11.01.2011 [15:53], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 81×, zobrazeno 13360×

3) Zmámená myš v pasti aneb Jak je důležité mít přítele na telefonu

Řítili jsme se tmou, po obou stranách silnice se tyčily hradby vzrostlých stromů. Vztek mi nevydržel tak dlouho, jak bych si přála. Dokonce ani strach. Ta ruka mi otekla a já se ze všech sil snažila nefňukat. Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Nos i ústa se mi plnily jeho vůní. Možná to bylo tím, jak hladová jsem se cítila, ale ten vzduch jsem polykala, jako by mě mohl nasytit. Nejedla jsem dlouhé hodiny, v žilách mi ještě proudila neuspokojená touha po krvi. V kombinaci s bolestí vznikl zvláštní chemický koktejl, který mě uvrhnul do napůl omámeného stavu. To, že se třesu, jsem si uvědomila, až když promluvil.

„Je ti zle?“ promluvil nezvykle tiše a připadalo mi, že i soucitně.

Seděla jsem zabořená do sedadla, hlavu opřenou. Malátně jsem se k němu otočila. Upřeně mě pozoroval.

„Připadá ti to tak?“ zeptala jsem se. Jazyk se mi lepil na patro. „Jsem na vrcholu blaha…“

Rty se mu jemně zvlnily v náznaku úsměvu, ale oči zůstávaly vážné. Pak se otočil zpátky dopředu a mlčel. Moje malátnost přešla do spánku…

Téměř žádné myšlenky. Jen pocity, obrazy a zvuky. Slyšela jsem křik. Všude kolem mě se svíraly pevné stěny, naléhaly na mě ze všech stran. Nemohla jsem se hýbat. Snažila jsem se je odtlačit, aspoň kousek se pohnout. Nemohla jsem dýchat. Ten křik, křik nějaké ženy, přicházel odevšad. Znala jsem ten hlas, milovala jsem ho.

Teď mě ovládal strach. Lapala jsem po dechu. Marně. Křik a burácivé dunění. V záchvatu paniky jsem se znovu pokusila pohnout. Něco zapraskalo. Křik zesílil. Zaplavilo mě zděšení a já znehybněla. Nedostatek vzduchu mě ukolébal. Usínala jsem. Nářek na chvíli ustal. Dunivé rány zpomalovaly. Nastalo téměř absolutní ticho. Slyšela jsem jen tiché šumění.

Můj svět se náhle roztřásl a to mě probralo. Cítila jsem se tak slabá! Ze všech sil jsem se zapřela rukama. Řev. Nové zapraskání. Ven! Musím odtud! Zakousla jsem se do stěny mého těsného vězení. A znovu. Ještě. Znovu a znovu.

Zaplavilo mě světlo. Nadechla jsem se…

Vykřikla jsem a lapala po dechu. Narovnala jsem se příliš prudce, takže mě bezpečnostní pás strhnul zpátky do sedadla. Oběma rukama jsem se chytila palubní desky. Vzápětí mi zraněnou paží projela ostrá bolest. Znovu jsem vykřikla a to mě konečně probralo. Dupnul na brzdu.

„Jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl dost vyděšeně. „Já vím, blbá otázka.“

Natáhl ruku k té mé zraněné. Ucukla jsem.

„Blázníš?!“ vyjela jsem na něj. „Co chceš dělat? Pofoukat mi to?“

Zamračil se.

„Věř mi, chci ti jenom pomoct.“

Zasyčela jsem.

„Věřit ti?“ Po tvářích mi tekly slzy. Měla jsem na sebe vztek.

„Hele, nejanči,“ houknul na mě a bez okolků se ke mně natáhl. Nečekaně jemně položil konečky svých prstů na mou oteklou fialovou ruku.

Očekávala jsem bolest a místo toho přišla neskutečná úleva. Zasténala jsem blahem. Jeho ruce byly krásně studené. Jakoby stisknul nějaké tlačítko a tu bolest vypnul. Zavřela jsem oči a jen si to užívala.

Až po hodně dlouhé době jsem otevřela oči, v tu chvíli rudá až za ušima. Seděl nakloněný těsně ke mně. Dotýkal se mě kolenem a ramenem. Rozbušilo se mi srdce. Napadlo mě, že je to trapas, dělat tady takovej randál. Ale díky tomu mi něco došlo. Zadrhnul se mi dech. Ucukla jsem.

„Hádám, že ty budeš ještě divnější než já,“ vyhrkla jsem a dobývala se ze dveří. Netlouklo mu srdce! Ani trochu!

„Centrální zámek,“ konstatoval lakonicky.

Pomalu jsem vypustila vzduch. Ruka přicházela k sobě a zase v ní škubalo. Naštvaně jsem se na ni zadívala. Zrádkyně!

„Bolí?“ zeptal se. Ten vítězný podtón v jeho hlase se nedal přeslechnout. Nadechovala jsem se k nějaké hodně jadrné odpovědi, ale to už mě zase vzal za ruku. Málem jsem si prokousla ret, abych zabránila slastnému povzdychnutí. Zazubil se na mě. Já se zamračila.

„Ty krátký vlasy ti sluší,“ nadhodil.

Útrpně jsem si odfrkla a v rámci možností se odvrátila.

„No, jestli tady takhle nemáme sedět do skonání světa, asi bych měl sehnat led,“ řekl. Nějaká moje – pravděpodobně zakrnělá a retardovaná část mozku – si k mé hrůze pomyslela, že si umí představit i horší věci než se od něj nechat držet.

„Máš nějakej v kapse?“ zeptala jsem se jízlivě.

Rozesmál se. „To ne, ale když si tu ruku strčíš ke mně pod triko, bude to taky fungovat.“

Vytřeštila jsem na něj oči a vykvíkla. Mohl se potrhat smíchy. Zvládla jsem se vztekat a zároveň fascinovaně sledovat jeho obličej. Měl zrovna zavřené oči a ten smích si moc užíval.

Bez varování mě pustil a dupnul na plyn.

„Zajedu někam na pumpu a obstarám ti něco na zchlazení.“

Sesunula jsem se zpátky do opěradla. Po pár minutách to zase bolelo tak hrozně, že bych mu tu ruku snad i pod to triko strčila. Naštěstí už se mě znovu nezeptal.

Konečně se objevila benzínka. Zajel tam, vypnul motor a vytáhl klíče ze zapalování. Pak se ke mně otočil.

„Něco si vyjasníme. Tohle auto mám fakt moc rád. Takže pokud by mu někdo třeba vysklil okno nebo utrhnul dveře, byl bych úplně bez sebe. Kromě toho, jsem rychlejší, takže by mi neutekl.“

Mluvil výhrůžně a jeho oči se do mě zavrtávaly. Dokázala jsem jen polknout.

„Pokud by ho někdo poškodil, jsem si naprosto jistej, že bych ho vyčuchal i na druhým konci světa. Našel bych ho a pak bych…“ významně se odmlčel a zvednul obočí. V tu chvíli mi už dýchal do tváře. Mrkala jsem tak rychle, jako bych tam chtěla udělat průvan.

„Tak bys co?“ zeptala jsem se přiškrceně.

Předvedl mi ukázkový sebevědomý úsměv.

„Opravdu to chceš vědět?“

Srdce mi bušilo jak tambor v čele armády pitomců. Trapas. Neskutečnej.

Konečně se narovnal a vypadalo to, že už vystoupí. Jenže pak se rychle jako blesk ocitl až u mě a dal mi pusu. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na odpor. Cítila jsem jen jeho rty, stejně chladivé jako byly jeho ruce, jak jemně ale důrazně sevřely ty moje. Jako by je pohladily.

Odtáhl se.

„Teď už tě najdu kdekoli, takže se nepokoušej utéct.“

Připadala jsem si jako opilá. V tu chvíli jsem zapomněla i na bolest.

„Co to… bylo? Nějaký značkování nebo co?“ vykoktala jsem.

„Vypadalo to tak?“ zeptal se. Přemýšlela jsem, jestli mě třeba nějak nehypnotizuje, protože ještě nikdy jsem se takhle nechovala. Jako bych si zapomněla mozek doma na nočním stolku.

„Jo,“ pípla jsem.

Zasmál se.

„To taky mělo. Ale byla to prostě pusa.“

Vyskočil z auta, něco stisknul na přívěsku klíčů a zámky na dveřích se poslušně zaklaply.

Sakra!

Nejradši bych si dala pár facek.

„Ani škrábnutí, rozumíš?“ ozvalo se najednou za okýnkem vedle mě. Leknutím jsem sebou trhla. Zdravou rukou jsem práskla do skleněné výplně, až to zadunělo. Nesouhlasně mlasknul a pak se za pouhou vteřinu přesunul ke dveřím čerpací stanice.

Možná jsem před chvílí dočasně ztratila příčetnost, ale pud sebezáchovy mám nezničitelný. Bleskově jsem přesedla na místo řidiče. Pak jsem bolavou rukou hrábla do zadní kapsy džín a se skučením vytáhla mobil. Zvedl to po prvním zvonění. Jako by na můj hovor čekal.

„Donovane, už jste někdy štípnul auto?“ zvolala jsem místo pozdravu.

„Neposlouchá tento hovor někdo cizí?“ zeptal se. Úplně jsem ho u toho viděla.

„Nikdo.“

„V tom případě ano, slečno Kriegová. Jde vám nejspíš o uvedení vozidla do provozu.“

„Jo.“

„Podle vašeho tónu bych řekl, že to spěchá.“

„Na to vemte jed!“ Očima jsem hypnotizovala vchod do benzínky a srdce mi bušilo tak šíleně, až mi bylo na omdlení.

„Takže vás nebudu zdržovat dotazy na typ vozidla,“ dodal.

„Správně. Nezdržujte!“ zavrčela jsem.

Připadalo mi, že se za mléčně bílými skleněnými dveřmi objevil stín. Uvnitř hrála hudba, takže jsem nic neslyšela.

„Donovane, jestli to hned nevysypete, tak už mi nikdy nebudete muset vařit ani prát, protože budu mrtvá!“ syčela jsem. Bolavá ruka ze mě udělala vzteklou kočku.

„Chápu, slečno. Sáhněte pod volant a vytrhněte dráty imobilizéru.“

„Sakra Donovane, a jak je mám asi poznat?!“ Přepnula jsem hovor na reproduktor a hmátla pod volant.

Ozval se dlouhý nespokojených povzdech.

„Prostě to vyrvěte všechno, slečno Kriegová,“ poučil mě.

„A nezačne to pípat?“

„Pravděpodobně začne.“

„Do prdele!“ Na vteřinu mě přepadla panika a já měla chuť to prostě vzdát.

„Slečno, vysvětlím vám to. Když se budete držet mých pokynů, s vaší obratností dokážete nastartovat do dvou vteřin od sepnutí alarmu.“

Zhluboka jsem se nadechla a utřela si oči.

„Oukej, poslouchám.“

„Vytrhnete dráty a potom je zbavíte toho plastového obalu.“

„Jak?!“

Odkašlal si. „Zuby.“

„A dál?“

„Pak k červenému drátku napojte jeden z těch pěti zbývajících.“

„Sakra! Ale který, Donovane?!“

„To si bohužel nevzpomínám, sleč…“

Hodila jsem mobil na zem a škubla. Auto začalo ječet. Strčila jsem dráty mezi zuby a jedním tahem je sloupla. Zraněnou rukou jsem chytila červený drát. Bolestí mi vyhrkly slzy. První drát. Nic. Slyšela jsem zvuk tříštěného skla. Druhý drát. Bingo! Promnula jsem konce, takže se propletly. Motor zavrkal a auto vyrazilo vpřed. Lehla jsem si na volant, jako bych tu mašinu mohla takhle zrychlit. Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Běžel mi těsně za zadkem!

„Okno jsem nerozbila!“ ječela jsem. Po zádech mi stékal pot a já se začala hystericky smát. Nikdy v životě jsem nejala takhle rychle. Mrkla jsem na tachometr. Ručička se probojovala ke konci ciferníku. Mít to auto křídla, tak se vznesu.

Bum!

Chňapnul po mně, ale vyrobil jen prohlubeň na kapotě. Auto alarm pořád kvílel.

„Rozbiješ si to, pitomče!“ zařvala jsem.

Přede mnou se objevilo předměstí Seattlu. Svítalo. Za chvíli už jsem míjela první domy a auta. Znovu jsem se podívala za sebe.

Už tam nebyl.

„Jóóóóóóó!!!“ ječela jsem a zdravou rukou bouchala do volantu. Ubrala jsem plyn a za chvíli se zařadila na hlavní tah. Dovedl mě na Downtown. Zastavila jsem na nejbližším odstavném parkovišti. Čapla jsem mobil a prokopla boční sklo. S hekáním jsem se protáhla ven. Bylo mi na omdlení.

Slyšela jsem sirény a nebyla si jistá, jestli to není reakce na můj kvílící alarm. Běžela jsem o dva bloky dál a pak už mi došly síly. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže jedna pitomá zlomenina zaměstnat mozek. Vyčerpaně jsem si sedla na obrubník. Mobil jsem přepnula zpátky do normálního režimu a přitiskla si ho na ucho.

„Jste tam Donovane?“

„Zdá se, že jste to dokázala, slečno. Jsem na vás pyšný!“ A opravdu to tak znělo. Kdybych ho neznala, dokonce bych řekla, že je dojatý.

„Asi budu potřebovat odvoz. Jsem trošku… indisponovaná.“ Lehla jsem si na chodník. Občas kolem projelo nějaké auto.

„Jistě slečno, jen mi řekněte, kde vás najdu.“

Veliké poděkování Dori za nenahraditelnou technickou podporu. Bez tebe bych se musela zkusit vloupat do našeho auta. :-D

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

40)  Texie (11.01.2011 20:07)

Fantazie! Většinu kapitoly jsem si stále říkala, no tak holka, přece si tohle nenecháš jen tak líbit, udělej něco...
Pak se to změnilo na:
Dělej, dělej, dělej... jeď, jeď, jeď... Pořádně mu to sedři a ještě mu šoupni se zpětným zrcátkem a sedadlem řidiče!

Já vím. Jsem škodolibá a zákeřná, ale za to můžeš výhradně ty! Stejně jako za ten širokánský škleb, co mám stále ještě přimontovaný na obličeji a zřejmě jen tak nezmizí.

39)  Fanny (11.01.2011 20:04)

Tahle povídka se opravdu pomalu číst nedá, tempo čtení téhle povídky je možná rychlejší než to, tuším Volvo?

Tohle bude ještě zajímavé a nějak se mi nechce zdát, že mu opravdu unikla...

38)  Karolka (11.01.2011 19:29)

Druhé díky:
Lenka: Musím říct, že na příští setkání Edwarda a Zoom se taky moc těším. Děkuju.
dorianna: Ano, já ti to věřím. To si tak sedím u počítače, napsaně skoro tři strany, Zoom zamčená v autě a řve na mě: "A nevíš asi, jak se mám dostat ven?" V tu chvíli jsem měla na Skypu online čtyři spřízněné duše. Tak jsem jim napsala. Ozvala se Astrid, která mi potvrdila mou domněnku, že to pomocí drátů půjde. A pak se ozvala má oblíbená cukrářka. Odběhla si zrovna od trouby a napsala, že jasně. To se dělá takhle... No já se tady řehtala jako kůň. Zoom měla na lince Donovana a já tebe! Takže ještě jednou díky!!!
bb: Já se taky strašně těším. Jen se přiznám, že zítra je to tak padesát na padesát, nevím, jestli to zvládnu napsat. Čeká mě příjemné cestování do Prahy a domů se vracím až pozítří. Děkuju!
sakraprace: Eda si to rozhodně užíval. A já si zase užívám, že s poloupírkou mi odpadla spousta klasických trablů v podobě žízně nebo obavy se jí dotknout. (Jasně, pěstí mu tedy ona dávat nemůže ). Jen jsem to nepochopila s tím vymýváním mozku pana Donovana...
kamčí:Mě to chlazení taky pěkně rozehřálo. Moc děkuju!
MisaBells: Jj, dori byla dneska za (žlutýho) anděla. Byla to jízda, měla jsem v krvi tolik adrenalinu jako slečna Kriegová. Moc děkuju!
Lenka326: To přirovnání s ukousnutou packou dost sedí, díky! Ona se asi bála, jestli by její hlava neskončila v tý igelitce. A největší radost mám z toho projasněného dne.
AMO: Viď! Někdo by měl asi zasáhnout a srovnat ty dva puberťáky do latě. A děkuju!
Twilly: Miláčku, to byl skoro divadelní monolog! To máš za to, že jsi tu svou hormonální smršť rozdělila na dvě kapitoly. A všimni si jedné zajímavé věci: Ty gatě se objevily jen v první kapitole, ale v komentech se o nich pořád píše. Jsi úžasná, děkuju!
Abera: Díky!

37)  eElis (11.01.2011 19:27)

Jak to tak vypadá, tak Zoom nejspíš, ani netuší co je? Proto ani nemůže vůbec vědět, co je Edward zač. Stydět by se měla Zoom, chudák Edward si dělá starost, jde jí koupit led, když nechtěla využít jeho břicho a ona mu ukradne auto. Donovan nezklamal, jen by mě zajímalo, kde přišel k takovým zkušenostem s krádežema auto. Nebo to patří do normálních vědomostí každé majordoma?
Jako vždy dokonalá kapitolka.

36)  sfinga (11.01.2011 19:22)

Zase jsi to udělala... nejdřív vzdychám ze žhavé atmosféry v autě a skončím tím, že se válím smíchy. Ona mu ukradla auto!!! A za Donovanovy asistence na dálku Páni, ta holka je ale případ
Díky paní spisovatelko, klaním se a těším se na další

34)  PeTi (11.01.2011 19:03)

Páne jo! To bylo zase něco tak neskutečného... Zase akcička... To kradení auta, bylo prostě suprový, takovej popis to jako bys to někdy dělala... Edíka pěkně natáhla, ae ten si to jen tak nenechá nejspíše líbit... S jehou povahou to ani snad nejde... Opět Ti chci poděkovat za zpestření dne... Zase jsem se uklidnila a odtrhla se od hromady sešitů, jen nechápu, jak to všechno stíháš... Jak asi vypadá tvůj běžný život... No, ale jak tak koukám, jsi velice šikovná a všechno stíháš... Fakt, to vypadá jako by tvůj den měl 48 hodin místo 24... Takže máš můj veliký obdiv...
PS: Já věřím, že múza u tebe zůstane a to na dlouhou dobu..
A teď Perfektní... není co dodat...

33)  jeanine (11.01.2011 19:01)

Donovan nezklamal a Bella taky ne. Jen jsem zvědavá, jak moc to vytočilo Edwarda a nemůžu se dočkat zítřejšího dílku. Říkám si jestli ji nenajde dřív než Donovan. Je to skvělý Karolko!!!

31)  giselle (11.01.2011 18:37)

chudák edward, domů poběží hezky po svých
donovan je dokonalej!
jsem děsně zvědavá, kdy na sebe zoom a edward zase narazí... nebo ji vážně půjde vyčmuchat?

jsi jednička, Karolko! mám se teď po přečtení mnohem líp

29)  Stelletta (11.01.2011 18:25)

Jo, tak to se mi líbilo. Pěkně mu to nandala. Hihi. Dobře Edíkovi tak, jeho milované autíčko mu šlohla holka přímo pod nosem a ještě se mu podařilo sám si ho zničit.
A Donovan je boží.
Ale ještě vtší prča by byla, kdyby pak Bella zavolala odtahovku a nechala mu ho dovést až domů (myslím, že zjistit adresu by nebyl pro Donovana problém). A nechat tam nějaký lísteček se vzkazem To by ho pěkně vytočilo a Emm by se mu mohl aspoň pořádně vysmát

No tak že tak. A už se těším na setkání se zbytkem
P.S.:Moc pěkně napsané (jak jinak že )!!!!

28)  Karolka (11.01.2011 18:20)

První díky:
Iwka: Děkuju. Tuhle kapitolu jsem si maximálně užila.
Janeba: Děkuju. Tentokrát jsem nedokázala zůstat nestranná a rozhodla se jí nadržovat. Měla jsem připravenou i jinou variantu, ale slečna Zoom byla příliš naštvaná, než aby v tom autě zůstala poslušně sedět.
kamčí: Tak mě napadlo, že i v případě, že by byl Donovan obyčejným člověkem, byl by naprosto neobyčejný. Děkuju.
Carlie: Já mám u těch tvých komentářu občas takový pocit, že popíjíš Sherry, uculuješ se a občas hodíš okem do plamenů v krbu. A já vrním a mám radost. Děkuju.
Linfe: To bylo jak projev Michaela Jacksona. Ale tobě to věřím. Děkuju.
witmy: Hádám, že asi nas...štvanej je.
lied: Ta boule na kapotě není nic proti tomu, že to auto nejspíš odvezla odtahovka. Ale to jen tak fantazíruju. A já se sama za sebe (jak jinak) nemůžu rozhodnout, jestli bych s ní měnila nebo ne.
Baruu: Ona musela. Řval tam auto-alarm a mířili tam policajti. Jsem ráda, že se líbilo.
Pajam: No, ono jí asi ještě pořád tak trochu vadilo, že si o něj zlomila ruku, a že ji odváží neznámo kam. A ano ta pusa... hihi...
Petris: A víš, že bych si to taky ráda už přečetla naráz? Moc děkuju!

27)  MaiQa (11.01.2011 18:02)

Eh...jak ty to děláš? Pokaždé nemá slov. Takže dneska tě zase ušetřím dlouhého komentáře. Jsem naprosto nadšená z akčního kradení auta.

26)  eMuska (11.01.2011 17:57)

Ajéje! Ona mu ukradla auto! Jémináčku! Práve si pospevujem pesničku že: "Adrenalín stúpa, srdce mi rozbúcha!" Ježkove oči! Som totálne našponovaná na omdletie! Oči som od obrazovky neodlepila ani keď do mňa brat strelil jeho spidermanskou pištoľou a bol celý preč, pretože som na neho prvý raz neziapala! Si úplne úžasná, myslím, že toto sa ešte nikomu nepodarilo! Ach! Ešte stále to rozdýchavam! Neuveriteľné!

24)  Alaska (11.01.2011 17:44)

Nechci se opakovat, ale stále perlíš. Ty scény nemaj chybu, každá je originalita sama. Asi jí nebude mít rád, že nakonec to okýnko, přece jen rozbila.

23)  Dennniii (11.01.2011 17:37)

Karolko ty mě chceš snad opravdu odrovnat, já už nevím co za slova použít, budu si muset najít nějakej novej slovník, protože slova jako famózní a úžasný a dokonalý, tady poněkud nestačí.
Páni ten tvůj Edward božínku ten je úžasnej a nedrží se zpátky jako ten knižní .. a to jeho značkování, hned bych se taky nechala označkovat ... ahh ta pusa, jen taková malá pusinka a já mám infarkt . No a to ochlazování to bylo tako superní, prej strč mi ruku pod tričko = můj další kolaps Ale to nejlepší byl telefonát s Donovanem, ten stařeček asi nebude úplně nevinnej, kradení aut a kdoví co ještě. A ZOOM (Bella) při kradení auta a Edward utíkající za ní ... wow wow wow perfektní akční scéna . A ten sen proboha asi teda určitě vím co znamená, boj o život v matčině těle.
Nádherná kapitolka a já se klaním

22)  Hanetka (11.01.2011 17:37)

Tak jo. Rozdýcháno, vykulené oči bezpečně zpět v důlcích, jazyk z vesty zarolován a umístěn opět v ústech, brada sebraná z podlahy a už zase visí v pantech. Mám jen jednu otázku:
KDE JE SCHOVANEJ???
Protože mu přece nemohla ujet! Nemohla, tomu nevěřím! Nebo že by jo?
Teď mě napadlo... jestli jo a bude ji hledat jako Popelku a místo střevíčku zkoušet ten polibek... to by mohlo být zajímavé!!!

«   1 2 3 4 5   »