07.11.2010 [19:40], Texie, ze série Spoutaní, komentováno 4×, zobrazeno 4065×

David se postará o pořádný poprask ve Volteře...

Neuplynula ani stanovená lhůta a David se vypravil zpátky do sálu. Volturiovi zde nebyli, ale všichni ostatní ano. Bredan s potěšení sledoval, že i tentokrát je David sám. Z jeho pohledu téměř sálalo uspokojení. Davida stálo neskutečné přemáhání, aby se k němu nevrhl a nevymlátil mu ho z tváře. Ale všeho do času... Do sálu vešli Volturiovi a David musel rozehrát tu nejdivočejší šarádu, co snad kdy Volterra poznala.

15. Rodokmen

Když dorazili i Volturiovi, byli opět kompletní a zasedání mohlo pokračovat. Na Arově čele se však zračila sotva patrná vráska. Pohled na Davida, který přišel opět sám, mu nevěstil nic dobrého.

Bredan měl co dělat, aby se ovládl své emoce a rty se mu nezvlnily ve vítězném šklebu. Jediné co ho trochu mátlo byl Davidův klid a jistota, jako by měl něco ještě v záloze. Nějaký trumf o němž oni ostatní neměli ani potuchy, ale snad to bylo jen blafování.

„Davide,” pronesl Aro, aby upoutal jeho pozornost. „Mate mě opětovná Bellina nepřítomnost.”

„Nepovažoval jsem za nutné, nutit ji zúčastnit se této triviálnosti, když se na to necítí,” odpověděl mu David bez valného zájmu.

„Jenže sám zastupovat koven nemůžeš, to je proti našim zákonům. Pokud nejste schopni předstoupit v takovém stavu, aby jste mohli objektivně rozhodovat v nejlepším zájmu svého území a nás všech, musel bych vás požádat o odstoupení.”

Celý dav přítomných se zatajeným dechem poslouchal a pohledem těkal mezi Arem a Davidem, kterému se na tváři nepohnul ani sval. Tvářil se tak nevzrušeně, že téměř čekali, že si nudou začne okusovat nehty.

Počkal vychovaně, než Aro domluvil.

„Samozřejmě, že mám na paměti všechna pravidla a zákony, které jsme se zavázali plnit a dohlížet na jejich dodržování. Proto jsem se rozhodl požádat Carlisla Cullena, zda by se dočasně nezhostil Belliny úlohy.”

Sálem to neklidně zašumělo. Dokonce i Aro a Caius překvapeně zamrkali. Nejvíce v šoku z toho však byli sami Cullenovi.

„Carlisle?” pohlédl David přímo na dotyčného. Trvalo mu snad půl druhé vteřiny, než zareagoval. Automaticky vykročil k Davidovi. Šumící dav se před ním rozestupoval.

„To je nepřípustné!” zařval Bredan sálem.

Carlisle už byl téměř u Davida, když se váhavě ozval Aro.

„Obávám se, že je tomu tak. Zástupci vládnoucího kovenu jsou předem stanoveni při jeho zvolení a pak již nelze bez souhlasu ostatních rozšiřovat jejich řady.”

„Rád bych tedy požádal o pergamen předků.”

Bredan se spokojeně zašklebil. David zkoušel jeden pokus za druhým, aby nějak navýšil počet jejich klanu, ale měl to marné. Nebyla možnost jak to provést. Založil si ruce na hrudi a škodolibě sledoval jeho snahu. Věděl, co je pergamen předků. Zobrazoval kompletní rodokmen toho, kdo do jeho papíru vetřel kousek sám sebe. David se určitě snažil vypátrat, zda se tu v davu třeba nenajde někdo z jeho vzdálených předků. Chytal se každičkého stébla. Jeho odhodlání a poklidnou přetvářku však Bredan musel obdivovat.

Volturiovi podrážděně sledovali ten rozruch, který všude zavládl. Dav neklidně hlučel a zbytek Cullenů se prodralo až ke Carlislovi.

„Co má ten podvraťák zase za lubem,” zasyčela Alice a podívala se na něj. On jí pohled opětoval, ale tvářil se celkem pobaveně. Alice k jeho úchylkám připočítala i šílenství. Kdo jiný by se v téhle situaci mohl ještě tak pitomě uculovat?!

„To brzy zjistíme,” hlesla Rose s pohledem zabodnutým do knihovníka, který právě vrazil do sálu a v ruce držel svinutý pergamen. Caius se na něj jen podrážděně zamračil a pokývnutím jej nasměroval k Davidovi. Knihovník jej hned úslužně poslechl. Dochvátal až k němu a podal mu svinutý pergamen ovázaný stuhou.

David ji beze spěchu rozvázal a rozvinul stařičký papír. Ostatní na něm doslova viseli pohledem, když si vložil prst k ústům a prokousl si kůži. Okamžitě se mu v ráně zatřpytila rudá krev. Svěsil ruku a prst otřel u dolního okraje pergamenu. Jeho krev na něm udělala tmavou šmouhu, ale hned se začala vpíjet do nitra papíru, až po ní nezůstalo ani stopy.

Nikdo se neodvažoval ani nadechnout. Ne proto, že by ucítili jeho krev, ale tím napětím, co tu všude okolo vládlo.

David pergamen opět svinul a předal zpět nechápajícímu knihovníkovi. Zůstal na něj hledět se stále ještě nataženou rukou. Probralo ho až Caiusovo podrážděné zavrčení. Knihovníka to okamžitě probralo a přeběhl k nim.

Aro se naposledy zkoumavě podíval na Davida, který si vyčkávaně založil paže na hrudi. Pak teprve převzal pergamen předků a rozvinul jej. Na papíře se již objevilo písmo a zobrazovalo postupně starší a starší Davidovy předky. Volturiům však stačil pohled na prvních pár jmen. Aro na ně nehnutě zíral a Caius na tom nebyl jinak. Jejich zaujetí vytrhlo i Marcuse z jeho netečnosti a nahlédl Arovi pod ruce. Na jeho tváři se objevilo nejprve překvapení a pak k šoku všech i pobavený výraz.

Marcus se vrátil zpět na své místo a znovu zakroutil pobaveně hlavou. Reakce jeho a ostatních dvou způsobovala neklidný šum davu před nimi. Teprve až k nim Aro pozvedl pohled, utichli.

„S přihlédnutím na nové informace nemáme námitky proti tomu, aby se Carlisle Cullen připojil ke kovenu Belly a Davida.”

„Cože?!” proťal sál Bredanův hlas. Velmi dobře si uvědomoval, že svůj neúspěch zde zaplatí vlastním krkem. „David je potomkem Carlisla?” Pokud ano a byli rodina, automaticky by patřil k jejich kovenu, ale jinak...

„Ne, jeho ne,” odpověděl mu Aro a Bredanovo chování jej stále více pobuřovalo. Nechtěl však nechat prostor pro jakékoliv pochybnosti. Podal pergamen knihovníkovi.

„Čti!”

Knihovník jej okamžitě poslechl. Rozvinul papír a nadechl se.

„David Swan, narozený poblíže San Juanu roku 2002. Matka...” Jeho hlas se vytratil a z hrdla se mu ozvalo jen zachroptění. Caius ho probodl pohledem.

„Matka Isabella Marie Swan, narozena ve Forks roku 1984.”

V sále to začalo hlučet, ale on pokračoval přiškrceným odhodlaným hlasem dále.

„Otec Edward Anthony Masen, narozen v Chicagu roku 1901. Prarodiči z matčin...”

„To stačí,” utnul jej Aro. „To znamená, že David je pokrevně spřízněn se členem Cullenů a tudíž jsou členy jednoho klanu.”

Málokdo z jmenovaných však jeho slova ještě vnímal. Už ty první věty, které knihovník vyřkl jim způsobily takový šok, že dokázali jen hledět na Davida. Jejich vzájemná podoba jim dala nový význam, byli jedna krev.

Edward ucouvl, začala se mu točit hlava. Zajel si prsty do vlasů. Když Bellu opouštěl, čekala jeho dítě. Nechal je tam oba, aniž by o tom měl nejmenší potuchy. Pomalu mu začínalo i docházet, proč jim David nedokáže odpustit, co Belle udělali.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Evelyn (14.01.2011 12:09)

Wow, ten pergamen je dokonalý!
A způsob, jakým se Edward dozvěděl, že má syna taky.
clap* *

1