18.12.2013 [19:15], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 23×, zobrazeno 4213×

Zbylo mi tu trochu medu. Tak aby nepřišel nazmar...

Alice a Jasper

 

Krásné Vánoce všem ♥

Boston, podzim 1938

Alice

Ten rok jsem měla být uvedena do společnosti. Matka rozhodla, že Boston je pro mě příliš provinční a zajistila nám pozvánky na všechny významné plesy v New Yorku. Měli jsme odjet už před Vánocemi a vrátit se na konci března následujícího roku.

Po týdnech příprav stálo u schodiště v hale několik souprav kožených kufrů s monogramy rodiny Brandonů.

Zbýval poslední večer.

Seděla jsem před zrcadlem ve své ložnici a pomalu a velmi šetrně, přesně tak, jak mě to od dětství učila matčina komorná, jsem si rozčesávala vlasy. Když kartáč projel celou délkou bez jediného zaškobrtnutí, můj poslední úkol toho dne byl hotov. Zapila jsem připravené léky a chystala se vklouznout pod přikrývky.

Zaváhala jsem, zpočátku bez zřejmého důvodu.

Byl tam. Zavřela jsem oči a dovolila svému tajnému hlasu, aby mi můj pocit potvrdil. Se zatajeným dechem jsem vklouzla zpátky do županu a potichu seběhla do salonu. Francouzská okna vedla přímo do zahrady.

Splýval se stínem pečlivě sestříhaného keře. Odpojil se od něj, až když jsem za sebou zavřela. Čerstvá vrstvička sněhu mu zakřupala pod botami.

„Slečno Alice…“ Zaváhal, ale já ne. Rozběhla jsem se k němu a pevně ho objala. Jeho kabát voněl čerstvě poraženými jedlemi, které s otcem už několik týdnů dovážel na hlavní městský trh, mrazem a skořicovými sušenkami. Už od dětství jich míval plné kapsy. Pro hladové veverky a pro jednu malou drzou holku, smál se pokaždé, když mi otíral drobečky z brady.

„Nesnáším, když mi tak říkáš,“ zaprotestovala jsem. Kdy tak vyrostl? Zdálo se to jako včera, když jsme se honili v bludišti z živých keřů, které jeho otec každý den pečlivě upravoval. Tehdy mi stačilo jen zhoupnout se na špičkách a viděla jsem mu přímo do očí.

Změnilo se to až ten rok, kdy se z malého Jaspera stal mladý Whitlock, ten rok, kdy dostal vlastní nůžky, motyku a hrábě. Ten rok, kdy mi matka důrazně vysvětlila, že se nehodí, aby se dívka mého postavení bavila se zahradníkem. Tehdy mě převyšoval o pár palců. Ale teď, teď moje hlava dosahovala sotva k jeho bradě.

„Odjíždíš…“ zachraptěl do tmy a jeho silné paže mě konečně objaly.

„Říkala jsem ti, že se to stane,“ vyhrkla jsem. Co nejrychleji, abych ještě na okamžik zadržela pláč.

„Ano, vždycky jsi věděla, co přijde,“ připustil. V jeho hlase zazněla bolest a hořkost.

„Tak proč jsi smutný, když víš, že jednou budeme spolu?“

„Předpovědět, že tě budu milovat a že tě ode mě jednou odvezou, to přeci nebylo tak těžké, Alice. Jsem si jistej, že by to zvádnul i můj táta. To ale neznamená, že se stane i to další.“ Trochu se ode mě odtáhl, ale nepouštěl mě. Otočil nás tak, aby mi měsíc svítil do tváře. Sám zůstal ve stínu, přesto jsem viděla bolestí prohloubené vrásky kolem jeho úst.

„Netrap, mě, Jaspere. Víš přeci, že na tvé víře závisí můj život.“ Slzy si našly cestu přes okraj víček, ale nebyl to skutečný pláč. Jeho rty zachytily každou slanou kapku.

„Najdou ti nějakého bohatého vzdělaného snoubence. Z toho se nevykroutíš, Alice.“ Opravdu zapomněl na všechno, co jsem mu vyprávěla o naší budoucnosti?

„Je mi patnáct, Jaspere. Nebudou mě nutit. Ještě ne. A pak… pak se všechno změní. Navždy. My dva potřebujeme jen tvou víru.“ A abys mě nepřestal milovat, dodala jsem v duchu, ale nejistota, kterou ve mně nečekaně vyvolal, byla tak silná, že jsem nepochybovala o jeho reakci.

„Ach Alice, lásko, ty se bojíš, že bych tě někdy přestal milovat?“

„Slečno! Slečno Brandonová!“ V patře za námi se rozsvítilo.

„Musím jít,“ vyhrkla jsem. Ještě jednou si mě přitáhl do náruče, ještě jednou jsem ucítila jeho horké hebké rty na svých.

„Navěky, Alice, budu tě milovat navěky,“ slyšela jsem ho ještě šeptat do mrazivé tmy.

Neměl tušení, jakou váhu má ten slib.

New York, prosinec 1941

„Ale jistěže nerušíte, pane Volturi. Oceňujeme návštěvy, které si potrpí na dochvilnost.“ Matčin hlas se táhl jako med. Slyšela jsem ji až do své ložnice.

„Pomohu vám s oblékáním, slečno?“ Trhla jsem sebou. Ještě jsem si nezvykla, že mám vlastní komornou. Navíc tak tichou a rychlou, že jsem často zapomínala na její přítomnost.

„Jistě, Jane, prosím. I tak mám k večeři zpoždění,“ povzdechla jsem si a podala jí kartáč. Vmžiku dokončila můj účes.

„Myslím, že to nebude vadit,“ zapředla. „Pan Volturi si na vás jistě rád počká. Myslíte, že se už dnes vysloví?“ zamrkala na mě přes rameno do zrcadla. Mimoděk jsem ucukla. Jane byla krásná, milá a pracovitá, přesto mě svým způsobem děsila. Především proto, že jsem ji nikdy neviděla ve svých představách. Ano, představy, tak to kdysi nazval první doktor, kterého ke mně matka povolala. Ti další ten výraz převzali. Nejspíš proto, že se nikdy s ničím podobným nesetkali.

„To nevím,“ vyhnula jsem se odpovědi. I Aro Volturi mě děsil. Ani jeho jsem neviděla. Kde se vzal v mém životě?

Od útlého dětství, od chvíle, kdy jsem byla schopná první souvislé myšlenky, jsem také dokázala vidět svou budoucnost. Aro Volturi v ní nikdy nebyl. Vstoupil přímo do ní, aniž by se nějak ohlásil. O bohatém Evropanovi ze staré šlechtické rodiny jsme věděli jen to, že mu Amerika poskytla azyl. Ve válkou nemocné Evropě by se prý jen stěží držel svého pacifismu, říkával. Ach bože, Aro Volturi byl všechno, jen ne pacifista. Proč jsem to věděla jen já?

Jane mi zapnula náhrdelník.

„Děkuji, vyřiďte prosím matce, že jsem za minutku v jídelně,“ usmála jsem se na ni. Jemný, ale důrazný pokyn, aby odešla.

Tentokrát jsem nemusela utíkat z domu. Vylezl na můj balkón sotva pár vteřin po tom, co se za Jane zavřely dveře. I když jsem věděla, že na sobě bude mít uniformu, vyrazilo mi to dech.

Chlapec, kterého jsem si pamatovala, navždy zmizel. Přede mnou stál muž.

„Slečno Alice…“ Některé věci se nemění.

„Máš zpoždění,“ usmála jsem se na něj roztřeseně.

Objal mě, ale jen opatrně, aby mi nepoškodil účes a nepomačkal šaty.

„Dvě hodiny, ano?“ zašeptala jsem mu do rtů. Horkých a rozbolavělých mrazem. „Pak budu tvoje. Až do rána.“

Zatajil dech. Pohladila jsem ho po čerstvě ostříhaných vlasech. „Vážně jsi na všechno zapomněl?“

„Nemyslel jsem na nic jiného,“ přiznal. „Jen je tak těžké tomu uvěřit…“

Aro mě ten večer skutečně požádal o ruku. Nevím, co přesně jsem mu odpověděla. Věděla jsem, že cokoliv řeknu, nebude to důležité. Můj muž na mě čekal nahoře v mé ložnici.

Ráno odjel. O dva dny později nastoupil na loď, která ho odvezla někam do Pacifiku.

Můj pokoj byl plný jeho vůně. Jedlové dřevo, mráz, skořice a ještě…

Posadila jsem se před zrcadlo, vzala připravené nůžky a ustřihla první pramen těsně u hlavy. Když jsem skončila, věděla jsem, že taková už budu vždycky. Vlasy mi už nikdy nedorostou.

Když mě našla Jane – ostříhanou, poskvrněnou a s úsměvem na rtech, rodiče už neměli na vybranou.

Odvezli mě na to místo, které jsem vídala dřív, než jsem byla schopná první souvislé myšlenky. Místo, kde jsem měla zemřít.

Bostonský soukromý ústav pro duševně choré, prosinec 1945

„Rodiče konečně podepsali souhlas. Její snoubenec nás ujistil, že ji převezme do péče v ten den, kdy se zhojí ranka po lobotomii.  Operovat budu zítra ráno.“ Hlas Starého doktora zněl mile a nezúčastněně.

„Nikdy nebyla agresivní, pane kolego, možná že…“ Mladý doktor se snažil. Ale ne dost.

„Je tady už čtyři roky. Čtyři roky, spousta léků, velmi mnoho elektrošoků a výsledek?“ Starému vyvstaly na čele droboučké krůpěje potu. Věděla jsem, že až se takhle rozruší příště, bude to jeho poslední rozčílení. „Výsledek žádný, pane kolego,“ odpověděl si sám. „Stále se od ní dozvídáme, co se má stát. Stále mluví o svém manželovi,“ uchechtnul se. „Když pominu, že onen Jasper Whitlock nikdy nebyl jejím manželem, je tu ten nepopiratelný fakt, že je ten muž již tři roky mrtvý. Ne nezvěstný, pane kolego, jako spousta jiných statečných hochů. On je prokazatelně mrtvý. Slečna Brandonová možná není agresivní, ale její trvání na nesmyslech a její popírání skutečnosti agresivní rozhodně je.“ Z kapsy pláště vytáhl pečlivě složený hedvábný kapesník a utřel si čelo a zátylek. Zvedl oči od karty upevněné v nohách mého lůžka a poprvé toho dne mi věnoval pohled. „Ale to se zítra změní, viď, maličká.“

Mohla jsem bez obav přikývnout. Nemýlil se. Zítřek měl všechno změnit.

Na blízkém kostele odbila půlnoc. Posadila jsem se. Napadlo mě, že bych měla něco udělat. Něco, abych se mu líbila. Dotkla jsem se svých čerstvě ostříhaných vlasů. Ne, čekám na Jaspera. Nemusím dělat nic. Znovu jsem si lehla. Soustředila jsem se na čas. Na vteřiny, které konečně uzavíraly to drásavě dlouhé čekání.

A pak tam byl.

I tentokrát jsem zavřela oči, abych dala prostor svému tajnému hlasu. Zbytečně, samozřejmě.

Jedlové dřevo, mráz, skořice a ještě…

„Věděla jsi i tohle?“ zašeptal. Tentokrát nastavil měsíci svůj obličej. Usmála jsem se, zvedla ruku a pomalu přejela konečky prstů jeho líce. Tu nádhernou a zářivou a chladnou pokožku.

„Ta uniforma tehdy mě vyděsila víc.“

„Jsi neuvěřitelná, lásko,“ usmál se.

Všechno se ve mně sevřelo. Tolik lásky. Tolik něhy. Tolik touhy. Četl mi je v očích. V mém ještě pořád horkém dechu. Sklonil se ke mně pro první opatrný polibek. Jeho rty už horké nebyly, ale já přeci věděla, že brzy, velmi brzy mi tak znovu budou připadat.

„Půjdeme domů?“ zeptala jsem se.

Odvrátil se. „Ještě nemáme domov, miláčku,“ zašeptal provinile.

Zabořila jsem mu ruku do vlasů. Byly teď delší než moje. A zůstane to tak navždy.

„Jistěže máme,“ ujistila jsem ho. „Na Vánoce už budeme s nimi. Doktor ti přeci řekl, že jsi vítán. A oni myslí vážně vše, co řeknou.“ V jeho jiných a přece tak důvěrně známých očích se objevil úžas.

„Já tě miluju,“ hlesl.

„Já to přeci vím, Japere. Vždycky jsem to věděla.“

Nechal mě, abych si ho znovu přitáhla k sobě. Ke svým rtům a pak, konečně, ke svému hrdlu.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

23)  kajka (01.12.2017 13:50)

Nádherný, ambro, děkuju moc.

22)  Fanny (19.07.2016 09:40)

Tihle dva jsou neuvěřitelný pár... Jejich láska je prostě taková daná. Vytesaná do kamene tak, že by si o ní nikdy nikdo neodvážil pochybovat. Taková lehká samozřejmost. Zase s k ní vrátím a pravděpodobně mnohem dřív, než bych snad mohla zapomenout děj.

21)  kajka (22.03.2016 19:49)

Celý ten příběh je stejně jako jejich láska takový přímočarý. Bez zbytečných slov, zadrhelů a nepřekonatelných obtíží. A stejně jako jejich láska je krásný a dokonalý.

20)  Ivana (31.12.2013 21:35)

Úplne nádherná poviedka na tieto sviatky. Milujem pár Alice a Jasper. Pre mňa vždy boli takým symbolom lásky bez... komplikácií. Proste takej tej pravej, ktorá nepotrebuje slová, nepotrebuje vysvetlenia. Neobsahuje nedorozumenie či nepochopenie. Spolu za každých okolností. V dobrom aj v zlom. Nech je budúcnosť akákoľvek. Nech minulosť začala kdekoľvek.

Nádhera ďakujem. Tvoje jednorázovky sú vždy pohladením po duši, po srdci.

19)  ambra (24.12.2013 12:00)

Berunky, díky a ještě jednou: Krásné svátky!

18)  emam (22.12.2013 19:59)

Díky Krásné svátky!

17)  Jalle (22.12.2013 18:59)

Ďakujem za krásny vianočný darček

16)  BlackElejah (19.12.2013 22:11)

Cítím z toho skořici... Krásná povídka .

15)  SestraTwilly (19.12.2013 21:58)

Krásna poviedka Maruška. Síce u teba menej opisovaná dvojica,ale aj tak si ich príbeh napísala krásne...a že je to trochu sladké? To nevadí, Vianoce sú celé sladké a pekné,tak sa to sem,do adventu hodí.

14)  Iwka (19.12.2013 20:03)

Sladší než všechno cukroví!
Ještěže jsou ty Vánoce, nechci Ti totiž křivdit, ale mam takový podezření, že nebýt toho, možná bys je trápila tak, jak už to máš v oblibě... Což je sice vždycky dokonalý a asi taky jeden z důvodů, proč Tě obdivuju a zapůsobí to tím na mě asi ještě víc, ale tady... tady by to fakt bolelo
Náááádheraa, děkuju, je mi krásně

13)  Evelyn (19.12.2013 17:47)

Jasper a Alice - moje oblíbená dvojice Krásně zpracované... Ach jo, teď mám romantickou náladu
Posílám pusu, Ambři a díky za hezké čtení

12)  Marvi (19.12.2013 13:20)

Ambři já nemám slov, nádhera!!!

10)  miamam (19.12.2013 10:18)

Skořici a med můžu ve velkém... Krásné

9)  Yasmini (19.12.2013 09:24)

Klidně víc takového skořicového cukroví jako je tohle

8)  Hanetka (19.12.2013 08:51)

Vše, čím jsi tenkrát voněl,
mi budeš vonět navěky,
a do tvý náruče se vrátím
pokaždý z cesty daleký.

Když nos mám plný tvojí vůně,
už ani mráz mě nezebe,
a pryč je trápení i bolest,
mý doma je vždy u tebe.

7)  Marcelle (19.12.2013 07:33)

Nádhera, díky ambroušku, též přeji krásné vánoce.

6)  Mirus (19.12.2013 06:17)

Božínku, to je nádhera, úplně se roztékám

4)  Kate (18.12.2013 20:36)

Na Vánoce už budeme s nimi. Co mám říct víc, než DĚKUJU...? Bylo to naprosto úžasné.

1 2   »