30.08.2010 [21:00], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 35×, zobrazeno 5651×

 

 

 

Chicago březen 1993

Nejraději bych se rozpůlil. Edward se nutně a okamžitě potřeboval nasytit, zároveň jsem měl být s ní. Poslední dobou jsem svůj rozum nesnášel – i tentokrát vynesl nekompromisní verdikt. Má-li můj syn obstát, musím teď zůstat s ním. A navzdory své touze bych k ní stejně nemohl – jak bych vysvětlil svůj vztah k ní? A hůř – jak bych vysvětlil, že vím tak brzy o tom, co se jí stalo? O pár hodin později to bude mnohem jednodušší – svést na náhodu, že právě v den, kdy se ji někdo pokusil zabít, jsem se rozhodl ji znovu vyhledat. Nezbývá než doufat, že to v Městské nezbabrají…

Poručil jsem Edwardovi, aby se svléknul a všechny jeho šaty ztěžklé dva měsíce starou špínou, Renéeinou krví a Bellinou vůní jsem ve vteřině nacpal do igelitového pytle a pevně utáhnul. Spálíme to někde v lese…

Nahý, špinavý a tím zážitkem a těmi vůněmi pořád napůl omráčený stál jako socha nad šachovým stolkem. Pustil jsem sprchu naplno, strčil ho dovnitř a zatáhnul za ním skleněnou zástěnu. Vrátil jsem se do pokoje, do křišťálové dekorativní mísy shrnul všechny figurky s jeho krvavými otisky a v nepoužívaném kuchyňském dřezu na ně nalil agresivní čisticí prostředek.

Edwardovi jsem hodil hromádku čistého oblečení. Během dvou minut jsme vyrazili.

V lese jako by se probral. Zhluboka se nadechl a nejistě se pousmál.

„Chybělo mi to. Tys mi chyběl. Strašně.“ Na chvíli sklonil hlavu a soustředil se. Pak vyrazil. Zůstával jsem mu na dohled.

Omlouvám se, nevím, jestli tě ještě někdy pustím samotného.

„Nevadí!“ křiknul přes rameno a v jeho hlase jsem zaslechl náznak dřívější lehkosti.

Ulovil a vypil rychle za sebou několik kusů vysoké.

„Můžeme domů!“ Můžeš za ní ani nemusel dodávat.

Ještě ne. Ne dokud neulovíš nějakou šelmu. Chci, abys pokaždé lovil i masožravce.

Nehádal se. Věděl, že nic, co může zvýšit jeho šanci tentokrát uspět, nesmí být opomenuto.

Měli jsme štěstí. O hodinu později jsme oba – nasycení a netrpěliví - seděli v autě a nejvyšší rychlostí, která se dala z auta vymáčknout, se vraceli do Chicaga.

Než jsem se k ní dostal, měla po operaci. U pultu na příjmu jsem lékařský průkaz s loyolským znakem vytahoval se smíšenými pocity. Nakonec ale solidarita převládla nad rivalitou a v Městské mi umožnili trávit u ní skoro celé ty dva dny, než byla schopná převozu na Loyolu. Charliemu ten přesun vysvětlili nutností speciální péče. Naštěstí se moc nevyptával a uvěřil dokonce i tomu, že existuje pojistka, která pokryje ubytování příbuzných v luxusním hotelu. Po několika krátkých hovorech s ním jsem pochopil, že život po jeho boku musel být neuvěřitelně jednoduchý. Zároveň ale nesnesitelně těžký.

Poprvé zaváhal až ve chvíli, kdy mě i další den na Loyole uviděl vycházet z jejího pokoje. Automaticky mě zařadil do Městské a včera si myslel, že jen pomáhám při převozu. Nedal jsem mu čas a prostor na otázky a rychle ho se zdvořilým úsměvem minul.

Žádné otázky! Vždyť ani sám sobě na ně zatím neumím odpovědět…

Během následujících dvou týdnů, kdy ležela v umělém spánku a její životní funkce několikrát kriticky zakolísaly, jsem se ke spoustě odpovědí dostal mnohem blíž. Možná blíž než bych chtěl.

Ano, zamiloval jsem se do ní.

Ne, nepotřebuju podrobně zkoumat důvody.

Ano, chci s ní být.

Ne, vůbec netuším, jak by to mohlo být možné.

Ano, udělám, co bude v mých silách, aby měla lepší život.

Ne, neměl bych tolik toužit, abych se stal jeho součástí.

Upnul jsem se k řešení praktických starostí, abych potlačil myšlenky na ty ostatní.

Dostat se k jejím záznamům z Forkské střední nedalo moc velkou práci. Do všech dotazníků vždy vypisovala to stejné – pedagogika se zaměřením na předškolní děti. Vzpomněl jsem si na její zimní procházky s Bellou, na to, jak se ponořila do každé hry úplně stejně, jako ten prcek vedle ní a najednou jsem si neuměl představit, že by ještě někdy ztrácela čas skládáním zboží do regálů v supermarketu.

Zašel jsem do loyolské univerzitní školky zřízené pro děti studentek i zaměstnankyň. Trvalo zhruba týden vyjednat, jak velký finanční dar by umožnil rozšíření stávajících nedostatečných prostor a přijetí nové učitelky.

Do velké složky s jednoduchým nadpisem Renée jsem jí k pročtení a snad i k podpisu nakonec připravil výpověď ze supermarketu, životopis a žádost o místo v univerzitní školce a dvě kompletně vyplněné přihlášky ke studiu pedagogiky na univerzitách ve městě – obě se žádostí o speciální studijní plán.

Zbývalo doplnit poslední položku na mém seznamu věcí, které zvládnu. Nemohly se vrátit do toho bytu. Nastěhovat je k sobě, k nám, kvůli Edwardovi nepřipadalo v úvahu. Navíc jsem silně pochyboval, že by s tím souhlasila – neznala mě, jen cizí podivín…

Obvolal jsem nejlepší realitky a nechal si poslat pár nabídek. Osmý den po útoku, když se konečně zdálo, že Renée definitivně překročila kritickou hranici, jsem si dovolil na pár hodin zmizet z nemocnice a vybral tři byty, které by ji mohly zaujmout. Informace o nich spolu s fotografiemi jsem vložil do její složky.

Dva týdny uběhly. Zdála se dost silná, neexistoval žádný důvod, proč ještě oddalovat probuzení. Ten poslední večer, kdy jí ještě okapávalo do žíly silné sedativum a já se mohl jako zloděj bez zábran dotýkat těch ochablých dlaní, nepřirozeně bledé tváře, vlasů, které rychle ztrácely lesk, jsem se cítil prázdnější a opuštěnější než kdy dřív. Zítra otevře oči a pravděpodobně ji definitivně ztratím. Dávno jí muselo dojít, že jedna noc nemůže nic zásadního změnit. Vzpomněl jsem si na Edwardův výraz, když si bral její pach z mé košile a znovu jsem se otřásl. Víc než tři sta let existence bez vidiny konce mě odnaučilo proklínat svůj osud – za tu dobu jsem viděl příliš mnoho utrpení jiných, než abych si myslel, že já zasloužím zvláštní politování.

Teď jsem se ale v duchu zlobil na ten její. Co to s námi hraje za divné hry? Kdyby mě nepotkala, možná by se Edward své zpívající krvi vyhnul. Ale ona by bez něj nejspíš zemřela v té tmavé zatuchlé předsíni.  Ano, Edward si v tom bytě bezpochyby prožil své osobní peklo – možná horší, než ta hrůza tehdy uprostřed wisconsinských lesů… Jenže bez toho děsivého prožitku by ho dál celé roky – a možná navždy - pohlcovala zrůda v něm…

Takže to všechno má nějaký smysl? Smysl, který mi možná zatím uniká? Teď už jsem se zlobil i na sebe. Právě tyto otázky patřily k těm nejpřísněji zakázaným. Cokoliv, jakákoliv myšlenka, ve které se jen mihlo to slovo.

Smysl.

Důvod.

A proč mi ta slova najednou v hlavě podivně splývají s jejím jménem?

Má se stát ona důvodem, proč existuji?

Sklonil jsem se k ní, lehce ji políbil na čelo a rozběhl se ven. Edward už čekal v autě na nemocničním parkovišti. Vyhřátý těsný prostor bleskově zaplnila její vůně z mé kůže, z mých šatů.

Edward zatajil dech.  Volant v jeho rukách zapraskal.

Promiň, zapomněl jsem se osprchovat a převléknout.

Stal se z toho rituál – sprcha a čisté oblečení ještě před odchodem z nemocnice. Všechny věci, ve kterých jsem se k ní přiblížil, putovaly rovnou do čistírny. Jenže dnes jsem se v myšlenkách příliš zatoulal a udělal chybu. I když nesmím. Nesmím chybovat, pokud ji budu chtít aspoň občas vídat.

Povolil sevření čelistí a rychle otevřel dveře. Napodobil jsem ho na straně spolujezdce. Ledový průvan pomalu hasil to pálení. Já to téměř nevnímal, ale velmi dobře jsem si dokázal představit, co prožívá on. A to jsem se zatím nesetkal s Bellou…

„Musím si zvykat. Budeš se s nimi vídat.“ V jeho hlase jsem nepostřehl ani stín pochybnosti.

„Nebo… plánuješ s nimi žít?“ zašeptal a upřeně pozoroval svoje ruce, stále křečovitě zaťaté do volantu.

Jsi můj syn, nikdy tě neopustím, proletělo mi hlavou automaticky. Možná až příliš rychle.

„Máš to trochu jako kodex, který musíš dodržovat. Možná by bylo fajn udělat někdy něco jen tak, bláznivě, pro radost…“ Stále zíral před sebe a strašně se snažil, aby ta věta zněla lehce.

Rád bych, synu, ale jsou to lehké počty. Kolik let je na tomhle světě upír Carlisle Cullen? A kolik by za ním leželo mrtvých těl, kdyby kašlal na svůj kodex a žil si jen tak, pro radost?

„Nech si to projít hlavou, zvládnul bych to… nějak…“ Při posledních slovech už startoval. Prudce sešlápnul plyn. Ani ta motorka nepohnula s jeho zálibou v nesmyslně rychlé jízdě…

 

xxx

 

Následující den se probrala.

Podívala se na mě.

Všechny pochyby zmizely, jakoby nikdy neexistovaly. Ani pachuť, ani smutek – nezbylo po nich nic.

Jak bych mohl proklínat osud?

 

xxx

 

Rychlým pohybem jsem ji z auta posadil na vozík a Bellu zvednul do náruče. Renée bych mohl klidně tlačit před sebou jen malíčkem, Bellu vyhazovat do vzduchu a ještě si s nimi povídat, takhle jsem se ale soustředil na to, že mám mít plné ruce práce, abych je obě dostal do výtahu. Velkého. Světlého. Obloženého růžovým mramorem.

Renée očividně znejistěla. Její a Bellin výraz teď tvořily dokonalý kontrast. Malá kolem nás spokojeně poskakovala – po třech týdnech se tu cítila doma. Výtah vyjel až do nejvyššího patra. Jejich byt tvořila luxusní střešní nadstavba, která – byť dostavěná v šedesátých letech – ani v nejmenším nerušila secesní vzhled domu.

Výtah zastavil přímo naproti vchodu do bytu. Rychle jsem odemkl – dřív, než si stihla uvědomit, že i chodba příliš připomíná dům pro opravdu bohaté. Opatrně jsem ji převezl přes nízký práh, zavřel za námi a mlčky jí předvedl ovladač vedle dveří, díky němuž se najednou zasunuly všechny bezpečnostní zámky. Zachvěla se. Sklonil jsem se k ní a lehce ji políbil do vlasů. Stále zírala na ty zámky, ale bez zaváhání zvedla ruku, položila mi ji na tvář a přidržela si mě tak u sebe.

Bella odhopkala do svého pokoje, teď už ale byla zpět a s úsměvem, i když stále tichá, vzala Renée za ruku a pokoušela se ji odtáhnout do svého království. Celý byt – tři velké ložnice, dvě koupelny, světlá kuchyně a obytná hala s francouzskými dveřmi vedoucími na střešní terasu, si prohlédla mlčky. Nerušil jsem ji – na technické podrobnosti máme spoustu času. Zastavili jsme až na terase u malého ratanového stolku s připravenou svačinou. Stále beze slova zírala na kávový servis. Po pár vteřinách mi došlo, že pláče. V okamžiku jsem klečel před vozíkem.

„Renée, co se děje? Nelíbí se ti to? Chtěl jsem ti dát vybrat, ale tyhle lepší byty se v realitce ani neohřejí, takže jsme s Bellou ten poslední výběr udělali bez tebe. Vzpomínáš? To byl ten den, kdy jsme ti bez vysvětlení zmizeli z nemocnice. Ale jestli se ti nelíbí… Udělám cokoliv, rozumíš Renée, cokoliv, abys už nikdy nemusela plakat.“ Slova se ze mě vyřinula s jediným výdechem. Rychle si utřela slzy a konečně se na mě podívala.

„Takové věci bys neměl slibovat… Nikdy, nikomu. A mně obzvlášť ne. Vůbec mě neznáš. Nic o mně nevíš…“ Nenechal jsem ji domluvit a natáhnul se k její tváři. Líbal jsem ji a zdálo se mi, že ta vánoční noc neskončila, že jsme zase v místnosti s krbem a tím podivným kouzlem, co nás oba – už jsem nepochyboval, že i ji – zajalo a nepustilo. Chutnala ještě chvíli po slzách, ale pak to byla znovu ona, sladká sladká moje Renée a její ruce, už ne ochablé zraněné labutě, ale pevné štíhlé šípy, co mě zasáhly, zapletly se mi do vlasů a pobodaly mi srdce…

Zůstali jsme tak nekonečnou chvíli.

Zatím bylo řečeno vše.

 

xxx

 

Další dny získávaly dočasnou pravidelnost. Postupně jsem se vracel ke svému starému rozvrhu přednášek i ke službám v nemocnici. Edwarda jsem vídal denně, znovu jsme si dokázali povídat, i když bariéry postavené z mrtvých těl se nebourají lehce.

Začali jsme u šachů. Ty nám pomohly už tehdy – po jeho přeměně. Hrál výborně už jako člověk, než se dal na motorky, jak sám se stopou sarkasmu dodával, teď se mi ho skoro nedařilo porazit. Když sledoval film, jeho pohled se konečně zdál zaostřený. Po bytě se znovu začalo povalovat několik rozečtených knížek a sešit na výpisky z nich.

Ale nejvíce mě v mé víře, že snad máme naději, utvrdil ten okamžik, kdy po měsících mrtvého ticha konečně zase otevřel klavír a začal hrát. V tu chvíli jsem skoro fyzicky vnímal, jak se rozpojila a potom ze mě i spadla jedna z těch ocelových obručí, co mi svírala srdce a plíce.

Lovili jsme pravidelně – vždy dřív, než se skutečně ozvala žízeň. Nechtěl riskovat a já ho v tom co nejvíc utvrzoval a podporoval.

Všechny své povinnosti jsem plnil dokonale, čas s Edwardem jsem si skutečně užíval, přesto – i uprostřed zajímavé debaty se studenty, při náročné operaci, v rozhodujícím okamžiku šachové partie, dokonce i zlomek vteřiny před tím, než jsem dokončil skok a sevřel v rukách svou kořist – stále mnou vibrovala trvalá myšlenka na ni; zastiňovala vše ostatní, bránila mi ponořit se úplně do jakékoliv jiné činnosti, naprosto mě pohlcovala. Po krátkém boji jsem to vzdal. Příliš se mi to líbilo. Edward to komentoval jen jednou. Chystal se právě sebrat mi jezdce a jen tak mimochodem utrousil:

„Pěkně v tom lítáš, co?“ Neznělo to nijak – ani ironicky, ani smutně, ani výsměšně – prostě nijak.

Nevím, jestli ti mám přát, aby tě to někdy potkalo. S člověkem.

V tu chvíli jsem pochopil, že to je ten klíč. Nebo jsem to věděl? A jen si to nechtěl přiznat? Kolik mi s ní zbývá času? Pár let? Pár let z věčnosti?

Tu partii vyhrál Edward až příliš snadno.

 

xxx

 

Potichu jsem odemknul. Chůva i ošetřovatelka odcházely vždy pár minut po mně. Večerní návraty mi ulehčovaly spoustu věcí – snadno jsem se vymluvil, že už jsem po večeři. Množství pro ni trapných okamžiků, kdy jsem ji odnášel do koupelny, se tím snížilo na minimum. Totéž platilo o hygieně. Ošetřovatelka ji vždy při převazování i omyla.

Dnes jsem se po paní Lewisové ohlížel marně.

„Odešla už odpoledne, chytly ji záda, tak jsem ji poslala domů,“ vysvětlila mi tiše Renée. Seděla ve velkém křesle a bezmyšlenkovitě obracela stránky nějakého časopisu.

„Proč jsi mi nezavolala?“ Zněl jsem protivně i sám sobě.

„Jsem dospělá, vzpomínáš? Dala mi číslo na svou kolegyni, kdybych měla problém, mohla tu být za pár minut. Ale líbilo se mi, že zůstanu chvíli sama.“ Omluvně se usmála.

„Mám odejít?“ Bože, ať mě neposílá pryč!

Zatvářila se skoro vyděšeně. „Ne! To jsi špatně pochopil! Já… celý den počítám minuty, kdy už dorazíš…“ Červenala se. Neuvěřitelné. Znal jsem to jen z knížek a ze starých filmů. Cítil jsem, jak ze mě padá napětí.

„Takže, madam? Čím začneme?“ Snažil jsem se zlehčit najednou trochu napjatou atmosféru.

„Můžeš juknout na Bellu, prosím?“ usmála se.

„Jak jsem mohl zapomenout? Do starobince se mnou!“ Slyšel jsem její smích, ještě když jsem zlehka pootevřel dveře v dětském pokoji. Bella spala klidně, růžová noční lampička ozařovala její lehce pootevřená oddechující ústa. Fáze hlubokého spánku a mluvení teprve přijde. Zkontroloval jsem elektronickou chůvičku na nočním stolku a potichu se vrátil do obývacího pokoje.

To napětí tam zůstalo.

„Takže?“ Opravdu se mi zatřásl hlas?

„Koupelna?“ usmála se znovu s tím omluvným výrazem. Skoro jsem si oddychl. Praktické záležitosti. Pořád pevná půda pod nohama. Zvedl jsem ji do náruče a v koupelně ji podpíral, dokud si neohrabaně nestáhla kalhotky. Když jsem ji posadil, měla pevně zavřené oči a studem úplně rudé tváře.

„Jsem doktor, Renée, denně vidím lidi i zevnitř.“

„Prosím, běž už,“ skoro zakňučela a stále držela víčka u sebe.

Rychle jsem za sebou zavřel, aby náhodou nezahlédla můj úsměv. Odešel jsem do kuchyně připravit jí něco k večeři.

Zachytil jsem její tiché zavolání – dávno si všimla, že mám nadprůměrný sluch – a ve vteřině byl u ní. Už stála – opírala se o umyvadlo, bledá jako smrt, na čele pár kapek ledového potu.

„Renée, do háje, co to děláš?“ Tak tak jsem ji zachytil.

„Trvá to už hrozně dlouho, ta moje nesamostatnost,“ omlouvala se zesláblým hlasem, „chtěla jsem to jen zkusit…“

„Ještě pár týdnů vydrž, ano? Vrátí se ti síla, neboj, zase budeš běhat s Bellou v parku.“ Otočila se na mě s tázavě zvednutým obočím. Okamžitě mi to došlo, ale nechtělo se mi něco vysvětlovat. Uhnul jsem pohledem.

„Chceš se nejdřív najíst nebo převaz a koupel?“ Znovu bezmocně zasténala a zakryla si obličej.

„Musí to být?“ zahuhlala do dlaní.

„Musí, vždyť víš, rány ještě nejsou úplně čisté.“

„A můžu si nechat ruce takhle?“ Dál se schovávala za tu provizorní masku.

„No, asi ano, když ti to pomůže.“ Tentokrát jsem se nesnažil potlačit smích. Odsunula kousek pravé ruky, uvolnila výhled jednomu oku a zkontrolovala, jestli se jí to nezdá.

„Zase se mi směješ,“ vydechla poraženě a rychle vrátila dlaň do maskovací pozice. Sklonil jsem se nad ni a lehce postupně políbil konečky všech jejích prstů. U posledního jsem zřetelně slyšel, jak rozechvěle vydechla.

Rychle jsem připravil obvazy, dezinfekci, přenosné umyvadlo s teplou vodou a měkkou houbu. Na postel v ložnici rozložil gumovou podložku a přes ni velké prostěradlo a osušku. Vrátil jsem se pro ni do obýváku.

„Jdeme na to, princezno?“ Ozvalo se jen tlumené kníknutí. Opatrně jsem jí ještě na křesle sundal větší kusy oblečení, jenže jsem se zarazil hned u trička. Chtěl jsem jí ho opatrně stáhnout přes hlavu, ale odmítala se odmaskovat. No, nedá se nic dělat. Přenesl jsem ji do ložnice, posadil na okraj postele a připravenými nůžkami rozstřihl tričko po celé délce zad i přes rukávy, takže z ní spadlo už jen jako kus nepoužitelné látky. Pochopila, co se děje a trochu hystericky se zasmála. Soustředil jsem se na to, abych jí nepůsobil bolest a rychlými pohyby ji zbavoval včerejší vrstvy obvazů. Teď se mi hodilo, že se nedívá – dovolil jsem si pracovat svým přirozeným tempem.

Oba jsme vydechli překvapením. Ona, když nečekaně brzy ucítila závan chladného vzduchu na holé kůži, já, když jsem ji po dlouhé době spatřil nahou. Postřehla mé zaváhání – srdce se jí rozběhlo zběsilým tempem. Ruce jí přirozeně sklouzly z tváře, aby zakryly drobný, naprosto dokonalý hrudník. Vyděšeně mi pohlédla do očí. Rychle jsem uhnul pohledem k připravenému umyvadlu. Velmi pomalu se na posteli položila na záda. Stejně pozvolným pohybem nechala ruce sklouznout podél těla a znovu zavřela oči. Ale už ne urputně, jen lehce, uvolněně. Zdálo se, že se soustředila na pravidelné dýchání. Napodobil jsem ji a sladil svůj dech s jejím. Namočil jsem houbu a pomalu ji začal omývat. Tvář. Jen pár lehkých dotyků. Paže. Znovu vláčné jako v nemocnici. Když jsem poprvé sjel houbou od krku k pasu, zadrhnul se jí dech. Nám oběma. Pomalu se otočila na bok – kůže na zádech mezi příliš čerstvými jizvami jsem se dotýkal spíš symbolicky. Naučeným pohybem se nakonec mírně zvedla v bocích. Opatrně jsem pod ni posunul připravený menší ručník. Položila se na něj, pokrčila nohy a trochu roztáhla kolena. Namočil jsem houbu, ale nechal ji nasáklou vodou a stiskl ji až nad jejím klínem. Sotva se proud teplé vody zastavil, rychle stiskla nohy k sobě a zároveň si rukama znovu zakryla ňadra.

Opatrně jsem zpod ní vytáhnul menší ručník a zabalil ji do velké osušky. Zase plakala. Beze slova jsem ji vzal do náruče a pomalu ji kolébal, dokud se neutišila.

„Proč jsi tak smutná, miláčku, pořád mám pocit, že mě jen trpně snášíš,“ neudržel jsem se nakonec. Zvedla ke mně vyděšené oči.

„Povíš mi to?“ Podržel jsem jí prst pod bradou, aby nemohla znovu sklopit hlavu.

„Já…“ zajíkla se a hlas se jí zase lámal blízkým pláčem. Zhluboka se nadechla, aby dokázala větu dokončit.

„Já bych jen chtěla, aby… aby se mě dotýkaly tvoje ruce, ne ta houba.“ Když jsem jí stále nechtěl dovolit sklonit hlavu, zase jen bezmocně sevřela víčka. Políbil jsem ji tak rychle, že jsem ještě ucítil, jak se jí krev teprve rozlévá do tváří.

Znovu jsem ji opatrně položil na postel a sklonil se nad ní.

Dlouho do noci jsem jí pak plnil to její prosté přání.

I všechna ta, která ani nestihla vyslovit.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!