06.08.2011 [21:30], ambra, ze série Miř přesně, lásko, komentováno 19×, zobrazeno 3562×

A pak konečně uděláme první krok. A jsme na sebe pyšní a jsme šťastní, že jsme to dokázali. Ale často netušíme, že mezitím někdo jiný udělal několik kroků k nám.

Někdo, kdo nás nemá ani trochu rád.

Čekal na ni na parkovišti. Jako obvykle vycházela z šaten vedle tělocvičny poslední. Zamračila se na ocelově šedou oblohu, která tomuhle zvláštnímu kousku země znovu štědře nadělovala, stáhla si kapucu víc do obličeje a rychle vykročila směrem k autu.

„Ahoj Bello!“ zavolal na ni z poměrně velké vzdálenosti. Neviděla ho a on ji nechtěl vyděsit tím, že ji osloví, až když bude procházet kolem něj. Přesto sebou trhla. Zůstala stát, narovnala se a propátrávala hustou vodní clonu před sebou. Krátce na ni mávnul. Výraz v její tváři se nezměnil, ale okamžitě postřehl, jak její srdce zrychlilo. Rozhlédla se, jako by se pokoušela najít důvod, proč se otočit a jít jinam, ale nakonec odevzdaně pokračovala ke svému cíli.

„Ahoj,“ odpověděla mu ve chvíli, kdy se nervózně pokoušela odemknout auto. Pochopil, že nemá moc času.

„Můžu s tebou chvilku mluvit?“ Nesnášel se za to, ale použil tón, který si nechával jen pro případ krajní nouze. Ten tón, kterému v podstatě žádný člověk nedokázal odolat.

I ona se zarazila; když k němu ale obrátila tvář, měla v očích slzy. A taky vztek. „Se mnou? Nespletl ses náhodou? Ty se mnou přeci nemluvíš!“ vychrlila na něj a okamžitě zaťala zuby. Pochopil, že se snaží nerozplakat.

Automaticky k ní zvedl ruku, jako by ten slaný příval mohl zadržet. Několik posledních týdnů trávil každou noc v jejím pokoji. Postupně se stále víc osměloval. Když se poprvé ve spánku rozplakala, vyděsilo ho to. Ne, nevzlykala, jen si několikrát povzdechla a pak jí prostě začaly téct slzy. Zjistil ale, že navzdory svým bouřlivým snům spí velmi tvrdě. A tak si po nejprve letmých a opatrných dotecích troufnul na víc – vytáhl několik papírových kapesníků z boxu na nočním stolku a jemně jí otíral ten mokrý smutek. Přitom zjistil, že ji jeho doteky z nějakého záhadného důvodu uklidňují. A tak ji hladil po tváři a na skráních a její trhaný dech se postupně měnil ve vyrovnané střídání nádechů a výdechů.

Teď ale ruku rychle stáhnul zpět.

„Omlouvám se za svoje chování, Bello.“ Naléhavě si uvědomoval, že během pár vteřin nastoupí do auta a on už znovu nesebere odvahu. Chtěl plácat něco o tom, že měl své důvody vyhýbat se jí, že kdyby jí to vysvětlil, určitě by ho pochopila, ale místo toho k ní znovu vztáhnul ruku. Pohladil ji, a pak už se nedokázal odtrhnout. Cítil se jako každou noc před svítáním – nenáviděl ten okamžik, kdy na dalších šestnáct hodin musel přerušit kontakt s její pokožkou, s jejím dechem.

Ale teď to bylo jiné. Teď nespala. Doslova na něj třeštila oči.

„Už se od tebe nedokážu držet dál. Nemůžu. Nechci.“ Přesunul ruku níž, na její krk. Kapuca jí sklouzla z hlavy. Pod prsty cítil zběsilý tepot její krve. Byl si naprosto jistý, že jen díky ledovému dešti tu horkost dokáže snést.

„To je nějaká sázka,“ zachraptěla. A jako by si teprve s těmi několika slovy uvědomila, že v předchozí minutě zapomněla dýchat. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Ale obojímu chyběla klidná pravidelnost, kterou znal z nočních návštěv u ní.

„Jsem idiot, rozhodně,“ zašklebil se, „ale ne až takový. Některé věci mi prostě trvají dýl, než je normální. Asi sis všimla, že tu taky nemám zrovna davy přátel. Takže pokud bych se chtěl vsadit, tak jedině se svými bratry. Ale toho se nemusíš bát. Díky svým drahým přítelkyním mají hodně feministický pohled na svět.“

Vnímal, že se trochu uvolnila. Nezdálo se mu to? Dokonce jakoby zachytil náznak úsměvu. Jen neochotně stáhl svou ruku zpět. Připadalo mu, že pominul důvod dotýkat se jí.

„Babi říkala, že je s tebou zábava. Nevěřila jsem jí,“ zamračila se znovu. „Ani půl slova. Myslela jsem, že mě chce jen co nejrychleji zapojit do společenského života.“ U poslední věty se otřásla odporem. Vzápětí mu došlo, že možná i chladem.

„Měla by ses převlíknout do něčeho suchého.“ Vzápětí se vyděsil, že zřejmě příliš rychle překračuje hranice toho, co je normální. „Beru to zpět. Jsem větší idiot, než jsem si myslel.“

Tentokrát se opravdu usmála.

„To je v pohodě. Ještě jsem se prostě neaklimatizovala. A obávám se, že v nejbližších asi tak sto padesáti letech se ani neaklimatizuju.“ Teď už se usmívala nepřetržitě. Uvědomoval si, že by měl nějak přijatelně zareagovat na její vtip, ale připadal si, jako by mu někdo vší silou vrazil pěstí do břicha. V jeho světě se o tomhle nežertovalo.

Její úsměv zmizel. Viděl, že se mu znovu vzdaluje.

„Bello, počkej,“ nacpal se mezi ni a její auto, když znovu sáhla po klice.

„Cos mi vlastně chtěl, Edwarde,“ vzdychla unaveně. Když ale vyslovila jeho jméno, přísahal by, že se mu na pár vteřin znovu pohnula v žilách krev. Co jiného by způsobilo ten bolestivý tlak v místě, kde dřív tlouklo jeho srdce? Bylo rozhodně fajn, že se mohl opřít o to rezavé monstrum za sebou.

„Rád bych tě pozval na ples,“ řekl prostě. Tento okamžik si představoval milionkrát a pokaždé se pokoušel vymyslet nejlepší možnou variantu toho, jak se jí zeptá. Nakonec vždycky skončil u té nejprostší otázky.

Teď už definitivně připomínala ledovou sochu. Její bledá pleť v kombinaci s modrajícími rty, znovu vytřeštěné oči a srdce, které na chvíli zapomnělo na svůj úkol. Po pár vteřinách bez hlesu otočila hlavu vlevo a kývla bradou ke sloupu u hlavního vchodu. Sloužil k vyvěšování různých oznámení. Kvůli dešti už slova téměř nebyla čitelná, ale křiklavě žlutá barva plakátů, které v celém areálu školy zvaly na pravidelný jarní ples forkské střední, byla dost výmluvná. Jako by se tím gestem ujišťovala, že oba myslí totéž. Že si třeba nepopletl pojmy a nezve ji do knižního klubu.

„Jo, na tenhle,“ potvrdil a s napětím sledoval, jak se jí ve tváři střídají výrazy od asi se opravdu zbláznil až po jak akutní to jeho šílenství je? Nikdy se mu nezdála tak čitelná.

„Pokud to není sázka,“ zachroptěla, „nemá v tom prsty Marie? Babička?“ upřesnila rychle a skousla si spodní ret. Nechápavě zvedl obočí v nevyslovené otázce.

„Zavolala ti, abys mě pozval?“ Strašně se snažila znít neutrálně. Ale její oči teď doslova visely na jeho rtech. A dočkaly se odpovědi v podobě úlevného úsměvu. Ten okamžik byl téměř dokonalý. Dovolil si doufat, že ji jeho pozvání potěšilo a zároveň vypadala tak křehce a vyděšeně, že považoval za správné znovu ji pohladit. Tentokrát jen položil ruku na její tvář. Když mimoděk naklonila hlavu, aby se k němu mohla těsněji přimknout, stálo ho všechny zbytky sebeovládání, aby nekřičel radostí.

„Půjdeš?“ zeptal se tiše.

„Ani za milion,“ usmála se. Ten den už počtvrté. A popáté za poslední dva měsíce.

xxx

K jejich autu se dostal jen nějakou podivnou setrvačností. Alice mu pootevřením předních dveří jasně naznačila, že si má sednout vedle ní. Zoufalým pohledem přejela jeho vlněné sako s příměsí kašmíru.

„Tohle už nikdo nezachrání,“ zasténala. „A teď tě požádám o odpověď na zásadní otázku, Edwarde. Soustřeď se prosím.“ Podařilo se jí vyděsit ho. Zněla neuvěřitelně dramaticky. Takže se na ni skutečně dokázal soustředit.

„Zkus mi říct, proč jsem ti asi vnutila ten obrovský deštník?“ Byl si skoro jistý, že její pohled mu právě vypálil na čelo nějaký cejch. Nebo nějaké hodně ošklivé, ale výstižné slovo. Zmohl se na jedinou reakci. Zahleděl se na svou levou ruku. Na tu, která se v uplynulých minutách nedotýkala Belly Swanové. Svíral v ní staromódně zahnutou rukojeť opravdu velkého kostkovaného deštníku.

„Vážně mě mrzí, že tě nemůžu trochu vydusit a vyhrožovat ti, že místo plesu bude mít znovu angínu,“ pokračovala neúnavně. „I tak ale dostane rýmu a s tím červeným nosem bude vypadat strašně,“ vzdychla utrápeně. Proč nemůže trochu spolupracovat? Ona se tolik snaží, ale tenhle upíří chlap je prostě jen chlap a zřejmě nedokáže myslet na dvě věci najednou.

Edward v její hlavě zahlédl krátký záblesk blízké budoucnosti. Bella v jednoduchých, světle modrých šatech. Nezvyklý účes. Lesklé oči. A byl si skoro jistý, že se neleskly ani kvůli rýmě, ani kvůli slzám. Vypadala překrásně.

„Tak už mi to odpusť, Alice,“ omluvil se zkroušeně. Potřeboval klid. Potřeboval si to všechno srovnat v hlavě. A možná si to všechno prostě jenom potřeboval užít. Což s příliš vysokým hlasem jeho sestry v pozadí moc nešlo.

Byla to trefa do černého. Alici jeho omluva způsobila dočasné oněmění.

xxx

Carlisle stál vedle Esme dřív, než se stihla opravdu vyděsit. Jistě, už několikrát zažili nezvanou návštěvu. Ale tentokrát byl pach cizího upíra příliš čerstvý. A byli daleko od domova. Sami.

„Raději se vrátíme,“ zašeptala.

Dům v tuto hodinu měl být prázdný. Přesto se cítili nesví. Carlisle téměř nespouštěl oči z telefonu. Jenže Alice nevolala. Mělo by ho to uklidnit? Po delší době se vyrovnával se strachem, který ho dříve svíral nepřetržitě. Co kdyby je někdo objevil v okamžiku, kdy bude v nemocnici? Když tu bude Esme sama? Alicina schopnost je ukolébala. I když je neustále upozorňovala na to, že její dar má slabiny. Vidět ohrožení ze strany úplně neznámých upírů pro ni bylo nemožné.

Při tichém zaklepání sebou oba téměř trhli. Jak to, že neslyšeli kroky? Musí to být zkušený nomád. Jen ti se dokážou pohybovat tak tiše. Carlisle se snažil ignorovat Esmein úzkostný pohled, když udělal první krok ke dveřím.

Vypadal, že už dlouho neměl možnost někde si opatřit čisté šaty a pořádně se umýt. Ale jeho oči svědčily o tom, že se sytil poměrně nedávno. A byl sám. To bylo pro tuto chvíli nejdůležitější.

„Přejete si?“ Carlisle zněl odměřeně, ale ne povýšeně.

„Ahoj,“ usmál se široce návštěvník. „Jsem Laurent. Narazil jsem na váš pach v lese. Omlouvám se, že jsem k vám tak vrazil, ale došlo mi, že jste se asi chvíli usadili. Potřebuju nějaké slušné hadry,“ zašklebil se omluvně. „A sprcha by bodla.“

Pozvali ho dál. Tu hru hráli už mnohokrát předtím. Postupné oťukávání. Opatrné dávkování informací. Soustředění se na získání informací.

Laurent byl způsobem jejich života šokován. Ale když mu řekli, v jakém počtu zde žijí, zdálo se, že jim nevěří.

„A oni vás nechají?“ nakrčil čelo. „Nás bylo pět a už jim to připadalo moc.“ Jeho obličej znovu zkameněl, ale podpěrky křesla zaskřípaly v jeho zaťatých prstech.

„Komu to připadalo moc?“ zeptal se Carlisle opatrně.

„Arovi, samozřejmě.“ Laurent teď vypadal ublíženě a zničeně. „Nic jsme neplánovali, Victoria prostě kolem sebe měla ráda víc mužů. Jen pro zábavu, nic v tom nebylo. Já byl její jedinej opravdovej přítel, jen já!“ uhodil se prudce do hrudi, jako by mu někdo odporoval. „A proto mě ten parchant nechal jít. Nejdřív je ale nechal přede mnou roztrhat a usmažit. Má radost, když se našinec trápí a užírá. Pak má jistotu, že se ta novinka roznese dál.“

„Novinka?“ Esmein hlas zněl jen jako velmi slabá ozvěna.

„Aro má už pár let v gardě novou favoritku. Netuším, co přesně dokáže, ale díky ní jsou teď úplně paranoidní.“ Laurent přešel do šepotu. „Tolerují v podstatě jen jednotlivce a páry. Trestné výpravy pořádají nepřetržitě. A i když se některé klany rozdělí, stejně je postupně pochytají. Jenže my nebyli žádnej klan,“ zasténal. „Prostě jsme jen chtěli být s Vicki.“

Najednou jako by se probral. Rychle se rozhlédl kolem sebe. „Až k vám přijdou, Aro se dozví, že jsem tu byl. Chci, aby bylo jasné, že jsem neplánoval přidat se k vám. Jste divní. A je vás moc.“

Než se vzpamatovali, zmizel.

Esme sebrala odvahu a podívala se Carlisleovi do očí. Našla v nich hluboké soustředění.

A nevyslovenou starost.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  kajka (21.12.2017 14:19)

Ambro, krása!
Edward si konečně dodal odvahy a promluvil na ni. Jak je starej a sečtelej, stejně je to truhlík.
A Bella u mě boduje, protože se setsakramensky rychle oklepala a vůbec mu to neulehčuje.
U Aliciny životně důležité otázky jsem propukla v takovej řehot, že okna v pokoji měla co dělat, aby to ustála.
No a ten konec, fakt mě děsíš!
Už zase jsem se zamilovala do jednoho z tvých nedopsaných skvostů.
Jo a perexy u kapitol jsou naprosto boží, ambří kapesní rádce pro upíry!

18)  Jalle (10.02.2013 20:15)

tot vyzerá na pekne komplikované pokračovanie

17)  Alrobell (06.01.2012 19:55)

ouououououououououououou.... jak že to ti vlci štěkají na ten měsíc?

Ambři, doufám, že tohle jednou dopíšeš... protože je to fakt čupr!

16)  gucci (08.08.2011 14:36)

...Edwarde tobě to fakt někdy hrozně trvá!!! .....ale ono není nikdy nic tak růžový....tentokrát vůbec netuším kam se tvé myšlenky ubírají!...o to větší to bude pro mě překvapení! ....

15)  Janeba (08.08.2011 14:35)

A jéje, asi budu panikařit!!! A nezabrání tomu ani geniální scéna s deštníkem!!! Ambřičko , skvělé!!!
Děkuji!!!

14)  Nosska (08.08.2011 12:37)

pěkná moooc moooc pěkný, ale ten konec mi docela nahání strach, ale zase si říkám, že Carlise je Arův přítel... No, jsem zvědavá, jak to všechno dopadne
Úžasný upíří chlap, dokonalej Edward, je taky jenom chlap. To jsi zabila

13)  Bye (07.08.2011 23:34)

Tak Ty mě necháš takhle rozplynout u úžasný!!! scény KONEČNĚ JSEM NA TO PŘIŠEL A DODAL SI DVAHY Vznášet se na tom nadýchaném obláčku očekávání věcí příštích... A najednou BUM!!! Ty voe, Ty to máš ale promakaný!! Já už Isabellu skoro vystrčila z podvědomí a ona se nám zase cpe zpátky do příběhu. A pěkně vehementně. Tuším, že to bude ještě hooodně zajímavý!
Hele, a jako, kauza deštník... málem jsem se tu protrhla!
Tak co, dopřeješ mi ještě rochu romantiky, nebo to na mě vybalíš hned v dalších dokonalých větách?

12)  Ewik (07.08.2011 09:46)

E+B... áách to bylo...
Nějak se nám to po... Snad to bude dobrý.
Klaním se!!

10)  HMR (07.08.2011 08:34)

děsivé, děsivější, a čekám nejděšivější... a tak to hezky začínalo...

9)  Lenka326 (07.08.2011 08:23)

Tak se Edward konečně rozhoupal! A už je zas takové trdlo, kde je ten frajer, co vykrádal banky??? Ale dostala mě Alice, když pokládal svou zásadní otázku No, ale tím ta pohoda skončila.
Co se děje ve Volteře? Ta favoritka je máma Bella? No nazdar! A Aro se definitivně zbláznil? To bude asi pěkná polízanice.

8)  eMuska (06.08.2011 23:49)

ach jo! Edward a Bella... sú strašne zlatí, ty ich vieš velmo pekne vykresliť... Tešujem!
Ale tí Volturiovci mi robia starosti... že nebudeš nejaká taká, že sa mám báť, ha?

6)  Karolka (06.08.2011 22:13)

Takže takhle. Až k poslední pasáži jsem četla ve výšce asi dva metry třicet osm centimetrů nad zemí. To bylo táááááák... Hravé a něžné a vtipné a... no prostě tááááá!
Ale už perex mě varoval, že bude mít brzy po srandě. Ty jsi tu Volterru tedy strašidelně apgrejdovala...
Teď to ale hážu za hlavu, protože... áááááááách... (Chybí mi tu nějaký zasněný smajlík...
A abych nezapomněla. Ani jediné zadrhnutí a kromě Edíka (ááách!!!) naprosto úžasná Alice.

4)  AMO (06.08.2011 22:04)

Jejky, ambří, kam jsme se to od vykrádání bank dostali??? Já se asi ztrácím... I když zmínka o nové favoritce je zajímavá... že by původní Bella?
A co ten nomád??? To bude nový práskač a žalobníček. No a já si myslela, že to bude takový klidný díl a ono...

3)  piky (06.08.2011 22:02)

paranoidní ? To bude průšvih... Já chtěla, aby byl E. s Bellou st. No ale jeden nikdy neví krásné ambři

2)  leelee (06.08.2011 22:02)

tady to začíná bejt čím dál zajímavější nejdřív ples a potom Laurent...

1)  Bosorka (06.08.2011 21:36)

A kurva!
Mám takový pocit, že ve všech mých oblíbených povídkách se to v současnosti tak nějak hroutí!
Ale až se zhroutím i já, tak teprve uvidíte!

1