24.01.2011 [16:58], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 84×, zobrazeno 13192×

13) Tragický pád dvou něžných andělů aneb Krev, slzy a smrt

„Ty nafoukanej, zabedněnej, sexistickej, samolibej parchante! Utrhnu ti hlavu! Jak si to vůbec dovoluješ!“ ječela jsem na hermeticky uzavřené dveře, které se tvarem podobaly vchodu do hobití chaloupky. Až na to, že byly z nějaké slitiny a opatřené spoustou mechanických závor.

„Nakopu ti zadek, i kdybych si při tom měla zlámat obě nohy! Jsi ten nejprotivnější a nejodpornější chlap jakýho znám! Ty…!“

„Pan Edward už tu není, slečno Kriegová,“ ozvalo se z nenápadného interkomu připevněného nade dveřmi, těsně pod stropem.

„No to je typický! Srab jeden! Zdrhne, když s ním potřebuju mluvit!“ Pochodovala jsem tam a zpátky a vzteky ani nedokázala popadnout dech. Teď, když tu nebyl, se naštvanost dostavila v plné síle.

„A vy?! Co jste to udělal? Jak jste mohl?! Tomu si říká zrada! Prej na mojí straně! Copak vám ani nezáleží na tom, že vás za to můžu vyhodit?!“

Chvíli bylo ticho.

„Se vší úctou, slečno Kriegová, na vašem životě mi záleží víc, než na mém zaměstnání.“

Pusa mi naprázdno zklapla a já se jen zuřivě mračila tím směrem, kde jsem za bezpečnou bariérou ocelových dveří tušila komorníka.

„Ale já je chtěla jen vidět! Nebo vyfotit!“ volala jsem trucovitě.

Žádná odpověď.

„Donovane?“

„On teď nemůže odpovědět, Bello. Směje se,“ ozval se z repráčku pobavený Nahuelův hlas.

„Cože se?“ vyjevila jsem se.

„Směje,“ zavyl Nahuel.

Měla jsem pocit, že vybuchnu.

„Nesmysl! Donovan se nikdy nesměje! Kromě toho, já nic neslyším!“ Klepala se mi brada a já se bála, že se co chvíli rozbrečím. Oni se mi smáli!!!

„No, ale teď se vážně směje. A strašně se snaží, aby to bylo potichu. Měla bys ho vidět. Je ve tváři úplně rudý!“ řehtal se Nahuel.

„Zabiju vás! Oba! Vlastně ne! Všechny tři! Jak se dá vlastně zabít upír?!“ vrčela jsem.

Ozýval se jen smích.

„Donovane! Okamžitě se smějte nahlas! Tohle je strašně divný!“

K Nahuelovu sytému hlasu se vzápětí přidal hluboký klokotavý chraplák.

„No, to je skvělý!“ zasyčela jsem, spíš jen sama pro sebe.

„Tobě to nepřipadá ani trochu legrační?“ zeptal se Nahuel.

„Otevři ty dveře a já ti to řeknu!“ štěkla jsem.

Ozývalo se dvojí funění, které se v nejnadějnější chvíli, kdy už to vypadalo, že je po všem, zlomilo v další explozi smíchu.

„Pitomci! Všichni do jednoho!“

Svalila jsem se na postel a koukala do stropu.

„Nemůžete jít někam jinam? Chtěla bych spát! Je to tady jak v zoologický,“ zavolala jsem.

Po dlouhých vteřinách urputných snah těch šašků za dveřmi, se konečně rozhostilo ticho.

„Teď ale vážně, Bello. On udělal to nejlepší, co se v tu chvíli dalo. Ty by ses nikdy nenechala přesvědčit, abys zůstala doma.“

„Jasně, že nenechala!“ vykřikla jsem nakvašeně.

„Já vím, že jsi neobyčejně statečná a chytrá dívka,“ pokračoval Nahuel, teď už vyrovnaným hlasem toho sexy seladona, kterého jsem poznala ve své kuchyni, „ale na upíra prostě nemáš. Co bys tam asi tak dělala? Umlátila ho foťákem?“

Zabručela jsem a otočila se tváří ke zdi, jako bych se tím mohla před ním schovat.

„Nechala bych to na nich. Jen bych u toho chtěla být,“ fňukala jsem.

„Tak tomu sama nevěříš!“ reagoval a zase se zasmál. Tentokrát o poznání kultivovaněji.

Připlácla jsem si na hlavu polštář. Vybavilo se mi, jak mě Edward vláčel přes rameno jako pytel brambor a proti mé vůli se mi najednou chtělo smát. Přitiskla jsem si obě ruce na pusu. To už se mi třásla bránice i ramena. Čím víc jsem proti tomu bojovala, tím horší to bylo.

„Slečno Kriegová? Jste v pořádku?“ ozval se starostlivý Donovanův hlas. „Slyším nějaké divné zvuky.“

Zakousla jsem se do vlastního zápěstí a zafuněla.

„Nic mi není,“ kvíkla jsem. Muselo to znít, jako bych měla nějaký záchvat.

„Možná máte hlad?“ zkusil to zase.

Hýkala jsem do polštáře a trvalo dlouho, než jsem dokázala reagovat.

„Jo, něco bych asi snědla. Otevřete mi?“

Několik vteřin neodpovídali.

„To nepůjde, slečno. Myslím si, že bude spravedlivé, když si vás vyzvedne pan Edward, protože tohle byl jeho nápad.“

Představa, že se mě ti dva bojí pustit, mě zase rozesmála.

„Ale je tu takové vězeň…“ odkašlal si, „malé okénko a tím vám něco k jídlu, můžu podat.“

Utřela jsem si slzy od smíchu a pak se hlučně vysmrkala.

„Pláče,“ slyšela jsem šeptat Nahuela.

„Nechtěla byste raději něco ostřejšího?“ navrhoval Donovan.

Když jsem se konečně uklidnila, ujistila jsem ho, že nechci vůbec nic. Pak odešli. Ještě chvíli jsem ležela na posteli a přemýšlela. Nehodlala jsem mu to dát zadarmo. Představa, že mě pokaždé, když se naše plány budou rozcházet, Edward zavře do sklepa, se mi ani trochu nelíbila. Na druhou stranu, teď když jsem už nesupěla vzteky a dokázala trochu racionálně myslet, vzpomněla jsem si na věci, které mi říkal a skoro jsem se zalkla tím náhlým přívalem radosti, že se o mě bojí.

Než jsem usnula, rozhodla jsem se, že pomstu rozhodně ano, ale jenom maličkatou.

+++++

Mívám docela lehké spaní, takže mě náhlý ruch v prostorách za mým dočasným vězením snadno vzbudil, ačkoli byla ještě hluboká noc. Ty zvuky, které ke mně interkom přinášel, mě zneklidnily. Křik, nářek, hlučné rány. Netrvalo to dlouho a zámek na dveřích cvaknul. Vyletěla jsem tak rychle, že jsem u nich stála dřív, než se otevřely.

Edward. Při pohledu na něj jsem vyjekla. Měl trochu potrhané oblečení, ale to nebyla věc, která mě upoutala jako první. Jeho oči temně plály. Hrbil se, ruce zatínal do pěstí a tiše vrčel. Do místnosti se vplížil ostrý pach krve. Edwardovo tělo se chvělo. Všimla jsem si, že rychle polyká, a že zadržuje dech.

„Bello, Carlisle tě potřebuje! Já musím pryč. Už nemůžu…“ Nedopověděl a během mrknutí oka byl pryč.

Rozeběhla jsem se chodbou. Náhlé ticho, které se rozlilo celým suterénem, působilo ještě zlověstněji, než ty výkřiky před chvílí. Vedla mě už jen vůně krve. Sílila a ve mně se podvědomě probouzely instinkty. Neměla jsem problém se ovládnout, moje krvelačná součást existovala s tou lidskou v téměř dokonalé rovnováze. Ale železitý pach s příměsí sladkého přírodního parfému nenechával chladnou ani mě. Pro upíry musela takováhle koncentrace znamenat veliké potíže. Míjela jsem místa poznamenaná zápasem, opadanou omítku, odkládací stolek s pokroucenýma nohama. Na jednom místě dokonce popraskaly dlaždice na podlaze.

Vběhla jsem do místnosti, která na první pohled připomínala špičkové ordinace ze seriálu Chicago Hope. Byla rozlehlá, čistá a světlá. Veškerou mou pozornost si ale okamžitě získalo nahé ženské tělo položené na operačním stole. Krvácelo z tolika ran, že jsem snad nezahlédla ani kousek kůže. Slyšela jsem jen mělce ale divoce bušící srdce a sípavé lapání po dechu. Doktor Cullen a Donovan pracovali v děsivě tiché souhře. Jen občas padl název nějakého nástroje. Uvědomila jsem si, že spolu něco podobného nejspíš dělali mockrát. Celá rozklepaná jsem pomalu došla až k nim.

„Umyj si ruce. Vezmi si plášť a roušku!“ přikázal Carlisle nezvykle ledovým hlasem.

Jeho příkaz jsem splnila okamžitě. Můj mozek i tělo uměly reagovat na krize. Za chviličku jsem byla hotová.

„Polož sem ruku a pevně stiskni,“ zavelel a ukázal na obrovskou ránu na dívčině paži, kterou dosud zaškrcoval Donovan. Poslechla jsem. Tiskla jsem ránu a sledovala doktora, jak látá ty další, mnohem větší. Ztěžka jsem polkla a zadívala se dívce do tváře. Měla na ní kyslíkovou masku, ale i přes ni byly vidět četné podlitiny a škrábance. Její obličej byl úplně rozbitý. Barvu vlasů jsem nedokázala rozpoznat, protože ztmavly krví. Ta dívka byla spíš hubená než štíhlá. Působila křehce, jako polámaná dřevěná hračka.

Ticho v místnosti, jako by zdůrazňovalo závažnost okamžiku. Její život balancoval na ostří nože. Jako bych slyšela jeho vibrující čepel. Srdce jí zbrkle zakopávalo, ale vždy znovu se samo dalo do práce. Její dech podivně bublal. Sjela jsem pohledem k hrudníku. Několik zlomených žeber. Dvě z nich trčely ven. Jejich opačné konce nejspíš propíchly plíce. A pak jsem si uvědomila, že slyším ještě jiný zvuk. Tak tichý, že jsem ho v tom lomozu zoufale přežívajícího těla přeslechla. Tichounký tepot.

Vzlykla jsem a na moment se mi udělalo slabo.

„Bello, já vás potřebuju!“ řekl přísně doktor Cullen. Donovan mi bleskově přistrčil židli. Sedla jsem si, aniž bych přestala zaškrcovat ránu.

„Ale ona je…“ zasténala jsem.

„Já vím,“ zašeptal doktor a pustil se do další rozšklebené rány. Zvedla jsem k němu pohled. Viděla jsem jeho oči. Pracoval usilovně a profesionálně, ale ty oči křičely bolestí.

Najednou její srdce utichlo. To malé, sotva slyšitelné reagovalo vzápětí, zpomalovalo. Uvědomila jsem si, že brečím nahlas. Doktor vystartoval pro resuscitační jednotku, ale dřív než se diody stačily dostatečně nabít, ozval se tichý Donovanův hlas.

„Nemůžete jim pomoct a vy to víte.“

Carlisle se na dlouhé dvě vteřiny přestal hýbat. Pak si strhl roušku a ženě kyslíkovou masku.

„Esmé,“ promluvil něžně, „možné mě za tohle budeš nenávidět…“ Pak jen zavrtěl hlavou, jako by si tu představu nechtěl připustit. Sklonil se k jejímu hrdlu a zakousl se.

Ztuhla jsem. Nevím, jestli jsem v tu chvíli vůbec dýchala. Z očí se mi valily slzy a já vyděšeně sledovala ten výjev. Za pár vteřin se od ní odtáhl a přepečlivě líbal a dotýkal se jazykem každé rány na jejím těle. Když došel až k té, kterou jsem stále zaškrcovala, musel mi ruce odtáhnout násilím. Měla jsem v nich křeč.

Ona se najednou zazmítala a doširoka otevřela oči. Vykřikla. A já se v tu chvíli rozbila na střepy. Byla drobná, vypadala tak mladě. Popelavě šedá tvář a velké oči, které se nejspíš náhodou stočily ke mně. Ne, nebyla to ona, ale ten obraz se tak moc podobal mé noční můře, že se s tím, co jsem teď viděla, zákonitě spojil.

„Ma… ma…“ šeptala jsem úplně bezhlesně.

Znovu vykřikla.

Čísi paže mě pevně objaly a táhly pryč.

„Mami… mami!“ můj hlas postupně zesiloval a získával hysterický podtón.

Doktor Cullen dokončil svůj balet kolem jejího těla a teď už nad ní jen stál, držel ji za ruku a hladil po tváři. Ty výkřiky jsem slyšela dávno po tom, co jsem se dostala z doslechu.

+++++

„Dobré, je to dobré,“ pronikl ke mně konečně nějaký hlas. Klopýtala jsem po schodech částečně nadnášena mohutným tělem vedle sebe. Nahuel.

„Co se stalo? Postarám se o ni!“ Uprostřed schodiště stál Edward.

Něco si říkali, ale nedokázala jsem jim rozumět. Předali si mě jako bezvládnou loutku. Připadala jsem si podivně utlumená. Vypnutá. Edward mě vzal do náručí a přitiskl k sobě. V mém pokoji jsme byli do dvou vteřin.

Nemluvil a já mu byla vděčná. Nechtěla jsem myslet. Uložil mě do postele a pevně se ke mně přitiskl. Držela jsem se ho křečovitě, i když mě pak už bolely ruce. Nohama jsem se vtlačila mezi jeho kolena. Naše nosy se dotýkaly, dýchal mi do tváře. Měla jsem pocit, že dokážu vtahovat vzduch do plic jen díky tomu, že slyším a cítím jeho dech.

Občas se mě dotkly jeho rty. Lehoučce, abych se nerozpadla. Nakonec řekl jen jedinou větu.

„Miluju tě.“

Usnula jsem ve vteřině.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

4)  milica (24.01.2011 17:24)

Uff, ze začátku tak krásné lehké, ale měl mě varovat ten název Muselo to být pro Bellu strašně těžké a co potom Esmé, chudinka malá. A konec... no nádhera Edward jí opravdu miluje

«   1 2 3 4 5