14.06.2010 [16:15], ambra, ze série Všechno, co snesu, komentováno 18×, zobrazeno 2956×

Do neznáma

Bella, Edward, Emily

Jane, Felix

Sam

Kdo další zasáhne do příběhu o tom, co všechno snesou naši hrdinové, aby snad konečně mohli být spolu?

Jako by mi teprve na té nepohodlné sedačce na cizí lodi, ve chvíli, kdy mi tmavý obrys ostrova Esme definitivně zmizel z dohledu, došlo, co se děje. Během minuty jsem se neovladatelně třásla. Vycházelo to zevnitř a nakonec se třas podobal skoro křečím. Za dalších pár minut jsem poprvé zvracela přes okraj člunu. Nikdo si mě nevšímal, Jane se vrátil její obvyklý výraz mrtvého anděla, narušený před chvílí jen krátkým úšklebkem, když s novou silou ucítila Sama. Felix a jeho lehké znechucení k sobě patřili trvale – nebo aspoň vždy, když jsem se ocitla v jeho blízkosti.

Sam, to byla záhada. Krátce potom, co jsme odrazili od břehu ostrova, ode mě odvrátil pohled a zíral nepřítomně kamsi přes mé rameno. Trochu mě uklidnilo, že ta prvotní zloba a nenávist možná nebyla všechna určena mně – z jeho obličeje nikam nezmizela ani ve chvíli, kdy mě naprosto ignoroval.

Než jsme přirazili k zastrčenému a evidentně málo používanému molu v jižní části přístavu, byla jsem na tom fyzicky tak špatně, že hrůza z toho, co podnikne Edward a co bude ochoten obětovat, aby mě zachránil – ne viděl, ale zachránil, což z mého pohledu bylo totéž, jeho mysl to však stále dokázala vnímat odděleně – ta hrůza byla dočasně přemožena prostým faktem, že začínám ztrácet vědomí z objektivních příčin.

Upíři sebou běžně nenosí doporučované množství tekutin, a i kdyby – rozhodně by to nebyla voda – a já po své dávicí sérii nutně potřebovala hydrataci. Ležela jsem v klubíčku na dně člunu a snažila se nevnímat další atak nevolnosti. Proboha, vždyť už nemám co!

Felix a Jane stáli na břehu, aniž by se loď při jejich odchodu pohnula, Jane vrhla jeden krátký ledový pohled na Sama, a pak na mě, a já vnímala, že náruč, ve které jsem se ocitla tentokrát, je měkká a horká…

Pocit z té noci, kdy mě nesly stejné ruce tmavým studeným lesem, byl zpět prakticky okamžitě. Ale ne ta sebezáchovná apatie. Dnes v noci mě přeci Edward neopustil, všechno už se zdálo být v pořádku, tak proč mě Sam znovu zachraňuje? A co tady vlastně dělá?

Místo, abych se ho konečně zeptala, zvedla jsem z posledních sil ruce, objala ho kolem krku a horkým proudem slz se zbavila zbývající vody v těle…

Zlobil se na mě a já znala aspoň některé důvody. Ale byl jediným spojením s mým světem – a můj svět byly těžké mraky, věčný déšť a Forks, kde se mi kdysi všechno zdálo příliš zelené… Ne tohle hlučné prašné město, které nevychladlo a neztichlo ani teď, na sklonku noci.

Zloba v Samově výrazu zůstávala, i když mě s překvapivou něhou usazoval do potem páchnoucího taxíku. Zároveň jsem však postřehla záblesk bolesti. Jakoby se i jemu vrátila nějaká vzpomínka… Felix a Jane nenasedli k nám. Vzali si další taxi. Představa těsného prostoru, který zabírá obrovský vlkodlak a jeho pach, byla zřejmě i pro ně až příliš dusivá.

Teprve na letišti mi došlo, že to rozdělení bylo nutné i z obyčejných prostorových důvodů. Spolu s Jane a Felixem  vystoupila z auta třetí postava s obličejem skrytým pod kapucí. Až v hale, když se narovnal a poprvé se na mě podíval, jsem poznala Demetriho. Spokojenost v jeho výrazu byla příliš očividná a mé tělo na to zareagovalo novým záchvatem třasu.

Můj mozek pracoval na poloviční obrátky – dehydratace, nevyspání, vedro a trvající křeče v břiše ho jen zázrakem nevyřadily úplně. I tak ale stačil na to, aby se některé kousky skládačky začaly spojovat. Demetri – jistě, neměl nejmenší problém nás najít a počkat si na chvíli, až vycítí Edwarda ve větší vzdálenosti ode mě.

Sam – on je ten důvod, proč Alice nic neviděla. Jenže – jak ho přinutili, aby jim dělal tohle podivné krytí?

A zůstávalo mnoho dalších otázek. Alice měla zahlédnout, pokud by se Aro k podobné akci vůbec rozhodl. A co si vlastně od toho všeho slibuje? A ta nejpalčivější – kam mě teď chtějí odvézt? A nejbolestnější – kdy a za jakých okolností uvidím zase Edwarda? A umrtvující - uvidím ho ještě vůbec?

Sam mě už nenesl, byli bychom příliš nápadní, držel mě kolem pasu a spíš mě vlekl.

„Potřebuje se najíst a hlavně napít, jinak odpadne a není v zájmu nikoho, aby na nás upozorňovala.“ Zdálo se, že mluví sám k sobě, na nikoho z upírů se ani nepodíval, dokonce k nim ani nepootočil hlavu. Vůbec celé jeho tělo přímo křičelo, že se musí velmi přemáhat, aby zůstal vedle nich a dokonce v lidské podobě.

Felix, zřejmě nejnižší šarže ze všech, zvážil rychle všechny možnosti a nakonec se vydal k automatu s colou a sladkostmi. Trvalo mu překvapivě dlouho, než se dopracoval ke kýženému úlovku a dvojí tlumené žuchnutí ohlásilo dvě plechovky. První jsem do sebe obrátila v rekordním čase. Přeslazená tekutina mi přinesla rychlou úlevu, i když křeče a nevolnost nepolevovaly. Ale aspoň jsem se udržela na nohách a rozostřený obraz okolí se zase usadil do patřičných kontur.

Následovalo nové bodnutí vzpomínky – restaurace v Port Angeles, Edwardovo studené voňavé sako, jeho ruce schovávající se před mými doteky a dvě sklenice limonády, které mě měly ochránit před šokem, jenž se navzdory jeho očekávání nedostavil…

Znovu jsem se alespoň ramenem opřela o Sama. Neprotestoval. Všimla jsem si, že střelil pohledem po druhé plechovce. Ach bože, kdoví, kdy dostal on najíst a napít! Beze slova jsem mu ji podala a on ji přijal.

„V letadle něco určitě dostaneme,“ dodal, jako by se mi musel omlouvat. Ukázalo se, že to občerstvení mělo být zasloužené. Letiště v Riu je obrovské. A my museli zamést stopy. Lépe řečeno – nechat své stopy na tolika místech, na kolika to bylo možné. Obešli jsme snad každičký gate, každičký bufet, každou toaletu. A všude jsem se musela něčeho dotknout, posadit se k malému stolku, opřít se o stěnu. A nejhorší bylo, že jsem to musela zvládnout bez Sama. Ten někam zmizel a sešli jsme se znovu až před poslední kontrolou. Demetri každému předal vlastní doklady a letenky, počkal, až projdeme detektorem, pak se obrátil a ztratil se v davu.

Jane zatáhla okénka v letadle vteřinu před tím, než se do nich opřely první paprsky vycházejícího slunce.

xxx

La Push, o několik dnů dříve

Probudilo mě bouchání na dveře. V tu samou chvíli jsem byl na nohách. Žádná vteřina na to, abych se zorientoval. Vlčí a lidská stránka se natolik prolínaly, že v i v lidské podobě mi vlčí věci sloužily dost dobře. Třeba instinkty. Rychlost. Bleskový přechod z hlubokého spánku do stavu dokonalé bdělosti. Na prahu stál Jared, za ním se pošťuchovali Quil a Embry.

„Čau Same, jdem na véču, Emily hlásila, že jede na nákup a bude čerstvej salát.“ Ti dva vzadu se rozřehtali jako koně. Salát byl takový náš společný vtip – Emily se snažila zařadit nám do jídelníčku nějakou zeleninu, ale každý z nás prostě raději hltal maso, vajíčka a její úžasné moučníky.

V tu chvíli mnou poprvé projelo výstražné bodnutí. Než se dostavilo druhé, seděl jsem v autě a ujížděl k Port Angeles.

Kluky jsem nechal za sebou i s jejich vytřeštěnýma očima a pusama dokořán. Správně bych jim měl říct, že tuším průšvih. Moje ohrožení znamenalo ohrožení celé smečky. Ale Emily… Ne, tohle byla jen moje vlčí věc!

Dodávku na opuštěném parkovišti před supermarketem jsem viděl zdálky. Třetí bodnutí. Moje ruce na volantu se třásly tak, že mu hrozila okamžitá zkáza. Díval jsem se na ně, jako by mi nepatřily a snažil se pomalu počítat do deseti, což byla banální, ale spolehlivá uklidňovací metoda.

Zastavil jsem kus od dodávky. Vyskočil jsem z auta a v tu chvíli cítil, že ona tam není. Čtvrté bodnutí. Na korbě zůstal naložený kompletní nákup. Kabina odemčená. Na předním sedadle ležela známá džínová bunda potřísněná několika kapkami její krve. Z rukávu vypadla podlouhlá obálka.

Dvě letenky. Doklady. Papír s vytištěným textem.

Cítíš tu čerstvou krev, čokle? To je jen malé připomenutí toho, že nemusí dobře vonět jen tobě. Aby na tebe něco zbylo, měl by ses snažit to stihnout. A stojíme jen o tebe. Na svoje kámoše zapomeň. Modli se, ať nemá letadlo zpoždění. Protože jinak začneme tím, že jí vylepšíme i zbytek tvářičky.

Páté bodnutí se změnilo v trvalou řezavou bolest, která mě párala zevnitř po setinách milimetru. Emily!!!

Sevřel jsem horní okraj korby a několikrát do něj udeřil hlavou. Vší silou. V tlustém plechu zůstala hluboká prohlubeň. Na beton parkoviště dopadlo pár kapek čerstvé krve. Tohle byl skutečně účinný způsob, když počítání do desíti nezabralo.

xxx

Třásla jsem se slabostí, přesto, když v letadle krátce po startu roznesli snídani, žaludek mě znovu zradil. Když jsem se snažila přes Jane dostat včas na toalety, na chvíli se zdálo, že ztrácí nervy. Vypadala, že by mi nejraději nafackovala, abych se vzpamatovala a přestala otravovat. Její štěstí, že to ovládla. Jinak by cola, která se stěží ohřála v mém žaludku, skončila na tom jejím přiblblém plášti. V těsném prostoru kabinky jsem se na chvíli opřela a znovu dovolila slzám, aby odplavily aspoň nepatrnou část zoufalství, strachu a smutku, které mě od posledního výlevu znovu zahltily. Z neznámého důvodu jsem cítila potřebu před těmi dvěma zůstat hrdá a nezlomená aspoň do té míry, pokud mi to dovolí moje fyzické možnosti.

Pozvracená hrdá Bella… Hystericky jsem se rozesmála. Ten smích trval sotva dvě vteřiny. Nová, příliš silná křeč v břiše mi podrazila nohy. Všechno zčernalo.

xxx

Jak běžela staletí, mé postavení zdánlivé sílilo. Stopař, pro kterého je země jako skleněné těžítko, jímž můžete nepřetržitě třást, a on stejně pojmenuje a najde každičkou barevnou třpytku, na kterou si jen vzpomenete.

Ale garda se rozrůstala. Možná ne početně – přeci jen i my měli občas ztráty, ale zvláště v době válek na Jihu a díky Eleazarovi, byla hustota upírů s mimořádnými dary skoro k neudýchání.

Chyběl mi můj pocit výlučnosti. Toužil jsem znovu a znovu zahlédnout v Arových očích ten výraz obdivu, vděku a radosti z mé práce.

Ale bylo stále těžší zavděčit se někomu, kdo má vše.

Edwardovo směšné, teatrální a nepochopitelné gesto mi s odstupem času začalo připadat jako dar z nebe.

Všichni přeci víme, že jsou tu ještě dva kousky do sbírky, po kterých touží opravdu mocně. A ta holka – ta lidská nicka, kterou ani protivná zapšklá Jane nedokázala složit…

Najít klidné místo s dostatkem potravy pro první měsíce, přeměnit ji, a teprve jako hotový a vycvičený nástroj ji Arovi naservírovat.

A mezitím na její přežití nalákat Alici a toho hlupáka. Z představy, že mi někdo trvale bude vidět do hlavy, se mi dělalo špatně. Takže možná raději jen Alici. A Edward… Nebudu tu myšlenku příliš rozvíjet. Ta nehoda by měla vyplynout přirozeně, Aro si určitě bude chtít přečíst, jak se to stalo…

Ano, možná jednou budu litovat, že jsem přivedl další, kteří mě svými schopnostmi převyšují. Ale Aro nezapomíná. Pokud se to skutečně podaří – a já vím, že ano – jeho vděk bude stejně trvalý, jako je trvalá a krutě neměnná moje nekonečná existence.

Jen musím být dost rychlý a spoléhat na to, že já nejsem cílem Aliciných kontrolních vizí, o nichž nikdo ve Volteře nepochyboval.

A tak jsem v jednom dni vymyslel a zařídil vše.

V duchu jsem se smál – s Felixovou pomocí se dalo počítat, ale pohled na Jane, která toužila po Arově vděku ještě víc než já a zároveň se v ní prala hrůza z představy, že udělá něco za jeho zády – i když z objektivních příčin to byla jediná možnost – ten pohled byl k nezaplacení.

Několik telefonátů.

Naposledy zablikal mobil s novou kartou před půlnocí severoamerického času.

Máme je.

Ta dvě slova stačila k tomu, abych si znovu začal připadat významný.

xxx

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  kajka (24.12.2017 21:08)

Ty jsi fikaná, blahově jsem podezřívala velkou upíří trojku. Ale takhle? Jeden upír s touhou se zavděčit a ďábelským plánem.
Přirovnání světa k těžítku je krásný.
Moc se bojím o Sama a Emily, co s nimi udělají až nebudou potřeba?
Bella jim udělá čáru přes rozpočet, jenže i s pomocí Cullenovic klanu to nebylo jednoduché těhotenství, teď.... hlásím, že mě autorka děsí.

16)  Evelyn (03.08.2010 22:53)

Demetri? Za tím vážně stojí Demetri? Hádala bych Jane, možná dokonce Caia, ale jeho ne. Ani na okamžik mě nenapadl... Takový ďábelský plán!
A ano, naprosto chápu Samovu přítomnost a asi i jeho pocity vůči Belle, která za to svým způsobem může. Úžasná kapitola

15)  Cam (21.07.2010 13:43)

Hrozně se mi líbil salát, krásné bylo přirovnání světa k těžítku, s kterým někdo pořád třepe. Je mi líto Sama - musel to udělat, chápu ho. Ale Edward a Bella...ach jo. Budou to mít ještě těžké...
Demeteri je pěknej parchant vlezdoprdelkovskej...

14)  Lioness (26.06.2010 11:45)

Temné. Temnější než cokoliv, co jsem od Tebe kdy četla. Návykové. Jako vše, co jsem od Tebe kdy četla. Neočekávané. Originální. Jedinečné.
Sam. Doufám, že se ten vlk pořádně nají a napije. Potřebuje to. Kde je Emily?
Bella. Co se děje? Omdlela? Je to jen šok? Je těhotná? To by jim zhatilo všechny plány, ale mám tušení, že Ara by to potěšila až příliš. Nová rasa v jeho rukou. Pokrouceně dokonalé.
A Demetri jako ten, kdo se chce zavděčit. Vůdce, krutě kalkulující s cizími osudy. Nebyla to vždy role Jane?
Edward. Ten by se mu klidně naservíroval na stříbrném podnose s jablkem v hubě. Ale Alice?

13)  Nebraska (25.06.2010 06:40)

Zase - vymazala jsi mi tím Demetrim, bažícím po Arově pozornosti, z hlavy všechno předchozí! Jen si pamatuju, že vlkové byli prostě dokonalí - salát Ale pak už jsem jen litovala Sama a Bellu a dostávala na upíry čím dál větší vztek. A on Demetri, zloun jeden malej nespokojenej! Tak už vím, proč nemíří do Volterry - ale jak to věděl Jasper?

11)  Jodie (20.06.2010 10:42)

10)  ambra (18.06.2010 22:32)

Děkuji moc za komentáře a konečně přidávám další kapitolu. Děkuju, pokud dáte vědět vy, co dočtete...

9)  Silvaren (15.06.2010 13:39)

Tohle bylo naprosto úžasné!!!
Máš to krásně promyšlené. Jsem rozsekaná na kousíčky a nemůžu se dočkat pokračování

8)  Ewik (15.06.2010 10:54)

Krásný díl

7)  sakraprace (15.06.2010 06:40)

Ježiši, některý upíři jsou fakt divný. Ale díkybohu za Sama. Doufám, že na ni nebude naštvaný dlouho. I když si myslím, že touto dobou už je těhotná, ne??? Tedy pokud je to jak v knize ? A co Edward? A Emily? A kde jsou další písmenka, hmm????

6)  Bye (14.06.2010 22:07)

Takže, ambro, na TOHLE jsem se tak moc těšila, že i přes zjevnou vážnost situace jsem se (s)prostě na začátku šťastně uculovala.
Snad i proto, že Sam nakonec byl pro Bellu tak moc velkou oporou (i když má právo ji vinit).
Takže za vším stojí chudáček Demetri. To jsem zvědavá, kam ji uklidí na výcvik. A jaká bude reakce na původce Belliny nevolnosti. Toho se trošku bojím.
A kde je Edward? A co Emily?
Zas ty moje otázky. Nedám pokoj, dokud je nezodpovíš a pak Tě za to budu nesnášet.

P.s.: Díky za Sama.

P.p.s: Z Tvýho psaní prostě učůrávám blahem. Právě se tu pokouším něco smolit a hádej co. Jasně, hned jsem se okřikla: "Rouhači! Koukej tu tužku zahodit!"

3)  Hanetka (14.06.2010 18:04)

Nejhorší pohroma, o jaké vím,
je potkat se s blbcem snaživým.
Demetri dal tomu pořádnou dardu,
takhle chce vylepšit Arovu gardu?
Snad Edward s Jacobem těm z jeho klubu
natrhnou p...l a rozbijí hubu!

2)  Karolka (14.06.2010 17:44)

No, dobrý teda. O sugestivnosti tvého psaní netřeba hovořit. (Jen si neodpustím poznámku, že se mi opravdu chtělo s Bellou zvracet a mám pocit žízně...). Je to zase pěkně nervy drásající sešup. Aspoň krapítek nějaké naděje, jo? Měj slitování!
A nechápu tvé pochybnosti a nejistotu, mistře samuraji s dobře nabroušeným mečem. Jsem na cáry...

1)  DeSs (14.06.2010 17:29)

Vrrr.. Chudák Sam, Emily, Edward a Bella. Ale ten Demetri! Nejraději bych ho chytla pod krkem, ale to by pak nebyla takhle úžasná povídka, co?

Jen je pěkně potrap, potahej po celém světě a pořádně to zamotej... Ať je to delší...

Bylo to vážně skvělé, už se těším na další díl. Ale co je s Bell? Těhotná, to je jisté, ale myslím tu černotu na konci...

1