29.06.2012 [19:30], ambra, ze série Ten, kdo ti dá jméno, komentováno 27×, zobrazeno 4728×

Přišel o všechno. A neví o tom. Nepamatuje si, kým byl před přeměnou. Ani netuší, že před přeměnou vůbec něco bylo. Nezná ani své jméno...

Přišla téměř o vše. O rodinu, o možnost studovat. Neví, co bude s jejím životem dál. Její jméno je možná jediná jistota, kterou má...

Je možné, aby se z dvojí beznaděje zrodilo něco tak čistého, jako je láska?

Prolog

Když se to stalo, spal. Než otevřel oči, bylo po všem. Ležel tak daleko od vraku auta, že mu nějakou dobu trvalo, než pochopil, co se děje. Ale i pak k němu realita doléhala jen tlumeně. Jako neškodný odraz hrůzy kolem něj. Dál ležel na zádech a zíral do dokonale modrého nebe. V tuhle roční dobu něco neuvěřitelného. Vzdáleně vnímal, že se jeho tělo postupně vzpamatovává. Že začíná cítit bolest. Chtěl křičet, ale nenašel hlas.

Když ho konečně napadlo, že by se mohl zkusit pohnout, bylo pozdě. Stačil jen pootočit hlavu a zahlédnout jejich zhroucená těla. Strach vystřídala úleva. Nebyli sami. Pomoc už dorazila. Překvapilo ho, že neslyšel žádné sirény, žádná přijíždějící auta a dokonce ani žádné hlasy. Kolem něj panovalo naprosté ticho. Soustředil se na postavy sklánějící se nad těly u auta. Nedokázal na ně zaostřit, ale překvapilo ho, že nemají bílé pláště. V duchu okřikl sám sebe. Bílá patří doktorům v nemocnici. Tohle jsou záchranáři.

Bolest rostla s každou vteřinou. Přesto byl trpělivý. Chápal, že rodiče potřebují pomoc naléhavěji.

Na chvíli zavřel oči. Bolest ho vyčerpávala. Když je znovu otevřel, byla u něj. Záplava zářivě rudých vlasů lemující jemný obličej. Usmála se na něj. Byla tak krásná…

V tu chvíli pochopil, že je mrtvý a že se dívá do tváře anděla. Nikdo živý nemůže být tak dokonalý. Nikdo živý nemůže mít takové oči... Jen doufal, že když je to takhle, zbaví se brzy bolesti.

Pak se k němu sklonila a políbila ho. „Tak krásný,“ zašeptala. „Tak sladký…“

O pár vteřin později si byl jistý.

Je mrtvý a úleva nepřijde.

Z nějakého nepochopitelného důvodu propadl peklu.

Seattle, o dva roky později

Ležel na mýtině a pozoroval dorostlý měsíc. Nenapadal ho žádný důvod, proč by to neměl udělat, přesto se ani tentokrát necítil dobře. Neuměl to popsat, neuměl to pojmenovat, ale pokaždé, když se chystal na lov do města, cítil se takhle. Zpočátku to bylo jednoduché. Když skončila bolest a on se probral v lese, uhasil žízeň tím, co bylo po ruce. Jenže nebyl dost daleko. Po nějaké době narazil na lidskou vůni. Slabou na to, aby se dala sledovat, ale dost silnou, aby se ústřední myšlenkou jeho existence stala touha. Touha po absolutní slasti.

Jen o několik dnů později zabil prvního lovce. Jenže lovci se v téhle divočině objevovali zřídka. A tak se postupně odhodlával blíž a blíž k tomu vzdálenému místu, kde tušil… Co vlastně? Nevěděl. Jen vycítil směr.

Město ho ohromilo. Nedokázal říct, jestli tu už někdy byl, ale takhle nikdy nepřemýšlel. Minulost neznamenala nic. Nepřemýšlel ani o tom, co si skutečně pamatoval – od probuzení v lese samozřejmě všechno – a jestli bylo něco předtím, nevěděl o tom. Nepotřeboval to vědět.

Bylo jenom teď.

Z budoucnosti měl význam jen příští dorostlý měsíc. Protože i když toužil po lidské krvi, ty divné pocity mu neumožnily dopřávat si ji neomezeně. A tak se postupně naučil odměřovat si čas. Každý úplněk znamenal lovecký výlet do města.

Vstal a rozběhl se k jezeru. Prorazil led, skočil do vody a nechal své tělo klesnout ke dnu. Zůstal tam ležet tak dlouho, dokud neusoudil, že by mohl být dostatečně čistý. Běžel ke svému doupěti. Cestou oschl. Vchod do malé jeskyně z větší části zakrýval kmen velkého dubu. Ne že by si sem cokoliv živého trouflo. Rychle vyšplhal do rozložité koruny a sáhl pro igelitový pytel schovaný ve větvích. Vytáhl z něj džíny, boty a tričko. To vypadalo nejhůř. Skvrny od krve zarputile vzdorovaly jezerní vodě a navíc byla tenká bavlna na několika místech roztržená. Řekl si, že si dnes obstará nové.

Zavázal si boty dost pevně na to, aby ho cestou nezdržovaly rozvazující se tkaničky. Znovu zkontroloval měsíc. Necítil se líp, když se utvrdil v tom, že je opravdu čas vyrazit. Koneckonců – tohle pravidlo si stanovil sám. Ale do příštího úplňku je dost času na to, aby na ten tísnivý pocit v hrudi skoro zapomněl. A hlavně dost času na to, aby znovu k zbláznění zatoužil po horké lidské krvi.

Lovil vždycky v noci. I když už věděl, jak zoufale pomalí lidé jsou, nehodlal zbytečně riskovat. Ve dne by si někdo mohl všimnout příliš rychlého pohybu. Zaslechnout výkřik. A co teprve ta věc s jeho kůží na slunci…

Zamířil na vzdálenější předměstí. Instinktivně věděl, že by měl měnit místa lovu. A ani v těchto změnách nedodržovat žádný systém. Většinou nechal své smysly, aby dělaly svou práci.

Nevyhledával boj. Hledal jen snadnou kořist. Boj mohl znamenat, že by kořist trpěla o něco déle. Když uviděl tu ženu postávající u několika popelnic, zdálo se, že je pro ten večer rozhodnuto. Znovu se rozhlédl po prázdné ulici, i když jeho sluch mu dávno řekl, že jsou tu sami. Pomalu se vydal k ní. Právě když chtěl zrychlit, zatáhla žena za vodítko, kterého si předtím nevšiml.

„Pojď, Beare,“ pronesla laskavě. V tu chvíli se z hromady odpadků za popelnicemi ozvalo nespokojené ňafnutí.

Zaváhal. Žena ho ještě neviděla. Ještě by mohl zmizet. Samozřejmě by mohl zabít i psa. Ale z nějakého důvodu si byl jistý, že by to zhoršilo ty divné pocity. Navíc by to musel udělat předtím, než by kousl ženu. Viděla by to. Křičela by.

Ve chvíli, kdy už se otáčel k odchodu, se ozval příšerný rachot. Navršené odpadky se pohnuly a převrátily jednu z popelnic. Na páchnoucí hromadě za ní seděl zlatý retrívr s výrazem dítěte přistiženého při nepleše.

„Beare! Beare!“ V ženině hlase zněla panika. Až teď si všiml jejího divného postoje. Nedívala se na psa. Nedívala se… nikam. Pes se odrazil. Při doskoku trhl vodítkem tak prudce, až žena zavrávorala.

Byl u ní dřív, než stihla dopadnout na špinavý chodník. Lapala po dechu a křečovitě svírala jeho předloktí. Bear stál před nimi, bedlivě je pozoroval a tiše vrčel.

„Ach to je skvělé, Beare, někdo nám pomohl. A Bella má pořád řeči, že nesmím sama ven. Myslí, že jsem blázen, pche!“ Žena pořád trochu zadýchaně brebentila. Díval se jí do očí a uvědomil si, že prázdnota v nich není způsobená jen slepotou. Nebyla v pořádku. Jako by v jejím těle žila jen část skutečné osobnosti. Jako by někde ztratila duši. Sotva mu ta myšlenka projela hlavou, trhl sebou. Netušil, co ho na tom tak rozrušilo. Duše… Znal spoustu divných slov, u nichž nechápal přesný význam. Tohle bylo jen jedno z nich.

Žena ho pořád držela. Cítil, že má stejnou teplotu jako on. To bylo divné. Měla být teplejší. I v tomhle mrazu. Zadíval se na ni pozorněji. Měla na sobě tenkou noční košili a přes ni krátký svetřík. Na nohách směšné růžové pantofle s malou bambulkou. Vykukovaly z nich promodralé prsty.

„Je zima, paní, musíte domů.“ Vlastní hlas ho téměř vylekal. Nepromluvil už několik měsíců. Dřív si občas zpíval, ale písně v něm vyvolávaly skoro stejně divné pocity jako lov lidí. Divný tlak a bolest v hrudi. Nechal toho.

Žena měla na jeho hlas zřejmě jiný názor. Zářivě se usmála a horlivě přikývla. „A kde to je? Už je mi vážně trošku zima. A ty jsi, kluku, taky hrozně studený. Vezmu tě domů. Bella nám udělá čaj. Nejdřív se bude trochu zlobit, ale já ji znám, nakonec nám dá i koláč,“ žvatlala neúnavně. Sklonil se k psovi, a i když vrčel, nechal si sáhnout na obojek. Ze známky snadno vyčetl adresu. Znovu se rozhlédl. Nakonec byli jen dva bloky od malého zanedbaného domku, kde Renée, Bear a záhadná Bella bydleli.

Přemýšlel, co dělat. Má zazvonit a schovat se? Počkat, až někdo vyjde a odvede si bláznivou slepou Renée? Nakonec se jen přikrčil u cihlového sloupku s tlačítkem zvonku a štítkem se jmény Renée a Isabella Swanovy. Pod ním byl ještě obrázek psí hlavy a nápis Pozor zlý pes. Pozorně se zadíval na Beara. Už nevrčel. Tiskl se Renée k noze a vypadalo to, že je mu taky zima. Bear byl všechno, jen ne zlý pes.

Zvonil pět minut, než ho napadlo zeptat se. „Je někdo doma… Renée?“ Pootočila hlavu jeho směrem a vypadala překvapeně. Už před nějakou dobou pustil její ruku a teď se zdálo, že na něj stihla zapomenout.

„Kluku!“ vykřikla nadšeně. Ucítil zvláštní bodnutí v hrudi. Pak si uvědomil, že kromě občasné prosby o život na něj nikdy nikdo přímo nepromluvil. Děsilo ho, že na světě bude někdo, kdo o něm ví a zůstane naživu. I když je to jen tento stín skutečné lidské bytosti.

V tu chvíli je olízlo světlo přijíždějícího auta. Ještě by stihl utéct, ale najednou se mu od Renée nechtělo. Ten zážitek kontaktu byl příliš… nový. Odmítal si přiznat, že taky hezký. Auto zastavilo přímo u nich.

„Mami!“ V hlase té dívky byla skutečná hrůza. Vyběhla z auta rychlostí, která ho u člověka překvapila. Vrhla se Renée kolem krku a on mimoděk couvnul před vší tou… láskou?

„Co se stalo, proč jsi venku? Říkala jsem ti, že nikdy nesmíš sama ven. Já tě nechci zamykat, mami, vážně nechci, Beare, ty pitomče, jak to, že jsi ji pustil?“ Pes se přikrčil, jako by jejím slovům rozuměl.

Pak se rozpačitě obrátila k němu. Druhý svědek. Nebo možná dnešní kořist.

„Promiňte,“ usmála se a on věděl, že to nedokáže. Ne po tomhle úsměvu. Patřil jen jemu. Jenom jemu. „Vy jste ji přivedl?“ zeptala se a trochu nedůvěřivě pohlédla na jeho oblečení. Vzpomněl si, že mrzne.

„Parkoval jsem ve vedlejší ulici,“ vyslovil s překvapivým klidem. „Viděl jsem ji z auta. Zdála se promrzlá. V autě jsem neměl bundu, nepočítal jsem s procházkou,“ pokrčil rameny. Zkusil napodobit to, co udělala ona. Usmál se. Všiml si, že nepatrně zčervenala. Její krev zavoněla silněji. Lákavěji.

„Měl byste tam mít bundu i deku. Nemáte zdání, kolik nám do nemocnice vozí omrzlých obětí autonehod,“ zvedla káravě obočí. Znovu se usmál. Podruhé to šlo snáz. I slovo autonehoda znal. Ale bylo jedno z těch, které nemělo jasný obsah. Zdálo se ale, že zatím jí jeho úsměvy stačí.

„Musím s ní do tepla,“ objala matku kolem ramen. „Dáte… dáte si s námi horký čaj?“ zeptala se a trochu se u toho zajíkla.

„Já to říkala, kluku!“ Renée nadšeně zatleskala. „I koláč bude!“ Bella už byla úplně rudá, přesto se usmála a přikývla.

„I koláč bude, jasně, mami.“

Šel s nimi dovnitř a poprvé v životě ho napadlo, že možná není tak strašné být ubohý, bezmocný a slabý člověk.

Bella je usadila v malém obýváku, omluvila se a odběhla uvařit čaj. Potichu za sebou zavřel a rozběhl se pryč pustou ulicí. V ruce svíral Bellino tričko. Leželo přehozené přes křeslo v obýváku. Možná v něm spala a jak ráno spěchala do práce, nechala ho tam. Bylo úplně nasáklé její vůní.

Tu noc to byla jeho jediná kořist.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

27)  kajka (03.04.2018 08:15)

Byl jsem zde, Fantomas.

26)  Silvaren (17.07.2012 15:10)

Ztracený a zmatený Edward mě dostal hned v prvním odstavci. Mám chuť ho najít a obejmout. Ale na to tu zřejmě budou jiní, viď? Těším, těším, těším.

25)  eMuska (07.07.2012 13:54)

och, aká som ja z toho nešťastná a rozboľavená! až som si tak fajne poplakala... bude to krásne, už sa teším, čo všetko zažijeme!

24)  milica (06.07.2012 20:32)

Jé Ambro, zase sem po dlouhé době nakouknu a tady další povídka od tebe A je naprosto úžasná, tak jiný Edward a jiná Bella.
Děkuju

23)  ambra (03.07.2012 15:32)

Tak jste mě zase dostaly. Snažila jsem se být pekelně nenápadná - tohle měla být moje malá temná klubová záležitost, ale vy se prostě chcete nechat dobrovolně mučit Děkuju, jste úžasné

22)  Ajjinka (02.07.2012 22:05)

Ííííí!
Je to jiný! Je to nový! Je to skvělý!
Já věděla, že jakmile se rozhodnu rozkliknout první kapitolu, zase mě dostaneš tak, že budu hystericky koukat na neexistující odkaz na následující kapitolu Proč si prostě nepočkám na chvíli, kdy už toho je víc?! Proč si to dělám?! Asi vím. Prostě mě baví tě otravovat, vím, že to není vzájemný, ale mě to fakt baví! ambřiiiiiiiiiiiiii, zítra? Četla jsem správně zítra? Pevně doufám, že se to nezmění!
Chci víc tohohle Edwarda, který zatím nenašel sám sebe. Chci se dozvědět víc o záhadné Belle, která toho má zjevně na krku víc, než by normální člověk unesl. Chci poznat Renée a Beara (!), chci a chci a chci!
Moc se těším na pokračování!

20)  Lenka326 (01.07.2012 23:16)

Byla jsem dost smutná, když jsi před časem napsala, že máš pocit, že nedokážeš stvořit dalšího Edwarda v upířím těle. Ale stejně jsem doufala, že ti to nedá. Takže je ti jasné, jak mi poskočilo srdíčko, když jsem uviděla toto!!! Edward, upír bez paměti, živící se lidskou krví, ale stejně s duší a svědomím. Jen je v sobě musí najít. Moc se těším, až to rozehraješ víc, asi to nebude žádná sranda, jak je u tebe zvykem, ale jsem na ně moc zvědavá, na Edwarda, Bellu, bláznivku Renée i Beara.

19)  morningstar (30.06.2012 20:08)

no super, moc se těším na pokráčko

18)  GinaB (30.06.2012 10:30)

Smutné i plné naděje. Edward, který neví, že je Edward, Renné ztracená sama v sobě a usměvavá, i když unavená Bella. Další tvůj skvost. A já se moc těším na pokračování. Zase se budu smát i brečet zároveň.

17)  Fanny (30.06.2012 08:38)

Neskutečně mě překvapil. Opravdu jí neublížil... Dokázal se ovládnout... A Bella. Starostlivě milá. Příjemná.

16)  leelee (30.06.2012 00:01)

původně "Masovej vrah" uteče před pokušením, nejspíš neutíká jen před žízní, ale to ještě ani sám netuší
zmatená René se psem (jsem zvědavá jakou diagnozu jí nakonec vymylíš) sama v uličce, ve větším ohrožení než si sama myslí

jsem zvědavá co z toho bude
ale jinak jako vždycky Q

14)  Gabbe (29.06.2012 22:55)

Jééé, moje prázdninová závislost. Edward jako lovec samotář... Fůů, o tom se mi bude dneska zdát. Úžasné! Dškuji za zážitek!

13)  Marvi (29.06.2012 22:26)

Ambří já jsem tak ráda, že tu je od tebe další skvělé dílko, ano už teď vím, že to bude fantastické. Těším se na všechny zvraty, kterými mě zase překvapíš...

12)  Niky (29.06.2012 21:18)

Takže... Jsem lapená, totálně. Je to smutné, ale krásné a hrozně moc se mi to líbí Jsem zvědavá, co všechno si pro ně vymyslíš a těším se na další kapitolku . Děkuji

11)  Yasmini (29.06.2012 21:14)

Ambři, další skvost, temnota z toho tak nějak sálá, tak jsem zvědavá jak je budeš trápit dál...

10)  Clea (29.06.2012 21:03)

začíná to velice zajímavě jsem zvědavá, jak to bude dál - hlavně s Ree, je zajímavá
Beara si doufám ještě užijeme
díky a těším se

1 2   »