24.01.2011 [16:58], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 84×, zobrazeno 13194×

13) Tragický pád dvou něžných andělů aneb Krev, slzy a smrt

„Ty nafoukanej, zabedněnej, sexistickej, samolibej parchante! Utrhnu ti hlavu! Jak si to vůbec dovoluješ!“ ječela jsem na hermeticky uzavřené dveře, které se tvarem podobaly vchodu do hobití chaloupky. Až na to, že byly z nějaké slitiny a opatřené spoustou mechanických závor.

„Nakopu ti zadek, i kdybych si při tom měla zlámat obě nohy! Jsi ten nejprotivnější a nejodpornější chlap jakýho znám! Ty…!“

„Pan Edward už tu není, slečno Kriegová,“ ozvalo se z nenápadného interkomu připevněného nade dveřmi, těsně pod stropem.

„No to je typický! Srab jeden! Zdrhne, když s ním potřebuju mluvit!“ Pochodovala jsem tam a zpátky a vzteky ani nedokázala popadnout dech. Teď, když tu nebyl, se naštvanost dostavila v plné síle.

„A vy?! Co jste to udělal? Jak jste mohl?! Tomu si říká zrada! Prej na mojí straně! Copak vám ani nezáleží na tom, že vás za to můžu vyhodit?!“

Chvíli bylo ticho.

„Se vší úctou, slečno Kriegová, na vašem životě mi záleží víc, než na mém zaměstnání.“

Pusa mi naprázdno zklapla a já se jen zuřivě mračila tím směrem, kde jsem za bezpečnou bariérou ocelových dveří tušila komorníka.

„Ale já je chtěla jen vidět! Nebo vyfotit!“ volala jsem trucovitě.

Žádná odpověď.

„Donovane?“

„On teď nemůže odpovědět, Bello. Směje se,“ ozval se z repráčku pobavený Nahuelův hlas.

„Cože se?“ vyjevila jsem se.

„Směje,“ zavyl Nahuel.

Měla jsem pocit, že vybuchnu.

„Nesmysl! Donovan se nikdy nesměje! Kromě toho, já nic neslyším!“ Klepala se mi brada a já se bála, že se co chvíli rozbrečím. Oni se mi smáli!!!

„No, ale teď se vážně směje. A strašně se snaží, aby to bylo potichu. Měla bys ho vidět. Je ve tváři úplně rudý!“ řehtal se Nahuel.

„Zabiju vás! Oba! Vlastně ne! Všechny tři! Jak se dá vlastně zabít upír?!“ vrčela jsem.

Ozýval se jen smích.

„Donovane! Okamžitě se smějte nahlas! Tohle je strašně divný!“

K Nahuelovu sytému hlasu se vzápětí přidal hluboký klokotavý chraplák.

„No, to je skvělý!“ zasyčela jsem, spíš jen sama pro sebe.

„Tobě to nepřipadá ani trochu legrační?“ zeptal se Nahuel.

„Otevři ty dveře a já ti to řeknu!“ štěkla jsem.

Ozývalo se dvojí funění, které se v nejnadějnější chvíli, kdy už to vypadalo, že je po všem, zlomilo v další explozi smíchu.

„Pitomci! Všichni do jednoho!“

Svalila jsem se na postel a koukala do stropu.

„Nemůžete jít někam jinam? Chtěla bych spát! Je to tady jak v zoologický,“ zavolala jsem.

Po dlouhých vteřinách urputných snah těch šašků za dveřmi, se konečně rozhostilo ticho.

„Teď ale vážně, Bello. On udělal to nejlepší, co se v tu chvíli dalo. Ty by ses nikdy nenechala přesvědčit, abys zůstala doma.“

„Jasně, že nenechala!“ vykřikla jsem nakvašeně.

„Já vím, že jsi neobyčejně statečná a chytrá dívka,“ pokračoval Nahuel, teď už vyrovnaným hlasem toho sexy seladona, kterého jsem poznala ve své kuchyni, „ale na upíra prostě nemáš. Co bys tam asi tak dělala? Umlátila ho foťákem?“

Zabručela jsem a otočila se tváří ke zdi, jako bych se tím mohla před ním schovat.

„Nechala bych to na nich. Jen bych u toho chtěla být,“ fňukala jsem.

„Tak tomu sama nevěříš!“ reagoval a zase se zasmál. Tentokrát o poznání kultivovaněji.

Připlácla jsem si na hlavu polštář. Vybavilo se mi, jak mě Edward vláčel přes rameno jako pytel brambor a proti mé vůli se mi najednou chtělo smát. Přitiskla jsem si obě ruce na pusu. To už se mi třásla bránice i ramena. Čím víc jsem proti tomu bojovala, tím horší to bylo.

„Slečno Kriegová? Jste v pořádku?“ ozval se starostlivý Donovanův hlas. „Slyším nějaké divné zvuky.“

Zakousla jsem se do vlastního zápěstí a zafuněla.

„Nic mi není,“ kvíkla jsem. Muselo to znít, jako bych měla nějaký záchvat.

„Možná máte hlad?“ zkusil to zase.

Hýkala jsem do polštáře a trvalo dlouho, než jsem dokázala reagovat.

„Jo, něco bych asi snědla. Otevřete mi?“

Několik vteřin neodpovídali.

„To nepůjde, slečno. Myslím si, že bude spravedlivé, když si vás vyzvedne pan Edward, protože tohle byl jeho nápad.“

Představa, že se mě ti dva bojí pustit, mě zase rozesmála.

„Ale je tu takové vězeň…“ odkašlal si, „malé okénko a tím vám něco k jídlu, můžu podat.“

Utřela jsem si slzy od smíchu a pak se hlučně vysmrkala.

„Pláče,“ slyšela jsem šeptat Nahuela.

„Nechtěla byste raději něco ostřejšího?“ navrhoval Donovan.

Když jsem se konečně uklidnila, ujistila jsem ho, že nechci vůbec nic. Pak odešli. Ještě chvíli jsem ležela na posteli a přemýšlela. Nehodlala jsem mu to dát zadarmo. Představa, že mě pokaždé, když se naše plány budou rozcházet, Edward zavře do sklepa, se mi ani trochu nelíbila. Na druhou stranu, teď když jsem už nesupěla vzteky a dokázala trochu racionálně myslet, vzpomněla jsem si na věci, které mi říkal a skoro jsem se zalkla tím náhlým přívalem radosti, že se o mě bojí.

Než jsem usnula, rozhodla jsem se, že pomstu rozhodně ano, ale jenom maličkatou.

+++++

Mívám docela lehké spaní, takže mě náhlý ruch v prostorách za mým dočasným vězením snadno vzbudil, ačkoli byla ještě hluboká noc. Ty zvuky, které ke mně interkom přinášel, mě zneklidnily. Křik, nářek, hlučné rány. Netrvalo to dlouho a zámek na dveřích cvaknul. Vyletěla jsem tak rychle, že jsem u nich stála dřív, než se otevřely.

Edward. Při pohledu na něj jsem vyjekla. Měl trochu potrhané oblečení, ale to nebyla věc, která mě upoutala jako první. Jeho oči temně plály. Hrbil se, ruce zatínal do pěstí a tiše vrčel. Do místnosti se vplížil ostrý pach krve. Edwardovo tělo se chvělo. Všimla jsem si, že rychle polyká, a že zadržuje dech.

„Bello, Carlisle tě potřebuje! Já musím pryč. Už nemůžu…“ Nedopověděl a během mrknutí oka byl pryč.

Rozeběhla jsem se chodbou. Náhlé ticho, které se rozlilo celým suterénem, působilo ještě zlověstněji, než ty výkřiky před chvílí. Vedla mě už jen vůně krve. Sílila a ve mně se podvědomě probouzely instinkty. Neměla jsem problém se ovládnout, moje krvelačná součást existovala s tou lidskou v téměř dokonalé rovnováze. Ale železitý pach s příměsí sladkého přírodního parfému nenechával chladnou ani mě. Pro upíry musela takováhle koncentrace znamenat veliké potíže. Míjela jsem místa poznamenaná zápasem, opadanou omítku, odkládací stolek s pokroucenýma nohama. Na jednom místě dokonce popraskaly dlaždice na podlaze.

Vběhla jsem do místnosti, která na první pohled připomínala špičkové ordinace ze seriálu Chicago Hope. Byla rozlehlá, čistá a světlá. Veškerou mou pozornost si ale okamžitě získalo nahé ženské tělo položené na operačním stole. Krvácelo z tolika ran, že jsem snad nezahlédla ani kousek kůže. Slyšela jsem jen mělce ale divoce bušící srdce a sípavé lapání po dechu. Doktor Cullen a Donovan pracovali v děsivě tiché souhře. Jen občas padl název nějakého nástroje. Uvědomila jsem si, že spolu něco podobného nejspíš dělali mockrát. Celá rozklepaná jsem pomalu došla až k nim.

„Umyj si ruce. Vezmi si plášť a roušku!“ přikázal Carlisle nezvykle ledovým hlasem.

Jeho příkaz jsem splnila okamžitě. Můj mozek i tělo uměly reagovat na krize. Za chviličku jsem byla hotová.

„Polož sem ruku a pevně stiskni,“ zavelel a ukázal na obrovskou ránu na dívčině paži, kterou dosud zaškrcoval Donovan. Poslechla jsem. Tiskla jsem ránu a sledovala doktora, jak látá ty další, mnohem větší. Ztěžka jsem polkla a zadívala se dívce do tváře. Měla na ní kyslíkovou masku, ale i přes ni byly vidět četné podlitiny a škrábance. Její obličej byl úplně rozbitý. Barvu vlasů jsem nedokázala rozpoznat, protože ztmavly krví. Ta dívka byla spíš hubená než štíhlá. Působila křehce, jako polámaná dřevěná hračka.

Ticho v místnosti, jako by zdůrazňovalo závažnost okamžiku. Její život balancoval na ostří nože. Jako bych slyšela jeho vibrující čepel. Srdce jí zbrkle zakopávalo, ale vždy znovu se samo dalo do práce. Její dech podivně bublal. Sjela jsem pohledem k hrudníku. Několik zlomených žeber. Dvě z nich trčely ven. Jejich opačné konce nejspíš propíchly plíce. A pak jsem si uvědomila, že slyším ještě jiný zvuk. Tak tichý, že jsem ho v tom lomozu zoufale přežívajícího těla přeslechla. Tichounký tepot.

Vzlykla jsem a na moment se mi udělalo slabo.

„Bello, já vás potřebuju!“ řekl přísně doktor Cullen. Donovan mi bleskově přistrčil židli. Sedla jsem si, aniž bych přestala zaškrcovat ránu.

„Ale ona je…“ zasténala jsem.

„Já vím,“ zašeptal doktor a pustil se do další rozšklebené rány. Zvedla jsem k němu pohled. Viděla jsem jeho oči. Pracoval usilovně a profesionálně, ale ty oči křičely bolestí.

Najednou její srdce utichlo. To malé, sotva slyšitelné reagovalo vzápětí, zpomalovalo. Uvědomila jsem si, že brečím nahlas. Doktor vystartoval pro resuscitační jednotku, ale dřív než se diody stačily dostatečně nabít, ozval se tichý Donovanův hlas.

„Nemůžete jim pomoct a vy to víte.“

Carlisle se na dlouhé dvě vteřiny přestal hýbat. Pak si strhl roušku a ženě kyslíkovou masku.

„Esmé,“ promluvil něžně, „možné mě za tohle budeš nenávidět…“ Pak jen zavrtěl hlavou, jako by si tu představu nechtěl připustit. Sklonil se k jejímu hrdlu a zakousl se.

Ztuhla jsem. Nevím, jestli jsem v tu chvíli vůbec dýchala. Z očí se mi valily slzy a já vyděšeně sledovala ten výjev. Za pár vteřin se od ní odtáhl a přepečlivě líbal a dotýkal se jazykem každé rány na jejím těle. Když došel až k té, kterou jsem stále zaškrcovala, musel mi ruce odtáhnout násilím. Měla jsem v nich křeč.

Ona se najednou zazmítala a doširoka otevřela oči. Vykřikla. A já se v tu chvíli rozbila na střepy. Byla drobná, vypadala tak mladě. Popelavě šedá tvář a velké oči, které se nejspíš náhodou stočily ke mně. Ne, nebyla to ona, ale ten obraz se tak moc podobal mé noční můře, že se s tím, co jsem teď viděla, zákonitě spojil.

„Ma… ma…“ šeptala jsem úplně bezhlesně.

Znovu vykřikla.

Čísi paže mě pevně objaly a táhly pryč.

„Mami… mami!“ můj hlas postupně zesiloval a získával hysterický podtón.

Doktor Cullen dokončil svůj balet kolem jejího těla a teď už nad ní jen stál, držel ji za ruku a hladil po tváři. Ty výkřiky jsem slyšela dávno po tom, co jsem se dostala z doslechu.

+++++

„Dobré, je to dobré,“ pronikl ke mně konečně nějaký hlas. Klopýtala jsem po schodech částečně nadnášena mohutným tělem vedle sebe. Nahuel.

„Co se stalo? Postarám se o ni!“ Uprostřed schodiště stál Edward.

Něco si říkali, ale nedokázala jsem jim rozumět. Předali si mě jako bezvládnou loutku. Připadala jsem si podivně utlumená. Vypnutá. Edward mě vzal do náručí a přitiskl k sobě. V mém pokoji jsme byli do dvou vteřin.

Nemluvil a já mu byla vděčná. Nechtěla jsem myslet. Uložil mě do postele a pevně se ke mně přitiskl. Držela jsem se ho křečovitě, i když mě pak už bolely ruce. Nohama jsem se vtlačila mezi jeho kolena. Naše nosy se dotýkaly, dýchal mi do tváře. Měla jsem pocit, že dokážu vtahovat vzduch do plic jen díky tomu, že slyším a cítím jeho dech.

Občas se mě dotkly jeho rty. Lehoučce, abych se nerozpadla. Nakonec řekl jen jedinou větu.

„Miluju tě.“

Usnula jsem ve vteřině.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

44)  Luciana (24.01.2011 20:43)

Jak na tohle reagovat? Jsem rozpolcená, na jednu stranu se tady pochechtávám spolu s Nahuelem a Donovanem nad Bellyným domácím vězením a na druhou stranu zatínám pěsti a stírám slzy za Bellynu vzpomínku na matku vyvolanou pohledem na Esme.
Opět je to nádhera, dokázala jsi mne jednou kapitolou vynést na vlně euforie a následně smést do hlubin zoufalství a sebelítosti.
Smekám před tvojí fantazií a DĚKUJI za krásný zážitek

43)  PeTi (24.01.2011 20:35)

Opravdu tenhle díleček byl tak akční, že bych měla co dělat, abych vydtržela jen tak sedět na zadku, kdybych na to koukala v televizi

Začátek byl velice podařený a to zpracování, jak si Donovan dělal z Belly srandu. A nakonec jak se ona smála a smrkla a někdo prý "Pláče" to mě dokopalo

Ale pak ten drastičtější konec, tak ten mě naopak uchvátil a Esmé mi bylo strašně moc líto. Líbilo se mi to zpracování té její smrti.

A nakonec se přeci jen Edward naučí s někým žít, když už vyslovil tu větu. Bylo tu hodně pokroků, což se mi líbí...
Ale nevím, co se dá od tebe očekávat. Rozhodně se budu těšit na další dílek, protože tohle nejspíš bude mít nějakou dohru, že?

PS: Tak mě jen tak napadá, abys nezahlísila okolo 20. kapči konec, neboť tohle se jen tak nesmí ufiknout . Rozhodně já věřím v to, že nám to ještě pořádně nandáš a uděláš comeback Zoom v akci =D, jo tak na to se opravdu těším

41)  dorianna (24.01.2011 20:25)

Ty vrahu... neskutečné obraty v ději umíš snad jen ty tak skvěle. Bellin vztek přecházející do výbuchu smíchu měl jen jednu chybu, nestačila zrealizovat nic, co si jistě představovala pro Edwarda a pro tu bandu smíšků co stáli za dveřmi její "kobky". No škoda, těšila jsem se, že mu to dá pořádně sežrat. Namísto toho měla čest se setkat s "kapku" indispodovaným Edwardem ( to by to sežrání nemělo efekt)))) a následně se zručností Carlisla a Donovana. Esmé... naprosto nečekané a naprosto psychicky vyčerpávající pro každého účastníka. Zajímalo by mě, co se tam vlastně stalo, ten ruch v domě. Edwardova starost o ni byla úžasná, stejně jako jeho vyznání. Jen jestli mu to bude věřit, nevěřila bych mu ani nos mezi očima.

40)  Amisha (24.01.2011 20:10)

No to byl nářez, miláčku.

39)  MisaBells (24.01.2011 20:09)

Masakr. Tak a už jsou kompletní. Chudák Bella, ale Edward opět zazářil. Jak jsem na něj měla trochu pifku za to vězení, tak tímhle to zalepil. Skvělé, Karolí!

37)  Linfe (24.01.2011 19:55)

Krásně se vztekala holčina jedna Jsem ráda, že je konečně Esmé na scéně, ale napadla mě jedna myšlenka, to musi bejt docela blbý v sobě navždycky mít malý mimi Nech to plavat jenom úvaha. Chudák Bella, ty traumatizující vzpomínky jednou musely přijít a Edward byl úžasný.

P.S. o nepolámanosti bych nemluvila i když doslova ne no
P.S.S. Píšu, píšu snad dnes, nejhůž zítra

33)  sakraprace (24.01.2011 18:59)

Jak se jen může všechno změnit a běnem okamžiku. Nejdříve jsem se dusila smíchy a během vteřiny si brečím do klávesnice.
Mistrně napsané, neskutečně čtivé a strhující. Jsem moc zvědavá na novorozenou Esmé. Chci vědět, co se stalo. Jsem napnutá jak struna. Jdu si změřit tlak.

32)  semiska (24.01.2011 18:56)

Z názvu kapitolky mě malinko zamrazilo. Vezeňkyně Bella krásně nadávala na svého bachaře Edwarda Chudince to bylo k ničemu. A ti dva smíšci (Donovan a Nahuel) ji pěkně dráždili jako kobru bosou nohou. Zakrvácený Edward? S Dagrossem to nepůjde asi lehce. Esmé a matka Belly? Chápu Carlislea, je to pro něj skličující vidět Esmé v takovém stavu a nemoci ji zachránit. Snad po přeměně si to vyříkají. Edward mě překvapil. Je Belle oporou, když ho potřebuje. Jeho "Miluji tě." bylo přesně to, co teď potřebovala nejvíc. Držím jim palce.
Karolko, dalas mi dneska dost zabrat, to ti teda povim. Ale klaním se za tak náročnou kapitolku.

31)  eElis (24.01.2011 18:55)

Karolko, nějak se mi nedaří najít ty správná slova. Tak kde začít, nejlépe od začátku, co. Záčátek byl plný příslibem Bellinou pomstou Edwardovi na což jsem se i těšila. Bella se umí moc hezky vztekat. A pak se to celé rázem zvrtlo a místo Belliný pomsty Edwardovi, jsem svědkem záchrany Esmé. Všechna ta slova se mi před očima měnily v obraz. Před očima jsem viděla bojujícího Carlisla, kterýmu asistoval náš dokonalý Donovan, vykřikující hysterickou Bellu, až mi z toho všeho mrazilo v zádech. Ale i když mi je Esmé líto, jelikož přišla o dítě, tak jen doufám, že mezi ní a Carlislem přeskočí jiskřička, což by mohlo být tou záplatou na její srdce.

30)  Nosska (24.01.2011 18:47)

Vzteklá Bella byla vážně husťácká, Donovan nejpíš s prvním záchvatem smíchu byl taky úžasnej. všechno bylo relativně super a pak přišly emoce, opravdu je to Bellina maminka? No, jestli má esmeiovský city, tak ji stejně bude brát jako dceru, i kdyby jí nebyla... Každopádně, měl tenhle díl úplně všechno - vtip, napětí, emoce i trochu romantiky

29)  Stelletta (24.01.2011 18:47)

Začátek jsem probrečela smíchy a konec dojetím.
Bože-teda vlastně Karolko (ups ) co mi to děláš???
Přece nechceš abych si opět musela dát Wasabi???
Bells zavřená neměla chybu a Donovan jakbysmet. Je to prostě zlatíčo a Nahuel mu silně šlape na paty (samozřejmě že na Emmího nemají, ale to je jiná kapitola ).
Doufám, že to Esmé "přežije".
Je mi moc líto, že má Bellí takové nepříjemné vzpomínky.
Chudák holka.
Jseš jednička.
P.S. Šup sem s další kapitolkou, ty moje staronová značko heroinu

28)  Pospeta (24.01.2011 18:46)

Uf, tak dneska bude komentář vážně fuška.
A vůbec tím nechci říct, že by nebylo co komentovat, právě naopak.
Je mi strašně líto, že po dočtení poslední věty, asi dostatečně neohodnotím a nedocením, co prováděli ti dva mí milovaní příbuzní v první části dnešní kapitolky.
Ale vlastně možná ano. Jen díky tomu, že jsem během popisu následných bolestných událostí, několikrát zarolovala myší nahoru a nechala si znovu v mysli vybavit ty dva řechtající se dárečky , zvládla jsem přečíst celou kapitolu se zásobami kapesníku, které ležely právě na stole. To znamená, že co se týká kapesníků, jsme si Karolko naprosto kvit.
Já vím, naznačovala jsi, že to nebude hezký pohled. Ale bože, miminko ...... . Na to se asi nedá nikdy dostatečně připravit. Navíc doprovázené zoufalstvím Belly, Carlislea i Donovana.
Raději rychle pryč od toho, proč já hloupá si nedošla pro ty další kapesníky.
Doufám, že tím se ale všechno zlé pro Esmé stane definitivně minulostí a získá konečně milovanou rodinu.
A nebudu snad působit moc sadomasochisticky, když se zeptám, jestli nám v dalších kapitolách vysvětlíš, co se vlastně během noční akce odehrálo?
A nakonec se budu asi trochu červenat. Přijde mi totiž tak nespravedlivé vůči Tvému spisovatelskému umění, způsobu, jakým mě dokážeš vždy vtáhnout do děje, že nakonec vše přebijí dvě pouhopouhá slova - MILUJU TĚ.

Byl to tak nádherný koktejl emocí.

Přesně toto by se mělo povinně předepisovat jako lék na všechny bolístky duše.
Jdu si dát ještě jednou pořádnou lžíci té Tvojí zázračné medicíny.

26)  sfinga (24.01.2011 18:43)

Koukám, že Bella až na trochu hysterčení, vzala své zajetí vcelku sportovně
Už už jsem si myslela, že nás dnes čeká odlehčená kapitolka, ale ne, takové v Zoomu nejsou
Tys nás z vězení přenesla rovnou na operační sál a nechala Carlislea, Edwarda a později Bellu bojovat o život Esmé. Přiznám se, něco takového jsem čekala, ale ne tak realisticky popsané, tak dokonale, že jsem koukala Carlisleovi přímo přes rameno
Jaké to bude, až se Esmé probudí? Bude nezvladatelná? Bude ho nenávidět? Nebo mu bude vděčná?
Těším se na další a aby mi to rychleji urteklo, jdu si Zoom přečíst pěkně od začátku - už potřetí

25)  Texie (24.01.2011 18:33)

Čekala jsem boj, křik a podlosti, ale mezi těma dvěma. Jak si to slízne, ale tohle?
Jsem sice ráda, že je Esme v bezpečí, že už ji nemůžou ublížit, ale doufám, že těm co jí tohle provedlí ublíží hodně. Doufám, že je Carlisle rozseká na nudličky a nahází do krbu!

«   1 2 3 4 5   »