10.03.2013 [21:30], ambra, ze série Most přes Rosebud Creek, komentováno 33×, zobrazeno 5293×

Dojení, porcování, venkovani a křídlo, co dává křídla

Bella

Jacobovo samaritánské nadšení v následujících dnech trochu opadlo, i když jsem se obávala, že za to nemůže ani tak opravdový pokles jeho zájmu, jako spíš skutečnost, že mu Renée znovu dávala zabrat venku u zvířat. Stačilo moje ujištění, že s berlemi jsem prakticky soběstačná a že mi při mém nedobrovolném klidovém režimu bohatě stačí jedno pořádné jídlo denně. Nebylo těžké uhodnout, že mi ráda uvěřila. A já zase měla všechny důvody věřit, že jí ty dva dny, co mi dělal chůvu, Jacobovy neúnavné paže při vší té pro mě těžko představitelné dřině chyběly.

O co víc postrádala Jacoba, o to víc jsem se já cítila neužitečná. A navzdory Edwardově záchranné cd misi jsem se taky zoufale nudila. Popravdě bych nejraději celý den prospala – rozhodně by to byl nejlepší způsob, jak se do Edwardova podvečerního telefonátu nezbláznit – ale všechny ty nezvyklé zvuky a vůně, které neustále útočily na mé rozhozené smysly, mi to nedovolily. V praxi to znamenalo, že i když se Renée každé ráno urputně snažila pohybovat po domě jako duch, nejpozději před půl pátou jsem ji stejně poprvé zaslechla. Měla ve zvyku vydatně snídat a ta obrovská těžká litinová pánev, na které si současně připravovala vejce i slaninu, pokaždé ťukla o sporák hlasitěji, než máma zamýšlela.

Ne že bych se okamžitě hrnula z postele.

S lehkými výčitkami svědomí jsem si užívala prostý fakt, že já se ještě můžu povalovat; přitom jsem dumala nad tím, proč už kravám dávno někdo nevysvětlil, že v pět ráno není ráno, ale rozhodně ještě noc. Nemohl by se jim nějak posunout režim? Posunutá večeře a tím pádem posunutá snídaně? Nebo tohle šílenství nějak souviselo s dojením? Mléko jsem milovala, ale doteď jsem nikdy nepřemýšlela nad tím – aspoň ne nějak detailně – odkud se bere. A vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli všechny ty detaily o všech těch divných částech kravského těla chci znát… Bože, a to jsem se zatím dostala jen k úvahám o mléku. Maso jsem ve své hlavě dál úzkostlivě oddělovala od pojmů živé zvíře a porážka.

Prostě typická městská holka, která se nějakým nedopatřením ocitla v situaci, kdy byla nucená zabývat se myšlenkami, kterým se uprostřed Phoenixu dalo tak snadno vyhnout.

Abych svůj otravně hyperaktivní mozek zaměstnala něčím jiným než vemeny a porcováním, snažila jsem se každé ráno zachytit útržky rozhovoru mezi těmi divnými venkovany, kteří zřejmě s ničím z toho neměli problém. Venkovan Phil byl očividně natvrdlý, protože i když pro venkovanku Renée pracoval už spoustu let – a podle mého názoru ji beznadějně miloval – nechal se každé ráno v tu nemožnou hodinu prosit, aby šel „aspoň na chvíli dál“ a „vypil si to pitomý kafe a snědl tu trochu vajec a slaniny“.  Bavila jsem se, když jsem uzavírala sázky sama se sebou, jestli dá dneska delší odporovací variantu – „ale já vážně snídal, Renée“, nebo tu kratší – „ech“. Pokaždé ale nakonec stejně vdupal do domu – „tiše, Bella ještě spí“ – a bezpochyby spořádal všechno, co mu jeho zaměstnavatelka připravila. Probírali při tom, co je ten den čeká. Z výrazů, které používali, jsem rozuměla zhruba polovině – přesnější označení pastvin, druhů dobytka, způsobu krmení a data otelení pro mě zůstávala záhadou.

Ke dvěma zmíněným venkovanům se občas ještě v domě připojil venkovan Jacob, kterému Renée kupodivu věřila, že už je po jídle, a vajíčka ani slaninu mu nenutila. Většinou ale silák Black přijížděl s malým zpožděním a mámu s Philem dobíhal přímo u stájí.

Když se dům konečně ztišil, podařilo se mi ještě na hodinku dvě usnout. V příliš živých ranních snech, které mi ten spánek-nespánek přinesl, jsem většinou utíkala před stády pestrobarevných krav. Tak dlouho, až mě rozbolel zraněný kotník a já se naštvaná, hladová a unavená konečně definitivně probudila. Natáhla jsem se po Albertovi na nočním stolku. Trochu posměšným hlasem mi oznamoval, že je sedm hodin a pět minut. Až tohle řeknu Angele…

***

Renée na svůj nápad se vzájemným poznáváním nezapomněla. S Edwardovými telefonáty nám ale vyvstala drobná komplikace. Někdy jsme se totiž zapovídali. A Renée bývala unavená. Velmi unavená. Slyšela jsem ji přešlapovat za dveřmi, zatímco se mi ani trochu nechtělo ukončit hovor se svým novým a tak nečekaným… kamarádem.

Kdy se ze mě stal takový sobec?

„Musím končit.“ Nechtěla jsem znít tak omluvně a zdeptaně a opuštěně. Přesto jsem přesně takhle zněla.

„Unavená? To zdejší superpovětří tě nějak zmáhá,“ snažil se potlačit smích. Já zase zklamání, protože měl být přeci smutný, že už chci končit.

„Zdá se, že ty ses aklimatizoval perfektně,“ vyjela jsem na něj zbytečně ostře.

Okamžitě zvážněl.

„Mně je fuk, kde zrovna bydlím. Všude stejný průser.“ Tu hořkost v jeho hlase už jsem poznávala. S odstupem několika dnů jsem byla schopná uvědomit si, že právě díky ní jsem ho vzala na vědomí hned při našem prvním setkání. Jasně, Edward měl bezpochyby krásný hlas – stačilo pár jeho slov a cítila jsem příjemné trnutí až v prstech na nohou – ale popravdě jsem takové lidi znala už před ním. A byla mezi nimi i jedna televizní moderátorka hodně přes sedmdesát. Siobhan říkala, že to nějak souvisí s mým hudebním sluchem. Jenže v Edwardově sametovém hlase byla i ta urputně potlačovaná bolest. Co ho mohlo takhle deptat? Se školou to nejspíš nesouviselo. A doufala jsem, že v tom není ani nějaká holka. Takže zbývala jeho rodina.

Došlo mi, že jeho máma asi vážně bude ta Esme, o které se zmínila Siobhan. Zatím jsem ale svou zvědavost krotila. Přeci nezvednu telefon a nevybalím na ni, ať mi najde co nejvíc informací o zřejmě poněkud zvláštní Cullenovic rodince. I když přesně o tohle jsem stála. A styděla se za to.

Zeptat se přímo Edwarda – co je přivedlo sem, proč oba jeho rodiče opustili své skvělé kariéry a hlavně – proč je on tak nešťastný – nepřipadalo v úvahu. Nedokázala bych říct proč. Nikdy jsem neměla zvláštní problém s upřímností a otevřeností. Ale možná jen proto, že jsem se nikdy nedostala do situace, kdy by mi v důsledku mé otevřenosti a upřímnosti něco hrozilo. Třeba něčí zloba. Nebo něčí… ztráta. Koneckonců – můj vlastní otec zmizel, aniž by mi předtím otevřeně vysvětlil, do jakých potíží se dostal. Aniž by mi upřímně řekl, jak moc je mu to líto. Jak moc ho mrzí, že mě musí okrást a opustit… Takhle se pravděpodobně mohl utěšovat nějakou imaginární nadějí. Šancí, že mě neztratil úplně. Ani já s Edwardem nehodlala riskovat. Zatím žádné dotěrné otázky. Žádné přehnané svěřování.

„Jsi tam, Bello?“

„Jo,“ zachraptěla jsem.

„Zítra zase zavolám. Můžu?“ Znělo to konejšivě a já mu byla vděčná. Ve vztazích se svými vrstevníky jsem se vždycky držela spíš zpátky. Nemohla za to nějaká falešná hrdost. Moje diagnóza byla mnohem prostší. Obyčejná stydlivka. Trvalo by mi nejmíň půl roku, než bych se odhodlala a zavolala mu první. Bránila by mi v tom spousta možností. Co když ho nudím? Co když má momentálně něco důležitějšího? Co když je právě s někým zajímavějším? Co když… Seznam mých co když byl nekonečný.

„Budu moc ráda.“ S tímhle jsem neměla problém. To nebylo žádné ponižující přiznání. I on potřeboval prosté ujištění. Cítila jsem to. Z Jacobových narážek jsem vyrozuměla, že Edward patří ke školním hezounům, ale teď byl konec července, davy případných fanynek v nedohlednu a já se rozhodla spoléhat jen na své instinkty. Možná bude v září všechno jinak. Teď je ale nejistý skoro stejně jako já.

„Už teď se těším,“ zašeptal naléhavě. Tohle byl okamžik, kdy jsem ho podezřívala, že si je moci svého hlasu vědomý. Málem jsem zakňučela blahem.

„Můžeš klidně zavolat už dopoledne,“ vypadlo ze mě. Uf, tak tohle bylo přes čáru. Uvědomila jsem si, že rudnu, a i když to nemohl vidět, měla jsem chuť strčit hlavu pod polštář.

„To bych moc rád,“ zasmál se spokojeně. Lapala jsem každé jeho slovo, abych si při pozdější analýze byla naprosto jistá, kolik se mu do téhle větičky vešlo samolibosti. Měl ale další plus – buď se krotil, nebo prostě... nebyl samolibý. „Ech… Jsem hrozný, ale většinou celé dopoledne prospím. A někdy i kus odpoledne. Mám takový pitomý prázdninový zvyk, že dost ponocuju, takže…“

„Nemusíš se mi omlouvat,“ přerušila jsem ho rychle. „Dopoledne se snažím trochu se seznamovat s domem a něco jednoduchého si uvařit; trvalo by mi věčnost, než bych našla telefon. Promiň, neuvědomila jsem si to, já…“

„Bello?“ Tentokrát přerušil on mě. Tak nějak měkce, mnohem přirozeněji a příjemněji, než jsem to obvykle zvládala já. „Zítra ti zavolám kolem jedenácté. A očekávám podrobné hlášení, co si budeš dělat k obědu.“ Zase se smál. Nějak jsem se nemohla zbavit dojmu, že po strašně dlouhé době.

Edward

Když jsme se rozloučili, zůstal jsem obvykle nějakou dobu zírat z okna. Případně do stropu, záleželo na tom, jestli jsem se v průběhu našeho hovoru přesunul do postele. Většinou to netrvalo dlouho – ve chvíli, kdy jsem začal přemýšlet o tom, jak by se Belliny vlasy hezky vyjímaly na mých polštářích, byl nejvyšší čas zvednout zadek a vypadnout z pokoje. Dnes jsem měl dokonce důvod. Den Belliny první návštěvy se blížil a já musel zjistit, jestli je Alicino křídlo v pořádku, nebo jestli budu muset zavolat ladiče. Pořád jsem to odkládal, ale když už do příjezdu rodičů zbývala necelá hodina, konečně jsem se odhodlal. Tentokrát bez vodky. Málem jsem byl na sebe pyšný.

Hudebnu jsme doma mívali odjakživa. Záblesky mých úplně prvních vzpomínek pocházely z hudebny našeho domu v Chicagu. Později mi došlo, že v té době ještě máma koncertovala, takže když už byla doma, zřejmě se snažila, abych byl co nejvíc s ní. Odmítal jsem uvěřit tomu, co mi moje otravné podvědomí podstrkovalo od chvíle, kdy se narodila Alice. Máma možná netoužila po mé společnosti. Nejspíš se i u mě snažila o to, co u mé sestry dovedla k dokonalosti.

Vrozený talent je jedna věc, holčičko, ale až naše snaha a naše dřina z nás dělají skutečné umělce.

Máma prostě předpokládala, že když budeme hudbu nasávat už od kojeneckého věku, máme větší šanci prosadit se.

Se mnou jí to úplně nevyšlo – podcenila faktor spratek. S Alicí byla jen krůček od vítězství. Asi ji nikdy nenapadlo, že i tohle jí podělám já…

Naše montanská hudebna byla na první pohled dokonalou kopií té chicagské.

A přeci to místo nemohlo být odlišnější.

Ty stovky hodin hudby, která nasákla do každého čtverečního milimetru stěn, se nedaly nahradit. Montanská hudebna byla… hluchá i němá současně. Naprosto prázdná.

Nebyl tu nikdo, kdo by se mohl pokusit o nápravu. Máma se hudebně vyhýbala, protože jí v ní bez Alice bylo smutno – a Alice přeci byla na koncertní šňůře - a já se piána nedotkl už víc než rok. Naposledy před Aliciným zmizením a i tehdy už jen potají, v době, kdy nebyl nikdo doma. Nemohl jsem si dovolit narušit představu o drsném Edwardu Cullenovi. Představu, kterou jsem tak dlouho a pracně budoval.

Proto ten zkroucený žaludek a sucho v puse, když jsem dnes vešel do těch čtyř štukou zdobených stěn a otevřel zdroj všeho toho pekla. Takhle nazval piáno Carlisle tu noc předtím, než máma definitivně utekla z reality. Hádali se snad deset hodin. Když následující ráno vešla do kuchyně, náš život se definitivně sesypal.

Původně jsem si plánoval, že jen přehraju pár stupnic, abych ho otestoval. Netuším, kdy se mi to vymklo. Bylo to, jako bych se… vypařil. Hudba mě spolkla. Ale ne tak jako polykala mámu a Alici. Neodporoučel jsem se do nějaké jiné dimenze. Zůstal jsem při smyslech, jen jako bych jich najednou měl sto. Možná tisíc. Dávno jsem zapomněl, jaké to může být. Zapomněl jsem, jak strašně mi to chybí.

Hrál jsem všechny důležité skladby, které jsem se od tří let učil zpaměti na různá vystoupení a soutěže. Všechny jsem miloval, protože už v době, kdy jsem ještě neuměl pořádně mluvit, jsem si dokázal prosadit, co budu hrát. Nikdy mě nepřinutili studovat něco, co se mi nelíbilo.

Bacha jsem nenáviděl dlouhých osm let. Mohli mě prosit na kolenou – zbytečně. V jedenácti se to zlomilo. Další rok jsem nehrál nikoho jiného.

Uvědomil jsem si, že se usmívám. Jako by se mé ztuhlé a bez pravidelné dávky cvičení neohrabané prsty procházely celým mým podělaným životem.

Nakonec došlo i na Mozarta. Samozřejmě. A spolu s ním se objevila Bella. Zavřel jsem oči a nechal se úplně ovládnout tou představou. Bella na téhle židli. Její prsty na klávesách, kterých se právě teď dotýkám. Moje prsty v jejích vlasech. Na jejích ramenou. Na jejím dlouhém štíhlém krku.

„Edwarde!“ Málem jsem spadl ze židle. Táta stál mezi dveřmi a třeštil na mě oči. „Usnula mi v autě, ale může tu být každou minutu!“ Rychle jsem se zvedl. Tohle jsme oba věděli jistě. Žádné experimenty s hudbou. Žádná hra s ohněm. „Slíbil jsi, že to nebude riskantní.“ Šeptal, jako by ji mohl probudit. O to ostřeji jeho slova zněla. „Ještě tu ani není a už se mohla stát katastrofa.“

Zase se mi všechno uvnitř sevřelo. Katastrofa už se nám přeci stala, tati. Vážně si myslí, že by to mohlo být horší? Podíval jsem se na něj.

Vypadal vyděšeně a unaveně. Ano, bezpochyby by to mohlo být horší.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

33)  Kate (30.01.2014 17:34)

Těžký náraz na betonovou realitu po povznášející hudební atmosféře. Co se té Alice stalo??? Telefonáty jsou úžasné! Kapitola jakou známe, přesně ambrovská.

32)  matysekmj (14.04.2013 11:51)

Ambřičko to bylo krásné a zároveň tak smutné Co se jen s tou Alice stalo???
Děkuji, máš kouzelné písmenka

31)  milica (22.03.2013 10:14)

Nádhera, fakt. Je to tak strašně procítěné.
Ani mi nepříjde divné, že ještě nic nevíme co se stalo s Alicí.
Ono je to tak pozvolné, jindy bývám napnutá a teď?
Jo a ještě ta hudba u každé povídky je prostě dokonalá, přistihuju se že už neposlouchám nic jiného
Děkuji

30)  piky (14.03.2013 21:41)

Jé, hanko, ty jsi milá Tandem je kompletní chudák ambra - už mě svrbí prsty

28)  ambra (14.03.2013 17:56)

A já mám dneska druhé Vánoce... Večer aspoň začnu další

27)  Iwka (14.03.2013 00:16)

ambro, mně už zase dochází slova chvály. Člověk aby si kvůli Tobě rozšiřoval obzory, asi mi nakonec nezbyde nic jiného, než si pořídit nějaký super obsáhlý slovník, protože už si přijdu hrozně trapná, jak se vlastně pořád jen opakuju a stejně Tě neumím ocenit tak, jak se snažím a jak si zasloužíš.

Samozřejmě to bylo zase dokonalé... Venkované a jejich úplně jiný, Belle vzdálený, život, který ale třeba jednou bude blíž, než se teď zdá možné. Edward a jeho upřímnost k době samému, když se nesnaží nějak potlačovat svoje fantazie o Belle. Edward a Bella, kteří spolu umí tak úžasně... koexistovat - tak, že ani nemůžu říct, že si spolu pěkně povídají nebo že si prostě rozumějí, protože už teď jako bych je ve své choré hlavě automaticky separovala od zbytku světa, když jsou spolu a dala je do jejich vlastního světa, který může fungovat jen pro ně dva.
A za to můžeš Ty.
A já Ti za to děkuji.

26)  piky (13.03.2013 22:07)

ambři, ani jsem si nevšimla, že jsi začala psát novou povídku Okomentovala bych každou kapitolu zvlášť, protože si to každá 100-procentně zaslouží, ale nemohla jsem přestat číst (zní to jako hrozné klišé )
Edward mi přijde naprostou úžasný. Mám slabost pro ty životem-narušené-ale-pořád-absolutně-úžasné povídkové chlapce. Tvůj Edward je přesně ten člověk literární postavy, která tě nutí zjišťovat jeho životní postavy a jakkoliv jsou jeho rozhodnutí špatné a dopady těch rozhodnutí ještě horší, pořád ho chápeš, protože víš, že je to dobrý člověk
Myslím, že se nám do toho Jessica, Mallory nebo jiná "slečna" ještě nějaká zapletou, protože většina z našich milovaných Edwardů má svou skrytou fu*kwardovskou minulost, která ho dohoní
Bella - naproti všem mým vnitřním očekáváním mi Belly není líto, protože vidím, jak je silná - a i když je to jen fiktivní postava, je to inspirující.
Zajímalo by mě, co - krom jejího věku - přimělo Renné opustit Bellu, město a začít od znova někde jinde
A pak je tady záhada Cullenova klanu - Alice. Co spočívá za jejím zmizením. A taky jestli Edward vážně za její zmizení může nebo si jenom cítí falešný pocit viny.
Miluju Tvé Edward-Bella momenty.
Nemůžu se dočkat další kapitoly
Ps.: Piky je zpět

23)  Marcelle (12.03.2013 19:54)

22)  ambra (12.03.2013 18:31)

Po takovém dni je tohle taková vzpruha! Děkuju, dívky, jste jedničky!
S dovolením ještě jeden vzkaz pro čtenářky: Pokud autorky nemají odezvu, nebaví je psát. Je to prosté. Pokud má povídka pár set zobrazení a tři čtyři komentáře, je to smutné - ano chápete správně, přimlouvám se za další povídky, kterých už tu moc není, a věřte mi - pokud nebudou čtenářky reagovat, za pár měsíců to tu můžeme zabalit... Myslete na to, že vám pár slov nebo i jen smajlíků zabere chviličku. Autorky věnují každé kapitole minimálně několik hodin...

21)  morningstar (12.03.2013 05:11)

já jsem z nich dvou úplně vedle, teda, rozplývám se tady nad oběma, vo tom jako žádná, ale prostě Edward, no a fakt zbožňuju Edwarda u klavíru, zvlášt v tvém podání
z Carlislea, a v podstatě i z Esmé a René mě bolí srdce, chjooooooo, život dokáže být někdy fakt zkurveně zamotanej já jsem za, aby se jim nakonec rozmotal, pls njn, co se mnou ..... nádhera, nemusim snad rozepisovat, jak moc se těším na další kapču, ne? .......

20)  Yasmini (11.03.2013 23:58)

Krásná hudba a k tomu dokonalá povídka, opojná to kombinace.

Těším se na další díl.

19)  Silvaren (11.03.2013 22:32)

Páni, Ambro! Já se vznáším! Ten telefonát a jejich nejistota a pak Edwardova hra na piáno. Mám dokonalé zimomriavky. NÁDHERA NÁDHERA NÁDHERA

18)  kytka (11.03.2013 22:00)

Maruško, báječná kapitola. Trochu mám takové svírání, ale i tak se moc těším na další. Děkuji.

16)  Fanny (11.03.2013 21:03)

Rozplývám se nad telefonáty a Edward u klavíru...
A ano, nemůžu se dočkat chvíle, kdy si Bella zahraje.

14)  Lenka326 (11.03.2013 20:18)

Ach Ambro, to je zas tak... tak..., škoda, že se neumím tak vyjadřovat jako ty. Stačí ti pár slov (českých, všeobecně známých a běžně používaných) a je v tom prostě všechno. Bellino seznamování se s venkovem a bližší zkoumání venkovanů, podvědomě i reálně přítomného skotu, jeho tělesných částí a komodit určených k užívání... už mlčím. Promiň
A pak ty úžasné telefonáty s Edwardem, všechno je to tak něžné a milé a nadějné a plné krásných očekávání. I tvrďák Edward Cullen, který se zase po dlouhé době ztratí v hudbě. A pak bum-prásk a realita je zpátky. Katastrofy, které se už staly i předzvěst těch, které se teprve chystají udeřit.

Díky a moc se těším na další

1 2   »