14.01.2011 [17:16], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 83×, zobrazeno 12956×

5) Slečna s knírkem aneb Jemu by to slušelo víc

Zjistíme, že požádat k svačině o mléko se může ukázat jako velice nerozumná věc, která může vést až k dramtické změně vzhledu.

Poodhalíme jedno tajemství a...

...smát se dnes asi budeme jen minimálně.

Prospala jsem dva dny. Matně jsem si pamatovala, že mě Donovan několikrát vzbudil a vpravil mi do úst hrnek krve. Netušila jsem, kde ji vzal. Ani jednou jsem se nestihla zeptat.

Třetí den, bylo to odpoledne, jsem otevřela oči, a cítila se zase ve své kůži. Tedy věděla jsem, že budu, jen co si dám pořádnou sprchu. Páchla jsem jako bezdomovec. Donovan byl gentleman, takže mě nechal spát ve stejném tričku, ve kterém jsem absolvovala běh lesem, krádež auta a konzumaci půllitrového Bacardi. Asi tušil, že kdybych po probuzení zjistila, že mě svlékal, pravděpodobně by mi zemřel komorník.

„Dobrý den, slečno,“ ozvalo se ode dveří. Vplul dovnitř a v rukou nesl přiklopený stříbrný podnos.

„Jsme doma,“ konstatovala jsem spokojeně. Opatrně jsem zkusila pohnout rukou. Vypadalo to, jako by s ní nikdy nic nebylo.

„Vzhledem k vašim zjevným antipatiím k Edwardu Cullenovi jsem došel k závěru, že byste jejich dům ráda opustila co možná nejdříve.“

„Díky, Donovane.“

Položil mi podnos na klín a odklopil ho. Na oválném porcelánovém talíři ležel naaranžovaný a snítkou petrželky ozdobený obrovský kus krvavého hovězího. V syrovém stavu. Ta vůně mi vletěla do nosu a nekompromisně ovládla mou nervovou soustavu. Toho příboru, co ležel vedle talíře, jsem si ani nevšimla. Vrhla jsem se na to rukama. Maso jsem trhala zuby a lačně polykala celé kusy. Zdálo se mi, že slyším andělský zpěv. Ruce se mi chvěly rozrušením. Nakonec jsem zvedla ten obrovský talíř a vylízala ho. Až když bylo po všem, začala jsem se zabývat tím, že Donovan stojí stále u postele.

„Ehm… díky. Bylo to skvělé,“ řekla jsem rozpačitě a pak asi poprvé v životě použila naškrobený ubrousek položený na tácu. Otřela jsem si ústa i ruce. Na bílém servítku se rozzářily krvavé šmouhy.

„A do háje! To jsem nechtěla. Možná by to příště chtělo červený,“ nadhodila jsem.

Donovan beze slova přiklopil tác a zase si ho ode mě vzal.

„Jsem rád, že už jste v pořádku. Teď byste se třeba chtěla vykoupat?“ navrhoval a sotva viditelně nakrčil nos. No tak smrdím, no!

Vylezla jsem z postele a uvědomila si příliv síly a energie. Lidské jídlo je prima, ale kusu syrového masa se nic nevyrovná.

V koupelně jsem odložila ortézu a prohlížela si zápěstí. Vypadalo úplně normálně. Pak jsem si konečně sundala to páchnoucí triko. Jak jsem ho přetahovala přes hlavu, ucítila jsem v té kombinaci potu a alkoholu sotva patrnou nasládlou vůni. Povzdech mi z úst unikl úplně samovolně. Přitiskla jsem si ten kousek látky na obličej a ještě několikrát si čichla. Vybavily se mi jeho oči. Ne, že bych na něj změnila názor. Měl tak přerostlé ego, že by se s ním nevešel do nákladního výtahu. Ale moje smysly na něj prostě reagovaly. A i když jsem se na sebe zlobila, přestat nosem luxovat to tričko jsem pár minut nedokázala. Kromě toho – byl to první chlap, který mi dal pusu.

+++++

Vykoupaná, voňavá a konečně čistě oblečená jsem za hodinu sešla do kuchyně. Většinou jsem jedla právě tam, i když vila, kterou jsem před třemi roky koupila, měla dvě jídelny. Mně ale vyhovovalo sednout si na stoličku u kuchyňského stolu a sledovat Donovana, jak přechází tam a zpátky a něco kuchtí. Byla to děsná legrace. Šoural se a občas heknul, ale když si myslel, že ho nevidím, byl najednou podezřele rychlý.

Posadila jsem se a přemýšlela, na co bych tak měla chuť.

„Dala bych si cookies, Donovane,“ rozhodla jsem nakonec. „A k tomu vychlazené mléko.“

Na chvilku se zarazil, ale pak už se vydal ke skříňce.

„Tak jsem přemýšlela, že bych měla zase udělat nějaký fotky. Nebo si lidi začnou myslet, že už nepracuju.“

Vysypal na talířek čokoládové sušenky a přinesl mi je.

„Nejsem si jistý, jestli je to bezpečné, slečno. Někdo by vás mohl poznat.“

Mávla jsem nad tím rukou. „Hloupost. Vypadám teď dost jinak. Navíc - skončím s tím kabaretem. Udělám fotku a zmizím. Už žádný předvádění se.“

Zakousla jsem se do prvního kousku a slastně zavřela oči. Koláčky byly čerstvé. Úplně se rozplývaly na jazyku.

„Ještě prosím to mléko, Donovane,“ připomněla jsem mu.

On ale stál uprostřed kuchyně a vypadal nějak nesvůj.

„My ho nemáme?“ zeptala jsem se podezřívavě. Něco tu nehrálo. Nepamatovala jsem si, že by mi Donovan někdy odmítl dát něco, o co jsem požádala. Většinou to dokonce předvídal.

„Máme, slečno… Já jen, nechcete raději čaj? U nás v Anglii konzumujeme cookies výhradně s čajem.“ Stál tam jako solný sloup.

Kousla jsem si do další sušenky. „Mléko. Prosím!“ Významně jsem se na něj podívala.

Povzdychl si a pokrčil rameny.

„Jak myslíte, slečno.“

Vytáhl z lednice krabici mléka a pak se strašně rychle otočil zády, takže jsem pořádně neviděla, co tam dělá.

„Jeden šálek, slečno Kriegová?“ zamumlal.

„Donovane?“

Ztuhnul.

„Je něco, co bych měla vědět?“

Další povzdych. Pak se pomalu obrátil ke mně s tou krabicí v ruce. Viděla jsem to už z dálky. Portrét. Nakreslený počítačem, nejspíš takovým, jaký používá policie při sestavování identifikace. A byla na něm moje tvář.

„Do prdele!“ zasténala jsem. To už ta věc stála přede mnou.

Pohřešuji milovanou sestru. Za informaci vedoucí k jejímu nalezení nabízím odměnu ve výši deseti milionů dolarů.

A pak tam bylo ještě telefonní číslo. Stejné jako tehdy v novinách.

„Ještě sušenky?“ zeptal se Donovan.

„Ten hajzl! Určitě za tím stojí Dagross!“

Odstrčila jsem talířek a mračila se na svou podobenku. Byla velmi vydařená. Živě jsem si uměla představit, jak se pár muklů sešlo během vycházky na lavičce a jak si ochotně porovnávali vzpomínky. Obzvlášť, když jim za to někdo dobře zaplatil.

„Já ho musím dostat, Donovane. Přece se nemůžu po zbytek života schovávat.“ Pak jsem si rozčileně odfrkla. „Teď abych si nechala udělat plastickou operaci.“

„Možná by stačil knírek,“ prohlásil Donovan a začal leštit sklenice na víno.

Uchichtla jsem se. Pak jsem se na něj zkoumavě podívala. Napadla mě šílená myšlenka, že to snad myslel vážně. A došlo mi to!

„Vy jste geniální, Donovane!“ Dýchl do sklenice a potěšeně zastříhal obočím.

„Seženete mi to?“

Postavil sklenici k ostatním a utěrku úhledně přehodil přes chromované madlo.

„Už jsem si dovolil to obstarat. To mléko se v obchodech objevilo včera, takže jsem měl dostatek času.

Nevycházela jsem z údivu.

„Umíte to… nasadit?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že ta otázka byla zbytečná.

„Dnes večer?“ zeptal se místo odpovědi.

+++++

Zase jsem seděla v koupelně, kolem krku omotaný ručník. Donovan mi právě dolepoval knírek a ptal se, jestli si budu přát i bradku. Odmítla jsem to.

Otáčela jsem hlavou tam a zpátky a pak jsem se rozřehtala.

„Jsem jako sňatkovej podvodník!“ hýkala jsem.

Donovan beze slova strčil prsty do kelímku s gelem na vlasy a pak mi začal něco tvořit na hlavě. Když skončil, rozchechtala jsem se znovu.

„Clark Gable!“ Moje vlasy ležely ulízané a slepené směrem dozadu. „Tohle se teď přeci nenosí. Mám být nenápadná!“

Napomenul mě, abych sebou nemlela, což šlo při tom záchvatu smíchu dost těžko. Když odstoupil, bylo to už o dost lepší. Jenže… zamračila jsem se.

„Teď vypadám jako Edward Cullen.“ Vlasy mi trčely do všech stran.

„Chtěla jste něco moderního,“ bránil se. Šel si umýt ruce, čímž mi jasně naznačil, že už s tím nic dělat nehodlá.

Zaúpěla jsem. Jemu na rozdíl ode mě ten účes slušel.

„Když už jsme u pana Cullena…“ odkašlala jsem si a přemýšlela, jak se zeptat.

„Je mi líto, slečno, ale jsem zavázán mlčenlivostí,“ prohlásil, když se otočil zpátky.

To mě naštvalo. „Tak moment! Pracujete přece pro mě!“

Mým výbuchem vzteku se samozřejmě nenechal rozhodit.

„To jistě, slečno, ale i doktor Cullen byl mým zaměstnavatelem. Vy byste si také nejspíš nepřála, abych svým budoucím nadřízeným vykládal podrobnosti o vás.“

Tomu se nedalo odporovat. Stejně jsem se ale cítila, tak nějak zrazená. Donovan byl nejbližší člověk, kterého jsem měla. Vlastně – on byl jediný.

Jako by zase věděl, o čem přemýšlím. V očích se mu usadil laskavý výraz.

„Zkuste se ho na to zeptat sama. On je na vás stejně zvědavý, jako vy na ně. Třeba bude ochotný k řekněme… výměně informací.“

„Vy jste mu nic neřekl?“

„Samozřejmě, že ne!“ ohradil se pohoršeně.

Aspoň že tak.

Na chvíli zmizel v mém pokoji a pak se vrátil s černým pouzdrem na šaty. Koukalo z něj jen ramínko. Pověsil ho na háček a rozepnul zip. Uvnitř visel pánský oblek, nejspíš velmi drahý.

„Poslyšte, když už jsme v tak sdílné náladě…“ vstala jsem a nervózně si promnula ruce. „Vám není divné, jaká jsem? Tedy, některé mé zvyky a schopnosti… Nikdy jste se neptal.“

Pečlivě přejížděl kartáčkem sako a odstraňoval neviditelná smítka.

„Nepotřeboval jsem se na nic ptát. Žádný komorník by neměl.“

Odložil kartáč a pak mi podal kalhoty.

„Kromě toho – já vím, co jste zač.“
Zalapala jsem po dechu. Snažila jsem se zůstat klidná, ale na světě mě nic netrápilo víc, než otázka mé totožnosti.

„Tak… tak byste mi to možná mohl říct.“

Stál proti mně, s kalhoty v rukou, a přemýšlivě si mě měřil. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že to, co řekne, se mi nebude líbit.

„To není tak těžké. Jste velmi rychlá, až na pár výjimek nezranitelná, občas máte neovladatelnou chuť na krev.“ Významně se na mě podíval.

Zavrtěla jsem hlavou. Tuhle úvahu jsem odmítala dokončit.

„Jak dlouhé bylo vaše dětství?“ zeptal se. Z jeho tónu zmizela strohost a ozval se… soucit.

Sklopila jsem oči. Ta otázka byla osobnější, než by se mohlo zdát. Vyvolávala vzpomínky.

„Sedm let.“

Přikývl. Nevypadal překvapeně.

„Takže?“ zašeptala jsem.

Přišel blíž. Možná mě chtěl v případě, že sebou praštím, chytat.

„Váš otec musel být upír.“

Díval se mi do očí. Slyšela jsem své srdce jak zběsile buší, i svůj dech, který se najednou stal mělkým a rychlým.

„Myslím, že jste něco takového musela tušit…“

Ne, nenapadlo mě vykřikovat, že nevěřím v existenci upírů. Několikrát do roka jsem běhala po lese a vysávala krev zvířat. Nikdy v životě jsem si ani neodřela koleno. Přesto mi ta informace, vyslovená nahlas, způsobila mrazení.

Zamířila jsem do svého pokoje a nechala Donovana bez odpovědi. V zásuvce nočního stolku jsem měla uložených pár věcí od tenkrát. Už dlouho jsem ji neotevřela. Teď jsem si klekla na zem a šuplík pomalu vysunula. Debbiin starý hřeben se dvěma vylomenými zuby, lžíce – jeden z největších pokladů, jaký na ulici můžete mít, rezavý otvírací nůž a medailon. Roztřesenou rukou jsem po něm sáhla. Zpátky do koupelny jsem běžela. Musela jsem se donutit ke klidu, abych dokázala stisknout perko a přívěsek otevřít.

„Znáte ji?“

Sáhl pro medailon a pečlivě si ho prohlížel. Přejel palcem fotografii mladičké dívky, která mi byla tak nápadně podobná.

„Je mi líto, slečno Kriegová. Nikdy jsem ji neviděl. Vaše matka?“

Oči se mu leskly a celý jeho výraz vyjadřoval lítost. Pomalu jsem přikývla. Odkašlal si a znovu ten portrét pohladil. Pak se dotkl nápisu vyrytého na vnitřní straně víčka. Pochopila jsem, že nějak ví to, co jsem já sama vytušila ze svých vzpomínek a z faktu, že ta dívka na portrétu se mnou není.

Vyhrkly mi slzy.

„Já… nikdy jsem zas tak moc neřešila, že jsem… divná. Mnohem víc jsem chtěla vědět, kdo byla ona.“

Chápavě přikývl. Pak mi ten medailon opatrně vložil zpátky do dlaně. Dívala jsem se na ni. Usmívala se, vypadala šťastně.

„Mám po ní jen tohle a…“ jemně jsem přívěsek zavřela. Ozvalo se tiché cvaknutí. „… její jméno. Isabella.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

63)  Abera (15.01.2011 17:31)

Krásný

62)  Karolka (15.01.2011 16:54)

jeanine: Děkuju. Jsem moc ráda, že se kapitola líbila.
belko: To jsem tedy zvědavá. Děkuju.
gisella: Doufám, že s tou "akcí" budeš spokojená. Díky!

61)  giselle (15.01.2011 14:07)

takže už konečně víme, jak se zoom jmenuje
Donovan, už nevím, jak Ti ho vynachválit
moc se těším na další shledání edwarda a belly a taky na bellu v knírku v akci

je to krása

59)  jeanine (15.01.2011 12:37)

Už se těším, až Edwarda Cullena bude šimrat knírek, až Bellu políbí. Ale to asi dost předbíhám. Trošku oddechovější díl, trochu smutnej, ale krásnej. Těším se na pokračování, i když se k němu dostanu nejspíš zase až zítra. Je to parádní příběh s dost zajímavou zápletkou, ale teď mě sžírá jedna velice důležitá otázka. Kdo je krucinál její otec!

58)  Karolka (15.01.2011 12:02)

Bosorka: A zase jsem mrtvá smíchy!
Carlie: Moc děkuju! Taky jsem si vyráběla alibi, že tam ten Edward vlastně byl. Ale jen co dopíšu koment, jdu na další kapču a tam už opravdu bude...
Tru: Děkuju.
Lucie: A počkej na chvíli, kdy ten knírek půjde dolů...
KalamityJane: Ověřím si jeho alibi. Díky!
Twilly: Napadá mě jediné řešení - vyrobit paní Donovanovou a požehnat její plodnosti. A tvoje čeština je supr, neboj.

57)  Twilly (15.01.2011 11:09)

No tak myslím, Hnědulinko,že je další průser na světe. Ty malej lorde Frankensteine, vždyť tys stvořila Donovana a naše konsumní společnost( zastoupena tady ostatnímy a mou maličkostí... možná,že bychom měli uvažovat o fan klubu "Donovan"? ) ho chce mít dokonce klonovaného. Tak jak se s tím popereš, drahoušku???

Bosinko, už se za mnou tvoří řada...

Jo a co se týče slovenštiny... myslím, že si ji užijete v mých povídkách... já si nemohu pomoci, když tohle je pro me nejak přirozenější, komentovat česky , asi jsem nejakej úchyl nebo co, protože mi moje oficiálni "rodná" řeč nestačí...

PS: jen doufám, že to moc neprzním

55)  Lucie (15.01.2011 09:23)

A to jsem doufala, žes to v perexu nemyslela vážně, ale tady vážně není moc věcí, kterým by se dalo zasmát...Snad kromě knírku a účesu alá Edward Cullen

53)  Carlie (15.01.2011 08:30)

Jé, já jdu mezi posledními? To už budou asi cookies zbaštěný, co? A na mlíko mě nějak přešla chuť - to byla scéna scén - nádherné napětí , dialogy , Donovanovo upozornění, že cookies zásadně s čajem
I když tu nebyl Edward, vlastně tu byl, že Nemůžu se dočkat, jak se bude tvářit, až ji/ho potká
A pak celá ta konverzace prozrazující její minulost... Kdo byl ten upír, který je jejím otcem? Známe ho? Žije ještě?
Moc doufám, že jí rychlá Cullenovic rota v kožených kalhotách přispěchá na pomoc při likvidaci a třídění odpadu Dagross aspol.
Jak to může bez ní tak dlouho vydržet? Ne, že by neměl, co na práci, oprava Volva už nějaký čásek zabere
Karolko, ještěěě!!!
Miluju ten příběh!

52)  Bosorka (15.01.2011 08:14)

Prosím o okamžité zaslání Donovana na moji adresu -! Včera se mi vrátil manžel a chce po mně "šokované polknutí" OBĚD!!!!!
PS: Poštovné hradím!

51)  Karolka (15.01.2011 01:30)

Poděkování čtvrté:
Twilly: Ty jsi tak úžasná! Kromě těch bujarých emocí, které z toho cákaly na všechny strany… miluju, když píšeš česky! (A to je prostě výjimka potvrzující pravidlo, protože miluju slovenčinu!).
Astrid: Nenacházím slova ani způsob, jak reagovat. Snad jen - je to vzájemné. Přeju si, aby sis užila i další kapitoly. Děkuju!!!
Gassie: Tak to já taky. Nedávno jsem si uvědomila, že v těchto případech má obrovský vliv psaní jen očima jedné postavy. Pak vznikne tolik prostoru pro spekulace! Děkuju! Moc si toho vážím!
gabina: To mě těší. Děkuju.
Ashley: Já bych asi brala jakéhokoli komorníka, ale to je jen otázka mé pohodlnosti. A to pozadí! Děkuju za připomenutí! V tom všem dumání jsem málem zapomněla na Edwardovu prdelku! Píšu si a zítra se o tom zmíním. Děkuju! P.S. Ohledně toho mléka: V USA je to běžný způsob hledání pohřešovaných osob.
Ewik: Díky!
Twilly, Ashley: A jé jej! To bude chtít nějakou továrnu na výrobu Donovanů. Ale vsadím se, že on by vás zvládl obě zároveň.
Bye: Víš jak… při psaní, jak ji česal, jsem se smála tak, že jsem se nemohla trefit do klávesnice. Ale nějak jsem musela čtenářstvo připravit na ten konec. A Bájuško, ten konec tvého textíku… kvůli němu jsi měla na začátku napsat varování ty. Děkuju!
nikolka: Děkuju. Zase jednou držím konečky spousty provázků a chvěju se, abych to ukočírovala.
nathalia: Jasně, to budou hormony. U mě to tak taky funguje. Jsem ráda, že se líbilo. Díky!
chaton: Kdybys mě viděla! Já vydala takovej zvuk! Něco mezi uchichtnutím a srdceryvným povzdechem. Děkuju!
hellokitty: Díky.
Yasmini: Jen abych vás holky pak nepopletla. Děkuju!

50)  Yasmini (15.01.2011 00:54)

Je nějak pozdě, takže dokonalé. TAKSATVO (to jsem se včera naučila )

45)  nikolka (14.01.2011 22:33)

jedno tajomstvo zo života zoom poodhaľíš, druhé nám naservíruješ na striebornom podnose... Kto má toľko tajomstiev vydržať?? Ale ako poznám, ty ich nám určite všetky pekne odhalíš... časom... tak ja s radosťou počkám..
samozrejme nemôžem si odpustiť Donovana - ja toho chlapa proste milujem...

44)  Bye (14.01.2011 22:19)

Jako, Karol, ta scéna, jak SEŽRALA tu krvavou flákotu - já jí normálně slyšela mlaskat! A bylo to fakt šťavnatý Jo, a myslím, že petrželka zůstala netknutá...
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááá
"Vypadám jak Edward Cullen"
prej: "...budeme smát minimálně"!!!! Tak já se zdovolením minimálně zasměju!
„Kromě toho – já vím, co jste zač.“ „Tak… tak byste mi to možná mohl říct.“ Promiň, mě dneska rozesměje fakt všechno. Ale ještě jsem se nenapila, čestný!
No, tak to ale byla poslední veselá. Pak už mi ten výraz poněkud zamrzl. Takkže Isabella, říkáš... Hmm...
Karolko, jízda!!! Je to jako kdybych každej den dostala volňáska do lunaparku. Mohla bych si vybrat jakoukoliv atrakci, ale vždycky nakonec skončím na Tvý horský dráze. Protože vím, že je nejlepší. Dostanu všechno. Pomalá stoupání, vrcholy, volné pády, strach, křik se zavřenýma očima, euforii, uvolnění, smích, štěstí...
Děkuju

«   1 2 3 4 5   »