Sekce

Galerie

22.01.2011 [18:15], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 82×, zobrazeno 13109×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

11) Děti ulice aneb Jen ta nejlepší společnost

Na oběd jsem dorazila se zpožděním. Snaha o regeneraci několika systémů v mém těle mi totiž zabrala poměrně hodně času. Kdyby mě Edward viděl, pravděpodobně by se skvěle bavil. Stála jsem pořád na stejném místě, kde mě nechal, zírala na osušku a kromě barvitého obrazu jeho… zad, se v mém mozku nevyskytovalo absolutně nic.

„Jste v pořádku, slečno Kriegová?“ pronikl do mého vnitřního komatu hlas Donovana. Zmateně jsem se rozhlédla. Zjistila jsem, že sedím v kuchyni nad talířem polévky a hledím z okna.

„Jo. Proč bych neměla?“ odpověděla jsem konečně. Na moment mě vyděsila myšlenka, že by nějak mohl vědět, co se stalo.

„Jíte ten bujón vidličkou, slečno,“ odpověděl a zastříhal obočím.

Pomalu jsem sklopila oči do talíře, uchopila stříbrnou rukojeť a vytáhla ji z polévky. Vidlička. Rozpačitě jsem si odkašlala, odložila ji na ubrousek a místo ní si vzala lžíci.

„Děkuji,“ kuňkla jsem a soustředěně si nabrala zlatavou tekutinu s noky. Zaznamenala jsem jen zdvořilé přikývnutí a pak se zase věnoval své práci.

„Donovane? Pracoval jste pro Cullenovy dlouho?“ nadhodila jsem s předstíranou ledabylostí a netroufla si zvednout hlavu. Bála jsem se, že ty červené skvrny v obličeji mi už snad nikdy nezmizí.

„Dovolím si vás opravit, slečno. Nepracoval jsem pro Cullenovy, ale pouze pro doktora Carlislea. V době, kdy jsem byl v jeho službách, žil ještě sám.“ Zvedl hlavu od mísy s připravovaným salátem a zamyslel se. „Opustil jsem ho až před patnácti lety, kdy jsem se rozhodl zkusit menší změnu a nechal se najmout jako kuchař na vojenský křižník.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Ta informace mě na chvíli odvedla od původního cíle vyptávání.

„Armáda? Loď?“

Pokrčil rameny a lehce se pousmál. „Jsem tu už tak dlouho a opravdu zábavné zaměstnání se hledá velmi těžko.“

„Vážně bych si někdy ráda poslechla, co všechno už jste dělal,“ nadhodila jsem.

„Není moc o čem vyprávět, slečno. Kromě těch několika let na moři jsem se věnoval výhradně práci komorníka a majordoma.“ Bleskově krájel papriku na kolečka. Jeden kousek jako druhý.

„Proč jste si vybral zrovna tohle?“

Tentokrát ani nepřemýšlel.

„Jsem v tom dobrý.“

Nevytahoval se, neměl to zapotřebí. Řekl prostě pravdu. Už jsem věděla, že jemu se nikdo nevyrovná.

„Mám pocit, že byste mohl být dobrý úplně v čemkoli, pro co byste se rozhodl,“ podotkla jsem.

„Ano, asi ano. Ale tohle mám rád.“

Znovu jsem se pustila do jídla.

„Takže – ostatní Cullenovi… jsou tu jen krátce? Víte o nich něco?“

Vytáhl ze zásuvky velké salátové kleště a důkladně promíchával obsah mísy.

„Zajímá vás někdo konkrétní nebo se ptáte jen proto, aby řeč nestála?“ zeptal se a já málem převrhla polévku.

„Nechtěl jsem vás polekat, slečno. Měla byste vědět, že jsem za všech okolností na vaší straně.“

Pomalu jsem vydechla a přemýšlela, kolik si toho můžu troufnout říct, aniž bych se shodila. Předešel mě.

„Samozřejmě musíme počítat s faktem, že zdejší obyvatelé mají velmi citlivý sluch.“

Zmučeně jsem se opřela do židle a zafuněla.

„V tom případě mě zajímají všichni.“

„Myslel jsem si to.“ Pokýval hlavou, a pak mi odebral na talířek část salátu, zalil dresinkem a přinesl na stůl.

„A maso nebude?“ zakňučela jsem.

Pomalu vydechl, pak se otočil na patě a zamířil k lednici. Vytáhl odtud nějakou plastovou krabičku, strčil ji do mikrovlnky a nezvykle prudce přibouchl dvířka. Za chvíli se ozvalo syčení a prskání a místnost začala plnit příjemná vůně vepřového a koření.

„Takže – Cullenovi,“ připomněla jsem.

Přikývl.

„Doktor Cullen má za sebou několikasetletou praxi a za tu dobu vystřídal řadu specializací. V posledních padesáti letech se ale začal zabývat otázkou poškozování lidského organismu vlivem různých závislostí a logicky pak i sociální tématikou. Prostě – jeho zájem se upírá hlavně k dětem a mladistvím bez domova závislým na drogách. Pokud vím, všechny jeho děti mají za sebou kariéru zahrnující profese od pouličních zlodějíčků a dealerů drog, přes prostituci až po závažné kriminální činy.“

Zakuckala jsem se.

„Narkomani, šlapky?“

Přikývl. Mikrovlnka cinkla a on mi k salátu naservíroval báječně vypadající marinovaný steak.

Asi bych neměla být tak překvapená. Od dětství jsem se pohybovala výhradně v přesně takovém prostředí. Těch lidí jsem se neštítila, ani nad nimi nelámala hůl. Dobře jsem věděla, že navzdory tomu, co tvrdily osvětové letáky, spousta z nich prostě neměla na vybranou.

„A jak se z nich stali… upíři?“

Donovan se posadil naproti mně a přistrčil blíž talíř s masem.

„Většinou utrpěli nějaká smrtelná zranění. Doktor nejdřív zachránil slečnu Rosalii. Ona byla… luxusní… ehm… no, prostě lepší prostitutka. Několikanásobné znásilnění. Prý kolem ní prošly spousty lidí, než někdo zavolal pomoc. Tehdy se moje loď zrovna vrátila do Ameriky a tak jsem byl tady, když ji přivezl. Nikdy na to nezapomenu.“

Jako na povel se otevřely dveře a dovnitř vplula překrásná Emmettova manželka. Na Donovana se zářivě usmála a položila mu ruku na rameno. Pak mu dala polibek na prořídlé vlasy na temeni. To gesto mi připadalo velmi důvěrné, uvědomila jsem si, že žárlím. Vzala si z lednice pet láhev plnou červené tekutiny a zase zmizela.

Snažila jsem se jíst, ale připadalo mi, že žvýkám kus lepenky.

„A Emmett?“ zeptala jsem se, abych snadněji přišla na jiné myšlenky.

„Vyhazovač v kasínu. Průstřel břicha, myslím.“

Odstrčila jsem talíř a zvedla k němu utrápený pohled.

„Tak jo, asi to nechci slyšet všechno. Vy víte, co mě zajímá.“

Horečnatě jsem se snažila vymyslet, jak do téhle vybrané společnosti zapadá Edward. Snažila jsem se představit si ho, jak v nějaké temné uličce krade auta nebo sedí ve sklepní místnosti a přepočítává peníze, které mu vydělaly děvky. Udělalo se mi špatně.

„Pan Edward přibyl jako poslední. Asi tak před třemi roky. V jeho případě se jednalo o… jak se tomu říká? Zlatá dávka? Neznám všechny podrobnosti, Cullenovi tehdy bydleli někde v Maine. On prý žil na ulici už asi od svých sedmi let. Závislý na heroinu od jedenácti. Zemřel o šest let později.“

Nastalo ticho. Slyšela jsem jen odtikávání v moderní kuchyni netypických historických hodin a Donovanův pomalý dech. V mé mysli vířily vzpomínky, které nikdy nevyblednou. Tyhle děti jsem znala. Žila jsem příliš krátce, než abych nějaké z nich mohla sledovat dost dlouho, ale viděla jsem všechna stádia. V puse jsem cítila hořko a nějak špatně se mi dýchalo.

„Omluvte mě,“ špitla jsem a opustila kuchyni. Běžela jsem chodbou do haly a pak po schodech nahoru. Chtěla jsem se jen zavřít v pokoji a… a… asi brečet. Nebo si pustit nějakou třeskutou komedii a na chvíli zapomenout na svůj život. Hlavně ale na ten Edwardův. Vletěla jsem mu přímo do náručí.

Na rozdíl ode mě nevypadal překvapeně. Můj sprint celým domem nejspíš dobře slyšel.

Stála jsem úplně ztuhle a dívala se mu do tváře. Znovu. Nově. Důkladně. Vlasy, teď už suché a upravené pomocí gelu, hladké čelo, temné oči, napjetím sevřené rty. Zůstávali jsme u sebe, tak jak jsme se srazili.

„Stalo se něco?“ zeptal se, když jsem se pořád nehýbala, zprudka oddechovala a mlčela.

Váhavě jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem pocit, že by ho moje lítost nad jeho osudem nijak zvlášť nepotěšila. Ještě několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, abych vůbec dokázala promluvit.

„Jsi… jsi teď… šťastnej? Myslím tím…“ Vlastně jsem nedokázala vysvětlit, co tím myslím. Jen jsem se mu snažila z očí vyčíst stav jeho duše. Byl dítětem ulice jako já. Měl za sebou skoro totéž.

Zachmuřil se a jeho pohled se stal pronikavějším.

„Nejsem si jistej, jestli chápu…“ Pak se trochu hořce pousmál a mimoděk mě pohladil po tváři. „Kdybych věděl, že mi tak snadno vběhneš do náručí, vybalil bych to na tebe hned napoprvý.“

Pak mě pustil a mně to bylo líto.

„Nejsem… nebyl jsem…“ Nespokojeně mlasknul. „Mám jednu třídu základky a vysokou pouliční s červeným diplomem. Nikdy jsem nechodil s holkou, ale spal s několika. Pořádně psát a číst jsem se naučil až po přeměně, zato mám perfektní přehled o účinnosti střelnejch zbraní. Imponuje ti to?“

Neznělo to nijak rozzlobeně. Spíš tak nějak odevzdaně a trochu sarkasticky. Prožila jsem úplně nový pocit. Jedinou vzdáleně podobnou zkušeností byly chvíle, kdy na Debbie přicházely její záchvaty paniky. Ty chvíle, kdy si nějak víc než kdy jindy uvědomovala realitu a propukala v hysterický pláč. Vždycky nakonec skončila s hlavou na mém klíně a já ji hladila a ujišťovala, že všechno bude v pořádku. Tenkrát mi na lidské roky nebylo víc než osm.

I teď jsem měla niternou potřebu ho pohladit. Utěšit. Absurdní. Vždyť to byl chlap jako hora, pěstí by dokázal prorazit zeď. Ale třeba tu nešlo jen o něj. Třeba jsem se jen potřebovala ujistit, že se přes to, co se v mém životě stihlo odehrát, dá přenést.

Objala jsem ho kolem krku a začala ho líbat. Byl tak překvapený, že nejdřív vůbec nereagoval. Až po chvíli, kdy konečně pochopil, o co se tak neuměle pokouším, mě najednou prudce objal a vyzvedl k sobě. Slyšela jsem něco mezi povzdechem a zasténáním a pak už mě jeho chuť strhla jako rozvodněná řeka mimo prostor a čas. Mysl zdvořile mlčela a dívala se jinam.

Vnímala jsem jeho ruce, jak skoro zoufale tápou po mých zádech, jako by hledaly šňůru od padáku. Protože ten výbuch šel nějak mimo naši kontrolu a to bylo děsivé. Krásně děsivé. Pevně jsem svírala jeho ramena a zapomínala i dýchat. Tak nějak pocitově jsem dokázala pochopit, že ten přetlak nezpůsobily jen nahromaděné touhy. Tohle byla na poslední chvíli provedená první pomoc pro duši. Pro moji i pro tu jeho. Co na tom, že na to duše potřebovala tělo?

Ta smršť pak pozvolna přešla v sérii drobných polibků, které postupně ztrácely na naléhavosti a získaly mnohem něžnější podtón. Nakonec jsme stáli přitisknutí tváří na tvář a jen dýchali.

V hlavě se mi začaly probouzet první myšlenky. Svářila se ve mně touha chrlit otázky, s potřebou prostě jen mlčet a nechat to tak dokonalé, jako mi to právě v tu chvíli připadalo.

„Takže…,“ řekl tiše s ústy skoro přitisknutými na můj krk. Jeho ruka pak našla mé zápěstí. Zvedl si ho až k ústům. Políbil ho.

„Strašně mě mrzelo, že sis tak ublížila. A i když si pořád myslím, že to nebyla tak úplně moje vina…“ Nadechla jsem se, ale on mi druhou rukou zakryl pusu. „Nech mě to dopovědět, jo? Pak mě můžeš klidně shodit ze schodů.“

Přestala jsem sebou škubat, ale moje podmračené obočí mu jasně dávalo najevo, že se mi směr jeho úvah zatím moc nelíbí.

„Myslím si, že to nebyla tak úplně moje vina, i když chápu, že jsi měla potřebu se bránit.“ Ještě jednou přitiskl rty k mému zápěstí. „Když ti Carlisle tu ruku znovu lámal…“ Ta vzpomínka byla ještě tak živá, že mě málem roztřásla. „…moc jsem si přál, abych to mohl vzít zpátky.“

Pak mi konečně přestal zakrývat pusu a já pomalu vydechla. Znovu jsem zkoumala každou podrobnost v jeho tváři a obzvlášť oči, které mi teď připadaly hlubší, než kdy dřív. Jako by mě pustil dál.

„To bylo… promiň?“ zeptala jsem se opatrně.

Zasmál se a pak se mu rty zvlnily do toho nebezpečného úsměvu. „Řekl bych, že to bylo nejlepší promiň, jaký momentálně svedu.“

Přikývla jsem, v tu chvíli částečně zmatená.

„Hádám, že to nebude jednoduchý. Myslím ty a já, pokud tedy… jsme… my.“ Rozpačitě jsem sklopila pohled někam k jeho krku, protože jsem najednou nevěděla, jestli jsem nepřestřelila. Mohl se mi vysmát. Nebo pronést nějakou siláckou větu. To bych ho asi vážně musela z těch schodů shodit.

Sklonil se níž, dokonce se musel dost skrčit v kolenou, aby se jeho obličej ocitl v mé výšce.

„Já nemám na vybranou, Bello. Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu. A věř mi, že já vím, o čem mluvím.“

 

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

Bye

42)  Bye (22.01.2011 22:36)

No, tak jsi mě v tom zase pěkně vymáchala! Hele, že Ty máš někde v hlavě takovej itinerář. Seznam emocí. Dokud je všechny nemáš odškrtaný, nekončíš kapitolu. Já bych Ti fakt někdy přála vidět mě při čtení Tvých povídek. To bys koukala, co všechno jsem schopná vyjádřit svým výrazem!
Ovšem to je jen technická stránka věci. A pozor, i když to tak mohlo vyznít - jsem si stoprocentně jistá, že to není žádnej kalkul - Ty prostě takhle funguješ. Díkybohu!
Další, pro mě čím dál míň pochopitalný je fakt, že ty emoce tvoří náplň luxusní belgický čokolády. Ne jednotlivých bonbónú, ale tabulky - dokonalého odlitku zabaleného v ručně dělaném voskovém papíru, kupované v malém krámku - domácí dílničce. Velký korporace s mohutnou reklamou ať se jdou bodnout! Já chci svou dávku heroinu od Tebe. A jsem ochotná si připlatit za kvalitu! Piš! Piš a vydávej!

41)  witmy (22.01.2011 22:26)

tak to je mazec honem další

40)  Bobo (22.01.2011 22:24)

Díky, že mi tvá povídka zpestřuje každý večer, vždy jdu spát s úsměvem, tvoje postavy si zaslouží jenom

Twilly

39)  Twilly (22.01.2011 22:19)

Tak a mám tě... a že prý: "Ty mi ještě někdy zkus napsat, že jsem vrah, bestie nebo zabiják!!!!!!"

To ti mám jako vymýšlet jiné jméno???? Víš cos to právě udělala???? Se mnou udělala????

Teď ti něco řeknu mladá dámo a TY MĚ POSLECHNEŠ!!!

TOHLE AŤ VIDÍM NA PULTECH PŘÍŠTĚ!!!!!!!


Tak a teď jdu komentovat

v první řadě DONOVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAN

Pokud vím, všechny jeho děti mají za sebou kariéru zahrnující profese od pouličních zlodějíčků a dealerů drog, přes prostituci až po závažné kriminální činy.“ ---- tak tohle začínalo být pro mě moc zamímavý

„Mám jednu třídu základky a vysokou pouliční s červeným diplomem. ---- úžasný slovní zvrat, Hnědulko

Tohle byla na poslední chvíli provedená první pomoc pro duši. Pro moji i pro tu jeho. Co na tom, že na to duše potřebovala tělo? ---- tohle je přímo fenomenální, ženo

„Takže…,“ řekl tiše s ústy skoro přitisknutými na můj krk. Jeho ruka pak našla mé zápěstí. Zvedl si ho až k ústům. Políbil ho. ---- tahle scéna má v sobě tolik lásky a erotična zároveň, že jestli to ještě jednou přečtu, tak mi vášeň i chrup vyrazí ň

A tenhleten zlatý hřeb dnešního dne nepotřebuje žádných slov, mluví totiž sám za sebe ---- „Já nemám na vybranou, Bello. Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu. A věř mi, že já vím, o čem mluvím.“

.. a víš co? Ty moje hnědooká vražedná Bestie??? Já to tvé psaní beztak k smrti miluju

PeTi

38)  PeTi (22.01.2011 22:10)

Karooolkooo! :p
Sakryš, tak to byl pořádnej dílek, který mě totálně myšlenkami vyčerpal...

Jak tak čtu, tak jsem ráda, že zatím nápady fungují tak jak mají, neboť ve zdejším dílku jich je opravdu neskutečně moc. Celá ta jejich minulost...

Nejdřív se Bell vyptává na členy ae chce jen jednoho =D ale sluch upírů je zrdáce

Pak se konečně dozví pravdu o Edwardovi a konečně její pocity můžou na povrch.

Před očima jsem krásně viděla tu scénu jak celá mimo běží za Edwardem. Pak jak on je udivený a ke konci to jeho promiň, i když to neřekl doslova...

Fakt, ty bys mohla psát knížky a bylo by jedno o čem by to bylo, ale ty bys vždycky v něčem překvapila a každý by si pamatoval tvé jméno. ;)

I když v téhle době je to celkem na FF nemožné ho zapomenout. Kdo by zapoměl, byla by to velká ztráta, neboť tvé jméno obnáší bezhranic neomezenou fantasii a to se mi na tvých povídkách líbí.

Dílek se na 100% povedl

PS: Jen nevím, jestli se mám obávat těch příštích dílků.

Gassie

37)  Gassie (22.01.2011 22:08)

Karolko, to je neskutečné! Jsem absolutně nadšená a zároveň vyřízená Připadám si semletá a rozemletá.
O zpracování oblíbené značky heroinu už se zmiňuje tolik čtenářek přede mnou, ale já prostě nemůžu jinak. Pro mě to byl určitě jeden z nejsilnějších momentů povídky.
I když tento díl byl celý neuvěřitelně silný. Jejich příběhy mě dostaly. Nikdo z nich to neměl snadné.
Ty jsi prostě geniální.

36)  AMO (22.01.2011 22:04)

Fantazie, Karolko, jsem naprosto přimražená a asi potřebuji restart...
Hned na začátku miláček Donovan a jeho kouzelná péče, následované popisem lékařova zaměření... sociální cítění, čekala jsem, co z toho bude, ale... luxusní prostitutka, vyhazovač a nakonec feťák, teprve Tebou vynikla ta větička o oblíbené značce heroinu.
Jen jsem se zarazila, a proto se ptám... vzniká to spojení MY?
To mé vysněné ALELUJA!!!!
Super... našla jsem tlačítko a už funguju!!!!
Jsi báječná a skvělá a podle toho vypadá i Tvá tvoba

Baruu

35)  Baruu (22.01.2011 21:49)

To bylo tak... tak úžasný Všechno, všecičko Edward sice neprožil krásný lidský život, ale díky tomu má těď Bellu a to je přece krásný
A ten konec, ta omluva... neskutečný

Já se ti klaním, Bože

34)  Iwka (22.01.2011 20:42)

Háááááááááááááááááááááááááá!!
Tak známý heroin najednou úplně jinak!!!!!!!!

Monelien

33)  Monelien (22.01.2011 20:26)

Milá Karolko,
momentálně jsem na horách a až teď jsem se dostala k přečtení desátého a jedenáctého dílu. Musím říct, že dvojitá dávka má něco do sebe ;)
Už asi měsíc mám trochu poblázněnou hlavu jedním mužem a zrovna teď, když jsem od jeho přítomnosti vzdálená asi 250 km, se mi docela dařilo na něj nemyslet. No dobře, moc nemyslet. Do té doby, než jsem si přečetla Zoom.
Sakra, kdybys tak věděla, co to se mnou dělá, tak by ti svědomí určitě zakázalo to psát!
Stručně - tvůj Edward ze mě dělá blázna fungujícího na hormonový návaly a tvoje písmenka, tak dokonale poskládaná, mě zbavují veškerého zdravého rozumu
A přesto všechno tvoje povídky zůstávají mojí oblíbenou značkou heroinu a ty zůstáváš osobou, kterou bezmezně zbožňuju

dorianna

32)  dorianna (22.01.2011 20:25)

hmm výraz silná káva pro mě nabývá další rozměr, a tys ho definovala. Děti ulice, to mi vážně vyrazilo dech... Edwardova "zlatá jehla" byla šok. Nejsem prudérní, to rozhodně ne, toleruju cokoliv, jen ne alkoholiky a feťáky, takže by mě tímto prohlášením nakrknul?...odradil?...rozhodně bych ho nelitovala. Radši pryč od tématu))) Donovan je prostě bourák ))) tedy námořnictvo to bych do něj nikdy neřekla a Carlisle nabyl rozhodně na vážnosti, tím že si uvázal na krk takovou smečku ))))

semiska

31)  semiska (22.01.2011 20:09)

Titulní název kapitoly bezva. Donovan, který slouží jako zdroj informací ala drbna, úžasnej. Prostitutka? Vyhazovač Narkoman Edward? Páni, ty jsi jim teda přiřkla lidské osudy, to ti teda povim. Mám jednu třídu základky a vysokou pouliční s červeným diplomem? takže se z něj stal gangster s červeným diplomem??? NO, potkat ho za jeho lidského života, tak jsem mrtvá strachy
Jejich romantická chvilka byla moc krásná, jeho přiznání svého nedokonalého já a omluva mě opravdu překvapily a dojaly. Její koktavé MY bylo krásné. Konečně nechali své horké hlavy stranou a nechali se ovládat svými city k sobě.Závěrečná věta mluví za vše.
Karolko, moc se ti to povedlo, zlato.

Silvaren

30)  Silvaren (22.01.2011 20:05)

Hmmmm, úplně jinak, úplně skvěle! Edward s temnou minulostí a závislostí na heroinu - ta poslední věta - se k Belle tak krásně hodí. A navíc to vypadá, že ani jeden už nemá na vybranou. A ten polibek... Prostě úžasné!

29)  Scherry (22.01.2011 19:56)

Tak tohle bylo naprosto dokonalé

28)  janett (22.01.2011 19:53)

Všechny Tvoje povídky mají jedinečné kouzlo. Styl jakým píšeš je bezkonkurenční. Vždy přijdeš s nápadem,který rozepíšeš s lehkostí a "donutíš" čtenáře číst to znovu a znovu. Těším se na další díl.

27)  Darrbella (22.01.2011 19:53)

Vzdy, kdyz otviram novou kapitolku, tak jsem natesena, nadsena, ale zaroven je mi smutno z toho, ze dilek skonci moc brzo a ja budu muset cekat s napetim dokud nevycmucham dalsi. Moc se mi zamlouvaji i tve dalsi povidky, ve kterych ocenuji vtip, neobvykly obsah nebo zapletku {ale zmena zivot, nebo ne?),ale taky ocenuji jazykovou stranku textu, protoze cist povidky s hrubymi gramatickymi chybami, tak to teda nemuzu (a ani to nedelam). Libi se mi i nektera tvoje slovni spojeni, dodavaji textu na autenticnosti a charakteru (vtip snad ani zminovat nemusim):). Myslim si, ze k nasemu krasnemu jazyku patri i mnoho krásnych slov, kterym se ty nastesti nevyhybas, protoze zaprve bys ochudila cestinu a potom nas, ZOOM chtive stenare, o skvely zazitek! Jinak, gratuluju a prosim, pokracuj ve svem, kdyz ne bohulibem, tak aspon ctenarum milem dile.

Pospeta

26)  Pospeta (22.01.2011 19:39)

Ách jo, Karolko moje milovaná.

V Zoom už byla spousta situací, nad kterými ostatní áchali a podlamovali se jim kolena. Kožené kalhoty, akce v kostelní věži, dokonce byla už holá ... záda. Všechno se mi to moc líbilo a vážně jsem si to užila.
Ale až DNES přišla chvíle, která podlomila kolena mně.
Miluju nahotu, nahotu duše.
A ty jsi mi dnes dala nahlédnout nejen do duše Edwarda a Zoom. Ale i do nádherné duše Carlislea (proč ve všech Tvých povídkách mám pocit, že paní M. vlastně psala TW ságu jako parodii Tvé tvorby?)
Od začátku jsem tušila, že Zoom a Edward patří k sobě. Ale teď jsi mi více než jasně dala znát, že oni dva se pro sebe narodili. Navzájem si budou balzámem na všechny rány, které si přinesli z minulosti, záchranným kruhem nebo padákem. "Vnímala jsem jeho ruce, jak skoro zoufale tápou po mých zádech, jako by hledaly šňůru od padáku."
Moc krásně jsi to tentokrát pro nás vymyslela. Jejich osudy, tak jiné, a přesto, nebo možná právě proto, je člověk musí milovat ještě víc.
Proč to nepřiznat, dneska jsi mě rozplakala. :'-(
Děkuju moc za krásnou kapitolu a vlastně celou povídku.

P.S. Nebyl by i pro samotáře Carlislea nějaký partner na obzoru?

Lenka326

25)  Lenka326 (22.01.2011 19:37)

Teda, Karolko! Jsem v šoku a nemůžu se probrat.
Takový zvrat? Od pokusu o regeneraci systémů v Bellině těle, přes Donovanovu špičkovou lekci ve stolničení , jsme se ocitli někde úplně jinde.
Nejdřív teda minulost Cullenových "dětí", to jsem opravdu nečekala. Kdyby jeden, ale všichni? A hlavně, co to udělalo s Bellou No a od srážky na chodbě to nabralo naprosto neskutečný směr. Po polibku jsem čekala zas nějaký sarkasmus, ironii, ale ono nic. Dokonce Bella vypustila to magické slůvko "my". To je jako konec hádek, jízlivostí, naschválů??? A bude sbližování? Poslední Edwardovy věty jsou dokonalé.
Stejně jako tahle tvoje povídka. Díky za odpověď pod minulou kapitolkou, on to tento dílek vlastně vysvětlil sám, proč Cullenovic děti bojují proti zlu.
Jen mě tak napadlo něco okolo Carlislea, který je tu překvapivě sám. Nikdy se nezamiloval? A třeba to nemuselo být ani moc dávno (na jeho vnímání času). Anebo tam Nahuel není jen tak do počtu??? :D :D :D
Díky za dílek, byl excelentní.

Dennniii

24)  Dennniii (22.01.2011 19:30)

Karolko, už je to tady zase, to prázdno v mozku a já nejsem schopná ani myslet, nenapadají mě dostatečná slova chvály. Bylo to tak moc dokonalý, že dokonalost ztrácí svůj význam. Absolutně fenomenální.

Proboha ty jejich osudy, prostitutka, vyhazovač, narkoman :'-( :'-(. Přeměna pro ně byl v plným slova smyslu spásou. Šance na lepší život, a asi proto taky honěj všechny ty grázli. :'-( :'-(

Neuvěřitelný, to jak Bella padla Edwardovi do náručí a začala ho líbat. . Tolik pocitů. A pak to Edwardovo vyznání, bylo mnohem víc romantičtější a emotivnější než v knize. Protože síla těch slov: "Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu." tady má jiný význam, mnohem silnější význam.

Konečně si to uvědomili, konečně nechali své city vyplout na povrch. Teď už chápu ty Edwardovi nálady a projevy. On nikdy nepoznal jak žít jinak a líp. A vlastně je to spolu s Bellou spojuje, to že oba vyrůstali na ulici. Teď už můžu jen doufat, že ho Bella změní a pomůže mu najít tu správnou cestu životem/neživotem. Protože tahle věta: "Řekl bych, že to bylo nejlepší promiň, jaký momentálně svedu.“ tomu dává nové světlo, on to prostě líp vyjádřit neumí... Je mi ho opravdu hodně moc líto :'-( :'-(

Bylo to famózní a moc ti děkuju za odhalení Edwardova tajemství.

23)  belko (22.01.2011 19:30)

Karolko, dostala jsi mě, rozsekala na mrňavé kousky, spláchla vařící vodou z vysokotlaké hadice, rozmetala do vševh koutů, a co já teď?!? stejně čučím a usmívám se a jsem ráda, že první krůček k sobě přežili. Ale koukám, že tvoje fantazie nezahálí a do bývalého života jim vymyslela superkrásné drasťárny.
Otázky:
Edward nečte myšlenky?
Nemůže Donovan projít nějakou zázračnou léčbou (drastické ozáření, kousnutí superjedovatým hadem nedo upírem...), aby zase začal mládnout?

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek