12.12.2013 [23:00], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 24×, zobrazeno 4928×

Podzim...

Edward

Po dalších testech Carlisle konečně souhlasil s naším návratem do školy. A i když bych to nikdy nahlas nepřiznal, těšil jsem se. Říkal jsem si, že by to mohl být dobrý způsob, jak neskončit v blázinci, protože doma bylo nedýchatelno. Po dusném rodinném sezení, při kterém Carlisle a Esme oficiálně oznámili Emmettovi a Jasperovi, že jsme skuteční příbuzní, se ke mně mí bývalí bratři začali chovat jako ke vzácné návštěvě, se kterou po dvou trapných minutách marně hledáte téma k hovoru.

Nedivil jsem se jim.  Carlisle totiž vynechal podstatnou část o tom, co se stalo s mými rodiči. Přesto se na to nikdo nezeptal. Díky tomu mi bylo jasné, že si bratránci užili i jedno samostatné sezení, kde si vyslechli něco o rodinných tabu.

A tak Emmovy obvyklé láskyplné kopance a herdy do zad ze dne na den ztratily na razantnosti a Jasper vypadal vyplašeněji a nejistěji než obvykle. Při jindy příjemných odpoledních posezeních v obýváku teď na všechny vrhal tázavé a trochu ukřivděné pohledy. Z čeho se mě to kruci snažíte vynechat? ptal se beze slov.

Jim oběma ale došlo, že to, co zůstalo nevysloveno, pořádně smrdí.

Vnímal jsem jejich rozpačité postranní pohledy, sledoval jsem, jak se domlouvají beze slov, když si myslí, že se nedívám, a snad poprvé v životě jsem si doopravdy uvědomil, že jsou dvojčata se vším všudy. Nevypadali stejně, ne jako moje sestry, ale neuvěřitelně se doplňovali a hlavně… potřebovali. Říkal jsem si, jaký by byl jejich život, kdyby můj otec – můj biologický otec – toho večera před šestnácti lety nezešílel. Masochisticky jsem se rýpal v detailech alternativní reality rodiny Cullenovy.

Měla by Esme další vlastní dítě? Zůstali by v Chicagu? Mohl teď hrát Emmett fotbal za nejlepší školní tým ve městě? Platili by Jasperovi kurzy tvůrčího psaní? Vedl by Carlisle vlastní prestižní kliniku?

Hned po otázkách o tom, jak mohla vypadat jejich minulost, nevyhnutelně následovala ta, která se týkala jejich budoucnosti. Ano, ta byla jen jedna. Jediná zásadní.

Mohla by být jejich budoucnost jiná, kdybych zmizel?

Děsilo mě, že ta otázka vůbec není mimo. Carlisle i Esme byli pořád mladí. Mohli začít se vším, co by si vzali do hlavy. Bez nutnosti ukrývat mě před velkým světem by je nic nesvazovalo a neomezovalo. O Emmettových a Jasperových možnostech nemluvě…

„Edwarde, vnímáš mě?“ Netrpělivost v Carlisleově hlase jasně naznačovala, že tohle není první pokus získat mou odpověď na… něco.

„Promiň, trochu jsem se zamyslel.“ I tentokrát jsem se vyhnul oslovení. Vychoval mě, dal mi svoje jméno, kvůli mně svou vlastní rodinu připravil o normální život a já mu přesto už dál nedokázal říkat tati. Musel si toho všimnout, ale nechával to být. „Kde jsme to skončili?“

Jen zvedl obočí. Aha, takže jsem se na něco ptal já?

„Už vím! Dvojčata. Ptal jsem se, jestli je normální, aby v rodině byly dvoje dvojčata v jedné generaci,“ vybavil jsem si otázku, která mě ve skutečnosti zajímala ze všeho nejmíň. Napadlo ho vůbec, že to, co bych chtěl doopravdy vědět, nejspíš nikdy nedokážu vyslovit nahlas?

Hádal jsem, že ne. Jinak by se teď tak spokojeně neusmál.

„U Cullenů byla vždycky spousta dvojčat. Obvykle se rodí přes generaci, ale ne u nás. Moje matka byla z dvojčat; prababička měla čtyři děti – dvakrát dvojčata. Umíš si to představit?“ Ještě pořád se usmíval. Mně to nešlo. Já si zkoušel představit jen jedna dvojčata. Annu a Marii v tratolišti krve. Zemřely současně? Nebo se jedna musela dívat, jak ta druhá trpí? Carlisle pokračoval, jako by o ničem z toho nikdy ani vteřinu neuvažoval. „Když se narodily tvoje sestry, Esme tak trochu doufala, že si rodinnou dávku dvojitých genů vybrala Elizabeth. Mám pocit, že si první dítě chtěla užít a bála se, že s dvojčaty to bude příliš náročné. Myslím, že s tebou si to trochu vynahradila,“ mrknul na mě. „Byl jsi neuvěřitelně roztomilý. A taky vděčný za každý projev pozornosti.“ Fakt si myslel, že mu na tohle skočím?

Další typický večer v Carlisleově pracovně. Vzal si do hlavy, že musíme dohnat ztracený čas. Postupně vytahoval léta skrývaná alba a seznamoval mě s rodinnou historií. Občas přizval i Emma a Jazze. Ani oni nevěděli nic o rodině, z níž pocházeli. Ani oni nikdy neviděli fotky svých prarodičů, své tety a svých světlovlasých sestřenic. Ani teď se ale nezeptali, kdy a jak zemřely. Vzorně se drželi instrukcí, které dostali. Seděl jsem mezi nimi a lapal po dechu při myšlence, že já jediný jsem pokrevně příbuzný s člověkem, který jim vyvraždil polovinu rodiny. Vždycky, když to začínalo být neúnosné, objevila se ve dveřích Esme. Jako by měla nějaký radar nebo co. Její ruka mě hřála na rameni a já se po pár minutách dokázal dát dohromady, poděkovat za další dávku informací a odejít do svého pokoje bez toho, že bych se potácel. Vnímal jsem starost v jejich očích, ale nedokázal jsem je uklidnit.

Přesto jsme pořád měli něco společného. I já chtěl věřit, že se to časem nějak srovná.

„Už o tom chceš mluvit?“ Bella byla vytrvalá a tvrdohlavá. Každý den, sotva vešla do pokoje, skopla boty, usadila se naproti mně na posteli, na překřížené nohy položila svou kytaru a tiše vybrnkávala složité melodie. Zeptala se s železnou pravidelností, vždycky těsně předtím, než nástroj s povzdechem pohladila a uklidila.

Osmý den jsem to vzdal. Částečně. Místo obvyklého ne jsem mlčel. Bella se se zatajeným dechem posadila zpět do důlku, z něhož se mě ještě před chvílí za pomoci svých šikovných prstů pokoušela přesvědčit, abych si taky vzal kytaru a přidal se k ní, a upřeně mě sledovala. Oplácel jsem jí pohled a zkoušel si vzpomenout, proč jí nemůžu říct všechno. V tu chvíli se zdálo strašně lákavé prostě to vyklopit a nechat se od ní litovat a utěšovat.

„Carlisle a Esme jsou mí skuteční příbuzní. Strýc a teta,“ upřesnil jsem.

Pár vteřin čekala, jestli ještě něco dodám. Pak se důvěrně známým pohybem dotkla kroužku ve spodním rtu. Soustředěně se zamračila.

„Chápu. Lidi obvykle adoptují děti příbuzných, pokud jsou rodiče… mrtví?“ zkusila to. „To je ten důvod, proč jsi z toho tak špatný? Doufal jsi, že jednou najdeš svoje biologické rodiče? A proč ti to vlastně tajili? Nedává to smysl, pokud…“ Pokud mi to důležitější nezatajuješ, dopověděl za ni trochu ublížený výraz v jejích očích.

Zase jsem ji podcenil. Nemohla to prostě jen vzít na vědomí. Okamžitě musela řešit důvody a důsledky. Zavřel jsem oči.

Nevzdala to.

„A jak to souvisí s tím, že odmítáš sáhnout na kytaru? Nehrál jsi přeci jen proto, abys jednou svým rodičům předvedl, že jsi v tom vážně dobrý. Chybí mi to, víš? Když hraješ, jsi úplně jiný.“ Teď jsem pro změnu oči vytřeštil. „Ne jiný, jakože to nejsi ty, naopak,“ začala rychle vysvětlovat. „S kytarou jsi to nejvíc ty. Jsi úplně… obnažený,“ dodala tak tiše, jako by ji to slovo děsilo. Což by nebylo nic divného, protože mě děsilo docela určitě. S povzdechem jsem sebou praštil do polštářů. Přelezla ke mně, lehla si na bok a omotala mi nohu kolem stehen. „Nemusíš z toho být špatný,“ šeptala mi teď přímo do ucha. „Je to dar. A taky daň, kterou platíš, pokud chceš být mezi nejlepšíma. Nevšiml sis toho? Všichni nejlepší umělci to takhle mají. Odjakživa.“

„Ne že by byli zrovna šťastní. Van Gogh by mohl vyprávět,“ zmohl jsem se konečně na odpověď. A byla plná hořkosti, protože celou dobu, co Bella mluvila, jsem měl před očima Tonyho tvář, ten sebejistý úšklebek, který maskoval bůhvíco.

„Nedovolím, aby sis uříznul ucho,“ objala mě pevněji. „Ale možná ti ho uříznu sama, pokud mě nepřestaneš štvát.“ Cítil jsem, jak se jí hruď otřásá tichým smíchem. A nejspíš jsem na tom ještě nebyl úplně bledě, protože mi i tentokrát došlo, že prožívám malý zázrak. Oba až po krk ve sračkách a ona se dokáže smát.

Otočil jsem se k ní, objal ji a nechal se od ní zachránit. Už zase.

Bella

S odstupem mi z těch dnů, kdy jsem čekala na to, až se Marcus projeví, zůstal jen neurčitý proud šedivých a beztvarých vzpomínek. Ostřeji jsem si vybavovala jen tři věci:

Naději v Aliciných očích, Edwardovo zoufalství neznámého původu a svou vlastní zlobu.

Ano, zlobila jsem se. Hodně. Protože šerif Swan tohle očividně nedomyslel. Kdyby se tu tehdy nestavil a nevyhrožoval Marcusovi – a o tom, že umí vyhrožovat opravdu účinně, jsem něco věděla - mohlo to dávno prasknout. Takhle se zdálo, že se Marcus navzdory našemu poslednímu střetu doopravdy stáhnul.

Celé dny sice trávil v dílně, ale nezdálo se, že by postrádal Roseinu nebo mou společnost. Mizel uvnitř ještě předtím, než ráno Emmett s Jazzem vyzvedli Rose s Alicí, a do domu se vracel většinou až za tmy. Pytle s odpadky byly plné plechovek od piva a krabic od pizzy. Večery trávil střídavě s Heidi v obýváku – to pak v odpadcích přibyly láhve od vodky, nebo s Jessicou v ložnici – láhve od vína.

Nemohla bych říct, že mě to úplně uklidnilo. Když jsem se jednou pokoušela nakouknout dovnitř do dílny – dřív to díky škvírám mezi prkny nebyl problém – nezjistila jsem nic. Tedy nic kromě faktu, že Marcus nejspíš všechny stěny zevnitř něčím obložil. Že by se chtěl prostě jen ochránit před washingtonskou zimou a pokryl stěny izolací? Alice a Rose by tomu určitě chtěly věřit, já ale byla jako na trní. Po všech těch hrozných měsících jsem potřebovala, aby byl Marcus znovu sám sebou.

Ještě jednou.

Ještě aspoň jednou měl vypustit zvíře, které jsem tak dobře znala a které před světem tam venku tak dobře skrýval. Protože pokud to neudělá, pokud se dokáže dost dlouho ovládat... Odmítala jsem přemýšlet o tom, co by s námi bylo v takovém případě. V případě, že bychom se nedočkaly své pomsty.

A tak jsem čekala.

Vařila jsem, prala pro všechny, nakupovala, uklízela. A taky přesvědčovala Edwarda, že ať už se dozvěděl cokoli, nemůže to být tak hrozné jako to, co jsem já prožila.

Můj život se změnil. Ale vlastně ne nijak zásadně. Ještě pořád jsem se bála. Ještě pořád jsem toužila zmizet. Ještě pořád jsem se každý večer s pevně sevřenými víčky a propletenými prsty modlila za svou mámu. A ještě pořád jsem pochybovala, že mě tam nahoře, v chladném a příliš velkém vesmíru, někdo slyší.

Edward

Byl jsem tak pohlcený svými novými starostmi, že mi před naším návratem do školy nedošlo, co způsobí zpráva o tom, že jsme teď s Bellou oficiální pár. Když jsem zaregistroval první šokované pohledy a pootevřené pusy, které se jen třásly na to, aby tu novinku zašeptaly do nejbližších zvědavých uší, skoro mě to pobavilo. Vaše starosti bych chtěl mít, lidi. Už druhý den se ale ukázalo, že to přeci jen bude i moje starost.

Bella nepřišla na oběd. Napsal jsem jí zprávu, ale neozvala se. Přitom na francouzštině se zdála ještě v pohodě. Rose ani Alice o ní nevěděly. Těsně předtím, než mě ovládla panika, jsem ji konečně našel. Stála u své skříňky, zády ke mně, v jedné ruce hadr, ve druhé nějakou lahvičku, a vší silou drhla plechová dvířka. Dělala to s takovou urputností, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že brečí.

„Bello…“ Trhla sebou, ale nepřestala s tím. Jen si utřela oči do rukávu a dál se snažila smazat velká černá písmena. Nejspíš měla špatné ředidlo, protože jsem si bez problémů početl.

Má to rád pusou, jen bacha na mono!

Kousl jsem se do jazyka dost rychle a dost silně na to, abych do těsného prostoru mezi námi nepustil kvalitní sérii sprosťáren. Nějak jsem cítil, že teď by to nebylo úplně ono. Párkrát jsem se zhluboka nadechl. Potřeboval jsem čas, abych dal dohromady souvislou větu. Bella mě ignorovala. Dál se bezvýsledně snažila rozmazat první písmeno. Popadl jsem ji za ruku – za tu s hadrem – a přinutil ji, aby se na mě podívala.

„Vyser se na to,“ zasyčel jsem. „Zařídím to. Tohle,“ ukázal jsem ke skříňce, „i tamto,“ kývnul jsem bradou směrem k učebnám.

„Ty víš, kdo to udělal.“ Držel jsem ji pevně, takže jsem cítil, jak se třese. Bella se třásla vzteky. A já neměl chuť jí lhát.

„Tuším. Jo, vím,“ opravil jsem se rychle, když se mi zkusila vykroutit. Laurenin rukopis byl nezaměnitelný a já od ní dostal spoustu vzkazů. Konkrétně slovo „pusou“ se na papírcích, které mi s oblibou nechávala v učebnicích, v boční kapse batohu i zastrčené ve skříňce, objevovalo fakt často.

„Jedu nadoraz, Edwarde. Nezvládnu už ani o trochu víc.“ Třásla se jí brada, po tvářích jí tekly slzy a já měl strašnou chuť ublížit Lauren Malloryové. Ježíši… Je tohle ono? Už se to ve mně probouzí? Jsem syn svého otce se vším všudy? Pustil jsem Bellinu ruku a svezl se na podlahu.

„Fakt se omlouvám, Bello,“ zachraptěl jsem. „Jen mi řekni, co mám udělat.“ Protože já nejspíš nejsem schopný rozeznat, co bych udělat měl. Co je v téhle posrané situaci přiměřené.

Klekla si naproti mně, strčila mi prst pod bradu a tentokrát přinutila ona mě, abych se jí podíval do očí. Na houpačce se sedačkama Slabší – Silnější jsme se střídali tak rychle, až se mi z toho zvedal žaludek.

„Jen mi to pomoz vyčistit. Prosím.“ Pořád byla bledá, ale už neplakala. „A na ně se vykašleme. O tohle jim jde. Vyprovokovat nás. Tak pitomí nejsme. Většinou,“ ušklíbla se, sklonila se ke mně a dala mi pusu.

„Ty na mě nejsi naštvaná? Nemusím udělat nic, abych to nějak… odčinil?“ Copak mi všechno projde tak snadno?

Zamyšleně se cvrnkla do kovu ve rtu. Přimhouřila oči.

„Vlastně jo. Jsem hrozně naštvaná. Přímo zuřím,“ zakoulela ještě červenýma očima. „Ale bude mi stačit úplná drobnost,“ přešla do šepotu a naklonila se ke mně. „Začneš zase hrát. A půjdeme spolu na tu pitomou soutěž.“

Žaludek se mi zkroutil podruhé, ale věděl jsem, že dokážu odmítat jen do chvíle, než znovu uvidím Laurenino dílo dvě stopy nad našimi hlavami.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

24)  matysekmj (23.01.2014 01:22)

Nejsi syn svého otce, kolikrát ti to mám říkat

23)  Lenka (19.01.2014 14:46)

22)  leelee (03.01.2014 11:36)

Vědět proti čemu stojí asi nebude úplně sluníčkový zjištění, ale někdo tu chtěl pravdu že?
Q

21)  ambra (02.01.2014 18:05)

Chjo, já jsem ani nepoděkovala . Hrozná ambra za trest bude týden o hladu (což jí jedině prospěje).
Berunky, dnes jsem prolítla poslední kapitoly a sedám k tomu, snad mi budou blížící se všední dny a týdny nakloněny a vrátím se k obvyklému tempu přidávání. Děkuju za krásné komentáře, děkuju za podporu v minulém roce a budu se těšit, že se uvidíme (ve zdraví a ideálně aspoň po kolena zaseknuté ve štěstí, lásce a bohatství ) i v tom začínajícím.

20)  Ivana (31.12.2013 20:59)

Zase som k tejto kapitole dostala tak dlho po vydaní... ospravedlňovať sa už ani nemá zmysel. Čas je proste niekedy proti nám.
V tejto kapitole bolo asi všetko, čo si človek môže priať. Láska aj bolesť. Smútok aj aspoň trochu radosti. A strašne veľa Ambry.
Popravde som si dosť poplakala. Niekedy proste emócie pretečú. Ty ich vždy dávaš tak veľa. Veľa, veľa a ešte viac. Ďakujem.
Bojím sa... len neviem o koho viac. O Edwarda a o to, čo sa mu honí hlavou? O to, že je proste tak... zranený a nešťastný a nezmierený s vlastnou minulosťou. Alebo o Bellu. Marcus sa správa nanajvýš zvláštne a mám nepríjemná pocit, že chystá niečo, čo sa mi nebude páčiť. Predsa by si im to nedala tak „ľahko“. I keď raz by si mohla urobiť výnimku. Žeby?
Ďakujem, Ambra, táto kapitola ma dostala. Všetkým. Každou vetou, každým slovom, každou myšlienkou. Tou odhalenou, ale aj tou skrytou.

17)  nicky88 (14.12.2013 22:07)

Psychonářez,.. ale krááásný, jako vždycky Je mi těch dvou až neskutečně líto! Strašně se mi líbí jejich uvažování.. Já bych se na jejich místě zhroutila a utápěla se v sebelítosti, ale mě přijde, že oni snad sami sebe ani nevidí jako oběti Bells na to asi ani nemá čas, a "můj" kouzelnej Edí pomalu obviňuje sám sebe ze smrti jeho rodiny ááááách jo, tohle mi nedělej prosííííííím... přísáhám bohu, že jestli je budeš ještě pár kapitol takhle psychycky týrat, sekne to s nimi, že ani tvoje "pero" je nepostaví na nohy a já pak budu ronit krokodýlí slzy

15)  Fanny (14.12.2013 17:20)

Nemohl na to Marcus přijít, že ne? Ale jestli ne... Proč z ničeho nic něco provádí v dílně? Odhlučnění? Vážně to je izolace? Ne, ne, já doufám, že ne.

Atmosféra u Edward se tak změnila... Proč nemůže být všechno jako dřív? Všichni na sebe hází nenápadné pohledy, povídají a probírají nedůležitě důležité věci. Všichni předstírají, že vzduch je stále lehký a ne tak hustý, že by se dal krájet. Nebo prostě netuší, co s tím. V Edwardovi se to pere a já se trochu bojím, co z toho přetlaku, který v sobě drží, vyvede.

A Belly to plíživé ticho před bouří houstne víc a víc.
Nervy napnuté k prasknutí, ale stejně to je, ano, úžasné.

13)  piky (14.12.2013 09:23)

Ticho před bouří, to bylo první, co mě napadlo, když jsem četla část o Marcusovi. A bouřka to rozhodně nebude pěkná, spíš tornádo, řekla bych...
Jde vidět, že Esme a Carlisle se snaží Edwardovi pomoct, ale asi netuší, jaké má Edward vnitřní démony - doufejme, že nevylezou na povrch v tu nejnevhodnější chvíli
Edward a Bella Dva tonoucí, kteří se snaží navzájem se zachránit - snad se nestáhnou ke dnu :/
Ambři, panebože, mám chuť se dát s tvými povídkami do registrovaného partnerství, jak jsou skvělé Těším se na další kapitolu

10)  emam (13.12.2013 12:39)

Vyšponované a víc a víc. Tak se bojím, až něco povolí a že se všechno sesype Jak dlouho můžou tyhle příšerný situace vydržet Víš, že kromě reálných Vánoc by mohli i oni prožít poklidné Vánoce

8)  DopeStars (13.12.2013 09:43)

Mrcusovo ticho pred búrkou sa mi nepáči a k tomu ešte Edwardov boj s vlastnými démonmi a nakoniec ešte tá blbá Lauren... je to naozaj čoraz zaujímavejšie a už sa veľmi teším na pokračovanie! Skvelá kapitola

7)  Marcelle (13.12.2013 07:50)

U Marcuse je podivný klid a vůbec se mi to nelíbí. Edward se v tom pěkně plácá, je mi ho líto, musí to nějak skousnout a neví jak. Díky ambřičko, že jsi si v tom tvém vínovém pečení našla čas

6)  SestraTwilly (13.12.2013 07:01)

Chudák Edward,snaží sa statočne bojovať so svojimi démonmi. Nesmie sa tomu poddať...nesmie si myslieť,že je ako otec. Dúfam,že Bella mu pomôže v tom...
A Marcus...mám strach,čo chystá.
Pekná kapitolka Maruška.

1 2   »