Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Bella utíká od zklamání, bolesti, zrady. Kde jinde se schovat, než ve městě, ve kterém byla kdysi v bezpečí a šťastná?

Edward nemusí utíkat. Zabarikádoval se před světem a nehodlá nikomu dovolit, aby narušil bezpečí jeho izolace.

Jejich představy a přání jsou naprosto jiné. Přesto se musí protnout. Jak jinak ;)

(A může za to Ed Sheeran!)

Pokus o regulérní NA romanci.

 

Prolog

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Nedokázal jsem z ní odtrhnout oči. Zakláněla se na houpačce, jako by jí měla posloužit jen jako odrazový můstek. Nebo startovací rampa. Nejspíš ke hvězdám. Dokonale by mezi ně zapadla. Pokaždé, když houpačka prolétla nad zemí, Roseiny zlaté vlasy se dotkly trávy. Když letěla nahoru, prozářilo je podvečerní slunce. Nemohl jsem se pořádně nadechnout.

Tahle nádherná dívka, tahle zářící dokonalá hvězda, přišla za mnou. Chce mě.

Napadlo mě, že tohle je možná nejšťastnější chvíle v mém životě. Že bych ji měl nějak prodloužit. Pokusit se, aby trvala co nejdéle. Ale Rose se už přestala prohýbat v zádech a houpačka postupně zkracovala svou dráhu. Když se úplně zastavila, Rosalie Haleová si shrnula z očí několik zlatých pramínků, usmála se a natáhla ke mně ruku.

„Stmívá se. Půjdeme dovnitř?“

Nedokázal jsem na ten večer nemyslet. Samozřejmě jsem myslíval i na noc, která následovala, ale překvapivě mnohem častěji mě vzpomínky vracely k tomu okamžiku, kdy jsem se skrz zlatou záplavu díval do slunce a bolestně toužil zastavit čas. Měl jsem vědět, že to není možné. Měl jsem vědět, že za každou šťastnou vteřinu jednou zaplatím. Tak to prostě chodí.

Možná ne všude, ale u Cullenů ano.

Vždycky. Bezpodmínečně.

 

 

Bella

(současnost)

 

Meredith Copeová byla ve skutečnosti ještě milejší než v telefonu. Ne takovým tím sladkým způsobem – to by ostatně od sociální pracovnice s pětatřicetiletou praxí ani nikdo nečekal – ale rozhodně měla smysl pro humor a nečišela z ní vyhořelost typická pro lidi, kteří se v tomhle oboru pohybovali víc než pět let.

„Zlato, nechci být otravná, na posilu čekám osmnáct měsíců, ale jsi si jistá, že víš, co děláš? Tohle je ten nejděsivější zapadákov, jaký si dokážeš představit. Nečekají tě tu žádné výzvy. Pár tlučených ženských, pár alkoholiků a mezi nimi vyděšená děcka.“

„Tak jako všude,“ pokrčila jsem rameny.

Mer trochu předklonila hlavu a ustaraně na mě pohlédla přes horní okraj svých nemoderních brýlí. „Bello, možná mě považuješ za pitomou bábu z konce světa, ale některé věci poznám, když je vidím.“

Nadechla jsem se, abych jí odporovala, ale zarazila mě krátkým gestem.

„Počkej. Nemusíš mi nic vysvětlovat, to už jsem ti řekla do telefonu. To jsem ale netušila, jak vypadáš,“ povzdechla si. „Mělo mě to napadnout. Holka z velkoměsta.“ Další odmávnutí mých protestů. „Chci ti jen říct – nebudu se zlobit, když to tu za pár měsíců zabalíš. Pro klienty to samozřejmě není ideální, ale ti už se poprali s horšími věcmi, než je fluktuace lidí ze sociálky.“

Zhluboka jsem se nadechla. Měla pravdu. Podcenila jsem ji. Zasloužila si, abych k ní byla upřímná.

„Fajn, Meredith. Teď mám pocit, že tu chci zůstat navždy. Ale dokážu být soudná. Rok. Je to fér? Zkusím vám slíbit jeden rok.“

Usmála se, mrkla na mě a posunula si brýle ke kořeni nosu.

„Tohle mi zní jako rozumná domluva. Ale samozřejmě si nebudu stěžovat, když to bude víc než rok,“ uchechtla se. „A teď do práce,“ sebrala ze stolu tlustý šanon. „Tohle jsou tvoje případy,“ poklepala na šedivé desky.

 

V podstatě měla pravdu. Několik sociálně slabých rodin s problémovým otcem, několik nezletilých matek samoživitelek, jedna rodina s možná až příliš velkým počtem dětí v pěstounské péči.

„Jsou v pohodě,“ usmála se Meredith. Vychovali čtyři vlastní, a pak jim došlo, že než to poslední vylezlo ze školy, nestihli si našetřit nic na důchod. Každý máme svou představu o řešení finanční tísně,“ pokrčila rameny a labužnicky usrkla z velkého hrnku kávy.

„Tak proč pravidelné návštěvy?“ Mimoděk jsem ke jménu té rodiny udělala malý otazník.

„Hlavně kvůli dětem. Beth a Jack nejsou vybíraví, takže u nich často končí i děti se spoustou problémů. Je to spíš prevence. Nechci po půl roce zjistit, že některý z těch jejich patnáctiletých drobečků šikanuje ty mladší.“

„Fajn,“ kývla jsem. „Zaměřím se na děti a zkusím si s každým z nich promluvit zvlášť.“

Meredith spokojeně luskla prsty. „Doporučuju pátky. Beth ve velkém peče.“ Chvíli trvalo, než jsem pochopila, co tím myslí. Pobaveně potřásla hlavou. „Maloměsto má i své výhody, zlato.“

Poctivě jsem si udělala další poznámku do diáře. Plnil se překvapivě rychle.

Mer otočila další složku v šanonu. Zbývala poslední. Hlasitě si povzdechla. „To nejlepší nakonec. Možná jsem to s tím nedostatkem výzev zakřikla.“

 

Skončily jsme něco po páté. Domluvily jsme se, že s návštěvami u klientů začnu hned druhý den – sama. Meredith si myslela, že kdyby pár dnů chodila se mnou, klienti by mě pak nebrali vážně. „Máš slušnou praxi, Bello. Nevěřím, že se lidi v Arizoně nějak zvlášť liší od lidí ve Washingtonu. Pokud tedy pominu tu věc s opálením,“ ušklíbla se způsobem, o kterém už jsem začínala tušit, že u ní často nahrazuje úsměv.

„Díky za důvěru,“ usmála jsem se.

„I tak si ji budeš muset zasloužit.“ Další úšklebek.

„Zvládnu to,“ zvážněla jsem.

Bylo zřejmé, že přesně tohle chtěla slyšet.

 

Sociální úřad měl k dispozici dvě kanceláře v budově, kde kromě něj sídlila i místní policejní stanice a pošta. Navzdory Meredithinu přesvědčení o minimálních rozdílech jsem si připadala trochu jako na jiné planetě. Planetě, kde je všechno mnohonásobně menší. Samozřejmě kromě lesů. Moje vzpomínky na Forks byly mlhavé, ale tohle jsem si pamatovala zřetelně – ten pocit, že si okolní lesy chtějí dát městečko ke svačině. Jako dítě mě to trochu děsilo. Teď jsem měla pocit, že mě obklopuje sytě zelená náruč. A přesně to jsem potřebovala. Náruč, která se nebude na nic ptát. Náruč, která prostě jen bude.

 

Šerifův domek ležel pár set metrů od úřadu. Vlastně i od policejní stanice. Zastavila jsem na příjezdové cestě a nerozhodně došla ke dveřím. Probírala jsem se svými klíči, i kdy jsem samozřejmě věděla, který patří do staromódního mosazného zámku masivních domovních dveří. Všechny moje staré klíče zůstaly v Phoenixu. Na Jacobově nočním stolku. Nakonec jsem s povzdechem sáhla po zvonku.

Otevřel skoro okamžitě. A byl v ještě větších rozpacích než já.

„Dal jsem vám klíče…“ Stěží to myslel jako otázku.

„Dal. Ale pořád mi přijde divné, že bych vám měla jen tak vlézt do domu.“ Při mé práci trochu komická omluva.

Ustoupil stranou, abych mohla vejít. „Už tu bydlíte, Bello. Možná by pro nás oba bylo pohodlnější, kdybyste ten klíč začala používat.“ Navzdory jeho rozpakům jsem v jeho hlase postřehla stopu sarkasmu. Zvedlo mi to náladu.

„Rozkaz, pane,“ zasalutovala jsem. „Slibuju, že už na vás nebudu zvonit.“

I tohle zařídila Mer. Šerif Swan byl vdovec a jeho děti žily v různých koutech Států, všechny ale zoufale daleko. Uměla jsem si představit, jak Meredith seběhla ze své kanceláře do té jeho – stoly měli prakticky nad sebou – a zeptala se ho, jestli by jisté milé slušné dívce dočasně nepronajal pokoj jedné ze svých dcer. Chudák. Neměl šanci.

Přijela jsem v noci před nástupem do práce. Věnoval mi dvě minuty – kuchyň, vaše ložnice a koupelna – a zapadl k sobě. O třicet vteřin později stál znovu na chodbě a s vykulenýma očima se mi omlouval, že mi ani nepomohl s kufry. Říkala jsem si, že jestli všichni lidi ve Forks budou jako zdejší šerif a šéfka sociálky, začnu se tu brzy nudit.

Původní majitelka mojí ložnice byla očividně dcerou svého otce, takže se nekonala žádná bouřlivá puberta s černě vymalovaným pokojem a flekatou matrací. Pokoj byl jako ze škatulky. Stačilo vytáhnout ložní prádlo a trochu vyvětrat. Po návratu z práce mě čekalo jen vybalení oblečení, knížek a toaletních potřeb.

Co teď? Slíbit, že si začnu sama odemykat, byla jedna věc, ale sejít do kuchyně a začít si připravovat večeři s cizím člověkem za zády… Ještě jsem nerozhodně přešlapovala uprostřed své nové ložnice, když se zdola ozvala rána a neurčité mumlání. Vystrčila jsem hlavu do chodby. Ukázalo se, že mumlání je nepřetržitým proudem kleteb. V tu chvíli jsem měla šerifa ještě raději. Seběhla jsem schody a nakoukla do kuchyně. Jeden pohled a vše bylo jasné. Lidi, co neumí používat mikrovlnku, by si neměli kupovat nic s tomatovou omáčkou.

„Kbelík a hadry?“ Mávl ke skříňce pod dřezem. Z ukazováku mu přitom odletěl kousek jeho večeře.

„Tohle byste měl hned strčit do pračky,“ ukázala jsem na jeho uniformu. Košile vypadala, jako by dnes ve Forks chytili masového vraha přímo při činu. Kousla jsem se do rtu, abych se té představě nezasmála nahlas.

Odevzdaně vydechl. „Snažím se. Používám všechny programy na pračce a luxuju jako profík. Už jsem umýval i okna. Předloni?“ poškrábal se v umatlaných vlasech. „Ale v kuchyni jsem nemožný. Většinou jím ve městě, ale někdy si vzpomenu až doma, že jsem nevečeřel.“

„Děsí mě chlapi, co zvládají všechno,“ otočila jsem se k němu od dřezu. Kbelík se rychle plnil horkou vodou. „Ohrožují mou teorii, že ženy jednou zachrání tenhle svět.“ Zatvářil se trochu zmateně, než mu došlo, že si dělám legraci. „Vážně byste to měl namočit,“ zachránila jsem ho před další trapnou chvilkou.

Vděčně se na mě usmál a zmizel na schodech do sklepa.

Úklid mi zabral sotva deset minut. Kuchyň byla hezká, ale dost malá. Nedokázala jsem si představit, že se tu vařilo pro pětičlennou rodinu. Vyklouzla jsem k autu. Svůj první nákup jsem předtím nechala v kufru. Se dvěma plnými taškami jsem teď odhodlaně vyrazila do svého nového, i když zřejmě jen provizorního domova. Věděla jsem, že teplá večeře, kterou sama připravím, mi pomůže tuhle tajnou dohodu s nerozhodnou a vystrašenou částí mého já zpečetit. Pustila jsem se do toho.

Šerif trval na tom, že umyje nádobí. Nehádala jsem se.

Vrátila jsem se do ložnice a rozhodla se, že vyzkouším svůj psací stůl. Založila jsem prst do připraveného šanonu a otevřela jej rovnou u poslední složky. Odsunula jsem se, abych si mohla položit nohy na stůl, a pustila se do čtení.

Jasper Cullen

Věk: 6 (nar. 2010)

Rodiče: matka – Esmée Cullenová, zemř. 2014, otec Carlisle Cullen, od rodiny odešel 2012, manželství rozvedeno 2013, od té doby otec na dítě pravidelně platí, ale neudržuje kontakt.

V rodině nebyly prokázány žádné patologické jevy.

Chlapec byl rozhodnutím soudu svěřen do péče Edwarda Cullena (nevlastní bratr, nar. 1995).

Soud také nařídil sociálnímu odboru pravidelné kontroly. Vše se zdálo v pořádku, ale nyní si opatrovník podal žádost, aby mohl Jaspera vyučovat doma. Soud žádost zamítl (pro chlapcův vývoj se jeví jako přínosné, aby trávil čas se svými vrstevníky). P. Cullen se znovu odvolal. Do závěrečného usnesení soud určil zvýšený dohled nad chlapcem.

Záznamy z návštěv:

Červen 2014: p. Cullen předložil svou pracovní smlouvu. Jeho příjem je plně dostačující pro zajištění výdajů spojených s výchovou ml. bratra. Subj. – dům slušně udržovaný, kuchyň zásobená zhruba na jeden týden dopředu. Jasper má dostatek oblečení a několikery kvalitní boty. Reaguje spontánně, a i když při zmínce o matce posmutní, rychle se dokáže vrátit k „lehčímu“ hovoru.

Únor 2015: p. Cullen doložil platnou prac. smlouvu, jeho příjem oproti poslední návštěvě výrazně vzrostl. Subj. – dům v obstojném stavu, zásoby potravin z hlediska složení pro malé dítě neuspokojivé. P. Cullen byl upozorněn, že Jasper potřebuje nové šaty a boty. Také jsme vzhledem k dobré fin. situaci doporučili výpomoc v domácnosti a s chlapcem – to ale p. Cullen důrazně odmítá. Jasper působí zakřiknutě, bylo doporučeno, aby byl zapojen do dětského kolektivu, p. Cullen uvádí, že takto jim to oběma vyhovuje.

Únor 2016: P. Cullen opět doložil své příjmy, dále předal připravenou žádost, v níž potřebuje doplnit doporučení soc. odboru ve Forks. Chce Jaspera učit sám. K tomuto soc. odbor přikládá vyjádření, v němž toto důrazně nedoporučuje. Chlapec jeví počáteční rysy sociální deprivace, jeho řečové schopnosti stagnují, působí zanedbaně a lehce podvyživeně. P. Cullenovi byla zaslána oficiální výstraha s upozorněním, že mu chlapec může být odebrán a poslán do náhradní péče (oba dokumenty jsou přílohou této složky).

Březen 2016: Soud zamítl žádost p. Cullena. Při kontrolní návštěvě p. Cullen odmítl pustit soc. pracovnici do domu, ale Jaspera bylo možno zkontrolovat – nacházel se na stromě před domem, nezajištěný se pohyboval ve výši cca 12 m. Nereagoval na výzvu soc. pracovnice a později ani na výzvu svého bratra a zůstal na stromě dalších sedm hodin. P. Cullenovi byla zaslána druhá výstraha, která je taktéž přílohou této složky.

Září 2016: Při předchozích pokusech o kontrolní návštěvu (duben – červenec, celkem 4x) p. Cullen předstíral, že není doma, přičemž soc. pracovnice jeho i Jaspera pokaždé zahlédla uvnitř domu. Dům zvenčí vypadá zpustle, je očividné, že p. Cullen udržuje jen minimální kontakt s okolním světem. Bez ohledu na rozhodnutí soudu Jasper do školy nenastoupil. Soc. pracovnice navrhuje zaslat p. Cullenovi poslední varování a poté Jaspera svěřit do náhradní péče.

Pod každým zápisem jsem našla Meredithin podpis. Prošla jsem ještě všechny přílohy, úmrtní list matky, kopie rozvodových papírů rodičů, rozhodnutí soudu o výživném pro Jaspera, ale nic dalšího, nic skutečně podstatného jsem se nedozvěděla.

Mer mě upozornila, že tenhle případ je priorita. Každý den, který Jasper zamešká ve škole, mu zkomplikuje vstup do normálního života, tak to nazvala. Ušklíbla jsem se při vzpomínce na vlastní školní začátky. I zpětně bych brala trhlého staršího bratra, který by můj vstup do normálního života o pár let oddálil. Ale tohle jsem si mohla jen myslet. Ve skutečném světě jsem se musela držet zákonů. A toho, co bylo pravděpodobně doopravdy nejlepší pro jednoho malého kluka.

Vytáhla jsem blok a začala si psát poznámky. Edward Cullen si možná myslí, že může na systém ukázat prostředníček. Ale pokud budu systém ve Forks zastupovat já, měl by si na své prostředníčky dávat pozor.

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Stál jsem v chodbě, čelem ke stěně, a kýval se dopředu a dozadu. Při pohybu dopředu jsem čelem narážel do dřevěného obložení stěny.

Za ní Carlisle a máma hráli o život. O budoucnost. O všechno. A stačilo jim k tomu pár slov. Jenom slova. Jak můžou mít slova takovou moc? S každou další větou jsem se pohyboval rychleji. S každou další větou jsem tloukl do stěny silněji.

„Tohle nemůžeš, Esme!“

Bum!

„Co, pro Krista, nemůžu, Carlisle? Dostat rakovinu? Možná, že kdybys se mnou nepřestal spát, tak bys tu bulku našel už před rokem a já teď nemusela přijít o prsa!“

Bum!

„Nemůžeš svou nemoc používat k tomu, abys mě vydírala!“

Bum!

„Já tě vydírám? Jsi můj manžel! Ještě pořád jsi můj manžel, Carlisle, a máme děti!“

Bum!

„Spolu máme jen jedno dítě, na to nezapomínej!“

Bum!

„Přestaň! Roky opakuješ, že kdyby byl Edward tvůj biologický syn, nemohl bys ho mít raději!“

Bum!

„Mám ho rád, jistěže, taky jsem ho spoustu let vychovával. A živil.“

Bum!

„Jsi ubožák!“

Bum!

„Ne, Esme, jsem jen upřímný. A ty už tři roky víš, že miluju jinou ženu. Ten podraz s Jasperem…“

Bum!

„Tak říkáš svýmu vlastnímu dítěti? Podraz?“

Bum!

„Esme, přestaň, oba víme, jak to bylo! Vydržel jsem dva roky, ale nic se nezměnilo, miluju Jessicu a odcházím k ní.“

Bum!

„To nemůžeš, prosím, Carlisle, ne teď, ne teď, když…“

Bum!

„Pusť mě! Ty bys udělala cokoli, že? Když nepomohlo těhotenství, zkusíš rakovinu. Bože, tohle už vážně ne!“

Bum!

Bum!

Bum!

 

A pak – Rosalie. Rosalie a slunce ve zlatých vlasech. Její rty na mém rozbitém čele. Její horké rty všude.

Rose. Rose…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

AMO

16)  AMO (12.09.2017 12:29)

Kancelář nuda... jdu číst!
Hezky jsi zamíchala postavy.
Začátek a já už vím, že zase budu bulet

15)  Ell (28.08.2017 00:32)


milica

14)  milica (13.02.2017 11:34)

Ambro, tak dlouho jsem tady nebyla a najdu tady další tvůj poklad .
Jsem strašně napnutá, jak to bude dál....
Carlisle, co to je?
No nic jdu dál...
Děkuji :)

kajka

13)  kajka (08.12.2016 12:09)

Tak jsem si sem skočila v rámci povzbuzení na nadcházející vánočně-pekelný čas a co nevidím... ambra píše.
Lepší dárek k Vánocům si nemůžu přát. ;) Teda nepočítám - li tvou knihu, ale dala jsem si lejstro za okno, tak doufam, že to Ježíškovi dojde.
Zahazuju vykrajovátka, moučkový cukr i balicí papír... jsem celá jen tvoje.

ambra

12)  ambra (06.11.2016 11:28)

Jalle!

Jalle

11)  Jalle (05.11.2016 17:13)

Len som sa prišla pozrieť či tu ešte niekto je a čo nenájde, novú poviedku od ambry! Sorry za Jacoba a Edward - to nešlo.
Jessica a Carlisle, uf och uf...
Rosalie a Edward
Poriadne si ich pomiešala, som zvedavá, čo z toho bude.
Zatiaľ pekné, idem ďalej.

ambra

10)  ambra (27.10.2016 18:59)

lee, musím říct, že tohle je v top trojce komentů, co mi kdy lidi napsali

Marcelle

9)  Marcelle (27.10.2016 08:21)

leelee

8)  leelee (26.10.2016 23:21)

Ty vždycky naservíruješ takovej hezkej uhlazenej obrázek a pak,...
Pak se v něm začneš vrtat.
Takový to, jak tě něco upoutá, protože je to barevný kezký a vůbec k nakousnutí.
Pak se odhodláš k otočení balíčku, nasadíš brýle a najednou vidíš všechny ty éčka, palmovej olej, kůže, kopyta, kuřecí separát a vůbec nechceš vědět jak to chutná, ale... neodoláš, stejně tě zajímá, jaký je to uvnitř, protože nikdo ti s jistotou neřekne jestli se čokoláda na tatrance roztékala bez palmovýho oleje víc, nebo stejně jako dnes. Nikdy nevíš, jestli by to bez toho špatnýho/společensky nepřijatelnýho bylo pořád identický, protože podvědomně tušíš že nebylo, glukózovo-fruktózovej sirup je prostě sladší než cukr a následky se do nedávna nikdo neptal.
Je mi jedno kolik škodlivejch látek vytáhneš, stejně si to chci přečíst až do konce!

Q

7)  Iva (26.10.2016 12:04)

tvojich poviedok sa človek asi nikdy nenabaží
Idem hneď na pokračovanie

6)  betuška (25.10.2016 21:12)

ahaááá...aké jednoduché;)

ambra

5)  ambra (25.10.2016 17:54)

betuška . Uf, já tomu sama ještě nevěřím , ale hrozně se těším (v tom českém i slovenském významu ). Na definici zkus mrknout do odkazu, ale mám pocit, že ten článek není úplně přesný http://magazin.dobre-knihy.cz/literani-zajimavosti/fenomen-young-adult/
BabčaS,
Fanny, nechceš nakazit nějaký lidi? Jessica, no, prostě TW prototyp mrchy . To už je jak heslo . Děkuju
Marcelko, zdar! Děkuju, moje statečná cestovatelko (ti teď nedám pokoj )

Marcelle

4)  Marcelle (25.10.2016 16:00)

No nazdar ambroušku, to zase bude nádhera, jako vždycky

Fanny

3)  Fanny (24.10.2016 20:46)

Asi to bude diagnóza... Vidím "ambra" a klikám. Kdykoli, kdekoli na cokoli. Většinou na nějakou tvojí povídku, to je fakt.
A nikdy nelituju, protože zas a opět si mě lapila v písmenkách během tak zhruba prvního slova. Perexu.
Nevypadá to moc vesele, ale už teď jim hrozně držím palce. Ačkoli ta kombinace... Carlisle s Jess? Ještě řekni, že Stanleyvou... A malej blonďatej Jasper?:)
Tak na viděnou, snad co nejdříve

2)  BabčaS (24.10.2016 20:17)

1)  betuška (24.10.2016 20:07)

A už je to tu!!!
Nová poviedka od ambrušky!
Som NADŠENÁ!
Už perex je geniálny a potom...
Bella zachraňuje svet, a vypadá ,že potrebuje sama zachrániť, Edward je zjavne mimo ,Jasper ešte viac, Esme mrtva, Carlisle sebec??? ešteže tam je Charlie a pani Cope ako nejaká tá istota...teda ty to vieš zahrčkať a to si ešte ani nezačala...
Takže ANO, strašne sa teším, že sú tu ďaľšie písmenká od teba (čo je to NA romanca?;) )

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still