Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kristen%20s%C3%A9gra.jpg

Cukr, kam se podíváš.

 

Dobelhal jsem se ke dveřím Roseina pokoje.

Uznávám, zaklepání přesně nevystihuje zvuk, kterej moje pěst způsobila na jejích dveřích – těsně pod zlatě orámovanou cedulí s nápisem Sweet Rosalie. Ještě jsem nebyl uvnitř a ze všeho toho cukru už mi trnuly zuby.

Asi si myslela, že částečně vychladnu, když si dá se svým milostivým dále načas. To se ale pekelně pletla.

Přesto mi trochu vzalo vítr z plachet, když jsem dokulhal dovnitř a zjistil, že moje drahá sestra právě něco řeší s Emmettem – naštěstí přes Skype a naštěstí u toho oba byli oblečení. Aspoň zatím.

Takže když jsem na ni vybafnul „Okamžitě s tebou chci mluvit!“ a do toho se jako špatně vybraná filmová hudba ozýval Emmův hýkavý chechot, nevyznělo to ani zdaleka tak děsivě, jak mělo. Rose navíc zákeřně pootočila laptop, aby mě zabrala kamera.

„Zdar, kámo,“ zamával na mě Emm. Úsměv se mu málem nevešel na monitor. Pokud někdo popíral tu profláknutou psycho poučku o tom, že každý má takového partnera, jakého si zaslouží, tak to byli tihle dva. Nikdo si nezasloužil Rosalii. A úplně nejmíň tahle bezelstná hora svalů. Pravděpodobně tu bylo něco, čím mu svou speciální povahu vynahrazovala, ale odmítal jsem se tím zabývat detailněji.

„To je dost, že si taky přijdeš pokecat!“

Rose se ušklíbla, ale její škleb Emmett neviděl. Ten můj rozhodně ano. „Nejdu si pokecat. Jdu ti zavraždit přítelkyni. Máš třicet vteřin, aby ses s ní rozloučil.“

Chechtal se jako pominutej. „No jo, copak Rosie, dává nám zabrat, co? Ona je prostě naše nezbedný roztomilý číslo!“ roztáhnul ruce, jako by chtěl všechnu Rosaliinu roztomilost obejmout. Ozval se tříštivý zvuk, a já jen hádal, co svýma rukama, který mohly rozpětím konkurovat průměrnýmu křižníku, právě shodil a rozbil.

Rose za jeho zády zuřivě gestikulovala – vypadalo to, jako by si vymyslela vlastní znakovou řeč, jen si při ní vystačila se zvednutými prostředníky. No, nemusel jsem být Jacob, abych její šifru rozluštil.

„Promiň, Emme, můžeš nás chvíli nechat?“ zahučel jsem, a i když se ho Rose snažila bránit, dvěma kroky jsem byl u ní, odstrčil ji od laptopu a jediným pohybem zařídil, že Emmett sklapnul.

„Jseš neskutečně drzej!“ prskala Rose.

Zhluboka jsem se nadechl. Tohle nebylo na dlouhý kecy. Dobře věděla, proč jsem tu. „Zítra ráno se jí omluvíš. A musíš si přivstat, chodí běhat už po šestý.“ Rychle se rozhlídla, jako by hledala něco, čím by mě mohla praštit. Klepnul jsem na laptop, abych získal zpátky její plnou pozornost. „Je tu první týden, Rose. Chápu, že potřebuješ víc času na to, aby ses s tím vším vyrovnala. Ale z toho procesu Bellu vynecháš. Pokud ne,“ naklonil jsem se k ní s výhružným výrazem, „osobně zajedu za Jenksem a řeknu mu, že nejsme schopný máminy podmínky splnit a že se svýho dědickýho podílu dobrovolně vzdáváme.“ Něco v mým hlase nejspíš způsobilo, že mi Rose uvěřila, že to myslím vážně. Přesto to zkusila:

„To neuděláš.“

„Chceš se vsadit? Nebo jinak – vsadíš na to svůj podíl?“

Sevřela rty do úzký čárky. „Tři dny a má tě v hrsti? Nevzpomínám si, že bys byl kdy takhle vstřícnej. Naopak – vzpomínám si na rozmazlenýho smrada, který dělal rok hysterický scény, když jsem přišla do týhle rodiny .“

Uznávám, nezapaluje mi to extra závratnou rychlostí, ale tahle slova ve spojení s jejím ukřivděným výrazem (kterej vždycky hrozně špatně skrývala) mi dost objasnila.

Svalil jsem se na taburet u toaletního stolku. „Ježiši, Rose… bylo mi sotva šest a do tohohle domu jsem se dostal zhruba půl roku před tebou. Stálo to pár tisíc dolarů, aby ti banda vydřidušských doktorů objasnila, že jsem se cítil tak nějak… ohroženej. V tý době jsem prostě ještě nedokázal úplně věřit tomu, že mě mají Cullenovi opravdu rádi. Když ses tu objevila, myslel jsem si, že dorazila náhrada za mě,“ rozhodil jsem bezmocně rukama. Máma se nám za to tisíckrát omluvila – celý to tenkrát trochu podcenila a nedomyslela. Na příchod Alice nás po týhle zkušenosti později připravovala několik měsíců.

Rose pohodila hlavou. „Ale nikdy jsi mě neměl rád. Neměl a nemáš. A z týhle buranky seš totálně hotovej, ani se nemusela nijak zvlášť snažit.“ Měl jsem chuť protočit panenky a říct jí, že kdyby se ona, sladká Rosalie, po svým příchodu snažila o něco míň, našim vztahům by to dost prospělo, ale ovládnul jsem se.

„Tomu sama nevěříš – teda tý první části. Oba víme, že si prostě vzájemnou lásku projevujeme trochu nestandardně. Ale s čistým svědomím můžu říct, že v případě libovolný apokalypsy jste ty a Alice první na seznamu lidí, který bych zachraňoval.“

Přimhouřila oči. „Řekni to jasně – kdo by byl první: Alice nebo já?“

Teď už jsem panenky protočil. „Teressa. Bez ní bysme stejně do týdne umřeli hlady.“

Pomalu jsem se zvedl (nohy se z fáze akutní bolesti dostávaly do fáze divná necitlivá otupělost. Asi za to mohla ta mast, kterou na ně Bella použila.). „S tímhle končím, Rose. Freud by z nás měl asi radost, ale já dneska vážně nemám náladu pitvat s tebou naše nedořešený dětský spory. Zítra u večeře budu mít připravenej nějakej návrh, jak se s Bellou všichni pohneme dál. A ty nezapomeň – vstává po šestý.“

 

Taky jsem si nastavil budík na zmíněnou šílenou hodinu, i když už u naší opožděný večeře jsme se s Bellou celkem snadno shodli na tom, že na pár dnů mám s běháním utrum. Měl jsem jiný důvod – na Rose byl se vstáváním ještě menší spoleh než na mě, o omluvách raději nemluvě. Takže když jsem po deseti minutách hlídkování u pootevřených dveří svého pokoje zaslechl na chodbě její odměřený šepot, měl jsem co dělat, abych spolknul překvapený heknutí. Bellin hlas zněl mnohem uvolněněji, což mě uklidnilo. Zdálo se, že Rosein chabý pokus o omluvu akceptovala.

S připitomělým šklebem jsem odpajdal do sprchy.

Po návratu z pláže na mě Bella klepla. Potěšilo mě, že se mnou nejspíš i dál počítá na společný snídaně. S hlavou vraženou v lednici, kde strašně usilovně hledala džus (celou dobu stál přímo před náma na snídaňovým baru), se mě zeptala, jestli bysme, když nám vyjde souběžná směna, mohli jezdit do práce jedním autem. Trochu zadýchaně na mě vysypala spoustu argumentů o fosilních palivech, což si ale klidně mohla odpustit, protože ten nápad mi vůbec nevadil. Teda mírně řečeno.

A když už se zdálo, že tenhle den nemůže začít líp, navrhla mi, že se mnou ještě před šichtou zajede koupit ty pitomý pracovní boty. No tak jo, já vím, že to bylo v podstatě ponižující, jakože se znovu potvrdilo, že v normálním světě nefunguju úplně nejlíp a ještě před pár hodinama jsem netušil, že v obchoďáku existujou celý oddělení pracovních bot, ale ve finále šlo hlavně o to, že jsme spolu strávili další moc příjemnou půlhodinu (a nezkazil ji ani fakt, že jsme z domu vyrazili Belliným červeným malotraktorem).

 

U Ricca se mi dařilo mnohem líp. Paul měl volno, směnu vedla Leah a ta během dopoledne zamakala na tom, abych kvůli přípravě každýho oříškovýho mokačína s mandlovou šlehačkou nenaběhal tři kiláky, ale jenom jeden, což mým jen pomalu splaskávajícím melounům vyloženě prospělo.

Kolem poledne jsem začal být trochu nervózní. Nebylo jistý, jestli Bella nakonec dorazí, ale fakt jsem doufal, že se nenachomýtne k situaci, kdy mě bude nějakej oprsklej pubescent pérovat za to, že dostal bílej cukr místo hnědýho.

Nakonec to bylo ještě o dost horší. Přišla právě v momentě, kdy jsem z podlahy vytíral borůvkovej muffin. Přesněji borůvkovej muffin, kterej se předtím pokoušel rozžvýkat asi tříletý rozmazlený smrad, jehož mámu mnohem víc zajímal mobil než to, co vyvádí její potomek.

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou.

„…“. Jo, zase si tam představte TO slovo. Tentokrát jsem ho řekl jen úplně potichu a ještě předtím, než jsem se zvedl z podřepu a otočil se k Belle.

„Ahoj,“ zašklebil jsem se na ni. „Dej mi tři minuty, hned jsem u tebe. Jo a nic si neobjednávej, zvu tě!“ zavolal jsem na ni při svým elegantním úprku do úklidovýho kumbálu. Kbelík mě při tom tloukl do jedný nohy, mop do druhý. Rychle jsem si vydrhnul ruce (nesmrdělo to jako zvratky, ale rozhodně to tak vypadalo) a prohrábnul si vlasy. Proč jsem z ní, kruci, pořád tak nervózní? Vlastně čím dál nervóznější? Po tom, jak hladce to šlo dnes ráno s Rose, jsem si neuměl představit, co by se mohlo stát, aby nám to Bella opravdu chtěla zavařit.

Přinesl jsem nám kafe na její způsob – smetana a cukr – a kus od každého sladkého zákusku z nabídky. „Abys šla příště najisto,“ zazubil jsem se na ni.

Oplatila mi úsměv. „Takhle tu víc utratíš, než vyděláš. Vezmu si ten jahodovej, zbytek využiju jako zápisný v krámě,“ mrkla na mě.

„Jsou na tebe hodní?“ zamžoural jsem přes ulici, i když už jsem věděl, že nemám šanci zahlídnout víc než zákazníky, kteří se trousili dovnitř a ven.

„Ale jo. Kromě Cath tam dělají samí chlapi a s těmi odjakživa vycházím dobře.“ Hlavou mi bleskla představa, jak na každý zákusek, který se chystá odnést chlapům naproti, potají plivnu. Možná proto jsem se přestal kontrolovat a vypálil na ni otázku, se kterou jsem už nějakou dobu bojoval.

„I s Jacobem? Chci říct – bylo to docela divný. Přejedeš půlku Států a okamžitě máš k dispozici dobrýho kámoše,“ pokrčil jsem rameny, abych trochu smáznul dojem, že mi na tom nějak extra záleží.

„Toho nejlepšího,“ upřesnila. Pořád se mírně usmívala, ale do očí se jí vrátila vážnost ze včerejšího večera.

Ošil jsem se. Na tohle jsem nikdy nevěřil. Kamarádství mezi klukem a holkou. Vlastně jsem absolutně nevěřil na skutečně dobrý vztahy mezi mužským a ženským světem. Jedinej doopravdy funkční vztah, kterej jsem zažil, měli Esme a Carlisle. Jenže on byl o pětadvacet let starší a možná prostě umřel dřív, než si stihli začít lézt na nervy.

„Já ti nevím,“ vysoukal jsem ze sebe.

Kousla se do rtu (jak jinak). „Víš, Edwarde, jestli tyhle prázdniny nějak přežijeme a jestli po nich ještě budeme mít náladu mluvit spolu, ráda bych ti o svým životě řekla víc. Pak ti možná dají smysl i některý zdánlivě nepochopitelný věci. Zatím ti musí stačit, že Jacob má v mým životě pevný místo. Navždy.“ Rychle si strčila do pusy velký kus koláče, jako by se bála, že řekne něco navíc.

„Zabalím ti to,“ vstal jsem s povzdechem ze židle, zvedl tác se sladkostmi a vrátil se k pultu. Ranní nadšení mě pomalu opouštělo.

Když jsem se za ní díval, jak přebíhá silnici a mizí v knihkupectví, hlavou mi probleskla další představa: Bella jako nevěsta, z jedné strany na ni vrhá zamilovaný pohledy natěšenej ženich, kterej se už už sklání, aby ji políbil, když vtom se z druhý strany, těsně za Belliným ramenem, objeví Jacobův bezelstnej úsměv filmový hvězdy. Ženich s ukřivděným výrazem couvá, zatímco Bella zvedá ruce a vesele Jacovovi něco povídá.

Ženichovu tvář jsem moc jasně neviděl, ale už teď mi ho bylo dost líto. Jacob mu bude strašit v životě navždy.

 

Odpoledne byl u Ricca frmol, takže jsem na ujetý představy neměl čas. Skončil jsem přesně a po pár minutách vnitřního boje jsem se rozhodl, že Bellu vyzvednu.

Vešel jsem do knihkupectví ve chvíli, kdy se skláněla nad hromadou knížek v rohu (cestou domů mi vysvětlila, že je přeceňovala a že přeceňování je ta nejotravnější práce, která se vždycky dává nováčkům). Nad hlavou mi zacinkal staromódní zvonek, ale neohlídla se. Díky tomu jsem měl pár vteřin, abych si (zase, já vím) vychutnal pohled na její zadek (i levný džíny můžou perfektně padnout, milá Alice!).

Moje obhlídka ale nedopadla. Okamžitě jsem si všimnul slizouna za kasou, kterej se loktama opíral o pult a zíral na Bellu, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Vycítil můj pohled, ale zřejmě ne můj názor na věc, protože zahýbal obočím nahoru a dolů a kývnul hlavou k Belle, jako by říkal klidně se s tebou o tuhle skvělou vyhlídku podělím, kámo.

U pokladny jsem byl neuvěřitelně rychle. Naklonil jsem se přes pult tak, že prasák automaticky couvnul. „Nemáme skoro žádnou hotovost,“ zablekotal. Ten idiot si myslel, že je chci vykrást! Ignoroval jsem ho.

„Tohle,“ ukázal jsem na Bellu, aniž bych na něj přestal upírat výhrůžný pohled, „tohle je moje holka. Já jedinej ji můžu beztrestně očumovat. Ještě jednou na ní zakotví ty tvoje švidravý oči dýl než na vteřinu a tvůj šéf se dozví, co za prase tady zaměstnává!“

Chcípák se konečně nadechnul.

Za zády se mi ozvalo tichý odkašlání. „To je v pohodě, Edwarde, tvoje holka je připravená vyrazit domů. Tady Mark, můj šéf, si to tu se sebou nějak vyjasní a pak jako vždycky zavře.“

Pomalu jsem se k ní otočil.

Bože, ta holka se vždycky smála v těch nejmíň vhodnejch situacích.

 



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

AMO

23)  AMO (14.09.2017 18:23)

Chudinka Rose
Jo a jak si to se sebou šéf vyjasní
Boží!

leelee

22)  leelee (21.03.2016 22:15)

ježiš to mi připomnělo jak mi přišla stížnost na tu slečnu za pultem (prokazatelně já)protože stěžovat si to jo, ale vybrat si správnou mailovku to ne :D
Q

ambra

21)  ambra (23.02.2016 10:22)

kajuško!

kajka

20)  kajka (23.02.2016 10:17)


Ona je boží a on k sežrání. ;)
Perfektní kapitola.

ambra

19)  ambra (20.02.2016 14:33)

Kristi

Kristiana

18)  Kristiana (20.02.2016 14:21)

Určitě znáš takové to vracení se k oblíbeným částem knih a povídek, musela jsem se vrátit ještě jednou si přečíst ten konec :-).

Jalle

17)  Jalle (16.02.2016 18:11)

Prosím Vás, kde sa zháňajú takí, ako je Edward? Potrebujem ho do konca života.
Úžasné!!! Koniec som si čítala veľa veľa ráz a stále sa na ňom smejem.

Lenka

16)  Lenka (16.02.2016 11:52)


Á, tady nám někdo žárlí.
Krása.

Marvi

15)  Marvi (15.02.2016 21:28)

Edward v tom uz ma jasno :D :D :D a Belle to zatim nevadi tesim se na dalsi pokracovani

kytka

14)  kytka (15.02.2016 20:57)

"Tady Mark, můj šéf, si to tu se sebou nějak vyjasní..." Úžasná záležitost. Děkuji

kala

13)  kala (15.02.2016 17:58)

Děkuju
Tvých písmenek asi nebudu mít nikdy dost.

12)  Sneja (14.02.2016 14:20)

Nechpremýšľam ako chcem nad tým, čo Bella tají, jedným som si stopercentne istá: aj tak ma prekvapíš! Na teba sa v tomto viem spoľahnúť.;) Som veľmi rada, že stále píšeš. Túžobne čakám na pokračovanie

ambra

11)  ambra (14.02.2016 13:29)

Děkuju, dívky (Hani, ty mi to prostě nemůžeš jen tak zbaštit, že ne ), syneček dnes slaví narozky, ale další bude!

10)   (13.02.2016 20:00)


"ještě jsem nebyl uvnitř a už mi z toho cukru trnuly zuby"... NEDIVÍM SE
a pak už to jelo : "chceš vsadit svůj podíl".... a zastavila jsem se u "tvoje holka je připravená vyrazit domů" .... v mezičase mi bylo trochu úzko z šestiletého kluka, který je hysterický z možné náhrady a taky Jacoba, který má pevné místo v Bellině životě navždy.... jo, ještě toho dost nevíme
KOLIK ŽE BUDE TĚCH KAPITOL???

GinaB

9)  GinaB (13.02.2016 19:44)

Tak Edwardova holka...?? Jsem zvědavá, co na to Bella. :D :D

ambra

8)  ambra (13.02.2016 16:08)

Já vím, že už jsem to říkala, ale musím znovu - prostě vás miluju

7)  betuška (12.02.2016 20:04)

boží záver
už z nadpisu som vedela,že to bude stáť za to
neuveriteľný emmet
darmo je vidno, že vieš ako na to ambruška

Kristiana

6)  Kristiana (12.02.2016 19:41)

Někomu se ta holka dostala do hlavy... nebo že by snad do srdce?
Ten konec jsem musela číst několikrát. Neskutečný!

Hanetka

5)  Hanetka (12.02.2016 19:38)

Včera jsi byla ještě pro mě
holka, jakých jsou všude mraky
jsi teprv týden u nás v domě
a já už neodtrhnu zraky

Včera jsi byla ještě cizí
a dnes mám pocit, že jsi moje
odstup a ostych náhle mizí
chci ti dát klíče od pokoje

Já býval frajer, tak trochu fláma
najednou nemůžu dospat k ránu
život se mění ve frašku a drama
jsem jako slůně v porcelánu

Mám tě už pod kůží i plnou hlavu
teď jenom, jestli ty mě taky
nechci být pro tebe jedním z davu
nasadím na to všecky páky...

4)  Niki (12.02.2016 19:32)

jejda Edward nám pěkně žárlí.... úžasné, jsem zvědav, jak se to mezi nimi vyvine

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek