Sekce

Galerie

/gallery/VSPT.jpg

Edward a Bella jsou nejlepší přátelé. Bella se do Edwarda zamiluje, řekne mu to? Jak to celé dopadne? Nechte se překvapit a čtěte:)

Upozorňuji, že Edward v mé povídce není upír.

„Isabello, zastav!” Slyšela jsem za sebou jeho otravný a rozzuřený hlas. Snažila jsem si ho vytěsnit z hlavy a neposlouchat ho, ale nešlo to. Zavrtával se hloub, křičel v mé hlavě stále dokola.

„Přikazuji ti zastav!” Už byl blízko a já se nevzdávala a běžela dál, do schodů, do mého pokoje, tam na mě nemůže. Náhle mě chytil za ruku a s trhnutím mě otočil čelem k sobě. Probodával mě nenávistným pohledem. Byl mi tak odporný!

„Kams to schovala?” zeptal se a já zarytě mlčela.

„Okamžitě mi odpověz!” zakřičel na mě. Silně stiskl mou ruku, až jsem sykla bolestí, ale dál jsem nic neříkala. Nemohla jsem. Rozpřáhl se a uhodil mě do obličeje. Hlava se mi pod náporem úderu natočila na stranu. Vztekle se mnou zacloumal jako smyslů zbavený, a když viděl, že mu nic neřeknu, tak mě shodil na zem a začal mě bít pěstmi. Hlavu jsem si skryla do dlaní, abych ubránila alespoň tu, když své tělo ne. Rány nabývaly na síle stejně jako v něm narůstal vztek. Věděla jsem, že ho rozzuřím, když budu mlčet. Byla jsem si vědoma, jaký trest bude následovat, ale copak jsem mu mohla říct, kam jsem ukryla jedinou vzpomínku na rodiče? Jedinou věc, která mi po nich zůstala, když odešli z mého života navždy a nechali mě tu. Věc, jež jsem byla schopna chránit, i kdyby mě to mělo sebe víc bolet.

Zemřeli před pěti lety při autohavárii a já se dostala do pěstounské péče. Oni, tak jsem jim říkala, protože pro mě nebyli nic víc než odporné zrůdy, se mě ujali jen pro to, aby mohli obsadit náš dům. Sami měli tři děti, které jim byly nade vše a já jsem byla jen špína, hmyz na obtíž. Celé dny jsem poslouchala výčitky, snášela bití. Jediné, co mi na světě zbylo byl můj nejlepší přítel. Jedině s ním jsem se cítila šťastná. S ním jsem byla schopná volně dýchat a užívat si radostí života.

Byli jsme nerozlučná dvojka, jak říkával - na život a na smrt. Znala jsem ho od dětství, vyrůstala s ním a prožívala nejrůznější dobrodružství, blázniviny a problémy, a že jich bylo požehnaně. Sousedům jsme čas od času rozbili okna, ale ne úmyslně, vše bylo v zápalu hry anebo boje. Rodiče mi nikdy nevynadali, jen nad tím s úsměvem kroutili hlavou.

Čas nemilosrdně plynul a z nás vyrostli dva mladí lidé, ale na našem přátelství se nic nezměnilo. Vše zůstalo při starém, až na to, že už jsme mezi sebou nebojovali, neskákali do bláta. Často jsme si povídali o různých věcech. Snili jsme spolu o domě s obrovskou vinicí. Byl to takový unik od bolestivé reality, který pro mě vymýšlel, protože on měl vše,co já jsem kdysi ztratila s odchodem mých rodičů. Měl milující a starostlivou matku, úžasného otce a čtyři sourozence. Mě už nezbyl nikdo jiný než on.

Ponořila jsem se hluboko do svých myšlenek, že jsem ani nezaznamenala, že už skončil. Opatrně jsem otevřela oči a uviděla ho stát nad sebou. V obličeji byl úplně rudý, hluboce oddechoval.

„Vypadni!” procedil skrz sevřená ústa. Na nic jsem nečekala, rychle jsem se zvedla a vyběhla ven. Celé tělo mě bolelo, ale já běžela a neohlížela se na bolest, protože jsem věděla, že za chvíli budu v jeho pevném náručí, uslyším slova útěchy, která z jeho úst zněla jako něco, co mi dávalo sílu žít.

Vítr mi proplouval vlasy a já se cítila volná. Dívala jsem se na zatažené nebe a připadalo mi, že mám křídla a létám. Stromy se kolem mě míhaly, až začaly ustupovat a já konečně dorazila na naše místo. Tam, kam nikdo jiný neměl přístup. Na místo našich tajných přání a snů.

Uviděla jsem ho stát na druhé straně louky poseté modrými květy. Zastavila jsem se a užívala si ten pocit naplnění. Do očí se mi tlačily slzy. Nechtěla jsem plakat kvůli nim. Už dávno jsem si zakázala prolévat slzy, ale nešlo to. Byly silnější než já a během okamžiku mi stékaly po tvářích.

„Edwarde!” vykřikla jsem. S trhnutím se otočil, roztáhl ústa do zářivého úsměvu a mával na mě. Náhle mu rty poklesly, když viděl mé slzy a výraz, který mluvil za vše. Ruku spustil podél těla. Dala jsem se do běhu a on roztáhl paže. Vklouzla jsem do připravené náruče a nahlas se rozvzlykala.

„To bude dobré, Bells, to bude dobré,” šeptal mi do ucha a hladil mě po vlasech. Věděla jsem, že to bolí i jeho. Vždycky ho to bolelo, jako by každou jeho ránu, každou mou slzu prožíval se mnou.

Chvíli jsme tam stáli v těsném objetí. Přestala jsem plakat. Odtáhl si mě od těla a pohladil po tváři. Usmála jsem se na něj.

„Vidíš, jak ti to sluší, když se usmíváš,” řekl.

„Kdybys nekecal,” zasmála jsem se a dloubla ho loktem do žeber.

„Nekecám,” opáčil a polechtal mě na břichu. Cukla jsem sebou.

„Ani to nezkoušej,” vyjekla jsem výhružně. On věděl, že jsem hrozně lechtivá a bavil se tím, když mě viděl svíjet se na zemi. Oči se mu rozzářily.

„Ne,” zavrtěla jsem hlavou a začala od něj ustupovat. S úsměvem se na mě vrhnul a povalil mě na zem. Lechtal mě na krku, břiše a já se smála, křičela, prosila o smilování a bránila se, i když jsem věděla, že proti němu nemám nejmenší šanci. Nějakým způsobem se mi ale povedlo mu podlomit ruku, kterou se podpíral o zem. Celou vahou na mě spadl. Naše obličeje se k sobě přiblížily a já se přestala smát. Nastalo ticho. Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí. Nikdy jsem si nevšimla, jak krásnou barvu očí měl, jak krásně voněl. Nebyla jsem schopna slova ani myšlenky. Srdce se mi divoce rozbušilo. V břiše jsem ucítila podivné šimrání. Vždy jsem ho brala jako nejlepšího kamaráda, ale v poslední době mě k němu táhlo něco mnohem silnějšího. Nechtěla jsem si připouštět, že se jedná o lásku, ale teď, v tohle okamžiku, jsem si byla naprosto jistá, že jsem se do Edwarda zamilovala. Váhavě jsem přiblížila své rty k těm jeho. Chtěla jsem ho políbit, cítil jeho rty na mých, ale on se náhle zvedl. Rozpačitě si prohrábl vlasy a já jsem najednou nevěděla, kam s očima.

„Už musím, tak zítra,” rozloučil se se mnou a odešel. Seděla jsem celá zkoprnělá na jednom místě a promítala si ten okamžik našeho skoro polibku. V hlavě jsem si probírala tu neskutečnou věc, že jsem se zamilovala do svého nejlepšího přítele. Všichni říkají, jak je láska krásná, ale ta moje mě táhla dolu, protože jsem mu to neřekla a dosud nebyla opětována. Jako bych na srdci měla těžký balvan, táhl mě níž. Byla jsem si vědoma toho, že jestli mu to neřeknu, tak mě stáhne až na samé dno a já už nikdy nebudu schopna se odtamtud dostat.

---

Další den jsem na něj čekala. Netrpělivě jsem přešlapovala a mnula si ruce. Jak mu to mám jen proboha říct? Co když mě nebude chtít? Taková možnost tu byla, ale muselo to ze mě ven. Za sebou jsem uslyšela kroky. Otočila se. Stál tam, usmíval se.

„Bells, musím s tebou mluvit!” vyhrkl. Jeho obličej zářil nepopsatelným štěstí. Takhle jsem ho nikdy neviděla.

„Já s tebou taky,” pípla jsem.

„Tak začni, dámy mají přednost,” řekl vznešeně.

„Ne, ty první,” řekla jsem. Celý se třásl nadšením a já jsem alespoň na chvíli mohla oddálit ten okamžik, kdy mu vyznám lásku.

„Zamiloval jsem se Bells,” vykřikl. Vrhl se na mě, chytil mě kolem pasu, točil se mnou a smál se. Já se smála s ním. Po nějaké době mě pustil.

„Jmenuje se Tanya. Je úžasná, krásná, chytrá a dokonalá,” prohrábl si svoje vlasy a lehl si do měkké trávy. Jeho slova mi vyrazila dech a zabodla se mi do srdce jako ostré střepy. Pode mnou se otevřela bezedná propast. Padala jsem dolů, pak se nade mnou uzavřela a já věděla, že už se z ní nikdy nedostanu. Bez hnutí jsem stála na místě a pozorovala jeho šťastný obličej. Všechno se ve mně sevřelo a zaplavila mě ohromná bolest, která drásala každý můj nerv. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy. Bolely. Náhle vyskočil na nohy a objal mě.

„Víš, všechno jsem si už naplánoval. Až se s Tanyou vezmeme, tak si koupíme dům s vinicí. Ty tam budeš bydlet s námi a pomůžeš nám vychovávat naše děti.” Jeho slova pro mě byly jako rány bičem. S každým slovem mnou projela otupující a nová vlna bolesti. On mi vzal náš sen a dal ho jí. Můj únik od reality a já se už neměla, kam schoval, kam utéct.

„Musím tě s ní seznámit!” řekl najednou. Nechtěla jsem se bavit s dívkou, která mi vzala jediné na čem mi v životě záleželo. Jediné, pro co dýchám a pro co mé srdce tluče. Začaly mnou otřásat vzlyky. Dusila jsem je v sobě. V hrdle mě pálily slzy. Byly tak neprosné. Jedna si našla cestu ven a bloudila sama po mé tváři. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi. Ta jediná slza plná bolesti a lásky se vsákla do jeho košile na místě, kde jeho srdce bilo pro jinou. Jemně mě vzal za bradu a zdvihl si můj obličej k sobě.

„Copak se děje, Bells?” zeptal se s neskutečnou něhou.

„Ublížil ti někdo?” Jen jsem zavrtěla hlavou. Nemohla jsem promluvit, aby se mi hlas nezlomil, aby v něm neslyšel slzy a aby nevěděl, jak moc mě to bolí. Chtěla jsem být sama a vyplakat se. Mé tělo se nekontrolovatelně roztřáslo.

„Je ti zima?” Pokrčila jsem rameny, ale věděla jsem, že zimou to není. Začal si svlékat košili a přehodil ji přes mě. Bez námitek jsem ji přijala. V kapse mu zazvonil telefon. Podíval se na displej.

„Budu muset jít, zatím,” pronesl. Jeho slova se donesla k mým uším, až když zmizel. Klesla jsem na zem a konečně dala průchod slzám.

---

Dnes mám narozeniny. Sedím na naší louce, v ruce svírám dvě lžíce. Jednu s mým monogramem a tu druhou s jeho. On má přinést kousek koláče jako můj dort. Je to taková naše věc, kterou nám nikdo nemůže vzít ani ona.

Sedím a stále na něj čekám, ale on nepřichází. Nevzdávám to, i když se třesou zimou, ale když se začne smrákat, tak se vydávám k němu domů.

Stojí před domem.

„Edwarde,” zavolám na něj. Otočí se a usměje se.

„Bells, co tady děláš?”

„Mám narozeniny,” špitnu. Zatváří se omluvně.

„Promiň, já zapomněl,” omluví se. Zapomněl? Zapomněl? Zní mi v hlavě stále dokola. Jediné slovo, které mě zraňuje. Jak mohl zapomenout na moje narozeniny? Na naši chvíli?

„Edwarde, můžeme?” uslyším líbezný hlas a vidím nějakou dívku v jeho těsné blízkosti. Políbí ho a mě dojde, že je to ona.

„Ahoj, ty musíš být určitě Bella. Tolik jsem o tobě slyšela,” švitoří vesele. Pak náhle odchází. Edward se na mě podívá a v očích má vepsaný smutek. Nerozumím tomu.

„Bells, víš, já a Tanya se stěhujeme do Itálie. Ona tam má rodiče a já jsem se tam přihlásil na vysokou,” řekne. Ve mně se rozpoutá další bolest. Nová a silnější. Opouští mě. Na tvářích cítím slzy, už se je nesnažím skrývat nebo utírat. Nemá to cenu, za chvíli se objeví zase. Vím, že jeho odchod se nadá oplakat. Slzy se dají prolévat nad ztraceným dětství, které navždy odešlo. Přistoupí ke mně.

„Proč pláčeš?” zeptá se úzkostlivě tichým hlasem.

„Nenechávej mě tu,” řeknu, ale zní to spíše jako zalknutí nebo vzlyk. Pevně mě obejme. A do vlasů mi zašeptá: „Vrátím se pro tebe!” Políbí mě na čelo a odchází.

„Miluji tě!” vydechnu. Kolem mě se prožene vánek, který mi ta slova ukradne za rtů a odnáší je pryč, daleko od osoby, která je měla slyšet.

---

Do místnosti proudí kalné světlo. Na nábytku je nános prachu, jak by se zde nikdy neuklízelo. V mírně zkroucených okenních rámech se třpytí pavučina a u něj je křeslo. Potahy už jsou roztrhané a zašlé stářím. Vedle stojí malý stoleček a na něm zažloutlá fotografie s mladý mužem a dívkou. Usmívají se, vypadají šťastně. U ní leží dvě lžíce. Na jedné je vyryto B.S. a na druhé E.C. Leží tam, jako by na něco čekaly…

…Do ruky jsem vzala jeho košili a pohladila ji na místě, kde kdysi má slza smáčela jeho srdce…Už je to šedesát let, co odešel se slovy - Vrátím se pro tebe. Už je to šedesát let, co zapomněl a já ani na vteřinu nepřestala doufat. Už šedesát let se dívám ze stejného okna a čekám, že ho uvidím přicházet, jak slíbil…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

13)  kajka (16.03.2012 19:19)

ScRiBbLe,už se mě tady některé autorky pokoušely zabít humorem, ale s tak absolutním zoufalstvím a beznadějí to ještě žádná nezkusila. Podle toho, že jdu hledat nejbližší větev a motouz, jistě chápeš, že tvá povídka je napsána secakramensky dobře.

Twilly

12)  Twilly (24.11.2010 22:13)

no milá zlatá, po včerajšku som si povedala, že si na teba posvietim....a zmáknem tvoju tvorbu. Toto je prvé čo od teba čítam, ale ... .... priam s nadšením sa rada vyžívam v emocionálnom masochizme a ty máš hodne vysokú latku ...... už sa teším na zbytok ... myslím, že ťa ozaj neknockoutujem ... rozhodne by to bola škoda

11)  hellokitty (04.08.2010 20:35)

tak toto som naozaj nečakala....krásna ale smutná poviedka

DenyFish

10)  DenyFish (04.08.2010 07:39)

To je zmetek. No, jdu najít něco veselého, jinak nemůžu začít pracovat.. Ale je to moc dobré, vážně. Nejvíc se mi líbil popis jediné slzy, to bylo fakt dobrý.

dorianna

9)  dorianna (04.08.2010 00:06)

Normálně jsi mě rozbrečela, a to já nerada )) a tak ti na oplátku vytknu chyby co jsi nadělala )) - rodiče mi nikdy nevynadaly(i), kroutily(i) hlavou, okna jsme rozbily(i) atd... hlavně v začátku se to jimi jen hemží. Ale námět i samotná povídka je krásná.

eMuska

8)  eMuska (03.08.2010 22:07)

To je strašné! Ako ju tam mohol nechať? Toľko rokov a vraj - vrátim sa po teba?! Ty si ma donútila plakať! Prečo jej to spravil?! Krásne, bolo to krásne a neskutočne smutné...

Alicullen

7)  Alicullen (03.08.2010 19:58)

Proč mi to každý dělá?Já nechci brečet:'-( Ale to bych do Edwarda neřekla že něco slíbí a pak to nedodrží ale jinak je to skvělýale asi budu muset udělat tohlea tohleprotože jinak nezapomenu na to jak móóóc to bylo smutné

Anna43474

6)  Anna43474 (03.08.2010 19:31)

Nechci to zlehčovat, ale ty máš ŠVT - Šíleně Vražedný Talent: buď nás pobiješ Ekvádorem, Jamuletem, Bilbokou spolu s novou porcí zabijáckého vtipkování, nebo na druhou stranu napíšeš tak smutnou povídku, že polovina čtenářů usedavě pláče jak ty to jenom děláš??? Tohle je prostě další povídka, která si zaslouží ocenění TKATVO

piskot94

5)  piskot94 (03.08.2010 19:11)

já mám dneska tak nakřáplou náladu a každou chvíli se mi udělá knedlík v krku, že se mi chce brečet, a když jsem četla tuhle krásně napsanou povídku, tak se ten knedlík objevil znova a nějak mi nešel dát pryč:'-( moc krásné, opravdu!

Amisha

4)  Amisha (03.08.2010 19:09)

Ale no ták! To ne. To se mi nelíbí. Prosím příště varování pro osoby se špatnou snášenlivostí smutných konců.
Ale aby sis nemyslela, je to nádherně napsaný. Jenom mě z toho bolí u srdce...

ambra

3)  ambra (03.08.2010 18:46)

Tak po tomhle potřebuju co nejdřív pořádnou dávku Bilboky :'-( :'-( :'-( .
Scri, nádherné, i když vražedně smutné...

Jodie

2)  Jodie (03.08.2010 18:20)

:'-( :'-( :'-( Hrozně smutné, ale moc krásné...:(

AnneCullen

1)  AnneCullen (03.08.2010 18:08)

To je tááák smutný! Krásně napsaný, ale moc moc moc smutný. :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella