11.01.2011 [15:53], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 81×, zobrazeno 13358×

3) Zmámená myš v pasti aneb Jak je důležité mít přítele na telefonu

Řítili jsme se tmou, po obou stranách silnice se tyčily hradby vzrostlých stromů. Vztek mi nevydržel tak dlouho, jak bych si přála. Dokonce ani strach. Ta ruka mi otekla a já se ze všech sil snažila nefňukat. Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Nos i ústa se mi plnily jeho vůní. Možná to bylo tím, jak hladová jsem se cítila, ale ten vzduch jsem polykala, jako by mě mohl nasytit. Nejedla jsem dlouhé hodiny, v žilách mi ještě proudila neuspokojená touha po krvi. V kombinaci s bolestí vznikl zvláštní chemický koktejl, který mě uvrhnul do napůl omámeného stavu. To, že se třesu, jsem si uvědomila, až když promluvil.

„Je ti zle?“ promluvil nezvykle tiše a připadalo mi, že i soucitně.

Seděla jsem zabořená do sedadla, hlavu opřenou. Malátně jsem se k němu otočila. Upřeně mě pozoroval.

„Připadá ti to tak?“ zeptala jsem se. Jazyk se mi lepil na patro. „Jsem na vrcholu blaha…“

Rty se mu jemně zvlnily v náznaku úsměvu, ale oči zůstávaly vážné. Pak se otočil zpátky dopředu a mlčel. Moje malátnost přešla do spánku…

Téměř žádné myšlenky. Jen pocity, obrazy a zvuky. Slyšela jsem křik. Všude kolem mě se svíraly pevné stěny, naléhaly na mě ze všech stran. Nemohla jsem se hýbat. Snažila jsem se je odtlačit, aspoň kousek se pohnout. Nemohla jsem dýchat. Ten křik, křik nějaké ženy, přicházel odevšad. Znala jsem ten hlas, milovala jsem ho.

Teď mě ovládal strach. Lapala jsem po dechu. Marně. Křik a burácivé dunění. V záchvatu paniky jsem se znovu pokusila pohnout. Něco zapraskalo. Křik zesílil. Zaplavilo mě zděšení a já znehybněla. Nedostatek vzduchu mě ukolébal. Usínala jsem. Nářek na chvíli ustal. Dunivé rány zpomalovaly. Nastalo téměř absolutní ticho. Slyšela jsem jen tiché šumění.

Můj svět se náhle roztřásl a to mě probralo. Cítila jsem se tak slabá! Ze všech sil jsem se zapřela rukama. Řev. Nové zapraskání. Ven! Musím odtud! Zakousla jsem se do stěny mého těsného vězení. A znovu. Ještě. Znovu a znovu.

Zaplavilo mě světlo. Nadechla jsem se…

Vykřikla jsem a lapala po dechu. Narovnala jsem se příliš prudce, takže mě bezpečnostní pás strhnul zpátky do sedadla. Oběma rukama jsem se chytila palubní desky. Vzápětí mi zraněnou paží projela ostrá bolest. Znovu jsem vykřikla a to mě konečně probralo. Dupnul na brzdu.

„Jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl dost vyděšeně. „Já vím, blbá otázka.“

Natáhl ruku k té mé zraněné. Ucukla jsem.

„Blázníš?!“ vyjela jsem na něj. „Co chceš dělat? Pofoukat mi to?“

Zamračil se.

„Věř mi, chci ti jenom pomoct.“

Zasyčela jsem.

„Věřit ti?“ Po tvářích mi tekly slzy. Měla jsem na sebe vztek.

„Hele, nejanči,“ houknul na mě a bez okolků se ke mně natáhl. Nečekaně jemně položil konečky svých prstů na mou oteklou fialovou ruku.

Očekávala jsem bolest a místo toho přišla neskutečná úleva. Zasténala jsem blahem. Jeho ruce byly krásně studené. Jakoby stisknul nějaké tlačítko a tu bolest vypnul. Zavřela jsem oči a jen si to užívala.

Až po hodně dlouhé době jsem otevřela oči, v tu chvíli rudá až za ušima. Seděl nakloněný těsně ke mně. Dotýkal se mě kolenem a ramenem. Rozbušilo se mi srdce. Napadlo mě, že je to trapas, dělat tady takovej randál. Ale díky tomu mi něco došlo. Zadrhnul se mi dech. Ucukla jsem.

„Hádám, že ty budeš ještě divnější než já,“ vyhrkla jsem a dobývala se ze dveří. Netlouklo mu srdce! Ani trochu!

„Centrální zámek,“ konstatoval lakonicky.

Pomalu jsem vypustila vzduch. Ruka přicházela k sobě a zase v ní škubalo. Naštvaně jsem se na ni zadívala. Zrádkyně!

„Bolí?“ zeptal se. Ten vítězný podtón v jeho hlase se nedal přeslechnout. Nadechovala jsem se k nějaké hodně jadrné odpovědi, ale to už mě zase vzal za ruku. Málem jsem si prokousla ret, abych zabránila slastnému povzdychnutí. Zazubil se na mě. Já se zamračila.

„Ty krátký vlasy ti sluší,“ nadhodil.

Útrpně jsem si odfrkla a v rámci možností se odvrátila.

„No, jestli tady takhle nemáme sedět do skonání světa, asi bych měl sehnat led,“ řekl. Nějaká moje – pravděpodobně zakrnělá a retardovaná část mozku – si k mé hrůze pomyslela, že si umí představit i horší věci než se od něj nechat držet.

„Máš nějakej v kapse?“ zeptala jsem se jízlivě.

Rozesmál se. „To ne, ale když si tu ruku strčíš ke mně pod triko, bude to taky fungovat.“

Vytřeštila jsem na něj oči a vykvíkla. Mohl se potrhat smíchy. Zvládla jsem se vztekat a zároveň fascinovaně sledovat jeho obličej. Měl zrovna zavřené oči a ten smích si moc užíval.

Bez varování mě pustil a dupnul na plyn.

„Zajedu někam na pumpu a obstarám ti něco na zchlazení.“

Sesunula jsem se zpátky do opěradla. Po pár minutách to zase bolelo tak hrozně, že bych mu tu ruku snad i pod to triko strčila. Naštěstí už se mě znovu nezeptal.

Konečně se objevila benzínka. Zajel tam, vypnul motor a vytáhl klíče ze zapalování. Pak se ke mně otočil.

„Něco si vyjasníme. Tohle auto mám fakt moc rád. Takže pokud by mu někdo třeba vysklil okno nebo utrhnul dveře, byl bych úplně bez sebe. Kromě toho, jsem rychlejší, takže by mi neutekl.“

Mluvil výhrůžně a jeho oči se do mě zavrtávaly. Dokázala jsem jen polknout.

„Pokud by ho někdo poškodil, jsem si naprosto jistej, že bych ho vyčuchal i na druhým konci světa. Našel bych ho a pak bych…“ významně se odmlčel a zvednul obočí. V tu chvíli mi už dýchal do tváře. Mrkala jsem tak rychle, jako bych tam chtěla udělat průvan.

„Tak bys co?“ zeptala jsem se přiškrceně.

Předvedl mi ukázkový sebevědomý úsměv.

„Opravdu to chceš vědět?“

Srdce mi bušilo jak tambor v čele armády pitomců. Trapas. Neskutečnej.

Konečně se narovnal a vypadalo to, že už vystoupí. Jenže pak se rychle jako blesk ocitl až u mě a dal mi pusu. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na odpor. Cítila jsem jen jeho rty, stejně chladivé jako byly jeho ruce, jak jemně ale důrazně sevřely ty moje. Jako by je pohladily.

Odtáhl se.

„Teď už tě najdu kdekoli, takže se nepokoušej utéct.“

Připadala jsem si jako opilá. V tu chvíli jsem zapomněla i na bolest.

„Co to… bylo? Nějaký značkování nebo co?“ vykoktala jsem.

„Vypadalo to tak?“ zeptal se. Přemýšlela jsem, jestli mě třeba nějak nehypnotizuje, protože ještě nikdy jsem se takhle nechovala. Jako bych si zapomněla mozek doma na nočním stolku.

„Jo,“ pípla jsem.

Zasmál se.

„To taky mělo. Ale byla to prostě pusa.“

Vyskočil z auta, něco stisknul na přívěsku klíčů a zámky na dveřích se poslušně zaklaply.

Sakra!

Nejradši bych si dala pár facek.

„Ani škrábnutí, rozumíš?“ ozvalo se najednou za okýnkem vedle mě. Leknutím jsem sebou trhla. Zdravou rukou jsem práskla do skleněné výplně, až to zadunělo. Nesouhlasně mlasknul a pak se za pouhou vteřinu přesunul ke dveřím čerpací stanice.

Možná jsem před chvílí dočasně ztratila příčetnost, ale pud sebezáchovy mám nezničitelný. Bleskově jsem přesedla na místo řidiče. Pak jsem bolavou rukou hrábla do zadní kapsy džín a se skučením vytáhla mobil. Zvedl to po prvním zvonění. Jako by na můj hovor čekal.

„Donovane, už jste někdy štípnul auto?“ zvolala jsem místo pozdravu.

„Neposlouchá tento hovor někdo cizí?“ zeptal se. Úplně jsem ho u toho viděla.

„Nikdo.“

„V tom případě ano, slečno Kriegová. Jde vám nejspíš o uvedení vozidla do provozu.“

„Jo.“

„Podle vašeho tónu bych řekl, že to spěchá.“

„Na to vemte jed!“ Očima jsem hypnotizovala vchod do benzínky a srdce mi bušilo tak šíleně, až mi bylo na omdlení.

„Takže vás nebudu zdržovat dotazy na typ vozidla,“ dodal.

„Správně. Nezdržujte!“ zavrčela jsem.

Připadalo mi, že se za mléčně bílými skleněnými dveřmi objevil stín. Uvnitř hrála hudba, takže jsem nic neslyšela.

„Donovane, jestli to hned nevysypete, tak už mi nikdy nebudete muset vařit ani prát, protože budu mrtvá!“ syčela jsem. Bolavá ruka ze mě udělala vzteklou kočku.

„Chápu, slečno. Sáhněte pod volant a vytrhněte dráty imobilizéru.“

„Sakra Donovane, a jak je mám asi poznat?!“ Přepnula jsem hovor na reproduktor a hmátla pod volant.

Ozval se dlouhý nespokojených povzdech.

„Prostě to vyrvěte všechno, slečno Kriegová,“ poučil mě.

„A nezačne to pípat?“

„Pravděpodobně začne.“

„Do prdele!“ Na vteřinu mě přepadla panika a já měla chuť to prostě vzdát.

„Slečno, vysvětlím vám to. Když se budete držet mých pokynů, s vaší obratností dokážete nastartovat do dvou vteřin od sepnutí alarmu.“

Zhluboka jsem se nadechla a utřela si oči.

„Oukej, poslouchám.“

„Vytrhnete dráty a potom je zbavíte toho plastového obalu.“

„Jak?!“

Odkašlal si. „Zuby.“

„A dál?“

„Pak k červenému drátku napojte jeden z těch pěti zbývajících.“

„Sakra! Ale který, Donovane?!“

„To si bohužel nevzpomínám, sleč…“

Hodila jsem mobil na zem a škubla. Auto začalo ječet. Strčila jsem dráty mezi zuby a jedním tahem je sloupla. Zraněnou rukou jsem chytila červený drát. Bolestí mi vyhrkly slzy. První drát. Nic. Slyšela jsem zvuk tříštěného skla. Druhý drát. Bingo! Promnula jsem konce, takže se propletly. Motor zavrkal a auto vyrazilo vpřed. Lehla jsem si na volant, jako bych tu mašinu mohla takhle zrychlit. Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Běžel mi těsně za zadkem!

„Okno jsem nerozbila!“ ječela jsem. Po zádech mi stékal pot a já se začala hystericky smát. Nikdy v životě jsem nejala takhle rychle. Mrkla jsem na tachometr. Ručička se probojovala ke konci ciferníku. Mít to auto křídla, tak se vznesu.

Bum!

Chňapnul po mně, ale vyrobil jen prohlubeň na kapotě. Auto alarm pořád kvílel.

„Rozbiješ si to, pitomče!“ zařvala jsem.

Přede mnou se objevilo předměstí Seattlu. Svítalo. Za chvíli už jsem míjela první domy a auta. Znovu jsem se podívala za sebe.

Už tam nebyl.

„Jóóóóóóó!!!“ ječela jsem a zdravou rukou bouchala do volantu. Ubrala jsem plyn a za chvíli se zařadila na hlavní tah. Dovedl mě na Downtown. Zastavila jsem na nejbližším odstavném parkovišti. Čapla jsem mobil a prokopla boční sklo. S hekáním jsem se protáhla ven. Bylo mi na omdlení.

Slyšela jsem sirény a nebyla si jistá, jestli to není reakce na můj kvílící alarm. Běžela jsem o dva bloky dál a pak už mi došly síly. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže jedna pitomá zlomenina zaměstnat mozek. Vyčerpaně jsem si sedla na obrubník. Mobil jsem přepnula zpátky do normálního režimu a přitiskla si ho na ucho.

„Jste tam Donovane?“

„Zdá se, že jste to dokázala, slečno. Jsem na vás pyšný!“ A opravdu to tak znělo. Kdybych ho neznala, dokonce bych řekla, že je dojatý.

„Asi budu potřebovat odvoz. Jsem trošku… indisponovaná.“ Lehla jsem si na chodník. Občas kolem projelo nějaké auto.

„Jistě slečno, jen mi řekněte, kde vás najdu.“

Veliké poděkování Dori za nenahraditelnou technickou podporu. Bez tebe bych se musela zkusit vloupat do našeho auta. :-D

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

«   1 2 3 4 5