19.05.2010 [16:15], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 36×, zobrazeno 5962×

Smlouva a končí boj. Můžeme klidně spát.

Však klid je to před bouří, věřte mi, znám je už.

Vždyť sok jeho nehodný chce si ji zítra brát.

To srdce zraněné teď trhá z rány nůž.

Forks, stát Washington, současnost

Ano, moje tělo mi sloužilo dokonale. Své srdce však trápím přece jen už příliš dlouho. A tak, když jsme zastavily před malou restaurací s úmyslem zajít po tom náročném dni na pořádnou večeři, dostihla mě slabost.

Prudká pálivá bolest na hrudi a ochablost v nohou následovány naprostou černotou a prázdnotou. Pokud je tohle konec, jsem zklamaná, žádná vteřinka na sbohem…

Probrala jsem se na pohotovosti ve forkské nemocnici. Infuze v paži (bože jak já ty jehly nenávidím, copak si myslí, že do mě nakapou život?), trochu nejistý zvuk z monitoru, doktorovy řeči o tom, že to byla jen momentální slabost a že bych ve svém věku (nevěřícně zíral do papírů) měla více odpočívat. A vyděšené Violetiny oči.

To kvůli ní jsem si druhý den, když se mi ji podařilo vyhnat na oběd a krátkou procházku, nechala podat svou kabelku, kuličkové pero a několik listů běžného kancelářského papíru.

Když se vrátila, byl už lékař z denní směny téměř rozhodnutý, že mě druhý den ráno propustí.

Večer se mi ji podařilo přemluvit, aby se šla vyspat do penzionu. Ošívala se při představě osamělého cizího pokoje, ale únava předešlé noci byla mým spojencem, a tak nakonec náš spor vzdala.

Záviděla jsem jí její malý strach.

Forks, stát Washington, podzim 1931, leden 1932

Okolnosti nebyly mému štěstí právě nakloněny.  Ale nechtěla jsem si ten čerstvě nabytý poklad nechat vzít ani čímkoliv pošpinit.

Proto byli oba – Jacob i Edward – tak moc zaskočení faktem, že já sama jsem tím vším zaskočená tak málo.

Můj vesmír by se zřejmě měl začít točit v divokém zmateném víru – vše bylo jinak, než jsem si dosud myslela, ale mně se zdálo, že vše je jinak a špatně už pár let. Krize zavinila, že mnoho lidí, které jsem léta znala jako spokojené a v mnoha ohledech šťastné, buď z Forks nečekaně zmizelo nebo se změnilo ve vyhublé a zasmušilé stíny. Moje vlastní matka mě opustila. Nejlepší kamarádka zemřela, protože její rodina neměla ani na doktory, ani na léky. Miloval mě můj bývalý nejlepší přítel, kterému jsem lásku dát nemohla – milovala jsem totiž jeho úhlavního nepřítele.

Fakt, že první se měnil v obrovského vlka a druhý se živil krví (ještě před pár měsíci lidskou), byl možná prostě za hranicí mého chápání. Jako by můj mozek fungoval výběrově – některé věci jsem si stále ani nezkoušela představit, a proto mě nemohly zlomit.

Přestože jsem věděla, že tím hazarduji s životy obou a možná s životy všech jejich blízkých, neuměla jsem svou volbu dát najevo dost jasně, nedokázala jsem se Jacoba definitivně zříci.

Veškerý volný čas jsem trávila s Edwardem.

Ale večery, kdy zmizel, aby se nasytil, patřily Jacobovi.

S Edwardem jsem se setkávala v ordinaci jeho otce nad Andyho jídelnou. Odcházela jsem tam přímo po práci, on už na mě čekal. Udělali jsme rychle úkoly a čas přestal existovat…

Byli jsme oba naprosto neznalí a nezkušení, těch pár kašírovaných polibků, co jsem viděla v biografu, a směšné popisy z červené knihovny, stejně jako ta bolestná minuta s Jacobem na stanici, to vše spíš zmátlo mou představu o tom, jak vypadá fyzická láska. Edwardova nejistota byla navíc podpořena jeho hrůzou z toho, že mi při neopatrném pohybu ublíží. Naše první schůzky tak připomínaly trochu neohrabanou dětskou hru anebo první hodiny v tanečních – cítíte hudbu v každé buňce těla, tolik byste už chtěli obejmout partnera a zatočit se s ním na parketu, ale neznáte ještě ani první čtyři základní kroky a nevíte, kam přesně položit ruku na jeho rameni…

Nebyli jsme domýšliví. Věděli jsme, že naše postupné malé objevy a pokroky jsou objevy a pokroky milionů zamilovaných párů před námi. To však nic neměnilo na tom, že každý náš polibek, dotek, pohlazení, každý náš sten a každé zašeptané slovo byly naší vlastní, jedinečnou variací na téma tolikrát použité…

Rozpálenou a protestující mě nakonec vždy důkladně zabalil do kabátu a kolem desáté večer mě přiváděl či spíše přinášel domů.

Při loučení pravidelně zapomínal na svou důslednost a zodpovědnost (musíš mít dost spánku a určitě jsi od oběda nic nejedla) a tál mi pod rukama tak, jako já ještě před pár minutami na jediném lůžku v ordinaci, kdy těsně přitisknutá k jeho chladnému tělu bych skoro přísahala, že moje srdce je i jeho součástí a bije za dvě udýchaná těla…

Táta se několik dnů vztekal, tohle opravdu nebylo běžné, ale stačilo poukázat na tucet děvčat mladších než já, co už měla děti a ne vždy manžela, slíbit, že já žádnou hloupost neprovedu a domluvit, že zajde každý den po práci na večeři k Andymu, a s tichým bručením se smířil s novými pořádky.

S Jacobem jsem se vídala jako za starých časů (zestárly během toho jediného okamžiku před kostelem) na policejní stanici.

Znovu mi vyprávěl – jeho příběhy už nevyvolávaly dřívější smích a příjemné mrazení, byla jsem hluboce raněná tím, jak si s námi osud zahrál a co to znamenalo pro něj.

Cullenovi se byli na svůj nový dům podívat pár dní před tím, než jsem je viděla v tom autě. A jen ta jediná kratičká návštěva a jejich pach v blízkosti rezervace způsobily dramatickou odezvu mezi mladými Quileuty. To napadení mého otce, ta brutální a divoká agresivita, to byly první příznaky. Za pár dní začaly přeměny.

Jacob už byl smířený, chápal důvod, a při popisu toho, jak se někdy do jejich blízkosti dostala Edwardova nová sestra – nádherná, ale naprosto se neovládající Rosalie – se i na mě přenesl ten pocit, že je správné, aby před těmi ďábly někdo chránil obyčejné lidi.

Jacob se mě nepokusil znovu dotknout až do toho prosincového večera.

Bylo to naše poslední setkání před Svátky a měl pro mě dárek. Byl skoro roztomilý, když měl trému. Ošíval se, ale nakonec to ochraptělým hlasem vykoktal:

„Bells,“ řekl mi tak poprvé od podivného setkání po Angelině pohřbu, „mám pro tebe takovou hloupost…“ Zalovil neohrabaně v kapse.

„Vlastně jsem ti to chtěl dát už tehdy v září, k narozeninám, ale vod tý doby jsem si nějak nebyl jistej, jestli by sis to vzala.“

Vytáhl tenký stříbrný náramek, na němž se houpala naprosto dokonalá miniaturní rytina vlčí hlavy. Poznala jsem jeho práci, věděla jsem, že dokáže podobné věci, ale přesto mě ta drobná věcička dojala. Beze slova jsem nastavila levou ruku, k srdci. Překvapivě snadno náramek zapnul a podržel mou ruku ve svých obrovských horkých dlaních. Měla jsem obličej skoro na jeho hrudi, byl z něj hotový obr. Zčervenala jsem.

„Já pro tebe nic nemám, Jacobe,“ vypadlo ze mě nejistě a zvedla jsem oči k jeho tváři.

„Možná maličkost,“ zachraptěl, najednou mě zvednul v podpaží jako malé dítě a posadil mě na otcův stůl. Tam jsem sedávala často, Jacob ze zvyku zůstával na lavici v malé cele, i když mřížové dveře už bývaly otevřené.

Teď byl ale těsně u mě.

Moje tělo by na něj nemělo takhle reagovat. Ale kupodivu jsem se nezlobila ani na něj, ani na sebe. Dovolila jsem mu, aby mě políbil. Dokonce jsem pootevřela ústa a objala ho pevně kolem pasu. Nebyla v tom vášeň, tu už si získal navždy Edward, ale Jacob mi byl tak blízký…

Když po chvíli skončil – vnímal, že nejsem úplně s ním – nepovolila jsem objetí, položila jsem tvář na tu horkou nahou hruď, která rezonovala divokým úprkem vlčího srdce, a vdechovala jeho vůni.

Loučili jsme se.

„Chybělo málo a mohlo bejt všecko jinak, Bells. Vypadli bysme vodsud, postaral bych se vo tebe. Nelitovala bys.“

„Já vím, Jacobe.“

Usmála jsem se na něj přes slzy, vzala jeho tvář do dlaní, ještě jednou ho lehce políbila a byl konec.

xxx

Znovu a na dlouho naposledy jsem ho viděla až o měsíc později, kdy byla konečně do detailu připravená smlouva mezi Quileuty a rodinou Carlislea Cullena.

Dosavadní příměří stálo na vratkých základech – jen přibližné určení hranice lovišť a klíčové pravidlo o nelovení a neproměňování lidí – které ústně dohodli doktor Cullen a Billy Black na onom místě u kostela, jen den po Angelině pohřbu. Tu schůzku si domlouvali přímo před mým otcem, ale ten nic nepostřehnul a nechal se uklidnit historkou, že doktor je vášnivý lovec a že Quileuté chtějí prostě jen ochránit svůj revír.

Jako dokonale neutrální půda pro setkání byl zvolen náš dům. Navrhla jsem to doktorovi a Blackovým jsem poslala vzkaz po otci, když jel na obvyklou kontrolu do La Push.

Smlouva měla existovat ve dvou vyhotoveních – u Quileutů jako ochrana a záruka pro příští generace, u Cullenů jako volná vstupenka k návratu po několika desetiletích.

Vypadali neskutečně, jak seděli u našeho jídelního stolu.

Na jedné straně dva ohromní indiáni – Billy v odřeném saku na staré, ale dokonale čisté košili, se směsicí barevných náhrdelníků a přívěsků na prsou, vedle něj polonahý Jacob, bez jediné ozdoby, černé obočí hrozivě podmračené, krásný ve své skoro ještě dětské nevinnosti.

Naproti nim doktor Cullen, upravený jako vždy s dokonalou elegancí, ve sportovním manšestrovém saku a decentní vázankou v rozhaleném límečku popelínové košile. A Edward. Mé srdce nikoho v místnosti – snad vyjma mého lidského otce – nenechávalo na pochybách, jaký účinek má na mě pouhá přítomnost Edwarda Cullena. I on se musel velmi snažit, aby zůstal soustředěný jen na poslední body ve smlouvě. Zároveň jsem viděla, jak se na sebe dívají s Jacobem. Měla jsem dobrý výhled.

S tátou jsme se ke stolu nevešli, ale měli jsme se podepisovat jako svědci (i když táta stále nechápal, o co vlastně přesně jde, věřil Billymu, že se to děje pro klid v městečku i v rezervaci a to mu stačilo), a tak jsme zůstali stát namáčknutí u jediné volné zdi v kuchyni.

Téměř nemluvili, jen občas velmi rychle a tiše prolétla vzduchem dvě tři slova.

Tady k oceánu. Končí to u Velkých skal. Jediný krok vedle. Nikdy nikdo. Jediná chyba. Okamžitý útok. Neprozrazení. Navždy tajemství. Naše tajemství.

Nakonec jsme se všichni podepsali.

Doktor pak vzal smlouvy a každou uložil do malé válcovité schránky ze zvláštního kovu. Vypadaly velmi pevně.

Když si s velkým sebezapřením nakonec krátce podali ruce, směšně krčili nosy a nevědomky odvraceli tváře. To už jsem chápala. Edward i Jacob mi každý zvlášť vysvětlili, že si vzájemně neuvěřitelně páchnou. Oba se však shodli na tom, že moje vlastní vůně je natolik výrazná, že překryje velmi rychle pach toho, kdo se mě byť ještě před pár minutami dotýkal.

Blackovi odcházeli první.

Jacob mě vzal za ruku a usmál se tak, že mnou projela vlna ostré bolesti.

„Sbohem Bells, opatruj se,“ zašeptal s ústy u mého ucha a lehce mě políbil na tvář.

Než jsem se stihla nadechnout, stál za mnou Edward a ruce měl položené na mých ramenou. To už jsem ale viděla jen Jacobova záda.

Doktor se za chvíli také rozloučil, já se šla ještě projít s Edwardem.

Překvapením nebyl konec, cítila jsem, že je tu ještě něco důležitého, co nevím, a on se znovu bojí mé reakce. Mlčela jsem, nepomáhala jsem mu a s úsměvem jsem si vzpomněla, jak mě tehdy nechal ve školní jídelně stát u jeho stolu, aniž by mě jediným slovem zachránil před ostudou. Všiml si mého úsměvu a dychtivostí skoro nadskakoval:

„Proč se usmíváš? Řekni! To je tak hrozné nevědět, na co myslíš!“

„No to je snad normální, Edwarde, nebo ne?“ Už když mi slovo normální vypadlo z pusy, uvědomila jsem si, že kolem něj vlastně nic není normální a vyděšeně jsem se k němu otočila. Stačil jeden pohled do jeho provinilé tváře a mně se spojily všechny ty okamžiky, kdy se podivně zasmál nebo zamračil i v naprosto tiché třídě, kdy se škaredil na spolužáky, se kterými jsem sotva prohodila větu, kdy se mi zdál velmi pozorný, protože dokázal svému otci odpovídat vlastně dřív, než se na něco zeptal…

Znovu ty protivné slzy. Vytrhla jsem mu ruku, otočila se a rozběhla se domů. A už mě držel a chlácholil. Bušila jsem do něj pěstmi, přestože jsem cítila, jak mi okamžitě naskakují modřiny.

„Bello, miláčku, počkej přece! Myslel jsem si, že je to prokletí, dokud jsem nepotkal tebe. Jedinou bytost na světě, jejíž myšlenky jsou pro mě nedostižné.“ Řekl to se smutným úsměvem, ale ještě jsem mu úplně nevěřila.

„Mně do hlavy nevidíš? To ti mám věřit? Proč zrovna mně ne…“ Už když jsem to vyslovovala, zaplavila mě obrovská vlna úlevy, jak mi teprve docházely důsledky toho, co to znamená.

„Neřekl jsem ti to zatím právě proto, že do té tvojí krásné a tvrdé hlavy opravdu nevidím, takže se mi zdálo zbytečné děsit tě další divnou podrobností o sobě.“

Mlčela jsem a pokoušela se s tím smířit. S tím vším. Dopad těch informací a událostí z posledních měsíců na mou mysl nešlo odkládat navždy. Pomalu jsme kráčeli potemnělou ulicí, on mě objímal kolem pasu a já se lehce opírala o jeho rameno. A znovu mě zahltila ta osudovost, ta nevyhnutelnost. Samozřejmě, že to musím být právě já. S kým jiným by mohl být, když jen moje myšlenky neslyší? To, že vlastně nemám na vybranou, mě podivně uklidňovalo.

Ale především jsem ho milovala tak, že opravdu nebylo nic, co by mě od něj dokázalo odtrhnout.

Vraceli jsme se pomalu domů. Z okna tátovy ložnice se ozývalo spokojené pochrupování. Edward se na mě tázavě podíval. Usmála jsem se, on mě popadl do náruče a jako ta nejtišší střela proběhnul i se mnou po schodech do mého pokoje.

Posadil mě na postel, svléknul mě z kabátu a sundal mi boty. Zamračil se na ně.

„Brzy vyrazíme na nákupy. To, že je tvému otci i tobě jedno, že budeš mít omrzliny, neznamená, že mně to taky musí být jedno!“ Rozesmála jsem se a po chvíli mi došlo, že takhle uvolněně a šťastně jsem se nesmála už strašně dlouho. Najednou zmizel, ale věděla jsem, jak je rychlý, takže mě to nepřekvapilo. Vrátil se za pár minut.

„Prosím madam, vaše koupel je připravená!“ Zlatý táta, než šel spát, nabral vodu do všech volných hrnců a přitopil pod sporákem, takže Edward už jen tichounce připravil vanu a naplnil ji hodně nad vyrezlý proužek, kde hladina obyčejně končívala. Popadla jsem ručník a zmizela do kuchyně. Věděla jsem, že si mohu dát načas, počká, i kdybych tu byla do rána. Vlastně ne, to by se bál, že ve studené vodě nachladnu. Znovu jsem se nahlas zasmála.

Ručník byl tak malý, že nestačil na to, abych se do něj pořádně zamotala. Tak jsem ho na sebe prostě jen přitiskla a potichu vyběhla schody k pokoji. Zřejmě ne dost potichu. Edward seděl na mé posteli, usmíval se právě tak šťastně jako já a nevypadal ani trošku zaskočený mým podivným oděvem. Čekala jsem marně, musela jsem poprosit:

„Můžeš se, prosím, otočit?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, chvilku počkal, pak zvednul nohy nad spodní čelo postele a bleskurychle byl ke mně zády. Ručník sklouznul na zem a já už držela v ruce noční košili. Najednou ale ležela na zemi i ta. Potichu jsem došla k posteli. Viděla jsem, jak se Edwardova ramena napjala. Klekla jsem si za něj a stejně jako tehdy na mokré trávě pod Andyho jabloněmi jsem ho zezadu objala a dlaň přitiskla na jeho tiché srdce.

Naprosto zkameněl. Lehce jsem mu přejela rty po krku. Jeho vůně mi způsobovala závrať, ve chvíli se se mnou točila celá místnost. Prudce vydechl. Vzal opatrně mou dlaň a něžně mě začal líbat od vnitřní strany zápěstí až k loketní jamce. Cítila jsem, jak rychle vláčním. Musela jsem si připomenout, že já dýchání potřebuji. Trvalo to nekonečně dlouho. V okamžiku, kdy jsem poprvé tiše zasténala, klečel naproti mně. Stále mě držel za ruce, ale spíš se s jejich pomocí držel z mého dosahu. V jeho očích zase protékal žhavý tér. Jen na okamžik spočinul pohledem na mém těle. Vnímala jsem jeho zrychlený dech a bylo pro mě snadné přizpůsobit se mu.

„Ach bože, Bello, co mi to děláš.“ Ještě nedopověděl a už mě houpal v náručí zabalenou do mé staré deky.

Byla jsem stále omámená, proto moje nespokojenost vyzněla tentokrát poněkud nepřesvědčivě. On po každém mém zabrblání zlíbal celý můj obličej, takže jsme se brzy dostali skoro tam, kde jsme před chvílí skončili. Znovu se odtáhl. Položil mě opatrně na postel, posadil se a sklonil hlavu do dlaní. Věděla jsem, co ho trápí. Nevěřil, že spolu můžeme být jako muž a žena. O tom jsem ale já nepochybovala ani na vteřinu.

Bála jsem se jediné věci. Jak dlouho spolu jako muž a žena můžeme zůstat.

Mlčeli jsme, každý ponořený ve svých pochybách.

Najednou jakoby se Edward rozzářil. Uvědomil si snad, že je něco, čím si je naprosto jistý?

Tentokrát mě posadil – připadala jsem si jako neohrabaná kukla – kleknul si na zem k posteli, chvíli se rozhlížel, vyskočil, z malé vázičky se sušenou kyticí vytáhnul tenké stéblo trávy, znovu pokleknul, vzal mě za ruce a dlouze se mi zahleděl do očí.

„Isabello Marie Swanová, vezmeš si mě?“

S jeho příchodem do mého života dostával můj rozum šanci fungovat jen v přesně určených situacích. Teď však kupodivu má ústa neodpovídala jen za zblázněné srdce a omámenou duši, i můj rozum jim přišel dosvědčit, že ano je jediná možná a správná odpověď.

„Ano Edwarde Cullene, vezmu si tě z velké lásky a moc ráda.“

Vzal mou levou ruku – na stříbrném řetízku se lehce zahoupala vlčí hlavička – a několikrát mi stéblem trávy omotal prsteníček. Pak ten trochu roztřepený prsten políbil a slíbil:

„Brzy dostaneš lepší, miláčku, skoro tak brzy, jako nové boty.“

Rozesmála jsem se a ten smích tryskal přímo z mého šťastného a blaženého srdce.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

36)  eMuska (29.11.2012 22:19)

jasne si uvedomujem, ako mi tam Jacob nevyhovuje. Ale je to - cítim sa trápne. Strašne. Už ani nedokážem vysvetliť, čo ma nútiš cítiť, je to v mojej hlave a v mojom srdci. prílliš silné, aby som to strávila sama (to je zas jeden príliš žalostný okamih) a neuveriteľne pôsobivé!
uff.
Ale - už mám riadnu víziu. Skončím strednú, pôjdem na výšku, dobre sa vydám, a založím si vydavateľstvo. Ach, snáď budeš v mojom edičnom pláne...

35)  ambra (23.01.2012 21:52)

haničko

33)  miamam (05.01.2012 11:31)

Anoooo! Nechám se prozatím opájet tou krásnou romancí. Dokud to půjde. Protože nemůžu ignorovat ty skoky do současnosti... ...

32)  AMO (08.12.2011 17:55)

Šmankote... to bude něco... nééé, to je něco
Krásná fontána, která tryská místo vody lásku a vzájemnou přitažlivost...

30)  MisaBells (30.11.2011 01:03)

WOW! Tohle je fakt fofr akce! A já se zase zubím jako idiotek... jupí!

29)  Marvi (29.11.2011 20:46)

Nádhera, jen se bojím co přijde...

28)  kytka (28.11.2011 23:52)

Užívám si každé písmenko i slovíčko. Zatím se těším s nimi, rozněžnila mě žádost o ruku.
Jen Jacob zase nemá nic.

27)  Janeba (28.11.2011 20:42)

Ach bože, Ambro, co mi to děláš???

Nevím, jestli mám brečet nebo se hystericky smát!! Nebo naopak??? Užívám si každičké písmenko a stále přemýšlím, jestli použít kladívko nebo srdíčko!!! Jsem však přemožena jejich city a tak si dovolím jen trošičku !!! To abych to nezakřikla!!! Jenže to bys nesměla být anděl s ďáblem v těle a mně je jasné, že potřebuju nádech z plných plic, protože mi brzo dojde kyslík!!! Že????
Ale právě v tuto chvíli si jejich neskutečnou lásku a čistotu chci uchovat, takže jen ...
Děkuji!!!

25)  SarkaS (20.10.2010 11:29)

To byla jedna t tvých nejkrásnějších kapitol... TOlik pocitů, změn a událostí

23)  Yasmini (14.09.2010 22:00)

Na to jak jsem zaměřená prosti svatbám, zamáčknu slzu a chci taky jednu.
Super kapitola Y.
PS: nečtu každou druhou kapitolu jak by se mohlo podle komentů zdát, jen je nestíhám psát!!!

22)  Gassie (10.09.2010 13:56)

Ách To bylo naprosto úžasné a dokonalé. Edward je zlato. A protože vím, že je nečeká happyend, hrozně bych jim ho přála. Oni si ho zaslouží.

21)  Nerissa (01.09.2010 11:07)

No, tak ta žádost o ruku byla krásná...
Konečně se to mezi vlkodlaky a upíry trochu srovnalo. Ale jako obvykle mi dělá starost, co na mě vykoukne v další kapitolce. Radši jsem si obstarala balení kapesníčků.

20)  Linfe (04.08.2010 14:14)

wow, krásné požádání o ruku ....

19)  Lioness (12.06.2010 20:49)

Začínám Tě nemít ráda.
Za prvé: bereš mi slova. Jak tohle můžeš udělat pisálkovi?! Jak Ti mám napsat komentář, když vím, že by po tom, co jsi napsala Ty, zněl naprosto hloupě a nedostatečně? Že by nevyjádřil dost?
A za druhé: jsi krutá. Krmíš nás tady těmi nejlahodnějšími sladkostmi, nejintimnějšími chvílemi, ale při tom plánuješ úskok. Rozdělíš je. A pak se schováš za to, že jsme to věděli předem!
A proto... hltám každé Tvé slovo. Proto tak obdivuji Tvé povídky. Proto Tě mám ráda.

18)  Nebraska (28.05.2010 08:11)

Jééé...
Stejně je to tak zvláštní - vždycky v průběhu čtení ti chci vypíchnout několik věcí, které mě vážně okouzlily - detaily, věty, slovní spojení - a na konci nevím nic. Promiň Slibuju, že při druhém čtení si budu dělat výpisky

1 2   »