21.08.2010 [01:00], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 36×, zobrazeno 5455×

Zamilovaný upír...

No, trošku se mu to žene hlavou, tak s ním mějte chvíli strpení.

Na scénu se vrací Edward...

Chicago leden - únor 1993

Ten pocit bolesti ze ztráty a otupující beznaděje neměl být tak silný. Strávil jsem s ní jediný večer. Jediný večer ze své zatuchlé věčnosti. Řešením rébusu byla ona sama – jako by otevřela okno a vyvětrala mou duši. Všechno bolavé a dávno usazené se rozvířilo a s přibouchnutím dveří jejího bytu -  ve chvíli, kdy jsem odcházel plný naděje a očekávání – se naposledy zatočilo a zmizelo někam v nenávratnu.

A potom Edward.

Strávil jsem v Itálii dost času na to, abych poznal upíra, kterému právě zazpívala krev. To záhadné, děsivé a osudové propojení mezi dvěma bytostmi – dvěma božími výtvory – krvavě potvrzovalo, že svět má nějaký – možná zvrácený - řád. Pravděpodobnost, že se miliardami jiných duší k sobě proderou, vypadala až zanedbatelně směšně. Jenže směšné to bylo vždy jen do chvíle, než se to stalo. Mnozí z našich staletí toužili po tom setkání.

Mými modlitbami po staletí zněla stejná prosba – Bože, prosím, ušetři mě tohoto pokušení.

To, že jsem coby nechtěný kuplíř zařídil Edwardovi setkání s jeho zpívající krví, se zdálo jako přiměřený trest za mou pýchu. Měl jsem se spokojit s tím, že sebe dokážu ovládnout. Jenže já vzal Bohu čistou duši a vystavil ji té příliš těžké zkoušce věčné žízně. Ano, žádný prostor pro pochyby - můj trest dokonale odpovídá mému skutku.

Poprvé po třech stech letech jsem se odhodlal vpustit si do života lidskou bytost i jinak než jako pacienta či prostitutku. Tak rychle vystavený účet a s tak vysokou cenou jsem za to nečekal.

Té bytosti jsem podepsal rozsudek smrti. Mohu to jen oddálit – nikdy ne zastavit. Jako bych ji už ztratil.

A úplně stejně bolelo, že ztrácím syna.

Protože všemu navzdory – on bude navždy můj syn. Neschopnost času otupit hroty našich bolestí ze ztrát popírala vše, na čem stála věky lidská existence. Člověk by bez milosrdného účinku léčby časem nepřežil tolik generací. Nebo by se vyvinul v bezcitné monstrum, které by v době hladu požíralo vlastní děti.

My svou bolest prostě museli vydržet. Věčnost. Proto jsem slabší svého druhu nedokázal soudit příliš příkře.

Po Edwardově útěku jsem okamžitě veškeré své pracovní povinnosti sladil s Renéiným životním rytmem. Opouštěl jsem ji jen ve chvílích, kdy zůstávala na pevný počet hodin bezpečně uvězněná za zdmi páchnoucího supermarketu, nebo když se večer konečně ozvalo rachocení řetězů a zámků na dveřích jejího bytu – jasný signál, že už se nikam nechystá. Nic z toho pro Edwarda neznamenalo skutečnou překážku. Možná bláhově jsem spoléhal na jeho pud sebezáchovy – některé hranice – bytů, kanceláří, obchodů a většinou i hranice denního světla, zůstávaly nepřekročitelné, jakoby podivně posvátné. I kořist měla právo zemřít v patřičný čas a na patřičném místě.

Součástí mého plánu prodloužit její život se nutně stalo rozhodnutí nikdy už se jí neukázat, nezavolat jí, nepromluvit s ní. K nabourání rovnováhy stačil i ten jediný večer, během něhož jsem zapomněl na to, kdo jsem a kam patřím. Teď mě čeká úkol -  musím uvést věci do stavu, který se co nejvíce přiblíží realitě před... Nedokázal jsem domyslet před čím. Okamžitě se mi až příliš živě vybavily její rty, její oči – tak blízko!, její horké tělo v mé náruči, její hlas…

Proto to bylo tak těžké! Hned první den mé absurdní hlídky mě znovu lapila její vůně – podivná směs medu z divokých kytek; trochu nahořklá, s kořeněným podtónem ještě dívčí ženskosti. Jenže fyzické toužení bych zvládnul lehce – ta zvláštní zář, kterou mě omámila a navěky uvěznila, ta vycházela z jejího středu – z neviditelného místa; tak čistého a hladkého, že ani zlomek její kouzelné vůně na něm neulpěl. Věděl jsem, že tu noc jsem nahlédnul do její duše a vůbec jsem netušil, jak se bez toho pohledu dokážu navždy obejít.

Připadala mi den ode dne smutnější, její zář a droboučké jiskry, ze kterých byla utkaná, matněly. Ten první týden se mi zdálo, že když vyšla ráno z domu nebo večer z práce, rozhlédla se ulicí s nadějí a očekáváním. Další týdny však tomu rituálu nedaly šanci, aby se přetavil ve zvyk. Moje rozpoložení zůstávalo stejné, jako v tu krásnou a nečekanou noc. Chápal jsem lidskou mysl – nepamatoval jsem si to, ale uměl jsem si představit, jak spánek zastírá a postupně mění vzpomínky, jak každá noc člověka vzdaluje od sebekrásnějšího či sebehroznějšího zážitku. Jenže mně ani vteřina spánku neutlumila ostrost těch pocitů. Každičký den, kdy jsem ji znovu spatřil a viděl na ní, jak se mi její mysl v sebezáchovném zapomnění vzdaluje, každičký den jsem bezmezně toužil udělat těch pár rychlých kroků, obejmout ji a už ji nikdy nepustit…

Nejtěžší zkoušku pro mě představovalo pár volných dnů, co si vyšetřila pro Bellu. Za každého počasí vyrážely ven. Bella zamotaná v zářivé barevné pláštěnce, Renée zpočátku s odrazy růžového deštníku na tváři, později, když jim příliš bránil ve hře, bez deštníku, s prameny vodou ztmavlých vlasů podél tváře. Často běhaly v parku samy. Velkoměstské matky zřejmě znaly i jiné způsoby, jak v nečase trávit odpoledne se svými dětmi. Z Renée  stále vyzařovalo, že sem vlastně nepatří. Ale vypadaly šťastně. Zdálo se, že si naprosto vystačí. Ten vratký kočár zaparkovaly u nejbližší lavičky a Renée si tisíckrát přidřepla k malé, ukazovala na všechno, na co se ona svým němým způsobem ptala a vše jí pomalu a s očividnou láskou vysvětlovala. Několikrát jsem se stal svědkem toho, když se ji pokoušela přesvědčit, aby promluvila. Po tom marném úsilí se její tělo zvedalo z podřepu těžce, jako by jí na ramenou leželo neviditelné závaží starostí, které ještě spoustu let mohly tížit jiné… Dokázala se vždy neobyčejně rychle ovládnout, zatřásla hlavou, až tisíce drobných kapiček z jejích vlasů zahustily mokrý sníh či déšť, který si tu zimu téměř nedal pokoj a padal a padal… Ten pohyb vždy znovu poslal tu svěží voňavou vlnu až ke mně – studenému bledému stínu, opřenému za některým ze stromů.

Jen pár kroků a mohu být s nimi…

Jen pár let a čas je obě pohltí…

xxx

Nebyla tam. Slyšel jsem, jak ten kysele páchnoucí tlusťoch – zřejmě její šéf – na třetí pokus konečně vymačkal správnou kombinaci alarmu, a jak potom nastavil kódy bezpečnostních zámků. K jejímu domu jsem se dostal za slabé tři minuty. Ale ne dovnitř. Před vchodem stála dvě policejní auta; jedno z nich stále narušovalo pravidelné chvění vzduchu ostrými zářezy blikajícího modrého světla na své střeše. Několik policistů neskutečně pomalu a zároveň důležitě přecházelo po chodníku; občas některý vešel do budovy, vzápětí jiný vyšel ven. Nebylo zamčeno – dveře navíc úslužně přidržoval domovník.

Stačilo zavřít oči a soustředit se jen o trochu více. A bylo to tam. Její vůně. A vůně její krve. A Edward.

Nevím, proč jsem běžel domů. Napadlo mě, že si bude přát, abych to byl já, kdo ho zničí – dřív, než to udělá jeho svědomí.

Město se mi zdálo příliš velké.

Ale vůně smrti spojila ty tolik odlišné domy a světy – odporný činžák na Woodlawnu a luxusní rezidenci na North Side. Znovu její krev. A znovu Edward.

Čekal na mě.

Vešel jsem dovnitř a můj zledovatělý mozek přemýšlel, jestli oheň, založený v nesmyslně velké koupelně, spustí nepříjemně hlasité požární alarmy.

Klečel u šachového stolku.

Ukončil nedohranou partii. Všechny figurky připravil a rozestavil pro novou hru. Každá z nich neuvěřitelně sladce voněla její krví.

Edwarde… Došlo mi, že už ho nedokážu oslovit nahlas. Zakrváceným ukazováčkem se lehce dotkl jednoho z pěšců. Nepodíval se na mě, když jeho hlas narušil naše soustředění na to, co muselo přijít.

„Málem jsem ji zabil, tati.“ Ranilo mě, že v tom není dost lítosti.

Ale tys ji zabil, synu.

Konečně se na mě podíval.

„Já myslel… Byla v pořádku, když jsem ho nesl pryč… Nemohlo… Nebylo to tak dlouho… Já… Nepamatuju si, jak dlouho vydrží dítě o samotě!“ Konečně jsem v jeho hlase postřehl skutečné zoufalství.

Nechápu, o čem to mluvíš.

Odvrátil pohled a sebral ze stolku figurku královny. Jemně po ní přejížděl prstem, jako by ji hladil.

„Věděl jsem, že je to jen otázka času. Možná rok nebo dva… Ale jen dva měsíce? Skoro sen… Tys hlídal ji a já hlídal tebe. Vždycky dost daleko, nemohls mě zachytit. Ne ve městě jako je tohle. Moc lidí. Moc jiné krve. Prostě jsem jen stál a čekal. A ona opravdu vyšla ven. Voněla ještě tisíckrát líp, než jsem si podle té košile představoval. Milionkrát líp, než to děvče tenkrát…“ Zvednul ke mně oči v marné naději, že aspoň teď zachytí náznak pochopení.

S hořkým úsměvem se odvrátil a pokračoval.

„Hořela. Tohle si pamatuju. Horečka. Zesílila její vůni. Jakoby teplota její krve měla líp ladit s tím ohněm v mém krku. Zůstal jsem stát přes ulici. Soustředil jsem se na to, že práh domu a ještě za bílého dne – moc riskantní, nefér k ní… Pak odcházela nějaká žena s dítětem. Měla na sobě její vůni. Spěchala. Nezabouchla dveře. A vešel on. Čekal jsem. Nevím na co. Chtěl jsem dodržet pravidla, cos mě učil. Jenže ty dveře zůstaly pootevřené…

Carlisle, ty si neumíš představit, jak voní její čerstvá krev. Cítil jsem ji už na chodbě, do toho bytu mi to trvalo možná dvě vteřiny. On do ní bodal. Ta krev zářila. To není vůně, to je… naplnění. V tu chvíli prostě víš, proč jsme tady a že tu máme být, protože nikdo neocení tu dokonalost tak, jako my…“

Jako by se propadl sám do sebe. Byl vzdálený, mimo ten pokoj a mimo tento svět.

Měl jsem tě nechat umřít, Edwarde, odpusť mi to.

Podíval se na mě s novou vlnou bolesti a překvapení.

„Carlisle, ale vždyť ji zabil člověk…“

„Tys ji… Jak jsi to… Vždyť tam byla spousta její krve?!“

Smutek v jeho očích byl k neunesení.

„Půl vteřiny jsem si myslel, že nic krásnějšího už nikdy neucítím. Jenže pak průvan otevřel dveře do pokoje.“

Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem pochopil.

Bella?!

Znovu ke mně zvednul ty bolavé, pořád napůl dětské oči. Byly černější, než jsem si kdy dokázal představit.

xxx

Seděl jsem u úzkého nemocničního lůžka, lehce se dotýkal její malé ochablé dlaně a snažil se nenechat se naprosto zaplavit tím přívalem.

Tisíckrát jsem se během své existence ujišťoval, jak je důležité umět se radovat z maličkostí. Ale teď jsem prožíval skutečné štěstí a smál se sám sobě, jak mi ty ubohé titěrnosti kdysi mohly stačit.

Edward zachránil Renée! chtělo se mi křičet.

Jen jedno bodnutí navíc, jen o pár vteřin později a její pokus o lepší život by skončil ve statistice nevyřešených vražd. Zachvěl jsem se při myšlence na to, že od vůně Renéiny čerstvé krve ho dokázala odtrhnout jiná, mnohem lepší vůně – vůně toho malého stvoření, které v pokoji čekalo, až se k němu vrátí jeho matka.

Figurka dámy skončila rozdrcená na prach, když se pokoušel mi vysvětlit – sám sobě vysvětlit – jak nakonec tu esenci upířího snu dokázal vyprostit ze svých lačných rukou a vrátit zpět do postýlky, kde ji o pár minut později – klidnou a vážnou – našla policejní hlídka, kterou Edward přivolal zároveň se záchrankou.

Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že Renée možná žije, že ji Edward nezabil a nezničil tím možnost další existence nám oběma, v té chvíli všechno ve mně křičelo za ní. Ale nemusel jsem být čtenář myšlenek, abych viděl, co se děje s Edwardem.

„Bude to stačit?“ Konečně jsem na něj dokázal promluvit nahlas.

Povolil sevření svých zakrvácených dlaní – prach, který zůstal z bílé dámy, se přes jeho špinavé džíny sypal na dubové parkety. Jeho hlas zněl dutě.

„Bude muset. Už navždy.“

Obrátil se ke mně s výčitkou v hlase i v pohledu:

„Posloucháš, co ti tu celou dobu říkám? Málem jsem zabil dítě!“

„Promiň, Edwarde, pojď, zajedeme na pořádné jídlo.“

Usmál se.

A z toho úsměvu konečně zmizela ta hořkost.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

36)  Kate (17.11.2013 13:26)

Bože, co mi to děláš, Ambro? Nějak jsem cítila, že.do toho Edward bude zapletený, ale že takhle... to jsem netušila.

35)  miamam (28.02.2012 12:37)

é, už jsem málem rovnou klikla na "další kapitola", ale odolala jsem! Aspoň ti tu nechám pár žbleptů Z toho, že tam Edward vážně byl, mě pořád mrazí... Dokážu si ho představit, jak tam stojí, kamenný a soustředěný, aby Bellu nezabil... Bože! Takhle malinko stačilo! Děsivý!!! A teď už promiň, pádím dál...

34)  Evelyn (19.10.2010 19:43)

Ambro, a Tys mi chválila můj rozbor Edwardova nitra! Kam já se na Tebe a tuhle kapitolu hrabu (ne že bych to nevěděla vždycky, ale tohle srovnání je úplně vražedné). Bylo to naprosto dokonalé a dechberoucí. A Carlisleovo - Odpusť, měl jsem tě nechat umřít. Skoro jsem brečela...

33)  ambra (08.09.2010 23:02)

Jéjda, Yasmini, kdepak ses tu vzala? Tys mi chtěla připomenout, že jsem zase nějaké komentíky nechala bez poděkování... Jdu si naplácat a nehorázně pozdě děkuju (i když Yasmini - bože, to je nádherný nick! - možná děkuju včas...

32)  Yasmini (08.09.2010 22:51)

30)  Astrid (29.08.2010 00:49)

Po sčítnutí tejto kapitoly sa mi naskýta otázka: ambra, čo to tu píšeš? Ja viem Twff je väčšia ako vôľa posunúť sa ďalej, ale toto by chcelo nakladatelstvo, čo si ťa bude chrániť v dobrom a zlom. Veľa som toho prečítala, aby som vedela, že ty si autorka - umelkyňa, ktorá stojí za to.
Aspoň si daj do zhrnutia s výkričníkom: MILUJEM FANFICTION, lebo by si niekto mohol myslieť, že ti preskočilo. Toto... proste...

29)  nikolienka (23.08.2010 17:20)

ja som vedela žento nebol edward ale kto to potom bol?

28)  ambra (23.08.2010 14:19)

Jůůů!!! I moje milá Rybička se chytila!!! Deny - viz níže - ťukám jako o život (kolik děti dovolí ). Snad dnes večer bude...
DĚKUJU!!! Ta průběžná podpora je strašně fajn...

27)  DenyFish (23.08.2010 14:11)

Ambro. Víš, že jsem nikdy žádný Tvůj příběh nečetla průběžně, ale až když byl dopsán.. a že to vždycky stálo za to. Dneska sem ale naletěla a začala číst nedokončenou povídku.. a stojí mě to veškeré sebeovládání nezačít škemrat o další díl..

26)  magorka (23.08.2010 13:18)

cítím se, jako bych měla narozeniny :o) písmenka budou, jejejejeje olalalaaa DĚKUJUUUUU

25)  ambra (23.08.2010 13:08)

magorečko, DĚKUJU!!! Právě se na nich pracuje

24)  magorka (23.08.2010 13:07)

kpfffdesou...kdesou....grrr...KDE JSOU DALŠÍ PÍSMENKA?!?!!? he?

23)  ambra (22.08.2010 21:01)

Tak stojím podruhé na prkně, pravou nohu vykročenou do prázdna pod sebou.
Co to zase plácám? No nic - jen prostě... Já vlastně nevím, jak se děkuje za TOHLE. Čtete to. Čtete to a přemýšlíte o tom. Ten příběh Vás semlel stejně jako mě. A není Vám zatěžko dát mi o tom vědět.
Možná tušíte, co se mnou Vaše reakce dělají.
Možná máte skoro přesnou představu.
Je to jen ff.
Děkuju, že jste poznaly, že do toho dávám mnohem víc.

22)  Paike (22.08.2010 19:10)

Víš, co? Ne. Já sama to nevím.
Edward. Edward ji zachránil, Edward nebyl vrahem, Edward byl zachráncem, Edward se ovládl, kvůli lákavější vůni Belly.(Tušila jsem, že v tom bude mít prstíky ta malá nemluvná.)
Carlisle. Carlisle jí hlídal, Carlisle dokázal pochopit, proč Edward měl zabíjet, Carlisle nečekal, jaké ovládání ze sebe Edward dostal, Carlisle si oddechl, že Renée nic nestalo.
(Tušila jsem, že se zamiloval. Jen mi to znělo docela, ale docela tvrdě. Žádný let na růžovém obláčku, žádná kometa prozařující temno. Kam se poděla jejich romantika?)
Vnitřně uspokojená zažechnáním čtenářského restu a vývojem situace, přestože čekám, že mě zase zbavíš iluzí a nadějí, že život nemá dobrý konec.
Jediné čeho se nezbavím: Existuje Jasper s Alicí?

20)  Lipi4 (22.08.2010 00:32)

Ambro, to je krasne a dokonale .. ... ... .Vymyslela jsi pro nas uzasny pribeh plny zvratu - zvlast v teto jedne kapitolce

19)  Iwka (21.08.2010 23:35)

Panebože! Já jsem věřící a neměla bych brát jméno Boží nadarmo, ale bylo to vážně asi to první, co ze mě vypadlo. Alespoň vidíš, co se mnou děláš, mám kvůli tobě hřích. Protože celá tahle povídka je až hříšně dokonalá. Její esence zavání dokonalou souhrou slov poskládaných do ladných vět, navazující na sebe jako jeden dílek puzzle za druhým. Uff...
Tuhle povídku před nás předkládáš jako tu nejlákavější bonboniéru. Všechny bonbony jsou ještě zabalené v obalu, až pak zaplňují protlačený místa jim přesně určená. A tak nikdy nevím, co na mě vlastně čeká, až zatáhnu za celofánový přebal. Ale jedno vím jistě, vždy mě to překvapí.
A myslím, že právě teď mám na jazyku zbylou pachuť mléčné čokolády...

18)  eMuska (21.08.2010 22:07)

tak toto bolo... niečo. Čo niečo, to bolo všetko! To bolo niečo neskutočné, ako si to všetko popísala, celý Edwardov príbeh, Carlisleove pocity... Najprv som myslela, že zabil Reneé, napriek tomu, že ju bodol niekto iný. Potom som myslela, že zabil Bellu - skoro ma vtedy šľahlo, pretože ona musí podrásť a musia sa do seba zaľúbiť. Zakončila si to perfektne, teraz sa môžem už s viac-menej čistým a pokojným srdcom vybrať do čakárne na ďalšiu kapitolku.

17)  Karolka (21.08.2010 21:02)

První slovo, které mě napadlo, jakmile jsem dočetla, bylo PROČ. (Proč nám to děláš? Proč to dělám sama sobě? Proč taková koncentrace geniálních vět v jedné kapitolce ff povídky...)
Vzápětí mi došlo, jak jsou ty otázky absurdní, a že nepatří mezi ty, na které by měl člověk odpovídat nebo se na ně vůbec ptát.
A zase jsem u té tajemné bonboniéry. A transu. A bolesti, bez které se snad už ani nedokážu obejít, protože je neoddělitelně srostlá s neskutečnou krásou.
Vždycky to probíhá stejně. Vyjde nová kapitola a já váhám. Okamžitě vím, že zbytečně. Ale stejně otálím a psychicky se připravuju. Čekám, až nebudu ve střehu. Jako třeba dneska. Vlastně tady ani nejsem a vůbec jsem neměla v plánu cokoli číst.
U některých vět a odstavců jsem byla rozdrcená na prach, jako ta šachová figurka. A zase si musím povzdechnout, když pomyslím na pokračování...

1 2   »