Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/twilight%20v%C3%A1noce%2016.jpg

Moje milé, opravdu jsem chtěla napsat něco vánočního (moje malá tradice zde). Možná za to mohl letošní předvánoční stres (větší než obvykle), ale žádný extra nápad se nedostavil. Tak jsem zkusila vsadit jen na vánoční atmosféru. Omlouvám se, pokud čekáte nějaký extra vypointovaný příběh.

 

„Mami, letos vážně nejdu.“ Fór byl v tom, že i tenhle můj protest byl součástí tradice, takže jsem věděl úplně přesně, jak bude máma reagovat.

„Jsou Vánoce, Edwarde. Během roku se sotva pozdravíme. Tohle je jediná příležitost, kdy se na svoje sousedy usmějeme a doopravdy s nimi promluvíme.“

Klidně si to mohla odpustit. Už když jsem vystupoval z taxíku, bylo mi jasné, že máma z obsáhlého souboru obvyklých i ryze osobních tradic neubrala. Dům zářil jako obří prskavka a na věnec, který prakticky zakrýval dvoukřídlé vchodové dveře, musely padnout odhadem tři vzrostlé jedle.

Obcházení sousedů s košíkem domácích sladkostí a lahví přeslazeného moštu ovšem znamenalo vrchol jejího snažení. Pro mě to byl zase tradiční vrchol vánočního utrpení. Zvlášť na střední. Zvlášť v době, kdy se dramaticky prodlužoval seznam holek, kterým jsem zlomil srdce. Forks je malé město. Spousta z nich byla ze sousedství.

„Odmítám jít k Malloryovým, Weberovým a Stanleyovým,“ začal jsem vypočítávat.

„Vidíš, Weberovi, na ty bych málem zapomněla!“ vyjekla, shodila kabát a vrátila se do kuchyně, aby připravila další košík.

„Kruci, Angela,“ zasupěl jsem a z kapsy svého kabátu vylovil připravenou placatku poslední záchrany.

U třetího loku se za mnou ozvalo výmluvné odkašlání.

„Je mi čtyřiadvacet, mami,“ připomněl jsem jí. Zhluboka si povzdechla. „Právě proto, už bys měl mít rozum.“

O tři hodiny později jsem si byl jistý, že ze všech těch úsměvů dostanu zánět lícního nervu.

„Dneska to balím,“ zavrčel jsem.

Máma naprosto nevzrušeně mrkla na zadní sedadlo. „Dneska už jen Swanovi, zlato, pak máš padla.“

V duchu jsem zaúpěl. „Vážně se musím jít culit na šerifa? Mami!“

„Zapomněl jsi na… jak se jmenuje? Isabella? No tak, ještě jste se museli potkat ve škole.“ Trochu ve mně hrklo. Pokud to byla holka, měla většinu částí těla na aspoň přibližně správném místě a potkal jsem ji na střední, tak bylo prakticky vyloučené, aby unikla mému zájmu. Teda spíš zájmu podvěsku mozkového a těch dalších šíleností, co dělají z puberťáka trosku zmítanou hormony.

„Isabella? Isabella? Jo už vím! Bella! Bella Swanová!“ V hlavě se mi vynořil neurčitý obraz hubené holky. Jakože fakt hubené. Všude hubené. Spousta hnědých vlasů, ale jinak jen ruce a nohy. „Jo, přistěhovala se, když jsem byl v posledním ročníku.“ Spokojeně jsem vydechl. Tohle bude v cajku. Bylo jí tehdy sotva čtrnáct. Byl jsem nechutný nadrženec a emocionální invalida, ale rozhodně ne pedofil.

„Myslím, že studuje medicínu. Nebo práva?“ Máma soustředěně nakrčila nos. „No to je jedno. V každém případě je to hodná dcera, když přijede na svátky za otcem. Je chudák tak opuštěný.“ Něco v jejím hlase mě odtáhlo od představy zabavené placatky a poslední série Hry o trůny, na kterou jsem se už měsíc chystal.

„Jak to můžeš vědět?“ nadhodil jsem. „Třeba někoho má. Je doba internetových známostí.“ Máma zaprskala jako uražená kočka. Ha, chytila se! Takže co? Randí se šerifem? Nebo by chtěla?

„Mami?“

„Možná bys měl k Weberům zítra odnést ještě jeden košík. Angelu bude moc mrzet, že jste se minuli,“ procedila mezi zuby.

„Tak fajn, už mlčím,“ pokrčil jsem smířlivě rameny.

„Jsme tady. A varuju tě, Edwarde. Jedna pitomá narážka a strávíš u Weberů celé svátky.“

 

S pocitem, že všechna dramata dne mám za sebou, jsem popadl košík a vyrazil ke dveřím. Máma mě ale předběhla. Třikrát krátce ťukla do zvonku. Na moje zvednuté obočí reagovala ostrým šeptnutím: „Rolničky přece!“ Hned potom se její obličej přepnul do režimu laskavá víla s netušenými skrytými možnostmi.

„Char…“ spustila, sotva se dveře pohnuly.

„Zdravím, paní Cullenová.“

Na prahu stála…

„Bella?“ zalapal jsem po dechu.

„Edward?“ napodobila - trochu přehnaně - můj šok.

„Ty si mě pamatuješ?“

„Ale no tak,“ ušklíbla se. „Udělal jsi skoro všechno pro to, aby si tě všechny pamatovaly.“

„Skoro?“

„Obávám se, že skoro jsem já. A jak vidíš, nepomohlo to.“ Její úšklebek se bez nějakého zřetelného přechodu změnil v úsměv.

V přesně ten druh úsměvu, ze kterého se chlapovi stane ta věc, i když si myslí, že už má podvěsek a ty další blbosti pár let pod kontrolou. Automaticky jsem posunul koš o pár čísel níž. A něco v tom jejím dokonalým úsměvu mi jasně řeklo, že si toho všimla.

„Jsi úplně jiná,“ zakoktal jsem.

„Ale houby,“ mávla rukou a couvla ode dveří. „Pojďte dál. Táta říkal, že se stavíte. Zrovna dělám čerstvý kafe.“

„Edward kafe ne…“ probrala se vedle mě máma.

„To je super,“ zařval jsem, abych ji umlčel. „Mám kofeinový deficit.“

Vydal jsem se za ní jako hladový pes. A bezostyšně jsem využíval toho, že si ji můžu prohlídnout i zezadu. Tohle že je bývalá miss forkská tyčka? Panebože. Kdy se jí stalo tohle tělo?

„Dobrý?“ hodila po mně přes rameno vědoucí pohled. Vyschlo mi v krku. Na odpověď jsem se nezmohl.

Usadila nás v malém obýváku. Za tři minuty byla zpátky s kafem i se svým očividně nervózním taťkou.

„Charlie, veselé Vánoce!“ Máma vyskočila z křesla a začala se ohlížet po koši, který jsem ještě pořád preventivně svíral na klíně. Odevzdal jsem jí ho jen nerad. „Pomůžeš mi v kuchyni, Charlie? Nabereme něco sladkého ke kávě, co ty na to?“ Ten chudák samozřejmě neměl šanci. Kýval jako zfetovaný. Doufal jsem, že ho v blízkosti mojí mámy nikdy neuvidí žádný potenciální zločinec.

„Odhaduju, že to spolu táhnou už nejmíň půl roku,“ usrkla Bella ze svého šálku, když za nimi zaklaply dveře. Vzápětí si špičkou jazyka olízla neviditelnou kapku kávy ze spodního rtu. Kde je ten koš, když ho člověk doopravdy potřebuje?

„Vadí ti to?“ Potřeboval jsem všechno svoje soustředění, abych byl schopný vnímat, co říká, ne jen to, jak to říká.

„Blázníš? Přemýšlela jsem, že mu někoho seženu přes internet. Chlap v jeho věku by neměl být sám. A tobě to nevadí?“

„Blázníš?“ Tentokrát jsem napodobil já ji. Poprvé se zasmála nahlas. Šokovalo mě, že jsem zaslechl náznak rozpaků.

„Je to divný. Asi se dají dohromady. To pak my dva vlastně budeme…“

Rychle jsem si zacpal uši. „Ať tě ani nenapadne to vyslovit! Nechci být nic, co by třeba jenom zavánělo bratrem!“

„OK,“ artikulovala pomalu, dokud jsem nesundal ruce z uší. „Ale vždyť už jsi bratr.“

„Jo, jsem bratr dvou bratrů. A to mi bohatě stačí. Nechci ségru. A rozhodně nechci za ségru tebe,“ dodal jsem tiše a podíval se jí do očí způsobem, který jsem nepoužil už… který jsem nejspíš nepoužil nikdy, ale vždycky jsem ho rozhodně použít chtěl.

„To jsem tak hrozná? Vždyť mě vůbec neznáš.“ Taky ztišila hlas a taky na mě zírala. Byl to ten nejlepší a nejděsivější souboj pohledů, jaký jsem si kdy dokázal představit.

Už tak malý obývák se začal zmenšovat na velikost ledničky. Takové té fakt malé. Aspoň mi to tak připadalo.

„Bello… já nechápu, co se to děje. Měl jsem dva panáky, to jo, ale už před třema hodinama, a všechen alkohol z nich jsem určitě spotřeboval na přežití rodiny Malloryových a…“

„Ty si to nepamatuješ, že?“ V její tváři – v její nádherné dokonalé tváři – se objevil nefalšovaný úžas.

„C – co si nepamatuju?“ Pokud narážela na Lauren Malloryovou, tak i přes veškerou svou letitou snahu jsem si spoustu věcí pořád pamatoval. Bohužel.

„Mě. Teda – mě na tvým závěrečným večírku. Když jsi udělal zkoušky a přišel ti papír, že tě vzali na Newyorskou.“

Zadržel jsem dech. Ten večírek… Pamatoval jsem si ho. Rozhodně. Pamatoval jsem si, že jsem ho dlouho plánoval a organizoval. Dostat z domu rodiče a bráchy byl skoro nadlidský výkon. Bohužel mě to ale tak vyčerpalo, že ze samotnýho večírku mi uvízlo v hlavě jenom to, jak všichni moji kámoši nosí další a další flašky. A pak následující den. Bože, nikdy předtím ani potom mi nebylo tak zle.

„Byla jsi tam?“ Otazníku jsem se prostě nemohl ubránit.

Zavřela oči a přes obličej se jí mihlo něco jako zklamání.

„Jo. Ale jenom chvilku. Kašli na to. Nebylo to důležitý.“ Zvedla se, aby posbírala šálky. Jak se naklonila nad stolek, vzal jsem ji za loket.

„Kdyby to nebylo důležitý, tak bys o tom nezačala. Nepodceňuj mě, Bello. Býval jsem kretén, ale ne idiot. Ten večer jsem se strašně opil. A nečekaně rychle. Druhý den jsem se dokázal soustředit jenom na to, abych přežil. Mluvili jsme tam spolu? Stalo se něco, co bych si měl pamatovat? Co bych si určitě chtěl pamatovat?“

Tři vteřiny bylo něco jinak. Možná nějaká drobnost – třeba se přestala točit Země nebo tak něco – ale pak Bella zamrkala, usmála se (košík, prosím!!!) a posadila se zpátky do křesla.

„Mike Newton vám pozvracel nový koberec v hale. A Angela se porvala s Jessicou. Kvůli tobě, samozřejmě.“

„Neeee,“ zamával jsem před sebou rukama. „Tohle si rád nepamatuju. Chci vědět o tvojí návštěvě.“

Pokrčila rameny. „Líbil ses mi od prvního dne. Jenže mi bylo čtrnáct.“ Další úsměv. Tak smutný, až mě bodlo v břiše. „Ale na tvým večírku už mi bylo patnáct,“ dodala rychle, když jsem se chystal zaúpět.

„Pozval jsem tě?“ To bych si možná mohl pamatovat, kruci.

Protočila panenky. „Mě? Zbláznil ses? Vetřela jsem se tam. Říkala jsem si, že mám poslední šanci. Za pár týdnů jsi měl odjet. Navždy.“

Zkusil jsem si to představit – patnáctiletá tyčka Bella na mejdanu s osmnáctiletými a devatenáctiletými idioty, kteří už měli za sebou všechno. Teda – kteří si v té době mysleli, že za sebou mají všechno podstatný.

„Teda… musím říct, že to chtělo celkem odvahu, ne?“ Nebylo tak těžké vzpomenout si, že střední škola je nejlepší důkaz všech Darwinových teorií. Hlavně té o přežití nejsilnějších druhů.

„Celkem odvahu? Dva dny předtím jsem do sebe nedostala ani sousto. A klepat jsem se přestala možná dva roky potom.“

„Máš krásný úsměv.“

„Cože?“

Cože? Řekl jsem to nahlas?

„Promiň. Nemůžu si pomoct. Tehdy ses asi moc nesmála. Tenhle úsměv bych si pamatoval.“

Kousla se do rtu, jako by další úsměv chtěla zastavit. Málem se jí to povedlo. „Používala jsem vlasy,“ zvedla ruku a rychlým pohybem si rozpustila vysoko vyčesaný ohon. Zatřásla hlavou a trochu se předklonila. Okamžitě skoro zmizela za tmavě hnědou, na pohled hebkou oponou. „Takhle jsem přežila střední. Uměla jsem být neviditelná.“

„Ale na ten večírek jsi asi nepřišla, abys tenhle trik trénovala. Poslední šance, tak jsi to řekla.“

Znovu ten propalující pohled. Pomalu se nadechla. „Poslední šance, abys mě vzal na vědomí. Poslední šance udělat něco, abys na mě nezapomněl.“ To srovnání s ledničkou byla pitomost. V ledničce by nikdy nemohlo být takhle horko.

„A… udělala jsi to? Udělali jsme to?“

Po chvíli, která trvala odhadem tak pár set tisíc let, konečně zavrtěla hlavou. „Kupodivu jsem nějak zvládla tu první část. Všimnul sis mě. Možná proto, že ostatní holky na sobě měly bikiny. Moje jediné plavky byly jednodílné, s potiskem s vílou Ariel. Přišla jsem v džínách a triku s dlouhým rukávem. Vrazil jsi do mě a zeptal ses mě, jestli nechci půjčit lyžařský overal tvojí mámy. Byla jsem asi dost drzá a možná trochu vtipná, takže jsi zapomněl, kam jsi vlastně chtěl jít. Další hodinu jsi strávil se mnou.“

„V Jasperově pokoji,“ vydechl jsem.

„Jo, říkal jsi to. Tvůj už byl obsazený. To byl taky důvod, proč jsem se ti přiznala, že jsem… Vždyť víš. Nechtěla jsem, aby po mně uklízel tvůj brácha.“

„Uklízel i tak. Po mně. Jsem si celkem jistej, že po tobě by to ani zdaleka nebyla taková katastrofa.“

„Tohle jsem nepotřebovala vědět,“ nakrčila nos.

„Měla bys to vědět, Bello. Měla jsi to vědět už tenkrát. Že jsem byl naprosto opilý a bezohledný pitomec.“ A nechal jsem tě zmizet. Na dalších pět let. A nejspíš navždy.

Zavrtěla hlavou. „Nebyl jsi bezohledný. Řekl jsi skoro přesně tohle. Že jsi hrozně opilý. A že u toho chceš mít čistou hlavu. A potom…“ Další kousnutí do rtu. Moje potřeba košíku v klíně se stala permanentním nutkáním.

„Co potom, Bello?“

„Řekl jsi… že přijedeš na Vánoce. Že o Vánocích za mnou přijdeš. Střízlivý. Při smyslech. A že když tě budu chtít i pak, budeš ten nejšťastnější chlap na světě.“

Ježiši…“ Opřel jsem si hlavu do dlaní. Potřeboval jsem pár minut, než jsem to všechno nějak zpracoval.

„Skoro to klaplo. Jsou přece Vánoce, Edwarde. Já jen… smířila jsem se s tím, že jsi nedodržel něco, co jsi řekl na nějakým večírku patnáctiletý holce. Ale… vážně si z toho vůbec nic nepamatuješ? Víš, to je děsivý, docela dlouho to pro mě bylo něco, na co jsem myslela skoro pořád. Každá minuta, kterou jsme spolu tehdy byli…“

„Pamatuju si, že jsem byl v Jasperově pokoji. S někým. Celé ty roky vím, že to nebyla žádná z mých… bývalek. Vytěsnil jsem i ty zbytky, co mi zůstaly v hlavě, protože když jsem si chtěl vzpomenout, vždycky jsem už od začátku věděl, že je to marný.“

„A proč sis tak moc chtěl vzpomenout?“

„Tak už jsem tady, děti. Trochu to trvalo, omlouvám se, Charlie, ééé šerif chtěl najít nějakou mísu po babičce, ale nakonec stačí i tenhle talíř, ne?“

Máma měla zrůžovělé tváře a trochu oteklé rty. A určitě si naprosto přesně pamatovala, jak a s kým se jí to stalo.

„V pohodě, mami. Přece jim nesníme, co jsme přinesli.“ Zvedl jsem se a vteřinu bojoval s nutkáním udělat ty dva kroky, které mě dělily od Belly, popadnout ji, hodit si ji přes rameno a v Jasperově bývalém pokoji zamakat na oživení mý paměti.

Místo toho jsem se zmohl na jeden ubohý úsměv a krátký slib:

„Zítra se stavím. Pro ten košík.“

 

Doma jsem přemýšlel o její otázce. I když o odpovědi jsem přemýšlet nemusel. Pamatoval jsem si její vůni. Její chuť. Její hlas, který se mi tehdy tak rychle dostal pod kůži a ještě hlouběji. Pamatoval jsem si, jak mě ještě celé týdny pálily dlaně – začalo to, když zpod nich vyklouzla a s ní i horkost její hebké pleti. A její vlasy. Panebože, její vlasy.

Nenáviděl jsem se za to, že jsem ji nechal odejít. A nenáviděl jsem Mika a ty další pitomce. Nepřinesli jenom chlast. Byly tam i nějaké prášky. A houbičky. Nejen Bella měla pocit, že tohle je poslední šance. My ostatní jsme si nejspíš mysleli, že máme poslední šanci vyzkoušet každý dostupný sajrajt.

Jenže – litoval jsem toho doopravdy? Zpočátku určitě. Ale když jsem si vybavil posledních pět let… Měli bychom šanci? Měla by Bella šanci? Každou volnou chvíli jsem strávil na cestách. Potkal jsem spoustu holek. Přesto jsem si byl najednou jistý, že ta noc s dívkou, kterou jsem si zoufale nepamatoval, nebyla zbytečná. Od té doby jsem si dával dobrý pozor na to, abych si zapamatoval holky, který prošly mým životem. S lámáním srdcí byl konec. Posledních pět let jsem se dost poctivě – a dost marně – snažil o skutečný vztah. O skutečnou lásku.

Po tom všem přece není možné, abych ji měl celou dobu tady, přímo pod nosem.

A pak mě to napadlo.

A bolelo to.

Jako čert.

Ona určitě není sama. Nemůže být. Je jí sotva dvacet, studuje, a je… překrásná. Dokonalá. A vypadá naprosto klidně a vyrovnaně. A taky zmínila, že v té době byla… panna. Z čehož plyne, že teď už není. A holky jako Bella se toho nevzdávají jen tak, na potkání. Takže co? Rozhodně bych měl zůstat nohama na zemi. A nekomplikovat jí život. Znovu.

Dobrou noc, Edwarde kreténe Cullene. Svou šanci jsi měl. Ona si zaslouží víc než Jasperův pokoj na jednu noc.

 

Druhý den jsem vynaložil spoustu duševní energie na to, abych si hledal nějakou práci v domě a kolem domu. První roky po tátově smrti to bylo dost snadné. Když si máma vytvořila síť spolehlivých řemeslníků, už toho na mě tolik nezbývalo. Letos jsem si ale práci musel vymýšlet.

Vzpomněl jsem si na Bellin odhad. Podle stavu všech žárovek, elektrických rozvodů, nátěrů a funkčních splachovadel v domě to muselo trvat dýl než půl roku.

Bella… Pět let jsem si nemohl vzpomenout. Teď mě děsil pocit – jistota – že si to v následujících letech vynahradím.

 

Máma to vzdala na Boží hod. „Asi zajdu ke Swanům,“ kníkla, sotva jsme rozbalili poslední dárek.

„Ti to trvalo,“ ušklíbl jsem se.

Překvapeně se rozzářila, ale hned zase zvážněla. „A ty a Bella… nebo se mi to jen zdálo?“

Začal jsem sbírat potrhané balicí papíry. „Užij si den, mami. Zvládnu to. Je mi čtyřiadvacet.“

„Právě proto,“ dodala svou obvyklou repliku bez obvyklé dávky pobavení.

Zvonek zazvonil o hodinu později. Blesklo mi hlavou, že by to mohla být ona, ale rychle jsem v duchu seřval sám sebe. Co by tu dělala?

Když jsem ji uviděl, všechno se se mnou zhouplo.

„Přinesla jsem ten košík,“ vrazila mi ho do náruče. Jako na zavolanou, protože vzápětí se kolem mě protáhla dovnitř. Otřely se o mě sotva její vlasy, ale to bohatě stačilo.

„Bello, já…“

Zastavila se pod schody do patra. „Chci to vědět, Edwarde. Proč sis chtěl vzpomenout.“

„Tak moc,“ připomněl jsem jí kompletní verzi.

„Tak moc,“ vydechla, když jsem došel k ní. Košík jsem odhodil někde cestou.

„Nemáš představu,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ne?“

„Jaké to bylo.“

„Co?“

„Ztratit tohle,“ projel jsem prsty její vlasy. Hebčí, než jsem si je pamatoval.

„A tohle,“ přejel jsem jí palci nad očima, přinutil ji, aby je zavřela a jemně pohladit její víčka. Něžnější, než jsem si je pamatoval.

„A tohle,“ posunul jsem jí ruce pod bradu, přinutil ji zaklonit hlavu, přimáčkl nos k jejímu hrdlu a nadechl se. Žádný parfém, jen ona. Voňavější, než jsem si ji pamatoval.

„A tohle,“ počkal jsem, až znovu otevře oči. Teprve pak jsem si vzal její rty. A její ústa. Sladší, než jsem si je pamatoval.

„Teď už víš?“ zalapal jsem po dechu.

„Vím, ale pořád nechápu.“

„Co přesně? Jak jsi úžasná, nebo jaký jsem idiot?“

„Zapomněl jsi na mě, ale vlastně jsi na mě…“

„Nikdy nezapomněl. A než budeš pokračovat – taky to nechápu.“

Zvedla ruce a pomalu mě pohladila po tvářích. Od spánků až k čelisti. Roztřásl jsem se.

„Zpozdil ses,“ zašeptala.

„Já vím. Ale možná…“

„Co?“

„Možná je to takhle lepší. Tamtoho Edwarda bych ti nepřál.“

„A tohohle mi přeješ?“ Její ruce se pomalu přesouvaly níž po mé hrudi. Musela cítit, co se mnou její doteky dělají.

„Bello,“ skoro jsem zaúpěl. „Odpustíš mi to někdy?“

Usmála se. A věděla přesně jak, protože vrhla krátký pohled směrem k místu, kde jsem odhodil košík.

„Řekl jsi, že přijedeš na Vánoce, Edwarde. Takže jde jen o to, jestli jsme si ujasnili, které Vánoce myslíš. Přemýšlela jsem o tom. A napadlo mě, že tyhle Vánoce jsou naprosto perfektní.“

„Víš to jistě?“ zachraptěl jsem.

Vážně přikývla. „Tvoje máma říkala, že Jasper letos nepřijede. Takže je mi tak nějak fuk, jak bude jeho pokoj vypadat zítra ráno.“

Když jsem se přestal smát, vypadala už trochu netrpělivě. „Nemusíme k Jasperovi, Bello. Můj pokoj je volný. Už dost dlouho,“ ujistil jsem ji.

Nakrčila nos, jako by si to potřebovala rozmyslet.

 

Sotva svítalo, když mě znovu objala.

„Víš co?“ zašeptala.

„Hm?“

„Nějakou dobu jsem neměla ráda Vánoce.“

Sevřel jsem ji tak pevně, až zalapala po dechu.

„A teď?“

„Mnohem lepší,“ zasmála se tiše.

„V tom případě veselé Vánoce, Bello.“

„Veselé Vánoce, Edwarde.“

 

 

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Janebka

21)  Janebka (05.01.2018 20:19)

Aááááá.... a láskyplný celičičký rok, Ambřičko, Edwarde, Bello... culím se jak měsíček na hnoji a je mi tááák krásně!!! Merline, jak jen jsem mohla "zapomenout" na dokonalost tadypřítomného bytí?? Málem jsem zamáčkla slzu dojetí, která si stejně našla cestu ven. Málem... protože jinak bych se ochudila o ten překrásný nával, který nebyl vyvolán hormonální nerovnováhou, a pláču dojetím, nadšením a láskou... JE TO TAM!!! Ještě stále, pořád a furt und furt... NAVŽDY...
Děkuju, mylovaná Ambřičko, za ten nejlaskavější dárek...

kajka

20)  kajka (11.12.2017 10:40)

Zase jsi mě pobavila už perexem. Nejdřív napíšeš, že tě nic moc extra nenapadlo, a pak se z toho vyloupne taková krásná vánoční perla.
Jsi děsná, teda děsně šikovná a úžasná!
Děkuju.

kajka

19)  kajka (07.10.2017 20:15)

I na podruhé krásné. Jsi na ně velmi vlídná.

matysekmj

18)  matysekmj (14.01.2017 17:06)

Ambři prostě jedním slovem (obrázkem)

kajka

17)  kajka (10.01.2017 08:11)

Krásná a hřejivá povídka, přesně ta správná směs do zimního času. Máš můj velký dík za tak příjemný start do nového roku. Hříšníky jsem začala číst téměř hned pod stromečkem a tahle tvá milá povídka je další báječný dárek.

16)  D. (07.01.2017 10:25)

Tahle povídka je tak sladká ! Děkujeme !

SestraTwilly

15)  SestraTwilly (01.01.2017 22:12)

Krásna poviedočka, potešila na začiatku roka :)

Empress

14)  Empress (30.12.2016 16:56)

Taký malý sladký povianočný koláčik. Ďakujem

ambra

13)  ambra (30.12.2016 14:06)

dekuju, ženy! Vsem marodum hodne sil

12)  betuška (29.12.2016 23:35)

teda kde som bola ,že som tu nebola??????
ambruš ,ty vieš spraviť jednému náladu jak ja teraz zaspím to bolo fakt krásne

GinaB

11)  GinaB (29.12.2016 23:22)

Krásný povánoční dáreček a vzpruha v boji s chřipkovými viry.

Jalle

10)  Jalle (29.12.2016 19:07)

Byl jsem nechutný nadrženec a emocionální invalida, ale rozhodně ne pedofil.
miss forkská tyčka
Ďakujem za darček. Bol krásny.
Keď som uvidela túto poviedku, pozerala som na názov a hovorila som si, že čo to len bude? A po prečítaní celej poviedky sa k nemu stále vrátim a usmievam sa.

ambra

9)  ambra (29.12.2016 13:43)

Vy moje věrné opory . S kapitolkou jeste vydrzte, vyrazili jsme za sněhem, ale už mě svrbí prsty! Užijte volné dny a do nového roku jen to nej

Marcelle

8)  Marcelle (29.12.2016 10:35)

děkuju

7)  BabčaS (29.12.2016 01:11)

6)  evelsten (28.12.2016 19:24)

Ambrička, ďakujem veľmi pekne za túto dokonalo - sladko vianočnú poviedku, nesmierne potešila
Taktiež želám krásne Vianoce a hlavne všetko dobré do Nového roku;)
No a ešte aby som nezabudla už teraz sa veľmi teším na ďalšiu novú kapitolu z tvojej fantastickej poviedky na ktorej som sa stala závislou
Ďakujem

Fanny

5)  Fanny (28.12.2016 18:41)

Aaaaa! Nezklames :)
Úžasný oslazeni večera to bylo :)
Díky

TeenStar

4)  TeenStar (28.12.2016 16:01)

A ja že dostanem cukrovku tieto Vianoce len zo zákuskov Ale nie, nie, zas slintám nad ambrou a jej dokonalým umením Takúto vianočnú atmosféru by som si rada predlžovala aj niekoľko mesiacov, čo myslíš? Ďakujem za nádherný povianočný darček

3)  Sneja (28.12.2016 12:40)

To bolo krásne a sladké a vtipné a...!!!
Zabudol na ňu, ale vlastne na ňu nikdy nezabudol...To ma naozaj chytilo za srdce, očarujúci moment Ďakujem za tento ambrovský vianočný darček! Vedela som,že nás obdaríš niečím vianočným:)
Veselé Vánoce, ambro

Carlie

2)  Carlie (28.12.2016 10:30)

A jak se léčí takový zánět lícního nervu? Pač mně se při čtení postupně taky rozšiřoval úsměv a zastavily ho jen uši :-)
Mňam! Pochutnala jsem si! Přesně akorát sladký, hřejivý, příjemně okořený koktejl, který i bez toho, že by mi přidal promile v krvi, mi způsobil hooodně veselé Vánoce :-), díky, Maruško :-)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still