19.01.2011 [15:15], ambra, ze série Miř přesně, lásko, komentováno 34×, zobrazeno 5479×

Drobné problémy vás můžou dočasně rozdělit. Ale pokud je váš přítel opravdovým přítelem, tak skutečný průšvih vás rozhodně spojí. A upíři to mají úplně stejně.

Rosalie trávila dny nakupováním nesmyslů. Noci pláčem a vymýšlením pomsty. Nakupování vedlo k výsledku, i když jím byl jen dům naplněný až po střechu věcmi, které nestihnou spotřebovat ani v příštím století. Vymýšlení pomsty směřovalo jen k většímu zoufalství – jak se pomstít, když není komu?

Brzy přišla s oznámením, že potřebují další peníze. Měl chuť jí říct, že když si s tím vším kolem otevře obchoďák, mají na pár let vystaráno, ale věděl, že prostě zase jen touží po akci. Čekal ho nejtěžší úkol. Říct jí, že Bonnie a Clyde jsou mrtví. Že on už nikdy nikomu nebude mávat bouchačkou před nosem.

„Rose, já končím.“ Nedokázal se jí podívat do očí.

„Jak končíš?“ Nikdy cíleně nevyužívala jeho schopnost, byla příliš temperamentní, než aby k němu dokázala mluvit jen v duchu.

„Už to nechci dělat. Nechci už tak žít.“ Nervózně si prohrábl vlasy a podvědomě o krok ustoupil. Jako by se bál, že až jí to opravdu dojde, vlna jejího hněvu ho smete.

„Žít?“ zeptala se napůl nechápavě, napůl ironicky.

Netrpělivě si promnul dlaně. „Nechci už takhle existovat. Příliš riskujeme, že se zase dostaneme do kontaktu s krví.“ Střelil po ní pohledem a stihl zachytit okamžik, kdy to pochopila.

„Chceš se vrátit.“ Nevztekala se, spíš jen vydechla.

„To zatím ne, ale rád bych zkusil existovat nějak… normálně. V mezích našich možností. Nekrást. To je zatím první bod. Dál nevím.“ Byl k ní upřímný, všechno další byly zatím jen zmatené záblesky pocitů, které neuměl dešifrovat ani sám sobě.

Sevřela rty tak pevně, až se ozval nepříjemný zvuk drceného kamene. „Já nic měnit nebudu. Líbí se mi tenhle život.“ Poslední slovo zdůraznila.

„Rose, nedělej to. Nedělej nám to. Nemůžeš žít sama, nemůžeš žít…“

„Nemůžu žít bez tebe?“ skočila mu do řeči a konečně křičela tak, jak to čekal. „Jsem ubožačka, co si neporadí, že jo, Edwarde. Chuděra, nad kterou blahosklonně přimhouříš oči, protože má přeci za sebou trauma. Cha! Kašlu ti na to! Mám toho plné zuby!“

Vyběhla do noci. Naštípnuté vchodové dveře rezonovaly ještě několik vteřin.

xxx

V dalších dnech se mu vyhýbala. Nebylo to těžké. Většinu času trávil mimo dům sledováním Isabelly Swanové. Škola, rychlý nákup v blízkém marketu a skoro úprk domů. Žádné kavárny s kamarádkami, žádné rande, posilovna. Nic, čím žily její spolužačky.

Jen v úterý odpoledne pravidelně zajížděla do knihkupectví, kde ji viděl poprvé. Když se k ní po setkání v bance pokusil znovu přiblížit, nečetla Shakespeara. Stála v oddělení pro nejmenší a listovala v zářivě barevných leporelech. Nakonec se s plnou náručí vydala k pokladnám, ale cestou se – naprosto nelogicky, protože to nebylo na trase – stavila v Shakespearově zákoutí s plyšovým křeslem. Dal si záležet, aby ho nezahlédla. Vteřinu potom, co odešla, stál na stejném místě, kde ho před chvílí vyhlížela. Nepochyboval o tom, viděl, jak se rozhlíží, jak hledá. Nechápal, proč to dělá. V očích měla stále jen původní strach.

Zaplavila ho její čerstvá vůně. Znovu hořel. Doma, v bezpečí chladného a čistého vzduchu, si dokázal nalhávat, že s tím bojuje. Že se to zlepšuje. Že až ji příště ucítí, už to nebude tak děsivě pohlcující. Ale pak vždy prohrál, ten žár neslábl, naopak, jeho touha ochutnat ji – vypít ji - jako by si žila vlastním životem, rostla, sílila.

xxx

Zvykl si, že se s Rose nevídají. Překvapilo ho, že je doma. Překvapilo a nepříjemně zaskočilo. Na podlaze v hale chystala tašku. Jedna zbraň. Jedna kukla. Pytle na peníze. Byla otočená zády ke dveřím; když vešel, strnula. Krátce a ostře se nadechla.

„Tys ji našel!“ zasyčela. Viděl, co přesně myslí slovem našel.

Jenom její pouhá představa ho skoro srazila na kolena.

„Našel. A nechal být,“ houknul naštvaně.

Pochybovačně se na něj podívala. „Tak proč jsi ji hledal?“ Ještě než to dořekla, pochopil, proč se mu tak usilovně vyhýbala, pochopil, na co celou dobu myslela. Mohl ji uklidnit. Po dnešním setkání v knihkupectví věděl vše podstatné.

„Skvěle mi voní, vzpomínáš? Sama jsi to řekla – jsme pro to stvoření. A vážně máme vymyté mozky, nedokážu ji zabít.“ Na chvíli zavřel oči. To, co se mu při prvním setkání s Isabellou zdálo tak přirozené, mu teď připadalo jako zvrhlost. Věděl o té tiché dívce tak zoufale málo, ale dost na to, aby její život vnímal jako cenný.

„Nevěřím, že je to jen ta vůně.“ Pokusila se znít ledabyle; zbytečně.

Skočil k ní a vzal ji za ramena. „Myslíš, že jsem blázen? Myslíš, že jsem schopný něco k ní cítit? Je to jen vábení kořisti, to nejsladší, nejsilnější, jaké jsem kdy zažil. Opájím se tím, vyžívám se v tom, do dneška to bylo jako milostná předehra před nejúžasnější krvavou orgií, jakou si jen dovedeš představit. Rose, já nemiluju ji, miluju její krev. Ji nenávidím za to, že ve mně tohle probudila. Umím si ji představit ve své náruči, ale to objetí, které vídám, je pořád stejné – cítím to tepání v každém milimetru své kůže, v místech, kde se dotýká její, vidím se, jak se k ní skláním. Její krk je tak útlý, že jí jediným kousnutím zlomím vaz a skoro utrhnu hlavu. Je tohle láska, milá Rosalie? Na tohle žárlíš?“ Uvědomil si, že na něj zírá hrůzou rozšířenýma očima. Přesto lačnýma očima. Jen vykreslení toho výjevu v ní vzbudilo žízeň. Prudce ji odstrčil a rozchechtal se.

„Jsme ubohá zvířata, nezasloužíme si nic, co by jen připomínalo lásku. Zasloužíme si jeden druhého. To je dokonalý trest pro nás.“

Zvedla ruku, jako by ho chtěla pohladit, utišit. Prudce se odvrátil a tentokrát to byl on, kdo zmizel ve svém pokoji. Slyšel, že na chvíli strnula. O to zlostněji a rázněji pak dokončila balení. Auto skoro zasténalo, jak prudce vyrazila.

xxx

Byla pryč jen něco málo přes hodinu. Poznal, že není sama, ještě než šlápla na brzdu. A než se jedním skokem ocitl u hlavních dveří v hale, věděl přesně, co se stalo.

Vybrala si menší banku. Oblékla si úžasné, zářivě červené šaty a nakráčela dovnitř jako oslňující bohyně. Zopakovala doslova jeho repliku. Sebrala strážím zbraně a zabránila zapnutí poplachu. U sejfu se zdržela sotva patnáct vteřin. Věřila si, nechával ji v přesvědčení, že to ona zvládá uhlídat všechny – personál, stráže, zákazníky. Sebe degradoval na pouhého plniče pytlů. Díky tomu podcenila, že on celou dobu hlídá myšlenky všech přítomných.

Strážce na ni vystřelil v okamžiku, kdy se objevila u přepážek. Instinktivně zvedla dlaň a nastavila ji kulce. Odrazila ji jako malý protáhlý míček. Nedomyslela, kam ho odráží.

Ten muž neležel. Nahrbený klečel a strkal svůj batoh pod zdvižené nohy nějaké těhotné ženy. Když jeho krkem prošla kulka, v očích měl na okamžik nechápavý výraz.

Zachytila ho dřív, než se jeho mohutné tělo zhroutilo na podlahu.

Edward odhadl, že z banky do auta se s ním dostala tak rychle, že nikdo z lidí neměl šanci to postřehnout. Celou cestu domů měla hlavu zraněného v klíně a na jeho ráně držela přitisknutou pravou ruku. Podařilo se jí zpomalit krvácení, ale zároveň ho dusila.

Když jí Edward vyšel naproti a vzal ho od ní, oba věděli, že umírá.

Tentokrát to nedokázala říct nahlas. Ani se mu nepodívala do očí, i když ji upřeně pozoroval.

„Vážně chceš pro něj to, co ty sama tolik nenávidíš?“ ujišťoval se šeptem.

Sklonila se nad tmavovlasým mužem, vlastně to byl spíš ještě chlapec, jen jeho vysoké mohutné tělo budilo dojem, že je starší.

„Chci ho pro sebe. Nedovolím, aby se někdy cítil jako já. Osamělý. Zbytečný.“ Její hlas zněl jako přísaha.

Edward však strávil několik posledních hodin ponořený do úvah o tom, jak hrozná je tahle existence bez naděje. Žádná odhodlaná slova ho nemohla dojmout. To pro něj nebyl argument.

„Carlisle tě tehdy taky přeměnil s tím nejlepším úmyslem. Jak víš, neklaplo to.“ Neovládl sarkastický úšklebek.

Sklonila hlavu co nejvíc, tak, aby jí nemohl vidět ani zboku do tváře. „Mohlo to klapnout. Byla jsem… Moje srdce bylo otevřené. Tys dělal, že to nevidíš. Bylo to tak pohodlné. A nakonec jednodušší pro všechny. Ale stačilo tvoje jediné slovo, Edwarde…“

Měla pravdu. Dlužil jí to. Dlužil ji její štěstí. Ubohé, upachtěné, věčně žíznivé, ale aspoň nějaké.

Sklonil se a zabořil zuby do krku Emmetta McCarthyho. Muže, který se stejně jako kdysi Rosalie ocitl ve špatný čas na špatném místě.

xxx

Nepohnula se od něj. Už se ani nepokoušela skrýt pocity, které se v ní nejprve střídaly, potom přelévaly jeden přes druhý a nakonec splynuly v opojnou směs, o níž věděla, že se jí nikdy nenabaží.

Vina.

Něha.

Soucit.

Touha.

Láska.

Za tři dny, kdy se muž měnil v upíra, prodělala Rosalie mnohem dramatičtější přeměnu. Poprvé během své existence se nebála jen o sebe, o svou hrdost, o svůj osud. Dokonce se už tolik nebála okamžiku, kdy on poprvé otevře oči, pochopí a prokleje ji.

Bála se o něj. Bála se, že se jednou bude cítit tak, jak se ona cítila tolik let po své přeměně. Při představě, že by to měl zažít jen jediný den, se jí chtělo křičet hrůzou.

Třetí den nad ránem, když se jeho škubavé pohyby a sténání zmírnilo, uslyšela zdola zvuky. Hlasy. Měla chuť zabarikádovat dveře a chránit svůj osud vlastním tělem.

„Rose!“ Edwardův hlas vyslal jasný signál. Musí dolů. Musí ho tu nechat.

Na kožené pohovce před krbem seděl pohodlně rozvalený drobný muž. Dva další zůstali stát u dveří. Ti se tvářili naprosto netečně, narozdíl od toho sedícího. Ten se usmíval, ale z jeho úsměvu Rosalii přeběhl po zádech mráz.

Edward jí přišel naproti ke schodišti, vzal ji za ruku a jako ovci ji odvedl k tomu nesympatickému slizounovi s pečlivě upraveným culíkem. Viděla a cítila, že se jejich nezvaní hosté krmili jen před pár minutami, nenáviděla se za to, že jí nahromaděný jed zabránil okamžitě promluvit a vzepřít se.

„To je Aro Volturi, Rose, nezapomeň na slušné vychování,“ upozornil ji s náznakem ironie v hlase bratr. Jedna z goril vykročila k nim, Aro ho zastavil rychlým gestem, aniž by se na něj podíval.

Věděla, kdo je Aro, a už také chápala, proč má jít k němu. Odevzdaně mu podala ruku. Vnímala, jak se Edward soustředěně napjal.

Konečně ji uvolnil z ledového sevření.

„Ty se ráda vidíš v televizi, viď, Rosalie,“ usmál se a ona měla chuť ho do toho úsměvu praštit. „Kdo ne,“ řekla místo toho. Jeho výraz se jako mávnutím kouzelného proutku změnil.

„Tak to je škoda, že neexistují zprávy pro upíry. Až tě zničíme, uvedli by tě v černé kronice. Takhle po tobě ani pes neštěkne,“ naklonil se k ní a skoro ji hypnotizoval. Přesto dokázala myslet na jediné. On se nahoře v pokoji za chvíli probere a ona u něj nebude…

Aro se znovu uvolněně opřel a protáhnul dlouhé štíhlé prsty. „Nicméně to není na programu dne. Edwardovi jsem sdělil naše základní požadavky. S tím vaším předváděním je konec. Mluvil jsem s Carlislem, okamžitě se k němu vracíte, ručí mi za vaše chování. Ostatně… Podle vašich očí nebudete mít problém zapadnout zase zpět do té jeho sekty,“ ušklíbl se znechuceně. „A tamto,“ namířil prst šikmo nad sebe, k místu, odkud se dunivě rozléhaly poslední údery srdce, „tamto si vezmete sebou a uhlídáte to, aby se to chovalo slušně. Dalších dvacet let o vás nechci slyšet.“ Lehce si přejel přes vlasy až k tenké sametce, která je držela v požadovaném tvaru.

„Berte to jako první a poslední varování. My druhé šance nedáváme,“ pronesl nakonec pateticky a ve zlomku vteřiny stál u dveří.

„Edwarde, tu tvou maličkou nemůžu dostat z hlavy. Jak jsi mohl odolat? Takové mrhání…“

Konečně vypadli.

Rose se zpátky v pokoji ocitla v okamžiku, kdy to velké silné srdce udeřilo naposledy.

Edward jí byl v patách. Hlavou mu bleskla myšlenka, jak by mohl před Arem zachránit někoho, ke komu se nedokáže přiblížit.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

34)  kajka (18.12.2017 17:30)

Asi jsem něco přehlédla nebo si domyslela až moc.
Takže Edward vidí Bellu stále jako největší delikatesu. Proč ne? Ten popis jeho chtíče... nevím, jestli mě to okouzluje nebo děsí. Ať nekecám, rozhodně okouzluje.
On opravdu vyznívá jako stroj na zabíjení. Dokonalý lovec, stvořený právě k tomu a uvědomující si, že to tak "správně" má být, ale něco mu v tom brání. Já se vůbec nedivím, že se strášlivě zlobí na Carlisla. A už úplně chápu Ara (i toho původního).
Jo, ambři, napsalas to tak dokonale, že i mě to upíří "vegetariánství" přijde najednou úplně nesmyslný.
Mimochodem, oculíkovaný Aro dá upozornění a jen tak si odkráčí? Moc se mi to nezdá.
Původní Rose se mi nikdy nedostala pod kůži, přišla mi tak odtažitá, povrchní a nezajímavá. Tvoje je v základu stejná, ale působí na mě úplně jinak. Za tou dokonalou slupkou se skrývá tolik vášně a hlubokých citů. Stačil jí jen malý impuls a nechala se úplně strhnout. Je mi jí nejen líto, ale držím jí všechny palce, ať to vyjde.
Vůbec vztah Edwarda a Rose je... špatně se mi hledá správné slovo... klasicky sourozenecký, asi ... miluju tě, nenávidím tě, zabiju tě, ale jestli se na tebe někdo křivě podívá, urvu mu hlavu. A je tam toho mnohem, mnohem víc.
Neměla tohle být oddechovka?

33)  Alrobell (06.01.2012 15:59)

pakáž voltérská dorazila... ale hned zvedla kotvy a odtáhla...

a už je tam Emmett!

32)  Kristiana (25.07.2011 22:11)

Bála jsem se, že se Rosalie s Edwardem rozejdou a každý půjde svou cestou. Naštěstí zůstala a přivedla si Emmetta. Moc se na něj těším. Jaký asi bude? Jaké to bude mezí ním a Rose?
Návštěvá Ara mnou otřásla. Překvapilo mě, jak bezproblémově je nechal být. Jen pohrozil a nic nechtěl?
Emmettova přeměna a Rosaliiny mylenkové pochody byl úchvatné. Rose je neskutečně impulzivní. Stačilo jí tak malo, aby podlehla jeho kouzlu, chtělaho a milovala.
Edward a jeho zpívající krev. Ne, skutečně ji nemiluje. Je jako lovec, co si obhlíží svou kořist. Nenápadně z dálky si ji prohlíží a představuje si, jaké by bylo podlehnou vábení a ochutnat. Jenže si Bellu prohlíží už příliš dlouho a začíná se mu dostávat pod kůži. Ne, on jí neublíží. Nikdy by si to neodpustil, protože i když k ní zatím necítí lásku, něco tam je.

31)  Karolka (05.07.2011 18:30)

Já to asi nedokážu vysvětlit, ale mám takový ten pocit, že se prostě nedokážu nadechnout, dokud nedočtu až k závěrečné tečce. Jak mi můžou emoce neexistujících upírů připadat tak skutečné?! Aha, už vím. Protože jsi to napsala ty.
Je fascinující sledovat Isabellu. Já mám konečně pocit, že vím, jak se Edward cítil, když ji jedinou "neslyšel". Tady je Isabella téměř mýtická bytost. Tajemná, křehká...
Málem jsem se udusila. Edwardovo líčení té "horečky" ze zpívající krve. Vůbec jsem nemohla dýchat...
Jsem převálcovaná. Emmettova přeměna... Najednou se mi to nějak rozostřilo...
Ty jsi normální zabiják. Mám pocit, že exploduju. Ten příběh měl mít pět set stran a ty to normálně našťoucháš do několika kapitol a já z toho mám málem infarkt!!! Vzpomínám si dobře, že to původně měla být takové lehčí věc? Tolik emocí by porazilo i Vulkánce. A ona to jen tak vysype z rukávu... (Odchází na další kapitolu, zhluboka dýchá a nevěřícně vrtí hlavou).

30)  kytka (04.07.2011 19:28)

Rose poodhalila svoji slupku. Měla strach o něj ....
A Isabela hledá...
Moc jsem si to užila. díky.

29)  magorka (24.02.2011 12:11)

fííííííííííha, měla jsem docela strach, že Aro naši paličatou a sebestřednou Rose prostě sejme. Hmmm to jsou věci...dvacet let o nich nechce slyšet

27)  Linfe (25.01.2011 09:27)

Rose mi v tuhle chvíli bylo až líto. Plně si dokážu představit, co asi prožívá. Ale na scéně je Emmett Náš Emmerr, kterej vždycky všechno zlepší.

26)  Lioness (21.01.2011 19:20)

Krucinál. Dýchání, pravidelné, jasné, hluboké. Ale do tohohle okýnka nemám psát své uklidňovací procesy...! Fajn.
Moc se mi líbí vztah mezi Edwardem a Rosalie. Nic podobného jsem o nich nikdy nečetla a je to vážně osvěžující a příjemné. Poprvé jsem schopná uznat, že Rose má opravdové právo, které nepramení jen z její trochu povrchní povahy, být tak namyšlená a zahořklá. Protože v téhle povídce v sobě mají nejen svědomí a Stepheninu romantičnost, ale i tu krutost a drsnost oprvadových upírů. Upír toužící po lidské krvi, vědom si toho, že na ni má právo, ale neschopný ho uplatnit... Fenomenální.
Chudák Bella. Zní to hloupě, ale copak to tak není? Dostává se do problémů a zabředává do nich čím dál víc, prostřednictvím Edwarda, aniž by o tom věděla a mohla se bránit. A pak to na ni jednoduše vybafnout a ona... co zmůže?
Emmett. Och, no páni.
Aro jako uhlazený manipulátorská slizoun hraničící s mafiánem.
Musejí se vratit? Ale co Bella? A co oni? Přijdou pokořeni, dohnáni svými činy a nahněvaní na opětovnou sztrátu kontroly a vynucené soužití s někým, od koho odešli... Máš se na co těšit Carlisle! A Esme?

25)  Lucie (20.01.2011 14:15)

24)  Pospeta (20.01.2011 09:51)

Ambro, jak mám po zbytek dne fungovat, když si po ránu přečtu toto?
Nebudu vypisovat, co mě nejvíc zasáhlo. Není účelem komentářů kopírovat do těchto rámečků celou povídku, že?
Tak snad jen záchytné body, které si z té nádhery, vytáhl můj mozek.
Tvoje Isabella má strach, a přesto ......
Tvůj Edward zatím svádí marný boj, zatím (?).....
Tvůj Aro se obtěžoval až do Chicaga, aby jim oznámil návrat k "sektě" .....
Jak daleko vůdce "sekty" momentálně bydlí od Chicaga? .....
Dokáže Tvůj Emmett dokončit přeměnu Tvojí Rose ? .....
Neudělá si Tvůj Aro po cestě domů ještě malou zastávku? .....
Nemůžu se dočkat, až mi na některé mé otázky dáš odpověď.
Předem děkuji.

22)  Bye (19.01.2011 23:21)

„Žít?“ zeptala se napůl nechápavě, napůl ironicky.
Au. To bylo daleko horší, než vlna deklamovanýho hněvu
Za prvý: nekrást. To je jasný, to by se přece tchánovi nelíbilo!
Ježiši, ambro, ty rozhovory Rose a Edwarda, to jejich míjení - já to nedokážu a vlastně ani nechci zachytit, uchopit, pochopit. To je něco tak intimního! A já si připadám jak šmírák. A zvrhle chci víc. A Ty mi to dáváš!

Áááááááááááááááááááááá EMMETT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Konečně budou mít důvod zrušit to sourozenecko-milenecký pseudoincestní pouto!!!

ARO NA SCÉNĚ! Chceš mě zabít?!
MMch, tohle mi připomnělo Ara z jedné nejmenované, rovněž vynikající, přesto dosud nedokončené povídky:
"„A tamto,“ namířil prst šikmo nad sebe, k místu, odkud se dunivě rozléhaly poslední údery srdce, „tamto si vezmete sebou a uhlídáte to, aby se to chovalo slušně. Dalších dvacet let o vás nechci slyšet.“ Lehce si přejel přes vlasy až k tenké sametce, která je držela v požadovaném tvaru."


"My druhé šance nedáváme,"
"Takové mrhání…"
Jako bych to někde...

No, tak to byl uragán. Strhující, promyšlené, procítěné.

20)  HMR (19.01.2011 22:36)

Vyražený dech je slabý popis pro mé momentální pocity, slupla jsem všechny tři kapitoly naráz a je to... nádherné.
Naprosto úchvatné, jen pro mně poněkud deprimující, při podobných povídkách mám sto chutí praštit se psaním, má vůbec cenu se o něco snažit, když existuje tohle??? Ale to je můj problém, ty jsi skvělá!!!

19)  Alaska (19.01.2011 21:12)

Ještě jsem se ani nestačila rozkoukat v tom jejich tak jiném životě a vracíme se domů ke Carlisleovi. Ale koneckonců nedokážu si představit, jak zrovna oni dva, kteří si sami svými myšlenkami nejsou jistí, by dokázali zvládnout Emmetta.
Strašně se mi líbí Edwardovo smýšlení. Ztráta nároku na lásku, že jsou odkázáni jen na společnost jeden druhého. Mocinky se mi to zamlouvá.

18)  Bosorka (19.01.2011 20:38)

Hele neměl Aro taky prstýnek na malíčku? Dokonalý mafiózo

Při Edwardové popisu jsem měla chuť se někomu zakousnout do hrdla!

16)  Yasmini (19.01.2011 20:04)

Ona se bála že ji on chce opustit. A pak stačí jedna osudná chybka a je tomu naopak. Dokonalé.
Když mluvil o Belle jako o kusu masa úplně jsem se ho bála. A asi mám důvod je to dravec.

15)  Nosska (19.01.2011 19:49)

zajímavý, příběh se začíná rozjíždět

1 2   »