18.02.2016 [14:40], ambra, ze série Třetí ségra, komentováno 27×, zobrazeno 4895×

Celkem snesitelnej ;)

 

A máme tu desítku, tak je čas na malou oslavu ;). A slibuju, že se budu opravdu poctivě snažit, abych se vešla do 13 kapitol :)))

Hej lidi, já vím, že ji to určitě bolelo, ale nakonec se ukázalo, že to stálo za to.

Ledy byly prolomený. Stačily k tomu dva dny, kdy naše milá Grilbejby potřebovala drobný výpomoci ode mě a hlavně od mých sester (bohužel, k opatrnýmu oblíkání a svlíkání jsem nebyl připuštěn). Kdybych věděl, že Alici a Rose bude k uklidnění stačit drobnej důkaz, že i Bella je jen chybující člověk, možná bych naší drahý návštěvě hned na začátku podrazil nohy na schodech (nebo tak něco).

Do úterního rána jsme se ale oba dostatečně doléčili (konečně jsem se bez hekání nasoukal do běžeckých bot) a znovu jsme vyrazili běhat. Když jsme se po půl hodině běhu a deseti minutách plavání svalili vedle sebe na pláž, měl jsem pocit, že mi praskne hrudník. A nemohl za to jen zrychlenej dech. Byla to divná míchanice věcí, který jsem z větší části neuměl pojmenovat.

„Kdyby mi po mým příjezdu sem někdo řekl, že za necelý dva týdny se budu cítit takhle,“ zašeptala Bella vedle mě. Taky udýchaně a taky tak nějak napůl šíleně.

„Poslala bys ho na vyšetření?“ otočil jsem k ní obličej. Ona už ke mně otočená byla.

„Rovnou do blázince,“ zazubila se.

„Taky nechápu, co se vlastně stalo,“ vydal jsem se na tenkej led svých pocitů.

„Já možná částečně jo,“ pokračovala pořád tím zvláštně ztišeným hlasem.

Zadržel jsem dech. Třeba bude mít vysvětlení i pro mě.

„To Esme. Už jsem to říkala, ale musím znovu. Bylo by fakt divný, kdyby tak skvělá ženská vychovala bandu totálních idiotů, ne? Prostě jste přede mnou jen dost dobře maskovali, že jste vlastně celkem snesitelný.“

Oplatil jsem jí úsměv, ale z neznámýho důvodu mě v břiše bodlo zklamání. Tohle nebylo o Belle a o mně. Pořád mě brala jako součást skupiny, která zahrnovala i Alici a Rose. Neměl jsem zvláštní privilegia.

Bál jsem se, aby na mně nic nepoznala, tak jsem se rychle zašklebil.
„Tak celkem snesitelný, jo? Hm, myslel jsem, že bych tě dneska večer konečně vytáhl k Salvatoremu, ale nejsem si jistej, jestli mu jako celkem snesitelnej zvládnu zavolat a objednat pro nás stůl,“ vzdychl jsem, schválně hodně přehnaně (abych zakryl ten skutečnej, nefalšovanej povzdech).

Bleskově se překulila do kleku a sepnula ruce. „Ó prosím, odvolávám celkem snesitelnýho a měním ho na naprosto, dokonale, mega snesitelnýho! Můj nejmilejší mega snesitelný Edwarde Cullene, vezmi mě prosím k Salvatoremu!“

Snažila se dělat u toho všemožný opičky, ale ve výsledku jen nádherně špulila pusu, kulila oči a ještě víc si rozcuchala vlasy. Slunce navíc měla přímo za hlavou, takže celá tak nějak… zářila.

Nemohl jsem si pomoct.

Všechny ty nepojmenovaný a nepojmenovatelný věci ve mně to převzaly a já zvedl ruku, chytil Bellu Swanovou za týl a přitáhl ji k sobě. Udělal jsem to trochu moc prudce, takže jsme do sebe drncli zubama. Až pozdějc mi došlo, že to bylo proto, že ještě než jsme se srazili, už jsme oba měli pootevřený rty. Oba jsme hned, od začátku chtěli víc než opatrnou pusu.

Chutnala po soli – rty, a po čistý vodě – všechno ostatní. A dohromady přesně tak, jak jsem si to celou dobu představoval. Nejspíš už v tu dobu, kdy jsem ještě nevěděl, že si to představuju.

Použil jsem druhou ruku, objal ji kolem pasu a přitáhl ji na sebe celou. Bylo to snadný. Kafe s cukrem a se smetanou nemělo na její drobný kosti žádnej vliv.

„Tohle bysme neměli,“ zamumlala během krátkýho nádechu, který jsem jí dovolil. Což mě vedlo k tomu, že žádný další jsem jí nedovolil.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem si uvědomil, že mám ruku pod jejím tričkem. Možná někdy v tom momentě, kdy jsem tu její ucítil na svým těle. Uteklo mi trochu trapný zasténání. Chápejte – tohle se mi nestává. Vždycky to mám pod kontrolou, krok za krokem (případně skok za skokem) směřuju k předem danýmu cíli. Teď byl ale můj cíl naprosto nejasnej. Topil se v mlze jediný utkvělý myšlenky, že se jí už nikdy nechci přestat dotýkat.

Její ruka (ta, co mě nehladila pod trikem), mi projížděla vlasama (vlasy??? Kdo píše ty oficiální kraviny o erotogenních zónách? Proč mi nikdo neřekl o vlasech? A jak to, že o nich Bella ví???), ale najednou se nenápadně posunula k mojí tváři. Jen proto, aby ji mohla odstrčit od svý.

Trochu se nade mnou nadzdvihla. Nespokojeně jsem zamručel. Nechtělo se mi otevírat oči, nechtělo se mi vracet se do reality, nechtělo se mi přemýšlet nad tím, co se se mnou vlastně děje. Jen jsem chtěl, aby se to dělo dál.

„Přijdeme pozdě do práce,“ řekla.

Fuj, do jedný věty nacpala všechny moje ne-chtění. Navíc jsem v jejím hlase zaslechl stopu pobavení, což se k mýmu rozpoložení vůbec nehodilo. Teprve když se její boky odlepily od mých, došlo mi, co ji pobavilo. Než se budu moct vydat k autu, nějakou dobu to potrvá. Sklouzla ze mě (nechci!) a uvelebila se v písku tak, že se mě vůbec nedotýkala (nechci!!!).

Přehodil jsem si přes oči ohnutou paži. Bylo to stejný, jako když si malý dítě zakryje obličej a myslí si, že díky tomu zmizelo světu z dohledu.

„Potřebuju pár minut,“ vysvětlil jsem očividnej fakt.

Lehce se dotkla mýho ramene.

„Já taky,“ přiznala tiše. Pořád jsem se schovával, ale druhou ruku jsem natáhl jejím směrem a doufal, že mě v tom nenechá. Trochu váhavě mi vyšla naproti.

V autě vládlo podivný napětí. Ne úplně nepříjemný, ale moc jsem si s tím nevěděl rady. Tyhle věci se mi obvykle děly večer, navíc jsem při nich nikdy nebyl střízlivej a hlavně jsem potom nikdy s dotyčnou nezůstával. Teď bylo kolem mě až moc světla, hlavu jsem měl tak jasnou jako snad nikdy a dotyčná seděla jen pár cenťáků ode mě.

Zavrtěl jsem se a Bella se rychle kousla do rtu.

„Můžeme dělat, že se nic nestalo.“ Nějak dokázala, že měla zase úplně vyrovnanej hlas. „Prostě jsme se nechali strhnout okolnostma.“

Co je to za pitomost? Chtěl jsem na ni zařvat. Místo toho jsem jen pokrčil rameny. „Jak chceš. Nechám to na tobě.“

Okolnosti? Jaký okolnosti? Okolnosti by byly, kdyby byl večer a chlast a jistota, že se budu moct vypařit. Tohle ráno, to bylo všechno, jen ne nějaký pitomý okolnosti!

„Tak jo,“ souhlasila tiše.

V poledne se nestavila. Přišla ta druhá holka, Cath (poznal jsem ji podle pracovního trička). Brala čtyři kafe. Jedno se zvláštní dávkou smetany a cukru.

Cestou domů už to nebylo podivný napětí. Bylo to hnusný. Otřesný. Děs běs fujtajxl. V břiše mi narostl nějakej hnusnej obludnej balvan. Nejhorší na tom bylo, že jsem neměl páru, jak z toho ven. Když jí vyklopím, že mě to sice samotnýho překvapilo, ale rozhodně to neberu jako další ze svých ubohých úletů, tak je prakticky jistý, že ji vyděsím a ona se okamžitě spakuje a zdrhne (že mě pak Alice a Rose zabijou pomalou a bolestivou smrtí, mi bylo naprosto u pr… u zadku).

Ale když neřeknu nic, tak bude pokračovat tohle? Tohle hnusný vakuum? Tenhle děs běs fujtajxl?

„Jakej jsi měl den?“ prolomila ticho.

Cože? Jak se může takhle ptát? Ráno bylo naprosto skvělý, bejby, ale pak se něco totálně posralo a já zbytek dne řešil, kdo za to může.

„Celkem to šlo. Co ty?“

Tentokrát se zavrtěla ona. „Mark mě pozval na večeři.“

Ruce se mi automaticky sevřely do pěstí.

„Aha,“ zaskřehotal jsem.

„Řekla jsem, že nemůžu. Nikdy,“ dodala po pauze, která trvala snad věčnost.

„Aha,“ přihodil jsem další inteligentní hlášku. „A proč?“ dodal jsem po pauze, která trvala věčnost.

„Protože jdu dneska večer k Salvatoremu. Se svým klukem.“ Švihla po mně pohledem, kterej trval s bídou milisekundu. Neměl jsem šanci něco z něj vyčíst.

„Takže jsi ho vážně nechala, ať tomu dál věří,“ řekl jsem pomalu a tak nějak jsem najednou věděl, jak se cítili všichni ti středověcí frajeři, když pokládali hlavu na špalek.

Tomu, co teď dělala, se nedalo říkat kousnutí do rtu. Vypadalo to, že si ho chce dát jako předkrm před večeří. Natáhl jsem ruku a trochu jí zmáčkl bradu, aby toho nechala. Zasloužil jsem si za to delší a taky mnohem vyjevenější pohled. Ne že by mi to nějak zvlášť pomohlo.

„Vadí ti to? Že jsem ho nechala, aby tomu dál věřil?“

Zase jsem se dostával do toho stavu, kdy jsem tak nějak přestával rozhodovat o tom, co dělají různý části mýho těla. V hlavě jsem měl dokonale vymeteno. Takže jsem se k ní naklonil, odhrnul jí tričko z krku a políbil ji na pořád ještě zářivě červený rameno. Zalapala po dechu.

„Já řídím,“ připomněla mi.

„A jde ti to moc dobře,“ zafuněl jsem s nosem zabořeným do její kůže.

Možná bych byl připravenej za tři minuty, ale z nějakýho neznámýho důvodu mi sprcha a čištění zubů trvaly dvakrát dýl než normálně. Tajně jsem doufal, že ten čas navíc bude stačit, abych se přestal klepat.

Jo, další novinka. Při vzpomínce na to, jak jsem se jí dotýkal (a jak se jí budu dotýkat), jsem se tak nějak divně klepal. Uvnitř hrozně, navenek ne tak moc, ale při pohledu do zrcadla mi celej můj odraz připadal rozvibrovanej.

Jeli jsme mým autem a Bella se ukázala jako mnohem ukázněnější spolujezdec než já. Takže jsem se rozhodl, že budu taky hodnej a celou cestu jsem na ni vydržel nesahat. Do zápěstí mě braly křeče z toho, jak jsem svíral volant.

U Salvatora se bohužel parkovalo na malým parkovišti, který bylo nasvícený jak premiéra úchylnýho muzikálu.

Při vystupování z auta mě trochu uklidnilo zjištění, že i Bella se mírně potácí. Dokonce to přiznala.

„Já se nějak… motám nebo co,“ zasmála se rozpačitě. Chytil jsem ji kolem pasu.

„Říkal jsem si, že bysme si dneska mohli dát něco lehčího. Třeba jen dva chody a dezert?“ zkusil jsem to. Představa Salvatora, jak nám vnucuje ještě sedmou a osmou dobrotu k ochutnání, mě dokonale deptala.

„Já ale umírám hlady,“ vzdychla nešťastně. A zároveň poťouchle, jak jinak.

Otočil jsem ji k sobě, naklonil se k ní (dal jsem si záležet, abych z toho tentokrát vynechal zuby) a zopakoval část toho, co se odehrálo ráno na pláži (snažil jsem se nemyslet na to, že na nás pravděpodobně kouká celá restaurace). Když jsem ucítil, že se jí podlamujou kolena, posunul jsem se pusou k jejímu uchu, trochu ji do něj kousnul a oznámil jí to podstatný:

„Jestli to bude trvat moc dlouho, tak umřu já. A rozhodně ne kvůli nedostatku jídla.“

Přeháněl jsem jenom trochu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

27)  leelee (21.03.2016 23:54)

oddechový čas na obou stranách barikády

Q

26)  kajka (23.02.2016 12:56)

Ale to není vůbec nutné, aby jsi se vešla do pouhých třinácti kapitol, klidně se rozepiš...
Například tahle kapitolka... kdyby byla dvakrát delší, absolutně by to nevadilo...
Dlouhou dobu si budu pamatovat tvoje perly. Nejoblíbenější jsou vlasy, nechci!, rozvibrovaný Edward a Bellino řízení.
Díky!

25)  ambra (22.02.2016 17:53)

24)  GinaB (21.02.2016 22:44)

Rychlá večeře a dlouhý večer....??? Nádhera!

23)  Lenka (21.02.2016 20:23)

Tak nevím, jestli se vůbec stihnou najíst.
Nějak přebírají nadvládu hormony.
Krásné.

21)  Kristiana (20.02.2016 15:02)

To bude hodně rychlá večeře .

20)  ambra (20.02.2016 14:33)

19)  Marvi (19.02.2016 23:06)

Ambri na tvoje prekvapeni se moc tesim protoze to je vzdycky bomba, umis me dokonale prevest, kdyz si treba myslim jak by se mohl pribeh vyvijet. Tady netusim co zamyslis ale verim ti jako vzdycky

18)  Empress (19.02.2016 17:50)

16)  ambra (19.02.2016 16:07)

kdybych řekla, že vypadám u čtení vašich komentíků takto, tak si budu fandit . Děkuju, berunky . Přiznám se, že to začalo jako nevinný oraz, ale zrovna prožívám takové složité životní období a někdy mě stojí hrozně moc sil přeladit se na veselejší strunu - kupodivu se to ale tak nějak odrazí samo zpět a ve finále mi tohle psaní aspoň částečně zvedá náladu (vy ještě o moc víc!). Se závěrem doufám, že se mi podaří aspoň trošku vás překvapit
Hanetko, ta ja tak...

14)  Marcelle (19.02.2016 08:06)

Tuhle kapitolu jsem asi měla číst večer, než si jdu lehnout a ne ráno v práci , nějak jsem z toho rozvrkočená

12)  kytka (18.02.2016 21:53)

Dekuji za naprosto skvele cteni. Moc jsem si to uzila. Jsou uzasni ti dva. Diky tobe

8)  Jalle (18.02.2016 19:25)

jupí, to je skvelé keby bolo len 6 kapitol, nebolo by toľko srandy, je super, že si to jemne predĺžila ďakujem za ďalšiu nálož nemôžem vlastne uveriť tomu, že dokážeš napísať aj niečo také sladké, kde nič zlé (snáď) nehrozí)

1 2   »