, že si chce se mnou potřást. Místo toho, jakmile jsem byla v dosahu, mě chytla a přivinula si mě do náručí, jako by jsme se znaly roky. Takže… prababička?

„A kde je vůbec tvoje dcera, Bello?“ otočila se Esmé na babičku a mě už držela jen za ruku.

„Přijede sem v neděli. Jmenuje se…  Renesmé.“

Esmé se rozzářila. „René – Esmé?“ zeptala se a Bella přikývla.

Už jsem viděla upíra plakat bez slz, jenže pláč štěstí, to bylo něco úplně jiného.

PS: můžete se podívat na mé shrnutí, přidala jsem obrázek, který jsem kreslila, jak asi tak vypadá dům Cullenových, i když se mi ho nepovedlo udělat tak velký, jak jsem původně chtěla :)

Povídky od Kitsune

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (15.01.2013 16:37)

obrázok sa ti veľmi podaril a kapitola tiež

7)  Kitsune (15.01.2013 15:47)

Děkuju vám za komentáře, těším se na další kapitoly skoro tak, jako vy, protože nikdy netuším, co mě při psaní napadne... ostatně mám pro vás dobrou zprávu (pro někoho možná špatnou), že s počtem kapitol to vypadá minimálně na třicet a kdo ví, jestli se to ještě nenavýší

3)  Marcelle (14.01.2013 20:44)

Bože, já u toho slzím

1)  NeliQ (14.01.2013 19:17)

no teda, som zvedavá, čo sa bude diať ďalej

1